Recenze: Dead by Daylight

Autor: chaosteorycz Publikováno: 3.7.2017, 9:00

Publikováno: 3.7.2017, 9:00

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1529 článků

„Ahoj, říkají mi Chaos a mám problém, libuji si totiž v hororech, zejména slasherech. Moje obsese začala už v ranném věku, kdy jsem místo sledování Vegy, Magionu a Studia Rosa upřednostňoval ponocování, během něhož mi byli společníky Freddy Krueger, Jason Voorhees, Michael Myers, Thomas Hewitt nebo roztomilý Chucky. Bohužel, jako každého závisláka, i mě po letech začal tížit pocit, že už mi jejich přátelství nevyhovuje a chtěl jsem víc. Než jsem odhalil Tajemství loňského léta, slýchával jsem často Vřískot, který měl na svědomí Candyman. Ani Pach krve pak nemohl smést stopy do míst, kde Hory mají oči a kde Temná legenda praví, že Noc s nabroušenou břitvou skončí až v Domě voskových figurín. Jenže, když jsem uslyšel zaznít Jeepers Creepers, došlo mi, že do Wolf Creek nevede Půlnoční vlak. Oni jsou totiž všude, nejen v Chatě v horách. Říkají mi Chaos a jsem závislý.“ Tím otevírám dnešní sezení anonymních pojídačů brakového hororového subžánru.

Nepsaná pravidla přežití v praxi 
Survival horor studia Behaviour Interactive je určen přesně těm, kteří moje vyznání četli s koutky mírně posunutými vzhůru a pomyslně odškrtávali jednu filmovou položku za druhou, zatímco jim hlavou létaly desítky dalších. Každý, kdo má „nakoukáno“, je samozvaným gaučovým expertem na přežití, který útěk schody vzhůru automaticky vyhodnocuje jako nenávratné zpečetění osudu a oddělení od skupiny je jistou exekucí. Takovýto jedinec je také po deseti minutách filmu schopný sestavit komplexní algoritmus událostí, na jejichž konci je vítězem vrah, protože všichni jsou neskutečně pitomí a k úplné demenci jim chybí jen transparent „Kdyby náhodou, jsem tady“. Tak proč si získané dovednosti nevyzkoušet v praxi a všem tak dokázat, že přežít je jednodušší než naporcovat navoněného floutka z velkoměsta.

Hra Dead by Daylight není žádnou francouzskou revolucionářskou, ale spíše kanadskou vychcandírou, která těží z nápadů starých jak horor sám, a ještě se přitom tváří, že snídá s Johnem Carpenterem a Wesu Cravenovi pravidelně nosí květiny na hrob. Souboj čtyř obětí s jedním vrahem má dokonce i příběh, v němž, po vzoru Mortal Kombat nebo spíše již zmíněné Chaty v horách, hraje hlavní roli udržení zla za hranicí našeho světa. Pravidla jsou jasná, entita má 6 typů zabijáků a za lidstvo nastupuje necelá desítka lidí, jejichž osudem je procházet neustálým bojem o život. Aby svět neskončil ve věčném utrpení, musejí být lidé obětování rukou sadisty. Ovšem kdo by chtěl skončit jako kus vepřového někde na háku, když šance postoupit do dalšího kola je celkem slušná.

Utečeš, ale nepřežiješ
Po spuštění přichází vždy výběr, zda se chopit budoucí mrtvoly nebo jednoho z magorů a stejně jako se dělí herní mechaniky, rozdělím na chvíli i mou recenzi. Nevím proč, asi protože scénář činí z každého hororového hrdiny úplného imbecila, jsem na první hodiny zamířil právě mezi oběti, jako Jake Park. Bez ohledu na výběr charakteru je cíl vždy stejný, zprovoznit předem stanovený počet generátorů, najít bránu, otevřít ji a opustit arénu. A nenechat se zabít samozřejmě, to dá rozum, ne? Generátorů je zpravidla více než obětí, jsou na předem neznámých místech a jejich nahození nějaký čas trvá. Čím více hráčů se na zprovoznění podílí, tím kratší dobu potřebují. Držení tlačítka RB je nutné občas protnout protilehlým LB, a to ve správný moment, jinak následuje ohlušující rána a za okamžik i vrahoun reagující na ni.

Jeho příchod ohlašuje tlukot srdce, který zvyšuje intenzitu s tím, jak blízko se nachází. Pozice potencionálního nebožtíka má i tu výhodu, že kamera je z pohledu třetí osoby, díky čemuž je v prostoru mnohem lepší orientace. Když už přeci jen, mimochodem rychlejší, hnusota smradlavá začne dýchat na záda, je čas zahodit hrdost, obsah trávící soustavy a utíkat co jen cvičky stačí. Vhod přijdou jakékoli překážky, mezi kterými lze protihráče zmást, případně mu je hodit přímo přes cestu. Účinné je taktéž prolézání okny a když je dostatek času, nelze opovrhnout ani ukrytím ve skříni. Vrahoun sice může všechny bariéry překonat, potřebuje na to ale mnohem více času, což řeší zpravidla rychlejší oběhnutí.

Pokud po vzoru všech filmových mameluků přeci jen padnete do pracek smrti, a že se tak nestane pouze jednou, máte několik možností. Můžete se pokusit vysmeknout před nabodnutím na hák, což je nejjistější způsob, jak přežít o něco déle. Vše ztraceno není ani v případě selhání, pak už je ale třeba spoléhat na spoluhráče, že si pro vás dojdou, protože vlastím přičiněním máte jen 4% šanci na úspěch, zatímco krevní oběh vysychá jak koryto Berounky, až dojde nakonec k obětování. Problém je, že ne vždy se ostatním chce riskovat život pro jednoho nepozorného blbouna, když ti chytřejší maniaci číhají opodál. Sám jsem zpočátku preferoval styl „když tě chytí, jsi v tom sám“, nicméně svědomí a taktika ze mě po čase udělaly samaritána.

Zlo přichází z temnoty
Z pohledu ovce vypadá vlkova práce jako víkendový teambuilding, ale opak je pravdou. Ať už je v jeho pozici vidlák s motorovou pilou, démon, strašák nebo zrůda z močálu, široký rozhled se scvrkne do vlastního pohledu, v němž je třeba lokalizovat a uhnat čtveřici lidí. Dokud nejsou ostatní hráči vidět, lze jejich pozice odhadovat jen na bázi zvuků a siluet generátorů, které deviant na rozdíl od nich vidí. Rychlejší pohyb, nesmrtelnost a dvojice základních útoků je vám ovšem k ničemu, nemáte-li potřebné know-how, které se od protistrany značně liší. Je nutné být pohotový, předvídavý a trpělivý, neboť první zásah oběť pouze zpomalí. Když chroptící a kulhající cíl nevyléčí nějaký dobrák, vede druhá rána k zemi a vy k nejbližšímu háku.

Kvůli meloucí se osobě na rameni připomíná cesta k obětnímu místu návrat ze zdecimované hospody. Ale marná sláva, zkušený lovec si poradí, aniž by dal oběti sebemenší šanci. Eliminování většiny party v co nejkratším časovém období je stěžejní, protože bez dvou spravených generátorů nemá poslední přeživší přístupný únikový poklop a musí si dál hrát na kutila Tima. V pozdější fázi, kdy je počet nasbíraných zkušeností dostatečně velký, lze body využít k získání perků, dovedností a vylepšení prostřednictvím Bloodweb. Ve své podstatě nejde o nic jiného než strom dovedností, který se posune na další úroveň pokaždé, když jsou zakoupeny všechny předměty. Díky nim mohou být vrazi krátkodobě neviditelní nebo silnější. Jiní kupříkladu získají klony sledující ostatní, nástražné pasti nebo šanci zabít oběť okamžitě, bez nutnosti dotáhnutí na hák. Pak je to teprve ta pravá řezničina.

Obdobný levelovací systém s vylepšeními náleží i obětím, jen získané předměty jsou z jiného ranku. Vždy vítaná je lékárnička a nářadí urychlující opravy generátorů, ale k užitku přijde i lokátor beden nebo drobné nástrahy, kterými lze krátkodobě znehybnit vraha, stejně jako za pomoci perků. Ty jsou specifické pro každou postavu. Do arény si lze vzít hned několik věcí, ale za cenu absolutní ztráty v případě smrti. Mimochodem jednotlivé mapy, ač generované náhodně, prochází šesti lokacemi a dle mého názoru je většina na jednu mačetu. Místa sice vycházejí z původu jednotlivých zloduchů, ale například les, močály a jatka se mění „jen“ budovami, vegetací a použitým barevným filtrem, přičemž dosažená atmosféra je víceméně totožná. Hře totiž absolutně chybí silnější hudební doprovod, který by krvavé řádění více podtrhnul. A bez toho jednoduše husí kůže nedorazí.

V jednotě je síla, ale i smrt
Všechny zmíněné prvky předurčují hru k životnosti kratší, než má párek milenců toužící si užít v opuštěné stodole, ale zaměření na čistý multiplayer drží hratelnost na úrovni, k níž se chcete donekonečna vracet. Právě fakt, že nikdy nevíte, jaké spojence dostanete, zda si pojedou po svém a nechají vás zdechnout na úkor spraveného generátoru nebo se pokusí s vámi spojit a společně dosáhnout svobody, dělá stereotypní náplň zajímavou. Stejně tak vrah je jednou reinkarnovaný šachista s brilantní předvídavostí, aby ho příště vystřídalo trdlo, které nechytí ani šneka nalepeného na žvýkačce. Stranou nejsou taktéž kolektivy, které mají vymezené dva vlastní režimy, aby se nemíchali náhodní hráči s přáteli.

Možná jste si všimli, že více dojmů se mi podařilo nabrat co by přeživšímu. Není to tím, že bych si tak liboval v infarktových stavech, i když možná trochu ano, ale díky ostatním hráčům. Základna na konzoli Xbox One není tak bohatá a absolvované lobby jasně ukázaly, že hra má mnoho vrahů, ale málo obětí. Najít vraha problém není, ten nastává, čekáte-li v opačné pozici. 6 kol, za zdravotní sestru z pekla, mě stálo téměř 4 hodiny života, z nichž jsem většinu času strávil čekáním na partu toužící se podrobit mému vyšetření. Stihl jsem tak vyřídit emaily, doladit pracovní záležitosti, připravit večeři a zdolat jeden svět v mobilní hře Path of Kara. Nakonec se osvědčilo hraní v pozdních hodinách, kdy byly servery nejplnější a čekání se zkrátilo „jen“ na 14 minut. Zbyl tak dostatek času vytáhnout bloček a poznámkovat nedostatky.

Když nápad nestačí
Vidle do zad dostává uživatelské rozhraní, které nestálo autorům za to, aby ho plně přizpůsobili ovladači. Absence myši je vyřešena kruhovým ukazatelem posouvajícím se po obrazovce, což je nepohodlné a lajdácké. Uťaté ruce následují za grafické zpracování, které v žádném případě neběží při plném rozlišení, čehož si všimnete zejména při výběru postavy, kdy se často vyskytuje i doskakování textur. Především při volení oblečení. Samotné hraní tím postižené není, v něm naopak nezřídka dochází ke špatné synchronizaci modelů, za což by měla být setnuta hlava. Oběť tak nemusí skončit na rameni, ale třeba metr vedle ve vzduchu. Taktéž hák občas končí o několik desítek centimetrů mimo a svéhlavá je kamera, která má při obětování tendenci přeskakovat do vlastního pohledu. Při hraní za zabijáka jsem míval dojem, že frekvence snímků není plynulá, ale byla noc, pozdní čas a mé snímače už mohli být znavené. Audiovizuální háv jako celek na popravu není, ale milovat ho rozhodně nebudete.

Na konzole horor dorazil v podobě speciální edice obsahující téměř všechny dodatky vydané na PC. Bohužel, alespoň pro mě, ten nejzásadnější chybí a je jím The Halloween Chapter. Jediný licencovaný obsah, který se opírá o pošuka Michaela Myerse a jeho příbuznou Laurie Strodeovou není možné přikoupit ani coby samostatný DLC a já bych rád věděl proč. Na rozdíl od Friday the 13th totiž Dead by Daylight funguje od prvního dne a přítomnost legendární filmové postavy by ho ještě více zatraktivnila u hráčů, kteří přemýšlí nad koupí. A já bych ho bez debat zohlednil při hodnocení, o tom žádná.

6
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Povinná maturita pro všechny, kteří vědí, že když je smrtka nadosah, tak nefungují mobilní telefony, hlavní dveře jsou vždy zamčené a vrah je krok před nimi (doslova), přestože si vykračuje jako lázeňský turista. Členům Behaviour Interactive se podařilo vyrabovat 30 let hororového subžánru do jedné multiplayerové řežby, plné odkazů na známé filmy, aniž by potřebovali jedinou licenci. Nastavené béčkové mechaniky, fungující díky skutečným hráčům na výbornou, se jen tak neomrzí, třebaže nabízejí relativně chudou náplň. Značně otravné je zdlouhavé čekání na oběti v případě hraní za vraha, což není ale chyba autorů. Co naopak ano, je absence toho nejzajímavějšího rozšíření, nevyladěné technické zpracování, slabší grafická stránka a atmosféra postrádající „přirozený strach“. Zamrzí také jakákoli snaha zapojit do dění osamělé hráče, kterým je titul Dead by Daylight naprosto zapovězený. Navzdory mé lásce k hororům, nebo právě kvůli ní, nemůžu hodnotit výše, třebaže bych sebevíc chtěl.
  • klidas

    paradny uvod recenzie 🙂

  • Patrik Pálich

    hrava to niekto? 🙂 pridajte si ma: Bonien2

    • Lubo Weiss

      Hraješ to na Xbox one ?

      • Patrik Pálich

        Ano na xku 😉

  • Jaroslav Houdek

    Chaosi, vaše recenze si rád přečtu, i když mě ta hra vlastně nezajímá. Moc díky.

    • Chaosteory CZ

      Já děkuji a vážím si toho, že si recenzi přečtete, ačkoli není hra vašemu srdci blízká.

  • StriderCZ

    Mně se líbí více videa na youtube z pátku třináctého, což je dáno zejména Agraelusem a Melicharem. Každopádně díky za zajímavě pojatou recenzi.

    • Chaosteory CZ

      Taky se mi o něco více líbí Friday the 13th. Více z něho čiší ta pravá „oldschool“ atmosféra, které hodně pomáhají kompletní licence a fandovské nadšení tvůrců. Naprosto skvělý je soundtrack od Crazy Lixx a úmrtí využívající okolní prostředí. Snad do příchodu singleplayeru odladí všechny neduhy.

21. 06. 2018 • DandyCZE0

Recenze: The Elder Scrolls Online: Summerset (Xbox)

Krásný, kouzelný, nebezpečný a úžasný svět The Elder Scrolls se rozšiřuje. Musím uznat, že na tohle rozšíření jsem se hodně těšil. Svět TESO jsem si užíval od samého začátku, a to i přes mírný pokles úrovně hry a tápání autorů, kam hru posunout. Pořád jsem cítil jakýsi rozkol mezi hraním singleplayeru a týmové hry. Spousta vychytávek jako gildy procházela a stále prochází vývojem, ale za mě osobně tam vidím velký...

»
20. 06. 2018 • chaosteorycz8

Recenze: Jurassic World Evolution

Nemám rád dojení značek z mého dětství. Jednak mi kazí příjemné vzpomínky, kdy jsem byl ochotný pojít v noci žízní, jen abych náhodou nepotkal v kuchyni velociraptora a pak si myslím, že už se nikdy nemůžou vyrovnat originálu. Jsou ovšem série, a není jich příliš, u kterých jsem ochotný zalít vlastní hrdost do betonu a panáčkovat u kina jak ratlík. Stačí pár tónů od Johna Williamse, táhlý záběr na helikoptéru mířící na ostrov...

»
17. 06. 2018 • p.a.c.o4

RECENZE: MotoGP 18

Šampionát MotoGP je skvělou podívanou, kdy při žádném závodě není nouze o dramatické situace a spoustu předjíždění. Navíc upadnout může při riskantnějších manévrech každý, tudíž nic není předem dané. Tento adrenalin se nám snaží nabídnout i virtuální zpracování této značky s oficiální licencí, a i letos ho mají na svědomí Italové z Milestone. MotoGP 18 se chlubí v PR materiálech celou řadou novinek, ovšem to už je taková klasika.

»
14. 06. 2018 • chaosteorycz2

Recenze: Vampyr

Před čtením dalších řádků se nejprve ujistěte, že jste dostatečně vybaveni na boj s nočními predátory. Jako základ zkontrolujte zásoby česneku. Jestliže jich nemáte dostatek na rozvěšení po místnosti, udělejte si alespoň česnečku nebo topinky. Hned v závěsu rozmlaťte libovolnou židli, přednostně dřevěnou, a z rovných částí utvořte kříž. Pokud nevíte, jak vypadá, zanedbali jste některé základy vašeho vzdělání. Nic nezkazíte ani vložením složeného Masaryka do kostelní pokladničky. Lépe pak budete vyjednávat s knězem...

»
05. 06. 2018 • lindros88cze1

RECENZE: ONRUSH

Britské Evolution Studios bylo jedním ze studií, které se zabývalo čistě vývojem závodních her, a byli v tom dobří. Za dob PS2 tito tvůrci stvořili sérii WRC, kdy ještě stála za to, abyste si ji nepletli s dnešními béčky. Poté přešli na šílené akční závody MotorStorm pro PS3 a opět se jednalo o slušný úspěch, ale tuto generaci se jim moc nedařilo a Sony se rozhodla studio rozpustit. Většina vývojářů ale využila...

»
04. 06. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Aragami Shadow Edition

Ara… co? To bude nějaká logická hra o skládání papíru do těch titěrných zvířat nebo ne? Ale s tím sympatickým ninjou na obalu to asi neklapne. Trochu působí jako japonský Deadpool, což určitě naznačuje, že půjde o krvavou rubačku, plnou useknutých končetin, zatímco hlavní hrdinu bude odříkávat haiku napsanou uťatým prstem. Ale moment. Čmoudí se mu z ruky, takže Aragami bude nakonec budovatelská hra o pěstování tabáku na úpatí hory Fuji. Ne?...

»
02. 06. 2018 • p.a.c.o2

RECENZE: Tennis World Tour

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě. To je úsloví, které sice zastánci pohybu nemají úplně v lásce, ale když se podívám po lidech ze svého okolí, skoro bych mu dal za pravdu. Pár sportovců z mého okolí to zkoušelo a problémy je dostihly, protože i zde platí, že nic se nemá přehánět. Někdo může namítnout, že v případě virtuálních sportů zranění nehrozí, což také není úplná pravda. Tenisový loket a bolavé prsty budiž...

»
29. 05. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Yoku’s Island Express

Skutečnost, že jste malí vzrůstem, by vám neměla bránit dělat velké věci. To není titulek reklamy na kramfleky, jak by se mohlo zdát, ale jakési poselství prvotiny švédského studia Villa Gorilla. Sami autoři sice o svém projektu mluví jako o návratu do dětství, kdy každé dveře představovaly dobrodružnou cestu do neznáma, ale já tu vidím určitý myšlenkový přesah. Nebo si to alespoň myslím. Na každý pád, Yoku’s Island Express je...

»