Recenze: Crackdown 3

Autor: chaosteorycz Publikováno: 16.2.2019, 11:19

Publikováno: 16.2.2019, 11:19

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1984 článků

„Tak se podívej chlapče. Už máš dost let, aby si pochopil, že jsi nechtěný. Dnes tu s tebou mluvím jen díky brzké zavírací době obchodů a faktu, že moje jediná ochrana byl tehdy deštník. Šanci zbavit se tě okamžitě jsme propásli, a tak došlo na komplikovanější řešení. Do Nigérie si nedoputoval, protože jsem část peněz na poštovné propil U Fleků. A řvoucí balík byl beztak podezřelý. Snaha o prodej v internetové aukci skoro vyšla. Bohužel to byla past a mě s maminkou obvinili z obchodu s bílým masem. Přitom jsi všechno jen ne bílý. Nakonec ani výlet do Beskyd nedopadl. Asi těm medvědům nevoněly tvoje plínky,“ zavzpomínal smutný tatínek, když dával chlapečkovi aktovku na záda.

„Přesto jsme si tě nechali a teď jdeš prvně do školy. A víš proč? Protože tě přese všechno máme rádi, jelikož si stejný jako starší bratři. Ale dej si pozor, ve třídě moc oblíbený nebudeš a možná se odhodlají ti ubližovat. Velký pozor si dej na děti v prvních řadách. Říká se jim šprti a poznáš je lehce. Pořád se hlásí, všechno mají nejlepší a nosí modré oblečení značky PrdláSekta. Až se ti budou smát, že jsi méněcenný, nic si z toho nedělej a jdi si hrát s kamarády. Ty totiž, na rozdíl od nich, můžeš. A teď už běž, ať ti život tu pusu namlátí co nejrychleji,“ povzdechl si otec a zamáčkl slzu v oku.

Zda je trochu obsáhlejší úvod k smíchu či pláči, to už záleží na vás. Z mého pohledu nejlépe vystihuje zbytek recenze. Tvrdil jsem a tvrdím to stále, že třetí Crackdown měl být zrušen přesně pět minut poté, co byl ohlášen. Jako pohrobek původní koncepce konzole Xbox One, neměl šanci dojít do cíle v zamýšlené podobě. Ale zrovna v tomhle případě se divize Xbox postavila na zadní. Jako by za každou cenu chtěla ukázat, že před příchodem Phila Spencera nedělala jen milná rozhodnutí. Po třech odkladech, změně konceptu, výměně vedoucího studia a najmutí hvězdy na propagaci, pokračování přichází jako první exkluzivní hra roku.

S ní Terry Crews coby agent Jaxon, kterému motivační řeč přeruší tajemný výbuch zelené barvy. Jeho síla udělala ze zasažených vepřové řízky škvařeného typu a svět uvrhla do chaosu. A to přesně deset let po událostech druhého dílu. Agenturní pracovníci ale mají velmi kvalitní zdravotní pojištění. Od stavu „Freddy Krueger“ k poloze „švihák lázeňský“ vede rychlá cesta. Než vychladnou opečené kotletky, míří zastánci spravedlnosti zpět do akce. Za útokem stojí buňka Terra Nova operující ve městě New Providence. Jde o Las Vegas organizovaného zločinu, kde teror a strach svírají obyvatele mocnou rukou. Že agenti nemají šanci? Dejte jim půl dne a bílá holubice může vzlétnout.

Úvod do děje neklame a opravdu vás čeká jednoduchá partie, kde se jede podle letitého vzorce pozvolného osvobozování území. Hierarchie společnosti je jasně dána: vše vede hlavní padouch, kterému slouží oddaní specialisté. Jejich osudem je řídit jednotlivé části města a skonat zbraní jednoho z agentů. Cesta k nim není dlouhá. Stačí pořádně nabourat dobře rozjetý byznys, sabotovat službu nebo potlačit despotickou moc. Od příběhu jsem nečekal bůh ví co, ale trochu narážím na zklamání z promarněného potenciálu Crewse. Tato korba svalů má skvělý smysl pro humor a před pětadvaceti léty by byla hvězdou videopůjčoven. Tady je její potenciál zaškatulkován do pár cut-scén, neboť hrou provází vedoucí agentury.

Když na to přijde, příliš času s ním ani nestrávíte. Agentů je ve hře jak much v jednotném zemědělském závodu, kdežto každý má jiné předpoklady pro růst dovedností. Pokud vám Jaxonův potenciál nebude vyhovovat, v základu máte dalších pět alternativ. Na dvojnásobný počet se jednotka vyšplhá v případě, že najdete DNA zbylých agentů. Ta je součástí téměř nekonečného sběratelského maratonu, kdy se všude povalují zkušenosti, zbraně, náhodné orby a snad stovky dalších barevných ikonek. Z každého koutu na vás něco bliká a prosí, abyste s tím nasytili nenažranou pětici vlastností.

Úrovně padají jak borovice po orkánu. Než se stačím nadít, zase se otevřela nová dovednost. Nemůžete chvíli počkat, než si vyzkouším aspoň tu předešlou? Ne, není čas, protože za rohem zase čeká další sebranka truhlíků, která si hojí zamrznuté ego na nebohých občanech. Kde se už růstového hormonu nedostává, je řízení. Jezdím závody jak Speedy Gonzales, poctivě protínám kruhy s volantem a stejně mám pocit, že se ukazatel nikam nehýbe. Jak kdyby se před důchodce postavila modelka Victoria’s Secret a on by sledujíc tepláky prosil svého vojáka, aby naposledy vystřelil. Nevím, proč zrovna zde progres tak příšerně vázne.

Samotná akce je esence toho nejjednoduššího, co se dá v daném žánru vytvořit. Za posledních dvanáct let se městské akce vyvinuly do komplexního ekosystému. Kvůli jednomu úkolu je třeba absolvovat tři podřadné a k nim ještě zhlédnout deset minut žvanění. Dokonce i takové šílenosti jako Saints Row, začaly kolem děje budovat questovou hradbu. Ta ale často padá jako první a jen otravuje. Zářným příkladem je třetí Mafie. Crackdown 3 to má všechno hluboko v agentské kombinéze a vrší jednu akci za druhou. Ještě, než dobudete stanici, už se na vás smějí jednotky držící rukojmí. Sotva se k nim přiblížíte, opodál už pálí zaměstnanci těžební soustavy, neb cítí závan posledních okamžiků v říši her. Jestli jste chtěli vědět, jak vypadá skutečné nepřátelské obležení, zaskočte do New Providence.

Hráči původního Crackdownu asi nechápou a mají pocit, že cituji z historie. Ve své podstatě ano, protože Sumo Digital dodržuje dobovou hratelnost s nebývalou oddaností. Sice hraji novou hru, s novými hrdiny a na nové mapě, ale všechny mechaniky, jakožto celé ovládání, odkazují na cosi, co moje podvědomí nikdy nezapomnělo. Vydal jsem se do galerie moderního umění a místo divných zkroucenin sleduji plakáty akčních bijáků z devadesátých let. Většinou delší dobu zápasím s osvojením kombinace střelby, vrhání věcí a neustálého pohybu. Tentokrát nemusím a velím: „Dejte mi zbraň a nastolím pořádek!“ Zamknutí nepřátel přes míření, inventář se třemi libovolnými zbraněmi a prostor přeplněný interaktivním harampádím. Xboxové retro snad nemůže být odevzdanější.

Bude to znít alibisticky, ale to primitivní degradování hry na pouhý akční výplach, který postrádá pud sebezáchovy, mě baví. Jízlivé řeči budou tvrdit, že jde o spletenec poslední záchrany, aby si Microsoft alespoň trochu zachoval tvář. A protože financí se už prošustrovalo dost, prostě se okopíroval první díl. Já nesouhlasím. Projekt byl od počátku prezentován jako mix pokračování a remaku, proto se k němu také vrátil duchovní otec, který před koncem vývoje přešel k Epic Games. V souvislosti s hrou se mi vybavil filmový citát „Ať vyhraje kdokoliv, my prohrajeme“. Autoři si podle mě byli dobře vědomi, že dělají na předem zatraceném titulu, a tak se snažili zachovat alespoň původního ducha hry.

A ten funguje. Kdo se bavil kdysi, dostane dobře známé pokračování bez přidané hodnoty. Vracet se do neonového města můžete opakovaně třeba týden. Bohužel to nebude kvůli kampani. Největší plus, což je chytlavá hratelnost, těžce naráží na hříšně krátkou délku hry. Jelikož žánrové zbytečnosti dostaly padáky, dokážete se k finálnímu bossovi dostat za nějakých dvanáct hodin. Možná i méně. A to si zazávodíte, zablbnete a posbíráte početnou zásobu vedlejších aktivit. Herní svět je takový Umpa-lumpa v zemi obrů. Jsem rád, že mám pískoviště plné kýblíčků, báboviček, lopatiček a tatrovek. Ale kluci od vedle chodí na větší. A také hezčí.

Technologie cel shading je v novém dílu opravdu pěkná, bavíme-li se o postavách a vozech. Komiksová atmosféra je navozena relativně rychle, přičemž denní podmínky pěkně vykreslují barevné kontrasty, nezvykle detailní stíny a precizní zpracování obličejů. Když se začne smrákat, oči se těší na zářivé neony. Na barvy, které v kalužích a na navlhlých silnicích zaručeně svedou horkokrevný boj. A pak přijde noc a vše se slije do lepenkových kartonů zdobených světelnými plochami. Rozdíl mezi denní a noční grafikou je propastný. I když se světelnými efekty nešetří, nedaří se vyloudit iluzi nočního života. Většina barev se sprostě rozptýlí do tmy. Hravost denního světla naprosto chybí a titul v několika vteřinách zestárne o několik let.

Přitom ulice v rámci možností žijí. Obyvatelé na dění sice reagují jak orangutani na banán, ale reakce na určitou akci přicházejí. Protivníky hojně podporují ozbrojené složky, zatímco agenty jednotky agentury. Od půlky hry už se z přestřelek stávají téměř občanské války a vy velebíte automatické míření, protože bez něj by hrobník nestíhal kopat jámy. S pádem posledního ozbrojeného odporu však přichází pocit, který ve svém nitru nehostím rád. Je to prázdnota.

Dokud jsou ty bezduché boje tlačeny kupředu motivací, všechno funguje. Jakmile zmizí, přepne se mozek do seriálového módu. Ale tentokrát jsem neviděl pilotní film, po němž toužím po pokračování. Dostal jsem prostřední část třetí řady, do které jsem rychle vlétl, a ještě rychleji z ní vystřelil. Otázka zní, chci vůbec zpátky? Bez střílení je titul jen velkou sbírkou aktivit, která bez nutnosti vývoje nemá opodstatnění. Nevěřím, že bude někdo trávit čas kompletací orbů, posloucháním nahrávek, běháním po městě nebo závoděním. Aktivity nemají sami o sobě dostatek originality a šarmu, aby udržely hráče.

O to se má postarat multiplayerový režim Wrecking Zone, jehož instalace je volitelná. Oči všech demoličních expertů se upírají k němu, protože jako jediný disponuje cloudovým výpočtem demolice objektů. Upřímně, pokud je tohle to nejlepší z cloudové technologie, tak dítě rozbíjející stavebnici aspiruje na inženýrský titul. Demolice je obyčejná a s ohledem na jednoduchost plošin značně neefektní. Red Faction mě i po letech dojme mnohem víc a nepotřebuje na to vzdálené servery. K smutku vlastně není důvod, protože i kdyby se okolí sypalo jak cukr, nemáte čas to ocenit.

Slibovaná strategická převaha, kdy objekty měly sloužit jako zbraň a překážka zároveň, nemá sebemenší prostor. Bez ohledu na režim se přestřelky okamžitě zvrhnou do chaotického boje o přežití. Díky automatickému míření dostáváte do těla i od hráčů, kteří by se v jiné střílečce netrefili ani řízenou raketou. Ty jsou tu mimochodem také a vyhnout se jejich agresi je kaskadérský výkon. Multiplayer se mi nelíbí ne z důvodu, že bych měl pomalé reflexy, křivé pracky a absenci taktického myšlení. Nad to se dokáži povznést. On je jednoduše nudný, nepřehledný a naprosto… zbytečný.

Při vyřešení proměnných dojdu k jedinému. Jako exkluzivní hra je Crackdown 3 průměrnou zábavou, jejíž kotvou je především původ. Kdyby se novinka jmenovala například Falldown a byla původním projektem Sumo Digital, řeklo by se „příjemná jednohubka střední produkce.“ Však nyní chybí nástupce primitivní městské akce. Ale omezení na konzoli Xbox One posouvá nároky směrem ke konkurenci. Že i ta selže u obdobně komplikovaných produkcí, nikdo nepřizná. Přitom stačilo z názvu odebrat číslovku a marketing postavit na remaku klasiky. Když to funguje u jiných, proč ne tady. Naštěstí je tu Xbox Game Pass, kde se má hra šanci prodat, aniž by hráč výrazně tratil.

„Proč vlastně Microsoft projekt nezrušil jako Fable Legends a Scalebound“, ptám se nakonec. Možná ze vzdoru, aby napravil prvnímu dílu pověst. Jeho relativní úspěch je totiž často přisuzován hře Halo 3. Kdo koupil Crackdown, získal přístup do bety. Že by z pošetilosti? Takoví snílkové u herní divize nejsou. Nakonec chci věřit, že za tím stojí obyčejná, bezvýznamná a v dnešní době naprosto bezcenná hrdost. Chybu udělá každý, ale ne každý je ochoten čelit následkům.

6
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Je to ironie, ale v době, kdy hráči na kolenou žadoní o remaky starých titulů, je Crackdownu vyčítána zastaralost a až buranská syrovost. Mně vůbec nevadí, že boj agentury se zločinem je jednoduchý, samoúčelný a poplatný hratelnosti prvního dílu. Na poli pár městských bloků dokáže zabavit, potěšit nestárnoucí akcí, přičemž nedává mozku prostor, aby přemýšlel nad smyslem hraní. A to navíc v možné kooperaci. Bohužel bez příběhového pozadí se celá ta zábava naprosto rozpadne a zbyde jen šablona nevýrazného skladu vedlejších aktivit. Noční New Providence navíc postrádá poutavost a graficky titul neskutečně sráží. Wrecking Zone výsledek nezachraňuje, protože ani v multiplayerové rovině nedokáže prodat původní cloudový koncept. Místo něho nabízí barevný chaos na taneční droze. Požehnán buď Game Pass, neboť cena hry, která je srovnatelná s vlajkovými značkami Xboxu, zbytečně šponuje očekávání případných hráčů. Nicméně, mohlo to dopadnout mnohem hůř.
  • Jaroslav Houdek

    Pěkná recenze. Čekal jsem, že multiplayer to trochu zvedne, koneckonců žádná jiná online hra s destrukcí prostředí prostě nikdy nebyla. Časem Wrecking zone asi taky vyzkouším, ale nejdřív si chci projít kampaň – tam s recenzí souhlasím – trochu jako Saints Row 4 ale bez emzáků a s lepší grafikou a bojem.
    Taky se dá čekat, že Crackdown nebude hrou typu vystřel a zapomeň, a že podobně jako v Sea of Thieves budou hratelnost vylepšovat.

    • Chaosteory CZ

      Potenciál na růst v konceptu je a herní svět se může dál rozvíjet. Některé dveře si možná autoři zbytečně zavřeli (příliš jednoduché získání dalších agentů), ale vždy se to dá řešit podobně jako ve Forze Horizon nebo v Hitmanovi. Takže souhlasím, že Crackdown může jít ve stopách předešlých exkluzivních her. Wrecking Zone si asi fanoušky najde, ale mezi nimi nejspíš nikdy nebudu. Možná by jí pomohlo přidání skupin a spoluhráčů, ale nevím zda je to možné s ohledem na cloudové výpočty destrukce.

    • Ser Hashut

      „žádná jiná online hra s destrukcí prostředí prostě nikdy nebyla“? To jako fakt? Nikdy nezapomenu na úžasnou zábavu u Red Faction Guerilla, kde byl mulťák na destrukci postavený. A nikdo na to žádný cloud nepotřeboval 😀

      • Jaroslav Houdek

        Nechci se hádat, Red Faction jsem nehrál. Z videí jsem měl dojem, že je to destrukce předskriptovaná, ne fyzikální. Jestli Volition před deseti lety zvládli to, co stájovým studiím Microsoftu dalo takhle zabrat, tak nechápu proč jsou tam, kde teď jsou.
        Průser je taky v tom, že Red Faction mutiplayer prý skoro nikdo nehraje (zdroj herní fóra). Kdyby byl taky v GP, asi by to pomohlo, ale takhle je mi líto…

        • Ser Hashut

          To rozhodně nebyly žádné skripty. Byla fakt prdel bořit větší budovy a hledat jejich nosné prvky. Hlavně tam na to byly parádní zbraně. A když to zvládla 360ka, tak tahle demonstrace „cloudu“ je pro mně výsměch. Takže sorry ale tohle je opravdu slabota.

  • Petr J.

    Hru jsem sledoval před vydáním a vůbec mě to nepřekvapilo. Hodnocení
    je zasloužené a jak bylo napsané v recenzi, mohlo to dopadnout huře 🙂

19. 03. 2019 • CryLineT2

Recenze: One Piece: World Seeker

Piráti nemusí mít vždy odstrašující jména a vzhled zanedbaného uživatele sociálních služeb. Jsou kultury, kde pohled na korzára připomíná návrat do dětství. Cestu zpět do let, kdy jsme s chlapci ze sousedství blbnuli v polích rostlého obilí. Na hlavě slaměný klobouk, v koutku stéblo a na sobě otrhané oblečení s krátkým střihem. To je vizuální vizitka kapitána Luffyho, hrdého vůdce Slamáků a hlavního hrdiny mangy One Piece.

»
16. 03. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: LEGO Movie 2 Videogame

Skládání kostiček je nejen velice uklidňující, ale také zábavný způsob, jak v sobě probudit tvořivého ducha. Stavět můžeme buď podle nějakého plánku, nebo ještě lépe, podle vlastní chuti a představivosti. Kreativní jedinci si navíc v dnešní době mohou vybrat, zda se chtějí „zapotit“ při fyzickém skládání kostiček, nebo všechny své vize a fantazie otisknout do virtuálního světa. Fyzické stavění dokáže velice dobře zprostředkovat legendární stavebnice LEGO, jež má přesah i do virtuálního...

»
09. 03. 2019 • chaosteorycz8

Recenze: Devil May Cry 5

Není úplně jasné, jak se tyto dvě osobnosti potkaly. Natož, co je spojilo do jedné dějové linie, ve které jsou démoni lovným artiklem, lidé obyčejnými návnadami a svět obrovskou oborou. Možná si za to Alighieri může sám, neměl se ve své Komedii tak bratříčkovat s peklem. A ještě do toho tahat ženskou, co by buzolu světem zatracenců. A pátý římský císař? Ten by si ubytování ve vroucím kotli zasloužil krutostí, před...

»
05. 03. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: DiRT Rally 2.0

Automobilismus je nedílnou součástí naší společnosti a spousta lidí si bez auta nedokáže svůj život ani představit. Je přitom jedno, jestli je to strejda s baretem ve Fábii, nebo týpek za volantem silného BMW. Potkat některého z nich na silnici je denní výzvou a zkouškou našich nervů. Na jednoho se nadává, druhého by člověk vyzval k závodu nebo opuštění volantu. Ať máte na silnici výbušnější povahu nebo řídíte v klidu, jedno je jisté....

»
02. 03. 2019 • lindros88cze4

RECENZE: Trials Rising

Série Trials, kterou lze kvalifikovat jako fyzikální plošinovku s motorkami, se po pětileté pauze vrací, aby nám naservírovala další návykovou jízdu, ale i frustrující zážitky, na které jste už asi zvyklí. Ačkoliv je Trials Rising již šestou hrou této značky, je nejspíše i tou nejvhodnější pro nováčky, o čemž si ale ještě napíšeme.

»
27. 02. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: Degrees of Separation

Není snad většího protikladu, než tepla a zimy. Sluníčko, příjemné počasí, sezení na zahrádce. Všechny tyhle aktivity si umíme dost dobře představit a spousta z nás se na ně těší. I zima má rozhodně něco do sebe. Nemyslím teď plískanice, hnusný šedý sníh ve městě a teploty kolem nuly. V té správné zimě je všude krásná sněhová pokrývka, teploty pod nulou, ale sluníčko mají společné, byť je pravda, že v zimním období si...

»
22. 02. 2019 • p.a.c.o1

RECENZE: Yonder: The Cloud Catcher Chronicles

Herní svět to nemá snadné a stále o své místo na slunci musí bojovat. Jde hlavně o morální dilemata jako nahota či násilí, s nimiž už se filmový a hudební průmysl vypořádal, ale u her tomu tak prozatím není. I po těch letech je nám pořád předhazováno, že hry jsou násilné, sexistické a kdo víc co ještě a že z hráčů vyrůstají agresivní asociální jedinci, což samozřejmě není pravda. Většina hráčů v mainstreamu...

»
17. 02. 2019 • lindros88cze0

RECENZE: Jump Force

Je tady další bojovka, která vytváří směs postav z různých světů anime. Tentokrát se jedná o týmovku Jump Force, které určitě ani zdaleka nebude posledním z tohoto žánru, ale přeci by byla škoda jej minout. Od ostatních her svého typu se odlišuje především svým vizuálním stylem, kdy se snaží anime postavy zpodobnit realističtěji, což může působit trochu směšně, ale ve výsledku dokáže zaujmout, i když určitě ne každého.

»