Xboxweb.cz

Podle mnohých, to prej byla jedna z nejlepších her loňského roku a další skvělý milník studia Arkane. Jiní naopak tvrdí, že směsky všech možných titulů prej nehrají, protože originalita světem otáčí. A prej už to stejně nebylo ono, protože chyběl indián, obaly od ohnivé vody a emzáci balancující mezi genialitou a parodií. Prej se to jmenovalo Prey a podle tvůrců jedna zastávka u ní rozhodně nestačí. A víte co? Já souhlasím, a tak dojím prejt, který je prej domácí a skočíme na Měsíc. Snad to nebude na měsíc.

Po roce a nějakých drobných se našel důvod, proč se znovu vydat do světa, kde si fikce podává ruku s realitou. Na první pohled zůstalo všechno při starém. Nehostinný vesmír, ústřední postava čumící do prázdna nekonečných hvězd a společnost TranStar jako stěžejní bod děje. Jenže tentokrát nejste její krysa v bludišti, ale technik konkurenční korporace Kasma. Ta zachytila podivné zprávy z měsíční základny Pytheas, čehož hodlá využít k menší špionážní akci. V třicátých letech 21. století se už nechodí šmírovat s bločkem a Leicou, ale virtuálně prostřednictvím simulací. Pro tyto účely poslouží Peter, který veškeré dostupné informace zakládá do systému a noří se do světa pěti cizích lidí a jejich osudů.

Dojem, že jde v rozšíření o nějaké dějové linie, rychle hoďte za hlavu. Něco málo se o místě a osobách dozvíte, ale pro hru je to naprosto vedlejší. Mnohem podstatnější jsou přednosti, kterými jednotlivé postavy disponují. Na nich totiž bude záviset, jak se se simulací vypořádáte a zda po pár hodinách třísknete do zdi ovladačem nebo hlavou. Mooncrash totiž staví na rougelike principu, kdy neustále absolvujete to samé a když nastane smrt, pozdraví vás úvodní obrazovka, aby vaši postavu vykopla do světa s holým pozadím. Fíkový list místo pořádného vercajku tentokrát zpříjemňuje fakt, že restart výpravy přináší i možnost obohatit vybavení o zbraně a podpůrné předměty. Ty stojí nastřádané bodíky získané plněním úkolů, tudíž s nimi nakládejte s rozmyslem.

Hlavní mise je pro všechny stejná: dostat se ze základny ve stavu, který by lékař označil za dobrý. Cest je několik, ale ne vždy jsou pro daný charakter k dispozici. Příkladem budiž pilotní znalosti potřebné k odletu ze základny. I když je nemáte, můžete je získat, ovšem postup je tak komplikovaný, že je jednoduší zvolit alternativní cestu. Jste-li ale v takovém okamžiku na druhém konci mapy, úspěšnost se začíná rovnat hodnotě absolutní nuly. Vedle bestií, kterým na Měsíc dorazili noví příbuzní, proti vám stojí také čas. Simulace je stabilní jak příjem pirátského vysílání a ubíhající minuty to ještě zhoršují. Postupně se zvyšuje obtížnost, počet nepřátel a když si systém zahraje na revolucionáře, spadne úplně.

Zákeřné, že? Menší kompenzací je možnost postavu nahradit jiným obyvatelem základny. Pokud ho tedy už máte v bezpečí. Prostředí je vždy stejné do posledního šroubku, takže přesně víte, kde váš předešlý pokus skončil. A i kdyby náhodou ne, mapa je spolehlivější bonzák než Zlaté stránky. Mimo dění je v tu chvíli prolézání kapes nebožtíků a rabování beden. Jejich obsah se náhodně obměňuje vždy jen s resetováním simulace. Nicméně těmito zpětnými výlety se můžete sami dostat na úplný začátek hry. Stačí zhruba 20 minut, série nešťastných příhod a několikahodinové úsilí je v trapu. Ani si nepamatuji, kdy jsem cítil takovou zlost. Na sebe, na vývojáře, na sousedy vrtající do panelů nebo na mouchu létající kolem.

Pod návalem emocí se člověk zapřísáhne, že tak debilní hru v životě nehrál a že raději půjde sklízet obilí kobercovým nožem, než by Prey zapnul znova. Toto předsevzetí vydrží zhruba pět minut, s odchylkami závislými na psychice dotyčného. Nějaká primitivní ptákovina přeci letitého hráče neporazí. Tím chci říct, že přes výraznou repetetivnost ve vás dodatek burcuje soutěživost. Nejde o to, dojít do cíle, ale dokázat si, že na to pořád máte.

Začnete proto vymýšlet skulinky, jak cestu urychlit, případně zjednodušit. I na Měsíci je fabrikátor a nápomocní roboti, stačí si jen pamatovat kde a hromadit materiály s plány. Největším problémem jsou elektrické brány, které se neotevřou, dokud jsou v okolí nepřátelé. Obejít se dají EMP granátem, ale jeho vlastnictví opět není samozřejmost. Stealth postup funguje ještě hůř než v základní hře a emzáci vás velice často vidí navzdory stěnám nebo horizontu. Inventář plňte jen tím, co skutečně zužitkujete, protože zbytečnosti dříve či později stejně vyhodíte.

Pytheas možná není tak pompézní a velký jako orbitální stanice (dokonce mám pocit, že některá místa jsou z ní použita), ale svým zasazením vybízí k průzkumu. Oddat se mu sice můžete, ale jen na úkor nesplnění úkolu nebo čisté sázky na náhodu. Level design odpovídá původní hře, ale už není tou Mekkou bohatýrů. Kombinace architektur několika směrů se tu projevuje jen zřídka, protože těleso obíhající Zemi evidentně nebylo zamýšleno jako vesmírný Orient Expres.

Jestli jsem na původní hře něco nenáviděl, byla to technická stránka. Dlouhá načítání, doskakování textur zbraní při výměně, rozostřené LCD panely a mohl bych pokračovat ještě dál. Se silnější konzolí a spoustou záplat jsem doufal, že doplněk bude šlapat jak husarská jednotka. Textury jsou víceméně v pořádku, ale nahrávání je tragédie o dvou dějstvích pořád. Při restartu simulace musíte koukat na loadingy hned dva, i když ten druhý je znatelně kratší. O poznání nepříjemnější je to přímo ve hře. Prey nahrává každou část základny zvlášť, tudíž cestujete-li někam, zase si chvíli počkáte. U konceptu, kde odpadáváte rychlostí přezrálých jablek, to není žádoucí vlastnost.

V aktuálním stavu Mooncrash disponuje jen hrou pro jednoho hráče. Už během léta má ale přijít multiplayerový Typhon Hunter, který teď samozřejmě hodnotit nebudu. V kostce půjde o to, že se proti jednomu přeživšímu postaví pět jedinců, jejichž největší výhodou bude oblíbená transformace do nejrůznějších objektů. Zní to lákavě a určitě to bude další důvod, proč se k rozšíření vrátit. Od režimu si slibuji hutnou atmosféru, protože jakýkoliv objekt bude představovat potencionální nebezpečí. Už se nemůžu dočkat, jak mě zabije kávovar nebo stolička.