Xboxweb.cz

Jednou ráno se možná probudíte do úplného ticha. Žádný zpěv jindy otravných ptáků a žádní sousedi, jež vás před úsvitem ničí autem bez technické kontroly. Možná si, podle zajetého zvyku, pustíte rádio cestou do koupelny. Dnes tam ale nehrají toho nagelovaného metrosexuála, za kterým obvykle následuje nepřesná předpověď počasí. Ozývá se pouze šum. Ta noční bouřka asi pokazila vysílač, napadne vás, zatímco pospícháte s oblékáním. Kvůli onomu nezvyklému tichu totiž jdete pozdě, takže berete klíče a s tepovou frekvencí závodního chrta pelášíte k autu. Proč je tu všude kolem ten nepořádek? Co znamenají ty sloupy dýmu v dálce? A proč na vás Karel od vedle kouká jak játro zatím, co mu od pusy kape malinová marmeláda?

Šílená představa? Ba naopak, pro vás toužebně očekávaná apokalypsa, na kterou se už dlouhá léta připravujete s gamepadem v ruce. Pouze trénink dělá mistra, a tak velice dobře víte, jak postupovat v boji na blízko, jak si obstarat co nejrychleji zbraň a jak úspěšně překonat zeď pod tři vteřiny. Teď váš trénink vstupuje do další fáze. V ní se naučíte pečovat o komunitu, dělat těžká rozhodnutí a zjistíte, že mít na bedrech víc než jeden život, je pěkná fuška. Instruktory jsou tvůrci z Undead Labs, kteří přichází s výukovým programem State of Decay 2. Tentokrát se do něj můžete hlásit sami nebo s dalšími, až třemi hráči. Když už riskovat sežrání, tak proč ne s racionálně myslícím jedincem.

Jakmile padnou vlády a právo přejde do chřtánu nenasytných farem na červy, je úplně jedno, zda jste ještě včera šéfovali reklamní agentuře nebo cucali cecek sociálního systému. V zemi mrtvých mají všichni stejnou startovní pozici a jen životní zkušenosti rozhodnou, kdo se bude servírovat jako pozdní oběd a kdo se stane příštím vůdcem přeživších. Ve hře tak chybí hlubší příběh a celá kampaň stojí na jedné myšlence, přežít. Ostatně co jiného chcete dělat, když se po naučném tutoriálu ocitnete uprostřed venkova s dalšími, na smrt vystrašenými lidmi.

Ve čtyřech se dá dělat mnoho věcí, třeba hodit partičku mariáše. Já přesto radím vyhledat nejbližší auto, zprovoznit ho a co nejdříve založit první základnu za bytelným opevněním. Tím také začíná hlavní náplň hry, neustálé a téměř nikdy nekončící hledání zásob. Jestli máte z jakýchkoliv důvodů problém s kořistěním, je pro vás tato recenze zbytečnější než přikrývka pro mrtvolu. Pokračování, po vzoru prvního dílu, kombinuje křečkování, likvidaci nemrtvých a správu komunity, a to při drobném uhnutí k RPG prvkům. Přestože moje hraní připomíná šachový turnaj velmistrů při trojnásobném zpomalení, můžete k průzkumu prostředí přistoupit i akčním stylem. Tak či onak potřebujete sto a jednu věc, aby se vaše smečka dožila alespoň druhého dne.

Na State of Decay 2 oceňuji přizpůsobitelné tempo a velkou vstřícnost vůči méně znalým přeživším. Jelikož děj tvoří úkoly závislé na postavách a okolnostech, je povětšinou dostatek času na prozkoumání domu, té vedlejší stodoly a vlastně můžu kouknout i na tu čerpací stanici opodál. Pokud tedy společníci aktuálně nevyjedli zásoby i s kelímky od jogurtu nebo neumírají pokousáni od přenašečů. Samotné hledání zásob je řešeno snad tím nejlepším možným způsobem. Při vstupu do oblasti musíte místo nejdříve vyčistit a pak se v rohu objeví informace, kolik potencionálních zásob se tam nachází. Hra zásoby navíc dělí na dílčí a komunitní. Ty první se mohou skládat ze zbraní, drobných předmětů, jídla, pití, léků a desítek dalších, často na první pohled zbytečných, věcí. Komunitní looty mají několik kategorií a jednu nemilou vlastnost, že můžete mít jen jeden.

Na rozdíl od osobního báglu, který má variabilní počet slotů, je ten komunitní pozůstatkem krosny z první výpravy na severní pól. A teď si představte situaci, že základna potřebuje hned tři různé, které jste našli na druhém konci mapy. Čas běžet opakovaně tam a zpět nemáte, kolem domu se začínají shlukovat pochybné existence se svítícíma očima a v devítce poslední zásobník potí střelný prach. Patová situace, pronesl by pesimista, vy však máte za domem auto. Tři zavazadla hodíte do kufru a cestou na hlavní silnici přemalujete stříbrnou metalízu na karmínově rudou pár hordami mrtvol. Přitom si uděláte zastávku na stanovišti označeném dalekohledem, odkud si zviditelníte příští možné cíle cest. Princip připomínající Assassins Creed není ale jediné pomrknutí po Ubisoftu.

Aby se oživlé mrtvoly nemnožily rychlostí fotosyntézy, není od věci likvidovat ohniska nákazy. Zelené zdroje epidemie můžete brát jako taková stanoviště. Když nad nimi převezmete moc, odstraníte část těch nebezpečnějších nepřátel a zároveň získáte důležitý strategický bod. Vrcholem „okupace“ je demolice srdce infekce. Řekněme, že jde o takové malé bossy. Rudé, pulzující masy hmoty dělají z obyčejných hnilob přenašeče, čímž pomáhají k obnově zdrojů nákazy. S páčidlem a balením prošlého šopáku na ně rozhodně nechoďte. Ideálním obsahem inventáře je v tomto případě kombinace palebných zbraní většího kalibru a výbušniny doplněné hořlavinami. Prostě tu mrchu usmažte a máte o starost méně.

Na adresu protivníků je obecně složité říct něco negativního. Při snaze rozeznat a spočítat jednotlivé typy, jsem došel k číslu osm. Zda je to hodně nebo málo nechám na vás, ale já nemám důvod si stěžovat. Autoři dali chroptícím zevlákům různé vlastnosti, přičemž ti lepší, jako juggernaut, feral nebo bloater, dokáží poslat přeživšího k Charónovi sami o sobě. Mnohem důležitější je fakt, že souboje s nimi jsou zábavné, mají potřebnou dávku brutality a na rozdíl od hledání zásob se nikdy neomrzí. Kombinovatelný arzenál je opravdu velký a každá zachráněná postava disponuje vlastními pokročilejšími způsoby boje. Střelné zbraně volte až v případě, že zubatá vytasí legitimaci, neboť přivoláte další zombíky. Když už musíte dělat rámus, zkuste například petardy. Obyčejní nemrtví na ně zírají jak turisté na orloj a vy máte čas na postupnou eliminaci či útěk.

Když pochopíte, jak funguje svět za zdmi základny, je čas budovat komunitu. Velice brzy zjistíte, že je kolem vás docela živo a že zatím, co přemýšlíte, kde postavit ošetřovnu a jak opravit drbátko na záda, opodál možná umírají lidé. Kontakt s cizími skupinami je nevyhnutelný a nutný. Tak, jako vy můžete vytrhnout trn z paty jim, můžou oni být nápomocni vám. Chce to ovšem trochu diplomacie. Nikdo vám okamžitě nepadne kolem krku, když mu přinesete pytel poklopů od kanálu. Za to téměř každý je ochotný sáhnout po zbrani, jakmile se nehodláte družit a jste arogantní. Jsou i skupinky, které se pokusí vyrabovat vaši základnu a je na vás, jak s nimi naložíte. Úplná likvidace je pouze jednou, ne jedinou možností.

Smrt postavy ve hře by měla být permanentní a vy tak můžete přijít o kvalitního mechanika, kuchaře nebo zahradníka. No nekoukejte, opravdu hledáte cíleně určité typy lidí, protože oproti Itálii, vy nemáte dotace na uprchlíky. Každý nový člen se sebou přináší větší spotřebu jídla, zdravotnického materiálu a munice. Zabere také jednu postel a ovlivní morálku celé skupiny. Nedej bože, bude-li mít nějakou tu psychickou bolístku, se kterou mu nepomůžete. I po patnácti hodinách si vyčítám, že jsem vzal hned z kraje kadeřníka místo kuchaře. Rovně střižená patka je opravdu to poslední, co při apokalypse potřebuji. Možná nemám jen ten správný cit pro organizaci, ale správa komunity, potažmo budování a vylepšování základny, působí až moc komplikovaně.

Na první základně to není tolik znát, ale jakmile máte dostatek lidí a zkušeností, můžete se přestěhovat do větších prostor. Paráda. Hra za vás přesune veškeré zásoby, lidi a taktéž příslušný vozový park. Jak se všichni dostali přes půl mapy s několika tunami vybavení nikdo neví, ale jsou tu. Tak proč je tak náročné spravovat malý skleník nebo přistavět sklady. Však jasně, já nemám zahradníka a nemám ani stavbaře. Ve skladu sice leží naučná literatura k oběma tématům, ale nikdo není ochotný se přeškolit na jinou specializaci. Knihy jsou tak jen urychlovače dovedností pro ty, kteří už je ovládají. Fajn tedy, zbourej to a postav něco jiného, poradíte. Tak to děkuji. Poklesla mi morálka skupiny, dva lidé jsou mimo kvůli stavbě, materiál téměř zmizel, a navíc je tu hluk jak na teknoparty, čehož si všímají hordy opodál. Kašlu na to, pozvu parťáka z masa a kostí, aby mi trochu pomohl.

Kooperace je jednou z novinek a jak vtipně poznamenala mně blízká osoba, připomíná porod s asistencí tatínka. Po devítiměsíčním maratonu konečně nastala ta radostná chvíle, kterou si celou v potu tváře oddře žena, zatímco budoucí tatínek jí progresivně ničí sevřenou ruku. To vše, aby se mohl v případě komplikací skácet k zemi jak sekvoje. Možná to zní divně, ale přesně takhle společné hraní působilo i na mě. Hostující hráč je do puntíku pouhou náhradou za NPC osazenstvo. Při hledání mu náleží menší část zásob, nemůže rozhodovat o dějových událostech a musí se držet na neviditelném vodítku blízko hostitele. Ze své vlastní vůle tak může hráč pouze likvidovat vše, co se pohne. Je to málo a nemůžu říct, že bych měl z kooperace dobrý pocit.

Je fajn, že mi zůstanou sebrané věci a hra mě odmění dalšími za výpomoc, ale k čemu to, když se při tom nudíte. Ať už se připojíte k Robinu Hoodovi nebo k šerifovi z Nottinghamu, smrskne se taktika na pole několika metrů čtverečních, přestože mapa přímo vybízí k plošnému plenění. Není malá, ba ani velká a jak tvrdí autoři, rozlohou zhruba odpovídá předchozímu dílu. Domy či komplexy jsou na ni umisťovány náhodně, takže můžete mít obdobnou mapu třeba třikrát, a přesto se budete cítit u hostitele jako nováček. Přimhouřit oči nad tím vším bych mohl, kdyby nebylo chyb, které si právě v multiplayeru dávají dostaveníčko i s příbuznými.

Nevím, na čem běží servery, ale občas jejich kvalita připomíná tkalcovský stav po babičce. Že se z ničeho nic odpojíte od kamaráda je to nejmenší. Velice často se propadáte do textur, interakce s hostitelovými NPC postavami nejsou stoprocentní a hra často ignoruje vzájemnou eliminaci jednoho nepřítele. V takovém případě nemrtvému ubírá zdraví jen ten, kdo do něj začal bušit dřív. Při sólo hraní je situace lepší a to nejhorší, co se může stát, je zdechnutí všech informací v HUDu. Stalo se mi tak sice jen jednou, ale v tu nejméně vhodnou dobu během plnění důležitého úkolu. Kam mám jít? Nevím. Co mám dělat? Nevím. Kde jsem? To nechtějte vědět. Zaseknutí mezi objekty, postava padající z nebe či zombík teleportující se mi těsně před autem jsou tak ve výsledku naprosté prkotiny.

Ano, i první díl měl problémy s chybami, které se daly shodit na mladý tým a hůře uchopitelný CryEngine. Teď hra běží na grafice Unreal Engine 4 a jsou tu opět. Microsoft by si měl na své dětičky trochu víc dohlédnout, protože ne každý bude benevolentní ke skutečnosti, že se celou dobu bavíme o nízkonákladové hře nějakých šesti desítek zaměstnanců. Po audiovizuální stránce totiž není State of Decay 2 vůbec špatný. Za sedm stovek se plahočíte v pěkném obraze postapokalyptického světa, na kterém mi vadí snad až příliš silné optické efekty. Naopak se mi velice líbí zpracování nepřátel, zbraní, domů a zejména vozů. Krucinál, vždyť Undead Labs by mohly od hodiny vyučovat použití jízdního modelu v otevřeném světě. A ten soundtrack, páni. Jesper Kyd odvedl další výbornou práci a hudba doprovázející State of Decay 2 si bezpečně najde místo v kolekci nejednoho milovníka soundtracků.

Druhá letošní exkluzivní hra mi v mnohém připomíná Sea of Thieves. Oba tituly oplývají dvěma herními režimy, ale oba si zamilujete jen kvůli jednomu z nich. U pirátů je to kooperace, u zombíků singl. Obě hry také sází na otevřený svět s jedním cílem, k němuž se plahočíte po vlastních cestách. State of Decay 2 má sice bohatší obsah, avšak se stereotypním přístupem, což zjistíte hodně rychle. A nakonec, oba týmy se ještě dlouho budou prát s optimalizací. Zombíci mají ale přeci jen trochu lepší pozici, protože plný potenciál prezentují už od počátku, podruhé a za příznivější cenu. Otázkou je, co na to vlastníci prvního dílu, pro které může být pokračování až moc přízemní.