Xboxweb.cz

Francie je zajímavá země, pro nás hráče asi ne kvůli z lešení postavené věže uprostřed Paříže, ale spíš kvůli Ubisoftu. Ten sídlí právě v onom městě a zároveň patří mezi největší vydavatele. Aby jste si nemysleli, každé studio ve Francii Ubisoftu nepatří, leč spravuje spoustu tamních studií. Například takové Dishonored nebo Rebember Me nemají s Ubi pra nic společného, možná snad jen víno a tousty podávané vývojářům. Znáte-li studio Cyanide, které bylo čirou náhodou založené ex-zaměstnanci z Ubi, znáte i jeho hlavní tahouny Pro Cykling Manager a Le Tour De France. Studio však žije i z her nebicyklových, jako třeba drsného fotbálku Blood Bowl či dokonce značky Game of Thrones. Pokud máme dnes mluvit o Styx: Master of Shadows, dáme vzpomenout spíše průměrnému Of Orcs and Men. Styx má hře o Orcích a Mužích předcházet. Tedy alespoň příběhově… co se týče kvality, tam už to tak slavné není.

Jsem skřet… jsem skřet jménem Styx. Nevím proč, nevím, co mám dělat, nevím, kde jsem, počkat vlastně vím! Vždyť mě chytili, já utekl a teď mě bolí hlava, a proto si nic nepamatuju! Jů… Strom světa, musím se k němu dostat blíž! Ale sakra, kde mám svojí kudlu?! Ti zpropadení hajz… no nic, najdu ji a vydám se třeba tudy. Ahhh… stráž, zkusím se kolem ní proplížit, třeba si mě nevšimne. Všimla, dead, ok, zkusím to ještě znovu. Plížím se, plížím se, chvilka napětí… Aha! Nevšimla si. Super a jéje další týpek a čumí na cestu, kudy mám jít? Zkusím zhasnout támhle to světlo, třeba si nevšimne. Tááák… *klap*, louče přiklopená, je tu stín, záda mi nevysvětlitelně svítí, ale aspoň, že mě nevidí. Počkat, zahlídl mě, rychle pryč, než se se sem vydá. Dobře, támhle do té díry! Šup a jsem tam, moment mrknu, co ten strážný. Cože? Jakto? Nehnul se a vůbec to nešel prozkoumat. Většího hlupáka jsem neviděl.

Super, tou dírou se dá projít do vedlejší místnosti, co v ní asi bude? Co to je? Paráda, lektvar života. Ibalgin to sice není, ale na tu hlavu snad postačí. Dobře, život na maximu, jdeme dál, bolest neustává. Po schodech dolů, omrknu situaci. Hmm… tři strážci a louče… sakra, ta louče je mimo dosah stínu, ve kterých se schovávám, než k ní přijdu, jeden si mě všimne. A hele! Písek! Jak by se dal asi použít? Jasně! Hodím ho na deset metrů vzdálenou louči, jak mi radí nápověda, a uvidíme, co se stane. Vrhám, písek dopadl, tři sekundy od dopadu a pořád se nic neděje, je to marné, můžu si jít hodit mašli. Ale co to vidím?! Paráda, světlo zhaslo! Muhaha. Teď se mohu proplížit. Plížím se a plížím… a kurňa, viděl mě, honem pryč! Nestihl jsem, zabil mě, musím si pro svojí kudlu. Jenže jiná cesta není. Dobře, zkusím to ještě jednou. Louče, písek, hop… bezva, teď pomalu stínem při zdi… pomaloučku, polehoučku. Sakra! Zase mě spatřil. Honem zpátky za roh! Dobrý, nenapadlo ho jít za mnou. Ale co teď? Pravděpodobně má noční vidění, nápověda mi přece říká, že mám jít přesně tudy, ale on mě stejně vidí. Zkusím to ještě párkrát, snad to vyjde.

Bezva, na posedmé, ale přeci. Šup do díry a proplížit se do vedlejší místnosti. Paráda, moje kudla. Teď se těm tupcům bez mozku mohu postavit, musím si to jít hned ozkoušet! A jéje, dveře… a zamčené ke všemu. No, mrknu klíčovou dírkou, jestli tam není nějaký slídil a vyzkouším svůj odemykací skill, co jsem se naučil ve škole od Garretta. *Cvak* a jdeme dál. Strážný a spí, jenže vedle někdo rube do zdi. Zkusím ho tedy po tichu odrovnat. Do prčic všiml si mě ten kopáč, utíkám, než mě zabije, tenhle navíc nemá meč, ale vrhací nože… zabil mě. Aha, já zapomněl na louč. Teď už si to budu pamatovat.  Po druhé to vyšlo, pro jistotu odrovnám i toho kopáče, ať nedělá problémy. Další dveře, další schody, další průchod zdí a římsa. Koukám dolu, nějakej kněz. Zkusím na něj skočit, to neumím. Nápověda radí, skočit na koberec. Skáču, neslyšel mě. Podříznu ho a pro jistotu ještě schovám do skříňky, kdyby někdo přišel.

Další dveře, kouknu skrz dírku, nic, dobrý, procházím potichu a jéje, dávají cutscénu. Bloňdák, legrační bloňdák – zasekává se mu plášť do kolen a vlasy mu hází nahoru a dolu, i když stojí. Už mě to nebaví, prdím na něj a vydávám se dál. Ahh, ta slast, konečně jsem se skrz spoustu chyb dostal do další kapitoly. Že to byla ale doba. Konečně o něco otevřenější prostor, ale pořád mě bolí hlava. Teprve teď na mne dýchl ten 4 roky starý vzhled všeho kolem, navíc se to vše nějak podivně zasekává, musím se s tím smířit, projdu dveřmi a co na stole nevidim! Žlutou lahev letkvaru. Ale to je… jasně! Konečně mě ta hlava přestane bolet! Vyndavám špunt a až do dna! Achhhhhhhhh… cítím se jako znovuzrozený. Znovu dokážu ovládat svoje schopnosti. A jak tak koukám, hnedle je využiji. Přes tyhle mříže se nedostanu, musím se naklonovat a vydat tam svého dvojníka. Sice bych to prolezl sám, ale nebudu riskovat. Moment, počkat. Co se to tam třpytí na tom stole? Sběratelský předmět? Bezva, skřetí žena mě doma pochválí, když jich ještě několik nasbírám. Teď se ale musím soustředit na mříž. Ovládnu ho a pomocí projdu bránou, hned za ní šmátnu po páčce… táák a teď ho můžu odvolat. Sakryš, cítím se nějak unaveně. Snad brzo najdu zas ten lektvar, co mi zrušil tu bolest hlavy, snad mi doplní i výdrž.

Potichu sundávám stráž a vydávám se napříč obrovským prostorem. Škoda, že se v něm nemohu pohybovat, aniž bych dával příkazy tomu pitomci, co za mnou stojí s kamerou. Když jsem mluvil se známými, vyprávěli, že téměř každý takový svět jako je ten můj, má kameramana automatického, co se pohybuje a přizpůsobuje mému pohybu v prostředí. Pravděpodobně strůjce mého světa pracoval původně jen na počítači a na konzoli ve stejném úmyslu následně přišel s mým světem ve stylu ctrl+c ctrl+v. Tohle přece není normální. Musím to zvládnout a hlavně se dostat z téhle díry. Ale jak? Nápověda radí támhle tudy. Vydám se tam, kolem strážných, zhasínám louče, házím písek, který mi dochází, schovávám se do beden a pod stoly, pak skáču dolů do kolejiště, rozhlížím se. Jsem v dolech. Kopáči a vojáci! Všimli si mě, to je na nic, musím utéct. Kruci, támhle jsou další, jsou jen tři, musím se jim postavit! Jeden ke mně přiběhl a chce taky bojovat. Z boje utéct nemůžu, nejde to. Někdo mě tu drží. Nepřítel zasekává rány, musím mu ve správnou chvíli útok zablokovat. Počkám až se unaví, poté mu vrazím dýku do hrdla. Umírám. Než jsem ho pokácel, sundali mě ti dva. Srabi, ani mi nedali chvilku zvednout se z toho nebožáka. Zkouším to po druhé, různé taktiky, nezvládám ani dva, volím tedy raději tichý postup. Vždycky se něco pokazí. Začínám mít vztek, celou tu dlouhou úroveň dělám znovu a znovu. Kameraman, stvořitel i hloupí vojáci mi hází klacky pod nohy Z říms, trámů a záchytných kruhů neustále padám, mají to tu špatně vymyšlené, nemůžu za to, zase umírám. Dávám tomu třicátou první a poslední šanci! Minutové zaseknutí, konzole se restartuje, s*ru na to.