
Recenze: Starlink: Battle for Atlas
Doba je divná. Vlastnictví střídá pojem „sdílení“ a fyzické nosiče pomalu vytlačuje digitální obsah. Nač mít speciální prostor pro stovky obalů? Vše můžete mít pohodlně v jednom virtuálním šuplíku. Ba co víc, ty utracené tisíce, na které jste v práci dřeli jak mula, můžete zredukovat na pár stovek díky službám. A za tohoto stavu se Ubisoft snaží hráče přimět, aby si nakoupili flotilu modelů hvězdných plavidel a zachránili souhvězdí Atlas.
Ubisoft není první, kdo se snaží hráče přimět ke koupi fyzických předmětů, které se prostřednictvím čehosi přenesou do hry. Podobné experimenty mají za sebou Disney nebo LEGO a věřte, ani jedna z firem na tom výrazně nezbohatla. Ve francouzském gigantovi pro tuto příležitost vytvořili úplně novou značku Starlink. Prosím, neplést si název se jménem poskytovatele satelitního vysílání. Debut nese název Battle for Atlas, čím uvozuje souboj o souhvězdí, které si chce podmanit Grax a jeho Zapomenutá legie. Aby tak mohl učinit, potřebuje uvést do chodu stroj pocházející od zaniklé civilizace. Jediný, kdo se v dávné technologii vyzná, je kapitán lodi Equinox. V padoušských příručkách se slušné chování nezmiňuje, tudíž Grax kapitána unáší pěkně za velkého humbuku a loď nechává i s posádkou havarovat na blízké planetě.

Zbytek příběhu je typický hrdinský epos, kde se skupinka opuštěních dětiček musí postavit na vlastní nohy, aby mohla zachránit svého papá. Samozřejmě obrazně řečeno, neboť většina postav má do dětí hodně daleko. Vyprávění je doslova prošpikováno žánrovými klišé. Ta dějové zvraty nepustí ze stahováku ani na minutu, takže se připravte na standardní pohádku, kde hrdinové příkladně postupují podle Příručky mladých svišťů a s nově získanými přáteli krájejí legii tak dlouho, dokud se nedostanou ke shnilému jádru. Hrdinové jsou sympatičtí a úspěch mise jim přejete tak nějak automaticky. Jelikož hra byla původně vyvíjena pro desetileté, nemůžete čekat nic jiného. Dospělejší prvky dostala hra až ve chvíli, kdy se testovací vzorek hráčů musel o ovladač přetahovat s rodiči. Inu, skutečnost, že jste si museli už několikrát měnit občanský průkaz, z vás dospělého neudělá.
O tom vím své. Sama o sobě by mě hra z propagačních materiálů nikdy nezaujala natolik, abych jen uvažoval o jejím vyzkoušení. Avšak systém „hraček“ zasel semínko zvědavosti. Jedna část mého já byla přesvědčena, že váha navíc jen znepříjemní dojem z hraní. Ta druhá ale toužila ovladač osadit lodí a bojovat za bezbranné vesmířany, které nesužují jen legie, ale také potulní rabiáti. Druhé nakonec zvítězilo, ale bez kompromisů to nešlo. Veškeré modely, včetně jejich doplňků (piloti, zbraně), jsou plastové a šroubované. To se týká i držáku nebo spíše dokovací stanice, která se připevňuje k ovladači, a na kterou se pak loď skládá. Celý mechanismus, vznikající ještě zastrčením pilota a nasazením lodi, je dostatečně pevný, aby odolal i méně vlídnému zacházení.

Křídla a zbraně jsou nasazovací a dokončení hry by měly bez větších problémů přežít. Aniž by vypadávaly nebo špatně reagovaly. Promítnutí změn do hry je okamžité, takže záleží jen na vás, jak rychlé ruce máte. Co se kombinací součástek týká, co není zakázáno, to je povoleno. Křídla lze používat ve čtyřech variantách a zbraně ve dvou, díky čemuž lze střílet i za sebe. Křídla můžete dokonce vršit. Je pravdou, že se širokou stíhačkou se hůře létá, ale vývojáři počítali s tím, že hráči budou vymýšlet všelijaké skopičiny. A nebrání jim. Hraní s replikou jsem si velice oblíbil a po funkční stránce na něj nemám připomínky. Ty přichází až s váhou a koncepcí některých prvků.
Přestože se tvůrci snažili, aby modely byly co nejlehčí, váha se po čase projeví. V mém případě po nějakých třech hodinách. Zápěstí začala volat po pauze a palce se k nim ochotně přidaly. Druhým problémem jsou totiž konstrukce křídel, které u některý modelů nešikovně zasahují do zóny pohodlného ovládání. Zenith, obsažený ve Starter Packu, jsem proto brzy vyměnil za jiný model lodi, protože klouby palců neustále škrtaly o spodky křídel. Zde se asi nejvíc projevuje primární zaměření na děti, které přeci jen mají ruce menší. Také se smiřte s tím, že vám nástavec na ovladači lehce znepřístupní Xbox tlačítko.
Lehkým řešením může být digitální režim hry, a to i v případě, že vlastníte modely. Veškeré prvky stačí vystřídat na ovladači, čímž si je hra nalinkuje. Pak nástavec odpojit a v menu potvrdit digitální hraní. Odteď si všechny prvky měníte v menu. Mějte však na paměti jednu věc. Hra si ukládá progres jednotlivých součástek pro každý režim zvlášť. Budete-li kupříkladu hrát čtvrtku hry jen s nalinkovanými zbraněmi a pak další kus s jejich fyzickými modely, Starlink vám po opětovném vstupu do digitálního módu sebere vylepšení dosažená s modely. Postup ve hře zůstane samozřejmě nedotčený. Jednu chvíli jsem vážně zvažoval dokoupení digitální kopie hry, vycházející s kompletním obsahem. Hračky ale vždy vyhrály.
Teď konečně k akční sci-fi RPG, kterou Starlink: Battle for Atlas je. Při hledání podobně laděné hry musíte bezpodmínečně narazit na No Man’s Sky či Mass Effect Andromeda. Já bych přihodil i Subnauticu. Ve všech těchto hrách můžete najít větší či menší inspirace, které Ubisoft hodil do svého továrního mixéru. Výsledkem je explorativní hrdinská výprava s masovou přístupností. Survival prvky vzaly za své, neboť jsou pro francouzský koncept příliš náročné. V primitivní podobě zůstala těžba surovin, sběr organického materiálu a skenování zvířat. Obsáhlé přírodopisné encyklopedie ale nečekejte. Zastoupení zmíněných prvků je o něco větší než symbolické.

Data k desítkám druhů minerálů nebo k opuštěným součástkám rádi oželíte. Koho zajímají šutry a pár obvodů, když jejích jediný přínos je až tváří tvář handlíři. U zvířat ale srdíčko zapláče. Nikdo nechce, aby planety připomínaly zoologickou zahradu doktora Moreau, ale nechat na některých jen čtyři druhy tvorů? To jich v No Man’s Sky objevím víc jen kolem lodi. Oboru ohrožených druhů tak designéři dohání vzhledem. Co si budeme povídat, v procedurálně generovaných světech můžete strávit desítky hodin a o pěkné zvíře nezavadíte. Ve Starlinku vás uchvátí každé. A i když potkáte bizona, jehož matka byla godzilla a otec pravděpodobně vlk, stejně vás dokáže okouzlit. Až máte chuť nechat loď u patníku a jít si udělat selfie na Starbook.
Obojí zůstane u pouhého přání. Piloti se z lodi dostanou jen v případě cut-scén. S ohledem na to, co titul umožňuje, příliš strádat nebudete. Při soubojích byste mimo bezpečí kokpitu rozhodně být nechtěli a komunikaci se základnami, stanovišti či ostatními loděmi, zařídí rozhovor. Těžba a sběr jsou řešeny gravitačním paprskem. Zde si rychle vzpomenete na ReCore a vyjímání jader prostřednictvím táhnutí páčky. Suroviny se pak ukládají přímo do lodi. Jelikož jde především o průzkumné a bojové stroje, rychle se zaplní. Naštěstí jsou planety posety observatořemi a těžebními základnami. Ty rády vykoupí zbytečnou zátěž herní měnou. Přitom vám nabídnou další job, případně požádají o pomoc s vylepšením zázemí.

Rozhodně je neignorujte. Předně jsou hlavním zdrojem vedlejších úkolů. Zde Ubisoft potvrdil krále stereotypu. Necelá desítka questů se rychle okouká. Po dvou až třech planetách máte chuť povolat Hvězdu smrti a Atlas trochu pročistit. Základny jsou ale dobrým zdrojem bezstarostného příjmu. Za vaši ochotu odvádějí pravidelné „desátky“, díky čemuž se neustále plní měšec. A věřte, že upgrady mateřské lodi jsou pěkné drahé. Nemluvě o cenách speciálních modifikací. Plně vybavené observatoře slouží zároveň ke zmapování planety. Pomůžou lokalizovat obsazené kolonie, jednotky legií, vraky padlých pilotů nebo artefakty dávných civilizací. U nich zpravidla bývají i jednodušší hádanky.
V součtu každá ze sedmi planet nabízí dostatek aktivit, abyste jen s nimi zabili desítky hodin. Přesto nevěřím, že u nich setrváte po skončení hlavní příběhové linie. V mnoha ohledech je Starlink podobný Far Cry V. Je tu určitá forma stanovišť, území ovládaná nepřáteli a spousta vedlejších úkolů. Nechybí ani prosby obyvatel, které v tomto případě zastupují lodě pracující v okolí. Co naplat, je to generické až hanba. Když po desáté letíte oskenovat tvora, když po třicáté osvobozujete kolonii a když po osmé taháte data z havarované lodi, jsou emoce nehybné jak socha svatého Václava. Nejde o nudu, nejde o nic vzrušujícího. Jednoduše rutina srovnatelná s ranní údržbou chrupu. Příběhové úkoly jsou samozřejmě jiný level. Při vytváření aliance vás čeká cestování vesmírem, souboje neznající gravitaci a bossové několika šarží a druhů. Každý jeden úspěch vás přibližuje k vysvobození kapitána.
Když jsem u soubojů, úplně se mi derou na mysl poslední dva díly Assassin’s Creed. Obdobný systém, který dělá za zabijáka s kápí personalizovaný stroj na smrt, pomáhá vyprofilovat loď do nablýskaného štítu společenství Starlink. Modifikacemi prochází pilot, zbraně, ale i samotná loď. Čím více vedlejších úkolů plníte, tím bohatší je výběr módů. Zprvu mě všechny ty odznáčky iritovaly, ale po ujištění, že se skutečně projevují při hraní, se z jejich skládání stala malá minihra. Mým hlavním cílem byla velká výdrž energie při maximalizaci výkonu zbraní. Ne vždy se dařilo obě priority uspokojit. Občas stačil jeden neuvážený mód a dlouho budovaná sestava se rozbila jak domeček z karet.
Průběh samotných potyček je takový, jaký si ho uděláte. Nebo spíše, jaký vám dovolí zbraně a typ lodi. Jinou manévrovatelnost vám umožní loď lehké třídy, jinou těžká bestie s mohutnějšími štíty. Určitě se vyplatí mít od každého z pěti typů zbraní alespoň jeden kus. To může přinutit majitele hraček sáhnout hlouběji do kapsy, neboť výhodnější balení, kde je loď, pilot a zbraň, vyjde zhruba na 750 Kč. Neříkám, že se s obsahem Starter Packu nedá vyžít, ale mít vícero variant je rozhodně žádoucí. Piloti mají rozdílné speciální vlastnosti a variabilita zbraní je žádoucí pro splnění všěch typů vedlejších úkolů.

Vyřizování účtů s legiemi rozhodně neberte jako tupou střílečku. Jak už jsem říkal, hra je RPG ražení a tomu odpovídají strategie boje. Střelba, krytí, úhybné manévry, lehká akrobacie a neustálý pohyb. S ohledem na jednoduchost hry jsou konfrontace tím „nejnáročnějším“, co hra nabízí. Jakmile vás zdatnější protivníci přečíslí, jen těžko se jim ubráníte pouhou kombinací zbraní, které navíc vždy potřebují pár sekund na dobití. U kolonií bývají kanystry s nejrůznějšími látkami, čehož lze v boji dobře využít. Není nad to, když skupince červenookých dotěrů zrušíte gravitaci nebo zmrazíte obličej. Úplně jiný styl boje vás čeká ve vesmíru, kde je větší volnost pohybu. Mimo oběžné dráhy nejlépe zužitkujete torpéda, rakety nebo kulomety. A když přeci jen padnete za Atlas? Tak přicházejí dvě varianty. Buď vyměníte loď, pokud tedy nějakou další máte, anebo se necháte respawnovat na nejbližší spřátelenou základnu.
Vesmírní dobrodruzi, poháněni vidinou brzkých závěrečných titulků, odloží Starlink za nějakých deset hodin. Jak je libo, ale dělají chybu. Navzdory repetitivním vedlejším úkolům je francouzské souhvězdí překrásným místem, které stojí za každou minutu navíc. Ano, je tu pouze sedm planet a budiž, nejsou příliš velké. Mají však osobitý styl. Při jejich prohledávaní mě obklopil klid a pocit, že musím vidět každý centimetr povrchu. Zatím, co si vítr pohrával se stébly trávy, hypnotizoval jsem horizont, za nímž se postupně vynořovala další vesmírná tělesa. Pro cynické cestovatele prostorem může být kontrastní paleta grafiky až příliš dětská, avšak k titulu se hodí. Celý působí takovým vzdáleným dojmem drahého animáku, kterému zapomněl Disney propůjčit firemní logo. Je škoda, že vesmír oproti planetám působí jak dálnice na Uralu. Nemohu se zbavit dojmu, že ho autoři ani moc využít nechtěli a že jim slouží jen jako pojítko mezi planetami.
Obligátní technický závěr bude dnes velice skromný. Starlink: Battle for Atlas nepodporuje 4K, o HDR ani nemluvě. Přesto vypadá pěkně, a to i v případě, že do vesmíru vezmete společníka na rozdělené obrazovce. Jde o jedinou formu multiplayeru, kterou hra disponuje, poněvadž vedle kampaně už ve hře nic jiného není. Dobře si proto rozmyslete, zda vám ty tři až čtyři desítky hodin stojí za pořízení modelů. Menším zklamáním je také absence lokalizovaných textů. V menu se přátelí mnoho jazyků, ale naše mateřština mezi ně nepatří. Už i ty, Ubisofte?
Verdikt
První minuty v Atlasu navozují pocit, že Starlink vzniknul jen proto, aby Ubisoft podpořil vývoz hraček z Číny. Brzy se ale chopí otěží typické tvůrčí šablony, měnící titul na příjemné dobrodružství za hranicemi naší sluneční soustavy. Primární zacílení na mladší hráče sebralo hře pár žánrových prvků, jako například smysluplnější těžbu či crafting. Díky tomu hrají prim především souboje a horlivá modifikace zbraní. Bohužel se opět ukázalo, že mimo příběh Ubisoft tápe jak slepec pouští, když nedokáže plně využít potenciál prostředí a svého vlastního konceptu. Starlink: Battle for Atlas rozhodně není konkurencí pro No Man’s Sky. Spíše jde o počátek potencionálně zajímavého univerza, které dokáže fungovat i bez hraček lapajících prach. Prostě Ubisoft, jak ho milujete nebo nenávidíte.
RECENZE: LEGO Batman – Legacy of the Dark Knight
Temnější Gotham, modernější LEGO a Batman, který konečně dává smysl i dospělým hráčům.
RECENZE: Forza Horizon 6
Těžko uvěřit tomu, že už je to takřka 14 let od doby, kdy světlo světa spatřil první díl závodní arkády Forza Horizon. Za tu dobu ušla série notný kus cesty a bez nadsázky procestovala celý svět, nicméně mezi fanoušky se neustále objevoval jeden poměrně jasný požadavek – přiveďte sérii do Japonska! Vývojáři z Playground Games nyní přání vyslyšeli a šestou iteraci závodní série zasadili do líbivých kulis země vycházejícího slunce....
RECENZE: Mouse: P.I. For Hire
Soukromý detektiv v noir detektivce je nejvíc cool práce. Dáváte si drinky, občas si zakouříte, holky se na vás lepí, tedy pokud se zrovna nezapletly do nějaké nekalé činnost a při tom řešíte zapeklité případy, které se začnou propojovat a nabalovat jako hovniválovo kulička. K tomu máme cool černobílý svět, který je depresivní a krásný zároveň.
Recenze: Screamer
Není ten závodní žánr už trochu jednotvárný? Na jedné straně tu máme sterilní a nažehlené simulátory, kde musíte ladit tlak v pneumatikách s přesností na setiny baru, jen proto, abyste hned v první zatáčce skončili v kačírku. Na straně druhé se na nás valí nekonečné otevřené světy, ve kterých už dávno nevíte, jestli hrajete závodní hru, nebo jen gigantický simulátor odškrtávání barevných ikonek na mapě. Kampak asi zmizela ta syrová,...
RECENZE: People of Note
Představte si, že stojíte v nekonečné frontě na casting do talentové soutěže. Místo mikrofonu ale v rukách křečovitě svíráte obouruční meč, a když na vás konečně přijde řada, porotce vás nepošle do háje kvůli falešnému tónu, ale proto, že jste propásli útočný tah a nedostatečně nabiflovali zbytek party. Zní to jako noční můra po slávě toužícího teenagera? Možná. Ale přesně do tohoto bizarního, barevného a hudbou pulzujícího průsečíku se trefují People...
RECENZE: Crimson Desert
První letošní hype train dorazil a přivezl nám Crimson Desert. Korejští vývojáři se vydali ze svého on-line světa Black Desert do obrovského Pywalu, který naplnili velkým množstvím obsahu, herních mechanik a celou řadou dalších vychytávek. Je to velká hra, ale je také dobrá? Na to se hledá odpověď hůře než u jiných titulů.
(VIDEO)RECENZE: Resident Evil Requiem
Když série přežije tři dekády, zpravidla se z ní stane jedna ze dvou věcí. Buď zakonzervovaný pomník vlastní důležitosti, před nímž fanoušci každoročně pokládají digitální květiny a vzpomínají na časy, kdy byla tráva zelenější, zombíci pomalejší a kamera pevnější než morálka Umbrelly. Anebo továrna na recyklovaný adrenalin, kde se z minulých úspěchů mele instantní kaše pro masy, které se spokojí s tím, že znovu uvidí známý erb, známou chodbu a...
RECENZE: Ride 6
Je to víc než dva roky, co světlo světa spatřil titul Ride 5 od studia Milestone. Série zaměřující se na univerzální pojetí jízdy na dvou kolech, se ale dočkala dalšího pokračování a opět přinesla několik zajímavých novinek, na které se v následující recenzi podíváme.

































