Recenze: Ion Fury
Publikováno: 13.5.2020, 19:47
Sociální sítě
O autorovi
Lukáš Urban
Je autorem 3415 článků
Respekt před všemi značkami, které přežily milénium, přizpůsobily se moderním prvkům, a přesto někde uvnitř zůstaly stejné. A klobouček těm tvůrcům, jejichž um k tomu dopomohl. Co ale přát zastydlým puberťákům, jejichž sláva přišla a skončila enginem Build? Upřímnou soustrast? Příjemný důchod? Vše nejlepší k brzké dospělosti? Možná jen hodně štěstí, protože zapáleností, tvrdohlavostí a oddaností bojují s větrnými mlýny, které je stejně jednou odvanou. Ale zatím jsou tady.
Snaha nacpat sexy holčiny do pánských kalhot nefrčí jen ve filmovém průmyslu, ale nějaký čas úřaduje i v herním světě. Ať už kvůli rovnoprávnosti nebo z důvodu větší atraktivity. Jenže každá hrdinka není automaticky další Lara Croft, Jill Valentine nebo Faith Connors. A to platí i pro Shelly. Ion Fury je příběhově plochá jak vietnamská královna krásy, tudíž oblíbit si neznámou postavu přes city nebo její charakter nepřipadá v úvahu. Zbývají tedy velké kvéry, prořízlá pusa a sprosté hlášky. Poslední část ale absolutně nefunguje. Kadence monologů je až hříšně řídká a jejich obsah moc originality nepobral. Když se ozve ikonická hláška poručíka Johna McClanea, spíš zvedáte obočí než koutky úst. Doba je skutečně jiná a není nutné ji míchat s minulostí.
A míchat by se neměla ani podobná jména. Ještě, než se titul dostal na konzole, prošel malou právní rozepří, která skončila, mimo jiné, změnou názvu. A když vám povím, že původní označení bylo Ion Maiden, asi víte, kdo si stěžoval. Britské kapele Iron Maiden se nelíbil jak název, tak jméno ústřední postavy a lebka používaná v grafických materiálech. Vedení 3D Realms nakonec ustoupilo v tom nejzásadnějším a titul přejmenovalo. Nakonec šlo ale o pěknou reklamu, která jen zvýšila povědomí o existenci hry.
Verdikt
Pohodový stroj času do dob, kdy o úspěchu v akci nerozhodoval strom dovedností a šestnáct vylepšení na zbrani. Ion Fury láduje mezi ostré nostalgii přímo z barelu. Bruneta s vypůjčenými hláškami sice nebude novou akční ikonou, ale na likvidaci dlouhého odpoledne je kvalitním společníkem. Má pořád nabito, zbytečně se neptá a neustále uhání kupředu. Kdyby jí nedělali křoví stereotypní nepřátelé a méně nápaditá prostředí, byla by exkurze do akčního muzea ještě lepší.
RECENZE: Forza Horizon 6
Těžko uvěřit tomu, že už je to takřka 14 let od doby, kdy světlo světa spatřil první díl závodní arkády Forza Horizon. Za tu dobu ušla série notný kus cesty a bez nadsázky procestovala celý svět, nicméně mezi fanoušky se neustále objevoval jeden poměrně jasný požadavek – přiveďte sérii do Japonska! Vývojáři z Playground Games nyní přání vyslyšeli a šestou iteraci závodní série zasadili do líbivých kulis země vycházejícího slunce....
RECENZE: Mouse: P.I. For Hire
Soukromý detektiv v noir detektivce je nejvíc cool práce. Dáváte si drinky, občas si zakouříte, holky se na vás lepí, tedy pokud se zrovna nezapletly do nějaké nekalé činnost a při tom řešíte zapeklité případy, které se začnou propojovat a nabalovat jako hovniválovo kulička. K tomu máme cool černobílý svět, který je depresivní a krásný zároveň.
Recenze: Screamer
Není ten závodní žánr už trochu jednotvárný? Na jedné straně tu máme sterilní a nažehlené simulátory, kde musíte ladit tlak v pneumatikách s přesností na setiny baru, jen proto, abyste hned v první zatáčce skončili v kačírku. Na straně druhé se na nás valí nekonečné otevřené světy, ve kterých už dávno nevíte, jestli hrajete závodní hru, nebo jen gigantický simulátor odškrtávání barevných ikonek na mapě. Kampak asi zmizela ta syrová,...
RECENZE: People of Note
Představte si, že stojíte v nekonečné frontě na casting do talentové soutěže. Místo mikrofonu ale v rukách křečovitě svíráte obouruční meč, a když na vás konečně přijde řada, porotce vás nepošle do háje kvůli falešnému tónu, ale proto, že jste propásli útočný tah a nedostatečně nabiflovali zbytek party. Zní to jako noční můra po slávě toužícího teenagera? Možná. Ale přesně do tohoto bizarního, barevného a hudbou pulzujícího průsečíku se trefují People...
RECENZE: Crimson Desert
První letošní hype train dorazil a přivezl nám Crimson Desert. Korejští vývojáři se vydali ze svého on-line světa Black Desert do obrovského Pywalu, který naplnili velkým množstvím obsahu, herních mechanik a celou řadou dalších vychytávek. Je to velká hra, ale je také dobrá? Na to se hledá odpověď hůře než u jiných titulů.
(VIDEO)RECENZE: Resident Evil Requiem
Když série přežije tři dekády, zpravidla se z ní stane jedna ze dvou věcí. Buď zakonzervovaný pomník vlastní důležitosti, před nímž fanoušci každoročně pokládají digitální květiny a vzpomínají na časy, kdy byla tráva zelenější, zombíci pomalejší a kamera pevnější než morálka Umbrelly. Anebo továrna na recyklovaný adrenalin, kde se z minulých úspěchů mele instantní kaše pro masy, které se spokojí s tím, že znovu uvidí známý erb, známou chodbu a...
RECENZE: Ride 6
Je to víc než dva roky, co světlo světa spatřil titul Ride 5 od studia Milestone. Série zaměřující se na univerzální pojetí jízdy na dvou kolech, se ale dočkala dalšího pokračování a opět přinesla několik zajímavých novinek, na které se v následující recenzi podíváme.
RECENZE: Planet of Lana II
Příběhy patří ke hrám snad od nepaměti. I Space Invanders měli v sobě skryté poselství o záchraně země, které v rámci tehdy hodně jednoduchého zpracování pochopil každý. Někdy se dají emoce velice dobře vyjádřit beze slov za pomoci hráčovi představivosti. A právě na takovém konceptu postavili vývojáři z Wishfully svůj titul Planet of Lana. Bylo až neuvěřitelné, jak moc si mě hra získala a když se zpětně dívám na hodnocení, měl jsem jí...
