Recenze: Call of Cthulhu
Lidská mysl a její představivost jsou velmi mocná zbraň. Dokáží tvořit, ale stejně dobře i ničit. Jedněm můžou v určitou chvíli pomoci, aby druhým o pár sekund s radostí škodily. Jsou základním kamenem jakéhokoliv projektu a posledním kotevním bodem lidské osobnosti. A když se “porouchají“, zavedou naši duši do míst, odkud už není návratu. Pak se noční můry stávají skutečností a skutečnost jen bláhovým snem zlomeného chudáka. Vítejte ve světě Howarda Phillipse Lovecrafta, kde nic není takové, jaké se zdá být.
Sám americký spisovatel byl často terčem přehnaných starostí o jeho duševní stav. Přestože trpěl v průběhu života celou řadou zdravotních indispozic, jeho hlava byla v pořádku. Není divu, že se okolí staralo. Lovecraft ve své tvorbě často manipuloval s motivy šílenství, neodvratného osudu, s tematikou mimozemských ras a nebál se ani zabrousit do světa mrtvých. Přesto ho má většina lidí spojeného s mytologií Cthulhu a Necronomiconem. Bohužel před osmdesáti lety nebyla společnost schopna taková díla řádně docenit, a tak Lovecraft nakonec odešel jako nepříliš známý autor s hodně hlubokými kapsami. Naštěstí jeho blízcí udrželi tvorbu v oběhu, díky čemuž se později stal doslova legendárním spisovatelem. A také oblíbeným cílem všemožných adaptací.
Novela Call of Cthulhu patří mezi jedny z nejčastějších zdrojů inspirací. Nutno říci, že tvůrci si její jméno berou do úst občas trochu neprávem, neboť nakonec adaptují úplně něco jiného z Lovecraftova repertoáru, kde taktéž vystupuje Prastarý. Sem tam jde o reklamní tah, jindy o neznalost univerza jako takového. V případě hry se ničeho takového bát nemusíte. Studio Cyanide totiž čerpalo ze stejnojmenné deskové hry, jejíž první vydání vyšlo už v roce 1981. Ta pojímá mytologii z větší části jako detektivní záležitost s výraznými RPG prvky. Hororová část je zastoupena zejména v rovině psychického stavu hráčů, kdy jejich počínání přímo ovlivňují různé typy psychických onemocnění.
Totéž se dá říct o titulu, který vypráví o osudech ostrova Darkwater. Kousek pevniny poblíž bostonských břehů kdysi oplýval bohatým rybolovem. Avšak jednoho nešťastného roku rybářům nebylo přáno. Bída střídala zmar a nebýt zásahu z hůry, tedy spíše z hlubin, ostrov by se stal pouhou nevděčnou překážkou nákladních lodí. Alespoň této legendě věří obyvatelé, mezi které zavítal detektiv Edward Pierce. Nepřijíždí užít si dovolenou, ale prošetřit smrt Sarah Hawkinsové, dcery bohatého průmyslníka. Ta měla zahynout spolu s rodinou za podivných událostí. Jenže tady není Eda na svém písečku. Hned od prvních krůčků po molu jasně cítí, že pro místní je stejně příjemný jako rybí kost v krku.
Přestože v Bostonu platila Sarah za uznávanou malířku, tady ji měli, nebo možná stále mají, za duševně nemocnou osobu, které by slušel fajnový kabát se zapínáním na zádech. Možná proto, že byly její malby znepokojivé a depresivní. Možná proto, že odrážely atmosféru ostrova, kde záhada střídá nejasnost. Proč téměř celý Darkwater trpí psychickými obtížemi a nespavostí? Proč v rybářské osadě vyplouvá na moře jen jediný kapitán? Z jakého důvodu připomíná zdejší nemocnice místo posledního odpočinku a proč si k čertu policie neplní svoje povinnosti? Je snad Edward skutečně jediný, kdo chce smrt Hawkinsových objasnit? Možná ano a možná se jen podíval příliš hluboko na dno sklenky, kde utápí ztrápenou existenci poznamenanou boji v první světové válce.
Pocit, že Call of Cthulhu je vlastně maďarský guláš, připravovaný podle receptu na boršč, je na místě. Kdybych se nebál, že mě nejvěrnější z věrných obětují za svitu luny, označil bych ho dokonce za poznávací značku Lovecraftovi tvorby. Počáteční zápletka se vždy roztříští, aby se přes žánrová klišé dostala k úplně jinému závěru. Rozhodně to není výtka na triko scénáristy. Lovecraft takový byl. Jeho fantazie, v doprovodu odborných znalostí, dokázala vytvořit sugestivní světy, kterým diváci naprosto propadli. Ještě dnes budou fandové s kamennou tváří tvrdit, že spisovatel skutečně někam ukryl fiktivní „knihu mrtvých“, a že hluboko v oceánu dřímá bytost lidské postavy s chapadly místo obličeje. Dějové zvraty mu ale příliš nešly.
Já bych příběhu vytknul snad jen práci s Necronomiconem. V knižní tvorbě má výtisk vázaný v kůži nezastupitelné místo. Jakmile se objeví na scéně, pro diváka, čtenáře či hráče by mělo jít o stěžejní moment děje. Od té chvíle se nastavené linie drasticky mění a nepsaná pravidla přepisují řádky. Však jde doslova o poklad, který měl jen pár přepisů, z nichž se navíc dochoval jen zlomek. Ve hře se kniha na okamžik ukáže a přesto, že je i párkrát citovaná, mám dojem, že autorům posloužila jen jako oslí můstek. Jejím přičiněním Edwardova mysl putuje do jiných obyvatel. Pro vás to znamená doplňující náhled na příběh a hraní za jinou postavu. Že mají vývojáři tu a tam problém s návazností scén, bych jim i odpustil, detektivní adventury nejsou jejich parketou.
Tým Cyanide ke Call of Cthulhu přišel doslova jak slepý k houslím. Původně na něm pracoval ukrajinský celek Frogwares, který léta přináší případy samotného Sherlocka Holmese. Když po dvou letech ticha téměř všichni hráči na projekt zapomněli, oznámil vydavatel předání vývoje do Francie. Tvůrcům cyklistických manažerů, závodů Tour de France, strategií Space Hulk nebo skřeta Styxe. Bohužel na výsledku je až příliš znát, že adventura je látkou neosahanou.
V detektivní rovině je titul nenáročný, tudíž dobře přístupný pro širokou hráčskou obec. Stačí projít každý kout a vyznačený kruh vás ke stopě doslova přitáhne. Není možné minout důležité indicie, neboť hra vás bez nich dál nepustí. V malém množství případů lze najít speciální předměty, indikované otazníkem a modrozelenou barvou. Pro průchod sice nejsou nutné, ale zpřístupní další otázky pro budoucí dialogy. Tento přístup se mi líbil a očekával jsem ho i při rekonstrukci událostí, ale marně. Na rozdíl od polského Observeru, kde hrdina mohl do vyšetřovacího režimu vstoupit kdykoliv, Edward musí dostat svolení. Připadal jsem si jak dítě na vycházce se školkou: „Tak, tady si sedni, tu máš bábovičky a tamhle postav něco pěkného.“
Chyběl mi pocit zadostiučinění, že jsem skutečně něco vyřešil. Ty momenty, kdy máte všechny indicie, a přesto vám chybí absolutní prkotina, která navíc leží přímo před vámi. Přesně ty, které hra nabízí ve dvou nebo třech logických pasážích. I když obtížnější je pouze vniknutí do sejfu, scény pěkně ukazují nenaplněný potenciál. Jako bonus odklání hratelnost ze stereotypu. Autoři se měli držet spíše tohoto konceptu, než zapojovat naprosto zbytečný stealth nebo akční pasáže. Jelikož umělá inteligence příliš rozumu nepobrala, úkoly lze doslova proběhnout nebo vsadit na náhodu. V případě scény v domě sběratele umění snad ani jinou alternativu nemáte. Monstrum je neskutečně pitomé a checkpointy příliš časté. Proč tedy čtyřicet minut hledat vhodnou zbraň, když za pět minut vyzkoušíte všechny. Střelbu bych raději nechal bez hodnocení, protože ji překoná i Duck Hunt z herního systému NES.
Velkou předností mají být volby, kdy až na konci zjistíte, k čemu vlastně vedly. Pokud je mi známo, závěr má čtyři verze a každá se dá označit za logické vyústění. Musím se přiznat, že jsem při hraní příliš nedbal na varování. Co se dalo přečíst, to jsem přečetl. Pokud jsem mohl někoho zachránit, učinil jsem tak. Rozhovory jsem vedl spíše nátlakem a když se někdo nabídl s pomocí, rád jsem přijal. Můj závěr bych označil asi takto: „Kultu jsem nepodlehl, nicméně ostrov jsem neopustil“. Můžete mít radost, že rozhodnutí skutečně mají váhu. Na druhou stranu mě polévá studený pot z pomyšlení, že bych Call of Cthulhu musel hrát znova jen proto, abych na konci viděl jinou cut-scénu. U hraní jsem se vyloženě nenudil, ale jde o takovou jednorázovku. Podruhé už by na mě určité pasáže působily příliš nudně.
V deskové předloze je kladen velký důraz na RPG část a na jednotlivé duševní poruchy. Právě tady titul selhává snad ve všech směrech. Hra na hrdiny není jen o tom, že mám několik vlastností, které vylepšuji. Musí mít zřetelný důsledek na hraní a hráče nutit do rozumného a pro něj co možná nejvýhodnějšího levelování. Zkušenostních bodů je ale takové množství, že jsem před koncem měl všechny vlastnosti na devadesáti procentech. Tedy vyjma těch, které se upgradují sami postupem hrou. O další důvod méně k opětovnému hraní.
Psychické stavy, kdy se Edward s každým dalším dějovým zvratem bortí jak světová burza, měly velký potenciál. Z ošlehaného veterána se nakonec stane vyklepaná troska, která se bojí tmy, uzavřených prostor a trpí stihomamem. V uších má debatní kroužek, před očima rozladěné televizní vysílání a v hlavě galimatyáš. Dopady na samotné hraní jsou nicméně zanedbatelné. Maximálně se trochu deformuje obraz, zrychlí dech nebo zpomalí pohyb. Na základě předlohy a ukázek jsem očekával podobné zpracování jako ve hře Distrust. Ta s variantami šílenství pracuje mnohem přesvědčivěji a staví na nich hratelnost. Od Call of Cthulhu proto rozhodně nečekejte horor. Děsivých nebo spíše mysteriózních okamžiků příliš není.
Navzdory všem výtkám by šlo o solidní detektivku, kdyby vydavatel neustřelil cenu do jiné dimenze. Suma dvě stě korun pod běžným AAA titulem je stejně šílená jako představy ústřední postavy. Ať se na Call of Cthulhu podíváte z jakéhokoliv úhlu, kvalit vysokorozpočtového produktu zdaleka nedosahuje. Grafika má sice příjemnou stylizaci připomínající Dishonored, nicméně kvalitou se nemůže rovnat ani prvnímu díl. Zpracování textur je jak na houpačce, a to samé platí pro modely. V jedné místnosti obdivuji detailnost nábytku, v druhé křivým ústa nad končetinami vedlejších charakterů. Na obyvatele vývojáři použili zhruba čtyři typy postav, které obměňují barvou nebo střihem vlasů.
V oblasti dialogů vázne synchronizace dabingu s ústy. Především vedlejší postavy jsou úplně mimo a kdákají i v případě, že mají být potichu. Za normálních okolností bych tak úzkoprse nebazíroval na správné mimice, ale bavíme se o adventuře. A ne příliš levné. Pochvalu zaslouží zvuk. Zavřít oči a poslouchat jen steny, nářky a další projevy šílenství, mám husí kůži i na špičkách uší. Angličtináře amatéry bude určitě zajímat, jak náročné jsou texty. Rozhovory bývají přímočaré s jednoduchými větami. I když jsem nerozuměl úplně všemu, v ději jsem se orientoval s jistotu a přesností. Jelikož titul důležité věci opakuje i několikrát, třebaže k tomu nemá evidentní důvod, měl by si hru užít i hráč s průměrnou znalostí angličtiny.
Poslední řádky budou patřit chybějící češtině. Jediný Xbox o ni přišel, což promítnu do hodnocení. Myslete si o mě, co chcete, ale je-li titul na všech platformách za stejné peníze, měl by mít stejný obsah. Tak, jako Edward může zlomit osud, můžeme i my zlomit vydavatele a přimět ho k rovnému přístupu ke všem hráčům. A tak, pokud se vám sedmihodinová kampaň zalíbí, hru kupte a pak společnost zaplavte zpětnou vazbou. Protože toto může být jen začátek. Teď je to česká lokalizace a příště to může být klidně část obsahu.
Březnový update: Hra byla o české titulky na konzoli Xbox One rozšířena. Aktuálně tedy obsahuje plnohodnotnou textovou lokalizaci. Děkujeme za informaci hráči Marek Polách.
Verdikt
Obliba psychologických hororů oprášila slavnou povídku H. P. Lovecrafta, která jako adaptace deskové hry zaujme především dobře napsaným příběhem. Znalce spisovatelových děl sice nepřekvapí, ale ani nenahněvá, protože k mytologii přistupuje s úctou a pokorou. Po žánrové stránce jde o průměrnou detektivku, na kterou vývojáři ještě nedorostli, neboť snahy osvěžit vyšetřování plížením nebo akcí jsou spíše kontraproduktivní. Oproti tomu vydavatel vyrostl až moc a spletl si ligy. Do té nejvyšší ještě zdaleka nepatří.Recenze: Albatroz
Mysteriózní turistická výprava za hledáním rodinného příslušníka a něčím víc, než jen sama sebe.
Recenze: Flint: Treasure of Oblivion
Jak asi vypadají vaše denní zvyklosti? Zničení otravného budíku, podpora vodárenské služby ranní hygienou, odlehčení několika dekagramů z útrob lednice, provětrání syntetické vlákniny ze šatníku a hurá vstříc dalším bytostem s podobně laděným počátkem dne. To piráti jsou na tom daleko lépe. Po probuzení ostrou mluvou lodního papouška přivítají ráno douškem rumu. Jakmile se nasoukají do moly prolezlého mundůru, zbičují podřízenou posádku, pověsí pár zajatců a nakrmí žraloky ploužící se za korábem....
RECENZE: Indiana Jones and the Great Circle
Na světě není slavnějšího archeologa, než je Indiana Jones. Kromě pěti filmů, několika knih a komiksů se dočkal ztvárnění také na poli videoher, byť s kolísavou kvalitou. Studio MachineGames, které spadá pod Bethesdu, se rozhodlo vytvořit tu nejlepší akční adventuru s Indiana Jonesem v hlavní roli, jaká tady doposud byla. Jak se jim tento nelehký úkol podařil?
RECENZE: Microsoft Flight Simulator 2024
Série Microsoft Flight Simulator (dále MFS) se řadí mezi stálice herního průmyslu a zároveň patří po bok těch nejstarších sérii, jaké stále vycházejí. Však považte, vždyť první díl vyšel v roce 1982, což je již 42 let. Tolik leckdy není mnohým hráčům, kteří usedají k obrazovkám, aby se za kniply těch nejznámějších i méně známých letadel vznesli do oblak a prozkoumávali naši krásnou zemi. Ovšem následující řádky nebudou patřit ohlédnutí za sérií,...
Recenze: Death Stranding: Director’s Cut
Monument herní inovace herního génia Hidea Kojimy je konečně dostupný pro Xbox, jak si vede v recenzi?
RECENZE: Dragon Age: The Veilguard
Na návrat slavné značky studia Bioware čekali fanoušci téměř 10 let. Za tu dobu se toho změnilo poměrně hodně, ať už v herním průmyslu jako takovém, ve věkovém složení hráčů nebo i v personálním obsazení samotného kanadského studia. Není se proto co divit, že nejnovější přírůstek do série s podtitulem The Veilguard vzbuzoval nejen velká očekávání, ale také obavy, jak návrat na kontinent Thedas dopadne.
RECENZE: Farming Simulator 25
Zemědělství není vůbec žádná legrace. Není to jenom o tom, že člověk něco zaseje na poli a pak jenom čeká, až to vyroste. Je třeba všechno náležitě pohnojit, bojovat se škůdci a také s nepřízní počasí. Ani chov zvířat není sázkou na jistotu, jak by se mohlo zdát, protože v případě špatné úrody krmení ho budeme mít málo, takže buď musíme zredukovat počty chovů nebo krmení nakoupit, čímž však klesá náš zisk....
Recenze: Squirrel with a Gun
Zní to možná šíleně, ale ve hře Squirrel with a Gun hrajete za veverku, která se chopí bouchačky a vydává se do boje. Tento bláznivý 3D sandbox připomíná trochu jiné bizarnosti typu Untitled Goose Game nebo Goat Simulator – tedy hry, které si dělají legraci z konvenčního hraní a přináší hlavně kopec srandovní zábavy. U těchto her se ale zákonitě nabízí otázka – bude to alespoň tak zábavné, abych toho...