Xboxweb.cz

Ačkoliv letopočet v kalendáři začíná už dvě dekády dvojkou, svět nostalgicky vzpomíná na osmdesátá léta. Hudbou všeho druhu zní podbízivé refrény opřené o syntetizátory a zapomenuté umělecké formace hlásí návrat, ačkoliv sotva udrží moč. Kinematografie se ohlíží za legendárními hrdiny, recykluje vyčpělé série, které situuje do nostalgické éry našich rodičů a Jarda Jágr má na telefonu barbery, kterým vysvětluje správný střih mulletu. A v komiksech slaví úspěch týmovka, jejíž ústřední hrdina poslouchá na walkmanu Europe.

Strážci vesmíru, které teď naservíroval Eidos-Montreal, vycházejí z přepracované předlohy datované do roku 2008. Protože původní parta ze šedesátých let byla už trochu moc zastaralá, dali lidi z vydavatelství Marvel dohromady nesourodý tým, který se o šest let později dočkal úspěšné filmové adaptace. Tým nynějších Strážců tak patří mezi relativně mladé komiksové maso, přičemž jeho sázka na easter eggy z konce minulého století a zajímavé postavy vedla k rychlé oblibě mezi širokou veřejností. Koho nechytil blonďatý Star-Lord s vytříbeným hudebním vkusem nebo destruktivní Drax, ten padl za oběť kráse Gamory, nemluvnosti Groota a neurvalosti Rocketa.

To ale rozhodně neznamená, že by hra byla určena jen fanouškům. I vy, kteří jste doteď žili v přesvědčení, že jde o zmalované anarchisty, jimž po vyplenění zoologické zahrady zůstal vzteklý mýval s podivným ibiškem, najdete v příběhu rychle zalíbení. Celá parta už spolu něco odžila, ostatně zastihnete je v průběhu další mise, po které se má rozšířit jak objem společných financí, tak legenda o těchto vesmírných pirátech. Jenže dobře odvedená práce je jedna věc a její následky zase něco jiného. Strážci tak záhy přichází o získanou trofej a málem i o svobodu. Jen trocha štěstí, pořádný balík peněz, stará láska a výřečnost hlavního hrdiny navrací všem volnost. Tím však teprve začíná obsáhlý příběh plný bojů o moc ve vesmíru a touhy po nepředstavitelné energii. Plný řešení starých křivd, rovnání morálních hodnot, akce a samozřejmě humoru.

U příběhové hry pro jednoho se automaticky počítá s velkolepou výpravou a bohatým dějem. Hra vše splňuje a když zrovna nevypráví uprostřed dalšího dobrodružství, řeší vážnější témata na palubě Milana, případně se vrací až do Star-Lordova dětství. Neustále se tak něco děje. Ani na malou chvíli nemáte pocit, že by události stagnovaly nebo že se dlouho přešlapuje na jednom místě. Jistě, kvůli neznalým se opakují i fakta, jejichž existenci většina zná. Ale není to způsobem otravným, ani zdržujícím. Scénárista přesně věděl, kde má akci pozvednout vtipnými momenty a kdy naopak zatlačit na vážnější, až existenční notu. Přechody mezi jednotlivými atmosférami jsou plynulé, čemuž hodně pomáhá i návaznost cutscén a celkový, promiňte ten odporný výraz, filmový dojem. Tady není synonymem vulgárnosti, ale dobře odvedené práce.

Vztahy mezi jednotlivými postavami se navíc neustále vyvíjí. Tím, jak reagujete na dialogy ostatních, jak rozhodujete v klíčových momentech a s kým vedete debaty, když je nebezpečí zažehnáno. Pakliže to přeženu, můžete mít partu, která za sebe položí život. Ale i tlupu sobeckých egoistů, jejichž jediným zájmem bude bohatství. Závěr hry nezměníte, nicméně jeho vyznění a celkový pocit z hraní rozhodně ano. To znamená, že byste měli dobře vládnout i jiným než mateřským jazykem. Titul je sice bohatě lokalizovaný, ale na češtinu se zapomnělo. Klidně mávněte rukou, že si to domyslíte. Nehodlám znevažovat vaše schopnosti číst v mimice a gestech druhých. Jenže hrdinové huby nezavřou a často jsou k vám zády nebo daleko na detekci verbálního projevu. A to nemluvím o textu z nalezených dokumentů. Dokonce i titulky jsou někdy úplně zbytečné, protože beseda probíhá v okamžik, kdy se věnujete dění na obrazovce. A neděje se toho zrovna málo.

Jestli jste dobře četli, neunikla vám zmínka o Eidos-Montreal. Nebyla by důležitá, kdyby známé studio zůstalo u série Deus Ex. Jenže ono dostalo na starost i závěr rebootované Lary Croft a k ní má marvelovka v mnohém hodně blízko. Svět Strážců není tak obsáhlý a otevřený. Je spíše koridorový s optickou iluzí velkoleposti a kosmické nekonečnosti. Pracuje ovšem s podobnými mechanikami. Zajímavá místa v okolí přibližuje skener, všude se válí součástky pro vylepšení, náhradní díly a nechybí ani místa, která by se v Tomb Raideru dala nazvat hrobkami. Překážky s nimi spjaté však tentokrát neřeší ústřední postava, ale její poskoci. Rocket nikdy není nadšený, když musí lézt do úzkých otvorů a hackovat elektroniku. Pro náhradu chybějící lávky křiknete na Groota, pro náhradu za několikametrový schod po Draxovi a po Gamoře… možná byste chtěli mnohé, ale její specializace je ničení přírodních překážek.

Star-Lord se tím stává tak trochu hrdina na baterky, protože bez pomoci ostatních by si nevylepšil ani vlastní zbraně. Komandování mu jde, ale mě tíží nemilý pocit, že autoři úplně nedokázali využít všechny postavy. Jelikož hra je ryzí singl, a proto ani lokální kooperace nenašla své místo, bylo zapotřebí zapojit celý tým. Tím však vznikl subjektivní dojem, že hraji za toho nejméně důležitého člena spolku. Jako když sledujete talentovou soutěž a účinkující postoupí jen proto, že bydlí v boudě pro psa, maká ve třech zaměstnáních, výplatu dává na nemocné děti a noci tráví u armády spásy. Jistě, v momentě, kdy se všechny síly vesmíru spiknou, je on ten jediný se záchranným plánem. Jenže není to málo?

Však jsou tu ještě souboje. Jak bych mohl minout jednu z hlavních náplní celého titulu. Ty jsou pěkné obsahově, protože neustále přináší nové nepřátele a díky rozvíjejícím se schopnostem i nové cesty, jak si s nechtěnou společností poradit. Navzdory tomu má blonďatý sympaťák stejný osud jako v případě volného pohybu. Jeho výzbroj sama o sobě nezmůže téměř nic. Postupné upgrady, jako například ledové projektily, sice rozšiřují útočné, i strategické, schopnosti, ale účinnost je hodně malá. A tak se opět projevují vůdčí sklony, kdy ostatní paralyzují protivníky, zasazují jim smrtící údery a ničí jejich obranné prvky. Vše funguje překvapivě dobře a arény střetů se ve vteřině mění na bitevní chaos, kde společníci nedostanou po tlamě jen proto, že jsou dřeva, mají zelený nátěr a smrdí jim z tlamy.

Ve správných momentech se ke slovu hlásí jak finální exekuce, tak týmová přesila. To v případě, že se souboj nevyvíjí úplně podle představ. Zatímco v prvním případě po stisku příslušných tlačítek dojde na likvidační animaci, v druhém případě se všichni sejdou po vzoru amerických fotbalistů, Star-Lord pronese motivační řeč a s upraveným rozhraním bojů dostanou nepřátelé co si zaslouží. Celý princip soubojového systému hodně připomíná Kingdom Hearts III, a to včetně speciálních útoků a variabilních útočných pokynů. Jenže The Marvel’s Guardians of the Galaxy mají ovládání trochu komplexnější, přičemž střety probíhají v daleko menším prostoru. Výsledkem jsou epické vizuální bitky, které jsou ale trochu nepřehledné.

Velice často se stává, že příkaz na útok cílí omylem na jiného lumpa, než jste plánovali. Následně musíte čekat, až se parťák nabije, abyste útok mohli použít znova. A také se hodí kratičká modlitba, aby bratr ve zbrani nepadl. AI totiž není příliš chytrá a sama se nedokáže vrátit do funkčního stavu. Veškeré záchrany jsou tak na vás, stejně jako neustálé uhýbání, kličkování a uskakování před snahou nepřátel srazit vás na kolena. Umělá inteligence na sebe nikdy nestrhne pozornost. Nikdy vám nedá pár vteřin navíc, při nichž se v klidu nadechnete a užijete si její boj. A nikdy nejedná sama o sobě týmově. Vaše postava vždy musí být tou hlavní, třebaže krom prořízlé pusy toho moc nemá. Působí to místy nechtěně směšně, protože palebná síla sběratele zvukových nahrávek připomíná střelbu obouruč z dob, kdy na kazetách řádil Chow Yun Fat se svými Beretami a na poli videoher mu sekundovala lady Croft s vyztuženým hrudníkem.

Jelikož akční pasáže nemají zdlouhavých trvání, možná si v praxi mých připomínek ani nevšimnete. Vše ostatní je dostatečně poutavé a zvládnuté, abyste i tyto případné kreativní rozmary hodili za hlavu a jeli na nekončícím dobrodružství až do úplného závěru. Radost vám určitě udělají drobné minihry, stejně jako chvíle, kdy se z hraní stává i něco jiného než akční adventura. A nakonec hodně dělá i grafika a soundtrack. U obojího bych použil oblíbenou frázi, že se na ničem nešetřilo. Plně licencované skladby z konce minulého století a nezaměnitelný vizuál, který na konzolích minulé generace může kazit jen občasné načítání, pozvedává na next-genu vybroušený obraz a volba dvou grafických režimů. Při samotném hraní je titul plynulý, oku poutavý, a to s množstvím efektů, jejichž existenci byste často označili za zbytečnou. Ale je to Marvel. Ten, který oslňuje i tehdy, když se vlastně nic neděje. Proto se nebojte sáhnout po alternativních kostýmech a vyzkoušet, co vše vám dovolí skromný fotorežim.