Xboxweb.cz

Je zcela normální, že když máte dlouhá léta zálibu v nějakém žánru, stáváte se pro okolí samozvaným expertem. Tohoto postavení se mi dostává i mezi kolegy, tudíž blíží-li se vydání něčeho, co zavání zpocenými rukami, sevřeným krkem nebo hrozbou neplánovaného vyprázdnění, jsem první na seznamu oslovených. I když s nadsázkou říkám, že neznám jen ty horory, které nebyly natočeny, napsány a vytvořeny, jednou nutně musel přijít zlom. Bod, v němž se můj výklad slova „horor“ bude značně rozcházet nejen s tím, jak ho vnímají a prezentují autoři, ale také, jak ho přijímá hráčská obec.

Zlo mnoha tváří
Evil Within 2 je pokračování stejnojmenného díla z roku 2014, za kterým stál Shinji Mikami. Jméno tohoto nenápadného muže ve středních letech byste měli znát, protože jemu Capcom vděčí za 9 let vývoje série Resident Evil, a to od prvních konceptů neznámé značky, až po výtečný čtvrtý díl jednoho z etalonů žánru. Jakkoli se bojování s T-virem změnilo po jeho odchodu, Mikami svůj jasný rukopis vtisknul do každé hry, na níž později pracoval. Když v roce 2010 založil studio Tango Gameworks, aby se mohl svobodně vrátit k tomu, co umí nejlépe, lehce podcenil finanční stránku. Spása přišla v podobě Bethesdy Softworks, která celek koupila, sjednotila se svou asijskou divizí a dala mu volnou ruku. Zbytek už znáte, samé sociální jistoty, dovolená v Jugoslávii a zrod nového „Zla“.

Pokračování navazuje na první díl a hned v úvodu vytahuje smutnou část minulosti detektiva Castellanose. Jako by nestačilo, že léčebna Beacon ho provedla samotným peklem, za nehezkých okolností ztratil nejprve dceru a pak ženu. Z elitního detektiva se tak stal elitní ochlasta hodlající utopit zbytek dní na dně upatlané skleničky. Když se v knajpě objeví jeho bývalá kolegyně a nynější pracovnice organizace Mobius, jen nadmíra alkoholu v krvi ho dělí od toho, aby ji zabil. Jaké to ale rychlé vystřízlivění po zjištění, že jeho dcera Lily žije a Mobius ji používá jako hnací jednotku nové verze světa STEM. Toho imaginárního světa, jenž stál Castellanose kdysi málem rozum. Jako správný otec neváhá a za cenu vlastního života se nechává připojit do systému, ve kterém Mobius vytvořil městečko Union.

Jaká krásná balada o neohrožené otcovské lásce by to byla, kdyby se Union nerozpadal pod nátlakem bláznů, kteří si Lily touží přivlastnit, aby STEM využili pro své účely. Castellanos tak musí čelit nejen ozvěnám starých nočních můr, ale také více či méně nebezpečným nepřátelům. A ti mají občas hodně brutální esa v rukávu. Po Unionu by se měla pohybovat i speciální jednotka vyslaná organizací, ale v jakém stavu ji bývalý detektiv najde, je otázkou. Obyvatelstvo, v tom větším počtu případů, pak buď straší deformované po okolí nebo, což je horší, už nestraší vůbec nikde, protože se jeho zbytky povalují všude okolo. A to nemluvím o překvapeních, která scénáristé hlavnímu hrdinovi připravili.

Atmosféra pod nízkým tlakem
Velice dobře tušíte, že děj je podstatnou součástí hry. To on dává postavě pohnutky, které ji mají hnát dál a zároveň musí poskytnout dostatek zvratů, abyste dialogům a nalezeným dokumentům opravdu věnovali čas a neodbyli je pouhým přeskočením. A tady je první problém. Snování příběhových nití se totiž od prvního dílu přesunulo k jiným rukám, a ty mají často problém se svými vlastními nápady, natož, když do nich musí zakomponovat předchozí fakta. Nejvíce to samozřejmě odnáší hráči minulého dílu, kteří si opět musí projít vysvětlením, co že to ten STEM je. Nutné zlo pro nováčky série, které by se dalo vyřešit v několika minutách, scénáristé roztáhli téměř do třetiny hry.

Do této sprostosti je zatažen i Castellanos, jenž tak ze sebe dělá nedobrovolného pitomce. Příkladem budiž setkání s náhodnou přeživší. Sbírání informací o událostech v okolí, je s ohledem na minulý díl naprosto nesmyslné, protože hrdina přeci dobře ví, co se v okolí děje, kam se poděli lidé a proč ti puchýři venku nejsou vůbec přátelští. Jenže to třeba nevíte vy, a proto je třeba vám to vysvětlit logice navzdory. Bohužel vázne i seznámení s novou verzí systému STEM, které je jednoduše nudné. Není možné ladit hráče v pokračování skoro hodinu, během které je atmosférických zhruba 10 minut. Kdybych neměl morální povinnost u hry setrvat až do konce, asi bych jí opustil a zapomněl, že vůbec existuje.

Značka „Mikami“ zavazuje
Neobstojí tu ani argument, že jde o survival horor. Tím je celá situace spíš ještě horší. Horor má děsit, nahánět hrůzu a vzbuzovat v jedinci nejistotu a tíseň. Survival prvky pak mají tyto pocity umocnit. Ve hře se dá strávit i dvacet hodin a během té doby je Evil Within 2 čistokrevným hororem jen zřídka. Možná je chyba ve mně, ale dnes už mi k navození atmosféry nestačí jen monstra, krev, několik bossů a naskriptované lekačky, které navíc očekáváte dlouho dopředu. Arzenál použitelných zbraní je navíc tak bohatý, že při rozumném používání je jedinou výzvou jen nejvyšší obtížnost. Tu doporučuji volit automaticky. V průběhu hry lze totiž volit jen směrem dolů, nikoli nahoru.

Mikami sice vkládá titulu svého herního ducha „pouze“ z pozice producenta, ale jeho ruka, myšlenky a styl jsou čitelné na každém kroku. Podobnost s první dekádou univerza Resident Evil, tak hře nikdo neodpáře. Craftovací systém, střelba, kamera, nepřátelé, prostředí. V tom všem se odráží rysy něčeho, co už důvěrně známe, přestože je to zabalené v novém kabátě a vede to charizmatický hrdina. Ten mi po celou dobu připomíná Maxe Payna. Možná podobným osudem, možná neurvalou vizáží, která se v dnešních hrách už příliš nenosí. Ale zpět k otcovi Umbrelly Corporation, který už se začíná i trochu opakovat.

Už v prvním díle se našla místa, kde mi proběhlo hlavou „vždyť tohle už jsem viděl“. Pokračování jejich výskyt umocňuje a bude záležet jen na konkrétním jedinci, zda to vezme jako uměleckou značku daného autora nebo recyklování téhož nápadu. V tom lepším případě si podobnosti všimnete až ve chvíli, kdy se stane, v tom horším jí vycítíte dlouho dopředu, čímž se opět dostávám k nekonzistentní atmosféře. Před třemi léty obdobný model fungoval lépe, protože STEM, jeho pravidla a celý koncept prolínání realit byl neznámý. Teď se jasně ukazuje, že děsivější, než nohatá bestie s kamerou je nevědomost, popichující naší fantazii.

Když otevřenou akci střídá uzavřená hrůza
Autorům nepomáhá ani otevřený svět, do něhož se vydali. I když se slovem „otevřený“ bych v tomto případě trochu šetřil. Union se rozpíná na několika částech, které velikostí připomínají multiplayerové mapy stříleček. Nepředstavujte si tedy desítky kilometrů čtverečních, ale spíše drobnější regiony, mezi nimiž se cestuje, speciálním portálem. V souvislosti s ním a mým příšerným zlozvykem plnit vedlejší mise na úkor příběhových, jsem zjistil, že sice máte relativní volnost, ale tvůrci na ní jaksi pozapomněli. Počítají totiž s tím, že půjdete bezmyšlenkovitě po stopách dcery a neobjevíte tak místa a prvky, které budou hrát důležitou roli až později. Marrow, jak se portály jmenují, jsem tak vyzkoušel ještě dříve, než mi technik Mobiusu prozradil, že tam vůbec je.

Buďme ale vděční, že tam jsou. Protože spolu s interiéry jde o jediná místa, kde Evil Within 2 úspěšně operuje s hororovými motivy. Dobře načasovaná hudba, zvuky praskajících zdí, vrzající dveře, kroky rozléhající se chodbami nebo vzlyky ukrytých monster dělají skvělé jméno zvukové stránce. Se sluchátky slyšíte opravdu každou kapku vody a když obraz zalije umělec svými výtvory nebo si větší monstrum řekne o pár dávek olova, je radost být součástí hry. Grafický posun od minulého dílu je značný, přeci jen, už není třeba dělat ústupky dosluhující generaci konzolí. Postavy jsou tak detailnější a světelné efekty uvěřitelnější. Hru dopuje upravený id Tech engine, který si vývojáři pojmenovali příznačně STEM. Že jde o proslulý grafický engine Bethesdy poznáte jen ve chvílích, kdy textury doběhnou s omluvenkou. Je to ovšem jen ve vzácných případech a nebudí to takovou pozornost, jako odbyté dialogy. Schválně se zaměřte na postavy a porovnejte si je s prostředím.

Lepší grafické nástroje jsou vidět i ve městě, i když nemají zpočátku příležitost tolik vyniknout. Tentokrát se prostředí nemění jak odjezdy vlaků na tabuli, takže pamětihodné momenty přicházejí až v pozdější fázi a alespoň já je mám vždy spojené s ohněm. Ochuzeni však nezůstali ani nepřátelé. Na některých pěkně pulzují vředy, za jinými se táhne mlha a další pro změnu odkapávají nebo levitují. Designéři se evidentně nenudili a připravili nám i větší počet destrukčních bodů. Nejsem si jistý, jestli i první díl umožňoval protivníky porcovat, ale dvojka s tím nemá problém. Likvidace hlavy je nadále nejspolehlivějším způsobem exekuce, ale když mušce nepřeje štěstí, je vděčným cílem i koleno nebo rameno. Samozřejmě záleží na zvolené zbrani. U brokovnice je na dva metry vcelku jedno, kam míříte.

Dejte mi zbraň, nastolím pořádek
Detektivovi nejvíce sedne pistole, ale cizí mu není ani zmíněná brokovnice, odstřelovačka nebo útočná puška. Starou známou je pak kuš, která je kompatibilní hned s několika typy šípů, přičemž použití nemusí být spojené s přímým útokem. Elektrickými se například dají otevřít dveře bez šťávy, výbušné poslouží jako past pro nezvané hosty a kouřové dezorientují protivníky. Vše je samozřejmě v souladu s heslem „co si nenajdeš, to si nevyrobíš“. Crafting z inventáře je k dispozici kdykoli, přičemž hra se při něm zastaví. Je to důležité říct, protože si pamatuji tituly, kde bych nestačil namíchat ani maltu, aniž by mě někdo nezkoušel zabít.

Třebaže akční pojetí postupu není vždy jediným řešením, bavilo mě o něco víc než stealth. Krytí má tendenci rebelovat, a to zejména při obcházení rohů. Navíc umělá inteligence má oči jak dravec a ráda detekuje váš pohyb navzdory faktu, že přes překážku nemůžete být vidět nebo se plížíte křovím. Netřeba ale kvůli tomu na tichý postup zanevřít. S využitím všech dostupných taktických prostředků je nepostradatelným parťákem v místech, kde je munice škoda. Ještě bych dodal, že nižší obtížnost bystrost AI otupuje, ovšem na úkor výdrže, která mi přišla „nejreálnější“ právě na Nightmare.

Pokud se vám bude zdát, jako že určitě, že je hlavní hrdina v oblasti střelby, pohybu a výdrže lehce za zenitem, pomůžete mu vylepšením. Atributy zbraní lze vylepšit na poncích, které jsou jak v Unionu, tak v zrcadlech. Nejde přitom jen o strohý údaj, který nepřátelům ubere větší počet zdraví. Větší průraznost nábojů se sebou přináší větší energii. Ta s havětí zamává rázněji, takže je větší šance, že ji dobijete u země. Není pak od věci dbát i na menší zpětný ráz a větší kadenci, nemáte-li zapnuté automatické míření.

Hravé maličkosti
Byla řeč o zrcadle a rozhodně nejde o to ukecané, jenž prohlašovalo Sněhurku za nejkrásnější dívku v království. Toto je prasklé, svítí a Castellanos se jeho prostřednictvím teleportuje do staré kanceláře, kde na něj čeká jeho dávná známá ze sanatoria, aby mu pomohla s vylepšením schopností. Pro tento úkon je i tentokrát třeba nasbíraný zelený sajrajt a přístroj podobný elektrickému křeslu. Jaké vlastnosti postavě vylepšíte je na vás, na každý pád, na konci už to nebude líný ochlasta s rozevlátou muškou, ale John McClane v nejlepší formě. Jediné, co se nezmění, je jeho pohyb. Snad mám jen bujnou fantazii, ale od prvních minut mi připomínal Shaggyho z kresleného seriálu Scooby Doo.

Pronásledování maniaků bývá náročné na obou stranách gamepadu a vždy se hodí odreagování. V Evil Within 2 ho obstarává střelnice. Jedním ze dvou režimů je standardní střelba na siluety cílů, které se zintenzivňují a zrychlují se zvolenou obtížností. Druhou je pak hra na bázi match 3 titulů, kdy se střelbou ničí stejně barevné krabice. Nejdříve jsem si říkal, že tvůrcům zbyly v rozpočtu nějaké peníze, volný čas, a tak ho využili tímto zbytečným směrem. Nebudu vám lhát, nakonec jsem tu strávil pěkných pár desítek minut a nebylo návštěvy kanceláře, kterou bych nezakončil právě tady. Ti bystří z vás pak najdou ve hře další rádoby zbytečnosti a těmi jsou odkazy na hry Fallout, Wolfenstein, Dishonored nebo DOOM.

Když tak koukám do poznámek, připadám si tentokrát nějaký dlouhý. Přitom jsem ani nezmínil sprostý respawn protivníků, když je koridor města konečně čistý, New Game + po dokončení hry, konec příběhu uvozující budoucí DLC, minimalizaci HUD nebo pasáže z vlastního pohledu. Nicméně, i když pod hrou nebude tak vysoké číslo, jak pravděpodobně čekáte, hra mi stála nejen za ten text, ale především za hraní a čas s ní strávený. Tentokrát důrazněji, než bývá obvyklé platí, že text je důležitější než známka. Ale to už víte sami, pokud jste došli až sem.