Xboxweb

Občas nám hry velice rády připomínají, že všichni jsme svým způsobem děti, akorát naše hračky jsou na pořízení o něco náročnější, než tomu bylo dříve. Vzpomínky na naše dětství jsou většinou krásné a vzbuzují příjemné emoce. Takže proč naše vzpomínání nepodpořit a nedodat tak hře nějaké hlubší emoce vlastní každému hráči. Velké hry většinou na takové věci moc nevsází a jdou trochu dospělejší cestou.

Najdou se však vývojáři, kteří mají kvalitní a hluboký příběh, kolem kterého chtějí postavit hratelnost. Ne vždycky tento tah funguje, protože ani sebelepší příběh, a mistři vyprávění pod ním podepsaní, není tím jediným prvkem, který by měl hru tvořit. Pokud nás nebude to, co se děje na obrazovce bavit a neprobudí v nás touhu se posunout dál, může být příběh sebelepší. To platí i v případě dnešní recenze, jejíž obětí se stali malí vojáčci z Tin Hearts. Za jejich vytvořením stojí bývalí vývojáři z Lionhead Studios, kteří za sebou mají legendární Fable.

Přesouváme se do viktoriánské doby, v níž žije rodina Butterwortha. Máme tu hlavního hrdinu a hlavu celé rodiny, Alberta, jeho krásnou a velice nadanou ženu Helen a také zvídavou a roztomilou dcerku Rose. Všichni tři nás provedou svou emotivní částí života v rámci čtyř kapitol. Upřímně se přiznám, že příběh je zajímavý, ale tak super mega dojímavý, jak tvrdí propagační materiály mi nepřišel. Takže teď nevím, jestli jsem robot se srdcem z kamene nebo mi něco uniká, ale je taky možné, že to hráče nakonec dojme a dovede k zamyšlení nad jejich životy. U mě se tak nestalo, ale vysvětlení mám možná dále.

Albert je nejen vynálezce, ale také výrobce hraček. Na naší cestě skrze rodinný příběh nás tak budou provázet vojáčci z krabičky. Když jsem je poprvé vypustil ven, objevil se u mě náznak nostalgie – Lemmings. I v Tin Hearts je naším úkolem provést konkrétní počet vojáčků skrze danou úroveň. Na rozdíl od zelenovlasých hrdinů jsou však vojáčci v bezpečí, protože nemohou spadnout do propasti, nejsou nuceni stavět nesmyslně velké mosty a také je nebudeme nutit ke vlastní destrukci. Naším úkolem zkrátka bude jim připravit cestu, aby mohli nerušeně projít až do cílových dveří.

Na začátku dáme na místo pár kostek tak, aby se od nich otočili tím správným směrem, ale jak budeme procházet hrou, náročnost úkolů poroste. Čekají na nás nové překážky nebo pomocníci a také hrátky s časem. Vzhledem k dané situaci bude třeba ho posunou dopředu nebo vzad, což je docela zajímavý prvek. Náročnost hádanek samotných mi nepřišla nijak závratná, ale v kombinaci s nutností prozkoumávat prostředí už to taková sranda nebyla.

Z obrázku to nebude vypadat, ale mimo daného problému „na stole“ se naše postava bude muset rozhlížet a také procházet po dané místnosti a hledat nejen věci potřebné k vyřešení hádanky, ale také další skládačky a indicie do příběhu. Je to zajímavý prvek, to se musí nechat a je třeba se naučit, že dřív, než člověk otevře vojáčkům krabičku, musí všechno projít a náležitě připravit. Dobrá příprava cesty pro vojáčky je zde zkrátka základ.

To se ale snáz řekne, než udělá. Za všechno může opravdu hodně děsivé ovládání, které snad nikdo nemohl zkoušet. Respektive na PC to asi možná fungovat bude, ale na konzoli jsem s gamepadem v ruce trpěl, jako už dlouho ne. Od samého začátku se mi věci nutné k vyřešení hádanek pořád někde zasekávaly, nebo jsem prostě neviděl tam, kam bylo potřeba. Kombinace držení a chůze není nic divného, ale k tomu se ještě musíte všemožně natáčet a hledat. Těžko se to popisuje, ale ergonomie je opravdu bídná ve všech směrech. Dost velký problém dělá také pocit z hloubky v prostoru, takže není snadné něco někam posadit nebo zasadit.

Možná, že ono hodně špatné ovládání bylo tím, co mi nedovolilo si řádně vychutnat vyzdvihovaný příběh. Tomu ostatně nepomáhá ani velmi průměrné grafické zpracování. Hra mě několikrát nabádala, abych si po postavení tratě dal detail na vojáčky a jejich průchod jsem si užil pěkně zblízka. No, zkusil jsem to, ale hodně rychle jsem kameru vracel zase zpátky. Objektům chybí detaily, jako třeba dřevu jeho struktura a stejně tak dalším povrchům. Ani pohled z dálky není, kdo ví jak oku lahodící záležitostí. Na něco lepšího už asi nezbyly peníze.

Do pohodové hratelnosti mě úspěšně vracel velice povedený soundtrack, který má na svědomí Matthew Chastney. Díky němu jsem místy opravdu cítil to souznění s rodinou, jejich pocity a další myšlenky. Škoda, že jsem pak zase musel zpátky do zbytku hratelnosti, který mě z rozjímání spolehlivě vytrhl.

Celou hru bych tak ve výsledku přirovnal k jízdě na kole, které není moc pěkné, a navíc vám každou chvíli někdo strká klacek do předního kola. To skončí pádem, takže se oklepu, chvíli na tom divném kole jedu dál a pak zase ten klacek. Věřím tomu, že tvůrci Fable měli velké ambice a možná bych jejich příběhové snažení ocenil víc, kdyby i hra samotná nebylo jedno velké utrpení. Hádanky jsou fajn a nápad s vojáčky ve stylu Lemmings není rozhodně špatný, ale kvůli opravdu špatnému a neergonomickému ovládání jsou Tin Hearts ve výsledku průměrným počinem, který žádné jméno nezachrání.