Xboxweb.cz

Mysl Howarda Phillipse Lovecrafta dala vzniknout nespočtu příběhů, vzbudila zájem o knižní vazby z kůže a přivedla na svět ambiciózní univerzum plné chapadel. A přestože zavedla známého spisovatele i do žánru sci-fi, o kyberpunk šlo asi ve stejné míře, jako o příručky na pěstování konopí. Ale kdo říká, že by to bádání o lidské malosti a hledání něčeho vyššího právě do subžánru vědecko-fantastické literatury nezapadlo. Minimálně Stormlink Studios si myslí, že ano.

A nemíří do Cthulhu mytologie poprvé, protože Lovecraft už byl adaptován ve hře Conarium, která skončila v propadlišti ambiciózní, leč průměrné produkce. Transient má volnější ruce, a tak může s motivy vesmírných bytostí nakládat jinak. Ačkoliv první minuty vypadají na tradiční kyberpunkový mix detektivky, psychologického hororu a adventury. Setkáváte se s hackerem Randolphem Carterem, jehož trvalým bydlištěm je futuristická kobka Providence. Turistický průvodce sice nazývá toto místo městem, ale to jen proto, že za jeho zdmi zůstal nehostinný svět po globální apokalypse. Jenže tomu věří jen loutky s klapkami na očích, jejichž jediným přáním je, aby mohly uprchnout do virtuální reality za „lepším světem“.

Tušíte správně. Podezíravost je mrcha a když jste navíc člen hackerského spolku, je na problémy zaděláno. A proto hlavního hrdinu poprvé potkáváte u výslechu, kde má kápnout božskou, na co vlastně jeho ilegální skupina ODIN přišla. V budoucnosti už neznají waterboarding a elektřina se používá pouze způsobem primárně zamýšleným, protože odpovědi na otázky se hledají přímo v hlavě dotazovaného. Anebo ne? Že by se vaše herní alter ego jen trochu přiškvařilo u virtuálních hrátek a teď mu hrkotá v hlavě? Třeba nejste sledováni a jen trpíte stihomamem. A vaši parťáci nejsou vůbec mrtví, jen odpočívají obličejem dolů.

Není těžké odhadnout, jakým směrem se příběh bude odvíjet. Jestliže máte načteno, nakoukáno a nahráno, během první kapitoly z pěti vymyslíte čtyřicet scénářů a jeden nesjpíš bude ten správný. Důležitější je, jaké výpravné a herní prvky si pro vás autoři připravili a zda překvapí něčím originálním nebo jen opíšou žánrová klišé. Víc prozrazovat nebudu, protože herní doba není z nejdelších. Navzdory dvěma zásekům, kdy si vzal důvtip neoznámené volno a já nemohl rozlousknout naprosto primitivní hádanku, nepřesáhla doba strávená s hrou čtyři hodiny. To nemusí být málo, pakliže jde o intenzivní atak na šedou kůru mozkovou. Jenže Transient je vlastně hrozný lidumil a nechce vás příliš trápit.

V době, kdy jsou psychologické horory audiovizuálním fetišem a přivádí k epilepsii i slepého, působí hra trochu zdrženlivě a obyčejně. Během hraní navštívíte mnoho světů a hned několik realit, jenže v jádru dostáváte jen dva typy prostředí. Fantaskní, kde Carter vypadá jak oživlá mumie a cestuje historií neznámých civilizací, a to normální plné neonů, pomatených lidí a beznaděje. Obě tváře hry jsou po designové stránce pěkné, třebaže dnešní grafika už má jiné standardy a menší rozpočet je rozhodně znát. Chybí však lepší zpracování vzpomínek druhých. Několikrát pátráte v záznamech členů ODINu, ale vždy to končí jen připojením do alternativní reality, která je stejná jako předtím. Asi mě moc rozmazlil Observer, ale tam bylo bloumání v mysli druhých mnohem intenzivnější a vizuálně propracovanější.

Přitom bych čekal větší grafické rozšoupnutí, když jde o Extended Edition. Ta sice vylepšuje chod hry a přidává na drobných efektech, ve výsledku ale působí pořád lehce zastarale. V místech, kdy vás objímají velké místnosti nebo autoři vytáhnou z rukávu designově vypiplané scény plné technologických hraček a tajemných bytostí, rádi chvíli zpomalíte, abyste si řekli: „Jo, tohle je celkem pěkný“. Jenže takových zastávek je málo. Modely jsou většinou spíš průměrné a nasvícení obyčejné. Dokonce i v případě ústřední postavy, kterou je lepší nevidět. Vyobrazení obličeje připomíná nepovedený zákrok na turecké klinice plastické chirurgie, tudíž buďte rádi, že krom cutscén je Transient z vlastního pohledu. Alespoň dabing a soundtrack se od předešlého počinu autorů zlepšily.

A zlepšila se i práce s herní náplní. Od skenování a prohledávání prostředí, po všelijaké minihry, které zastupují zámky, hackování a další překážky ve vyprávění. Rozhodně se nedá říct, že bych se někde nudil a jen zbytečně chodil tam a zpět. Vývojáři nešetřili nápady a rozdílně pojali pohyb v systému počítačů, dešifrování kombinací, prolamování vzdálených míst nebo postup mimozemskými světy. Největším překvapením ale byly malé hry, jejichž dohrání je klíčem k získání informací. Je v tom trochu DOOM, trochu System Shock a trochu smutek, že tvůrčí tým o pár lidech má víc kreativity než kolosy se stovkami zaměstnanců. Často se musíte i vrátit zpět v nalezených dokumentech a použít například číselný kód nebo správně identifikovat objekty na mapě hvězdné oblohy.

Díky hratelnosti jsem zapomněl, že má hra spoustu kompromisů a polovičatých řešení. Je tedy otázka, zda jsem profesně unaven nebo je cesta kyberpunkovým Lovecraftem tak dynamická, že jsou nedostatky potlačeny a téměř zapomenuty. Příběh se místy snaží být chytřejší, než ve skutečnosti je a víc než složení poklony, je z námětu cítit snaha o posunutí díla jiným směrem. Nechci být až tak podezíravý, abych v něm viděl jen prvoplánový kalkul, který se po dokončení trochu nabízí. Studio Stormlink má do budoucna slušný potenciál, jehož spouštěčem jsou evidentně finance. Se štědrým vydavatelem a zkušenějším kreativním ředitelem, který by zajistil konstantní kvalitu všech aspektů hry, bychom tu časem mohli mít další Bloober Team či Frogwares.