Xboxweb.cz

Žánr adventur má sice ta nejlepší léta už za sebou, což ovšem neznamená, že nemá co nabídnout. Konec konců v loňském roce jsme se dočkali například Life is Strange: True Colors, It Takes Two, The Forgotten City, 12 Minutes či Psychonauts 2. V záplavě povedených titulů vyšla také hra Last Stop od britského studia Variable State, které má na svědomí také povedenou (a trochu netradiční) adventuru Virginia. Zaslouží si Last Stop vaši pozornost, i když mediálně vcelku vyšuměla?

Po krátkém úvodu, který ve vás zanechá spoustu otázek, dostanete na výběr z trojice příběhů, které zahrnují čtyři hlavní hrdiny – stárnoucího otce-samoživitele Johna Smithe a jeho souseda Jacka Smithe, matku od rodiny Meenu Hughes a teenagerku Donnu Adeleke. Každá z postav řeší své problémy a trable běžného života: John trčí v nudné práci s panovačným mladým šéfem, touží být dobrým příkladem pro svou malou dceru a zároveň se kvůli nedávné srdeční příhodě snaží vést zdravý životní styl. Jack Smith je mladý videoherní programátor s velmi nákladným životním stylem. Meena pracuje dlouho do noci v soukromé tajné organizaci, nemá dost času na rodinu, rozpadá se jí manželství a k tomu si ještě střihne občasný milostný románek. A nakonec Donna řeší problémy dospívající dívky a především komplikovaný vztah se svou matkou a sestrou.

Všem hlavním postavám nicméně vstoupí dříve či později do života nadpřirozeno, které je naznačeno už v úvodním prologu. Pro každou postavu přitom má jinou podobu, kterou nebudu prozrazovat, abych vám nepokazil herní zážitek. Co ovšem musím zhodnotit, je způsob, jakým se autoři popasovali jak s civilní částí příběhu, tak s tou nadpřirozenou. Nejlépe to studio Variable State zvládlo v případě Johna, jehož linka je třeskutě vtipná, především díky skvělé dynamice tří hlavních postav, dobře napsaných dialogů a skvělých popkulturních pomrknutí. Slabší částí je z mého pohledu Meena, jejíž linka není dostatečně prokreslená a občas nedává smysl. Příběh Donny je podle mě úplně nejslabší, je v něm největší množství nelogických dialogů a ani přes velký potenciál není tato linka dostatečně vytěžena. Zklamáním je pro mě také závěr příběhu, který má lehce „fahrenheitovský” nádech.

Příběh má pro každou postavu dvě možná zakončení, přičemž je jen na vás, pro jaký konec se u každé postavy rozhodnete. Díky možnosti si zopakovat libovolnou kapitolu můžete poměrně rychle vyzkoušet všechny varianty, čímž se uzavírá možnost znovuhratelnosti. Kvůli těm několika dialogům, které stejně vyústí ve stejné řešení, si Last Stop nebudete chtít znovu zahrát. Epizodičnost hry je nicméně jednou z hlavních devíz – možnost střihnout si kousek hry, když máte zrovna čas jen pár minut, je neocenitelné, stejně jako opakovací scéna před každou další kapitolou. Stejně se ale domnívám, že vás příběh Last Stop u hry podrží tak dlouho, dokud hru nedohrajete na jeden zátah. Ostatně průměrná herní doba čítá zhruba 6 a půl hodiny, takže za jedno víkendové odpoledne máte dohráno.

Tím se chci dostat také k hratelnosti. Mimo neinteraktivní cutscény v enginu hry dostanete možnost ovládat postavy buďto skrze dialogy, nebo chůzi/běh v rámci předem daného koridoru. Ačkoli by někomu mohlo vadit, že nemůže prozkoumávat svět vlastním tempem a do takové míry detailu, jaká je u dnešních her standardem, osobně jsem si oddechl, že nemusím prohledávat svět a hledat ztracené dopisy/sošky/plameňáky nebo jiné sběratelské předměty. U přímočaré hratelnosti jsem si odpočinul a mohl se naplno věnovat příběhu. Příležitostně vás hra vybídne k větší interakci skrze quick-time eventy, které jsou nicméně až trapně jednoduché a prakticky je nelze pokazit. Nejen z tohoto ohledu je Last Stop více interaktivním seriálem než adventurou v pravém slova smyslu – neřešíte žádné hádanky, nemáte před sebou žádné překážky a dialogy nelze “pokazit”. Právě nedostatek hratelnosti může být pro mnoho hráčů překážkou.

Grafická stránka není příliš detailní, nepočítáme-li hlavní postavy. Vedlejší charaktery jsou jen jakýmsi stínem, který vám dává najevo, že nejsou důležité, nijak s nimi nemůžete interagovat a slouží jen jako křoví. Prostředí vypadá velmi hezky a uvěřitelně, pochválit musím například modely aut, které vám na první dobrou neprozradí, o jaký vůz se jedná, nicméně lze v nich poznat i českou stopu. Od nezávislého studia by nicméně grafické orgie nikdo ani nemohl očekávat a posun oproti předchozímu titulu je více než znát. Přes to musím pochválit hru světla a stínů či počasí skvěle dotvářející atmosféru.

Last Stop není nejlepší adventurou všech dob, její příběh nepatří mezi skvosty videoherních dějin a v žádném slova smyslu nejde o revoluční titul. I přes to si zaslouží teprve druhá hra od malého nezávislého studia vaši pozornost, pokud máte rádi dobře napsané civilní příběhy, které umí rozesmát i rozplakat. Variable State mají dle mého názoru nakročeno ke slibné budoucnosti, která bude čítat spoustu kvalitních titulů.

Drobné příběhy postav a obratně napsané dialogy jsou hlavní předností Last Stop, stejně jako epizodický formát, který citlivě dávkuje jednotlivé příběhové linky. Skvěle vytvořené prostředí nepostrádá atmosféru a i přes to, že vás nic netlačí a nemůžete v ničem selhat, stále máte chuť posouvat se dopředu. Co mě zamrzelo, je nedostatek důvěry ve hráče, který by přeci jen mohl více přispět k úspěchu či neúspěchu počínání postav. Také tajemné nadpřirozeno, které se snaží inspirovat u legendárních adventur z pera Ragnara Tørnquista (série Dreamfall), bohužel vyznívá naprázdno. Díky přítomnosti Last Stop v předplatném Game Pass nicméně můžete tuto skvělou adventuru vyzkoušet bez jakékoli další investice, kterou si ale hra rozhodně zaslouží.