Recenze: DiRT 4

Autor: chaosteorycz Publikováno: 8.6.2017, 16:00

Publikováno: 8.6.2017, 16:00

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 892 článků

Britský závodník Colin McRae, jehož odkaz tato série do jisté míry nese, v jednom rozhovoru kdysi prohlásil krásný výrok: „Pokud si na pochybách, projeď to naplno!“ Kdo sledoval jeho kariéru, dobře ví, že to nebyla jen holá fráze na zahnání reportérů, ale životní styl, kterým se řídil. Když vyrazil na trať, o přední příčky ho mohla připravit pouze technická závada nebo odepsání vozidla, k čemuž docházelo častěji, než by si jeho technici přáli. Souboje o přízeň časomíry, které sváděl s Richardem Burnsem na přelomu tisíciletí, pak patří mezi legendární. Ještě dnes z dobových záznamů mrazí, zároveň však každá vteřina tepe v adrenalinovém rytmu dvoulitrového motoru. Způsob, jakým McRae vedl 300 koní mezí hloučky natěšených fanoušků, připomíná vojáka kličkujícího minometnými střelami. Nebyla to jen práce, byl to jeho koníček a vášeň.

Už zase ty?
Zdá se, že Colinovým stylem se řídí i Codemasters, kteří se po roce a nějakých drobných rychle vyřítili se značkou DiRT, a to bez zdlouhavých příprav. Tentokrát nemusíme čekat až se v předběžném přístupu zaplatí vývoj, což nabízí otázku, zda nebyl DiRT Rally jakýmsi špionem. Posbíral naše peníze, dobrá hodnocení (já osobně jsem ho oštemploval absolutní známkou) a dal jasný signál vývojářům: „Hej chlapi, tohle nám rally fanoušci žerou i s víčkem od nádrže“. Jenže doba je někde jinde. Herní podnik WRC začíná konečně připomínat hratelný titul, na nezpevněné cesty se chystá i Project CARS 2 a já nemám v plánu opětovně ignorovat drobné chyby, které jsem z nedostatku žánrových zástupců zakopl pod auto. Chcete zpět na trůn? Snažte se!

A kde jinde začít než u základny hráčů, kterou je třeba rozšířit a my si hned z kraje řekneme, jestli je čtvrtý díl simulací nebo arkádou. Jelikož minule milovníci arkád hořekovali, že i s pomocnými asistenty jejich jízda připomíná pinball, jízdní model se rozdělil na Gamer a Simulation. Abych si zbytečně nekazil požitek z kariéry, vytáhl jsem hned z kraje zkušební Imprezu do washingtonského rally centra DirtFish. Skoro 300 000 metrů čtverečních slouží jako testovací areál, do něhož autoři zakomponovali Drift Academy, kolekci výzev s jasným úkolem, vysvětlit hráčům chování a ovládání rally aut. A právě tady nejlépe pocítíte rozdíl mezi oběma modely řízení. Od jednoduchých okruhů po spletité cesty, se postupně „vyučuje“ přenášení váhy, setrvačnost, rozdíl mezi náhony, význam ruční brzdy a další typické vlastnosti.

Vlk v rouše beránčím
Varianta Gamer je jasnou cestou k arkádovým duším. Ve své podstatě typický styl plyn-brzda, který má hodně blízko k standardnímu nastavení z Forzy Horizon 3. Fyzikální vlastnosti jsou na koňských sedativech, a tak jediné, co máte šanci poslat do smyku, je zadokolka. Následný drift se koriguje s naprostou jemností a příležitostní hráči se mohou radovat, že si to dávají na Kena s prstem v nose. Zbytek náhonů se, i s plynem na podlaze, drží stopy jak jazyk namrznutého klandru, kdežto váhový rozdíl se projevuje o poznání méně. S přihlédnutím na pětistupňové asistenty kontroly trakce, stabilizace, ABS a pomocníky při zatáčení, musí pod Gamerem do cíle dojet i váš labrador.

Takže nic pro mě a hurá na Simulation. Asistenti smutně sedí v koutě, pohled zamykám na vnitřní a se svěděním v ukazováčku čekám na zelená světla. A ano, tady jsem správně, tady to znám. Každé neuvážené pobídnutí hnacího ústrojí se přenáší do hnané nápravy, která posílá auto buď do smyku nebo po stopách lesního může. Časté horizonty namísto toho zkoušejí smysl pro cit. Jeden špatný skok, blbě dávkovaná brzda a ten finský nezmar si můj náskok maže na zadní nárazník. Těžiště aut je najednou opět na scéně a pozdní náběh na brzdy tvrdě trestá odstředivou silou stejně, jako časté řezání zatáček, při nichž tlumiče jasně dávají najevo, že tam někde ještě jsou. Převaha tratí se šotolinou a prachem pak přímo vybízí k oblíbené atrakci všech stopařů, kterou je skandinávský švih. Jízdu dveřmi napřed, pokud možno otevřenými, je sice nutné natrénovat, ale výsledek stojí rozhodně za to. V porovnání s obdobným nastavením v DiRT Rally mi nový díl přijde lehce smířlivější a méně nekompromisní. Rozdíl ale není tak výrazný, aby se vytratila potřebná dávka reality.

Prosím dietní, ale trojitou porci…
Jízdní model tedy máme vybraný a kam dál? Nováčky bych nechal ještě chvíli brouzdat v Dirt Academy, protože čím dříve se z arkádového nastavení dostanou blíže simulaci, tím štědřejší budou odměny získané v kariéře, kam zamíříme my ostatní. Čtyři kategorie závodů, protnuté všemožnými licencemi, začne každý v Rally, neboť Land Rush, Rallycross a Historic Rally si své útroby střeží pro pokročilejší postup. Inu, první desítky minut se útočištěm stává nejslabší kategorie R2, která díky své lenosti a jízdnímu projevu psa na vodítku, dává dostatek prostoru očekáváním, která jsou velmi slabá. Všichni víme, že kariéra u závodních her není žádný heavy metal, a tak se modlím alespoň za loňskou variantu s náznaky vedení týmu. Jaké to pak překvapení, že tvůrci zašli ještě trochu dál a nabízí relativně fungující budování vlastního renomé.

Po získání dostatečné hotovosti a nějakých těch známostí coby nájemný jezdec, shodí položka „My Team“ okovy a kampaň se mění na kombinaci prvního Gridu a režimu Organizace z posledního ročníku NHL. Samozřejmě nemá tak okázalou prezentaci, spíše působí dojmem, že jste zavolali do realitky s požadavkem na zachovalou chatku a oni vás odtáhli do lesa k rozpadlé stodole s dírou po tanku. Minimalistické nabídky tak dávají přednost funkčnosti, která spočívá v založení a vylepšování vlastního týmu. Novému benzínovému družstvu vtisknou jedinečnost barevně upravitelné potisky, na nichž se budou dobře vyjímat bohatí sponzoři. No jo, ale ti bez dobrých výsledků a kvalitního PR agenta nepřijdou. Naštěstí obojí máte jako majitelé pevně ve své moci.

Rally bez WRC? A proč ne
Agenta nahradíte schopnějším (a dražším) kolegou, do čela stáje si postavíte výkonného šéfa mechaniků a k němu postupně nabíráte další šikovné ruce. Jenže nastávají problémy, prostory nejsou dost velké, zaměstnanci nemají optimální podmínky, přesuny trvají dlouho, vztahy s dodavateli nejsou příliš dobré a garáž se pozvolna utápí v nedostatečné kapacitě. K tomu je třeba členy týmu neustále posouvat kupředu a dopomáhat jim k lepší produktivitě práce a také znalostem. DiRT 4 se opravdu snaží, aby k samotnému závodění přidal fungující iluzi manažerského módu, v němž je neustále co vylepšovat. Jen samotní mechanici mají na výběr takové množství perků, že se v něm lehce ztratíte. Když pak náhodou Alzheimer schová jejich končící smlouvy, můžete přijít o zručné osoby v hodnotě nového auta.

Těch je více než 50 a měla by potěšit srdce každého. Od fungl nových modelů v kategoriích R2, R4, Super 1600s nebo WRX, po sběratelské klenoty skupin A, B, H1 až H3. Na výběr nejsou jen vrcholné modely WRC, ale od toho je na trhu konkurence. Jelikož cenovka některých se klube i ke stovkám tisíc, není od věcí vedle správy vlastní crew melouchařit pro ostatní týmy. Odměny jsou slušné a utužují se tím vztahy s potencionálními sponzory. Já takto řešil novinkový Land Rush, neboť kupovat buginu s truckem (u nás používáme pro podobné vozy označení pick-up) na 4 turnaje, považuji za zhýralost zbohatlického fracka. Obdobný počet podniků zastupuje i Rallycross, takže kdo si nepotrpí na prášení po okruhu, může pojmout odklon od tradiční rally jako příjemné zpestření. Ani mě přetlačování v hloučku našlapaných speciálů příliš nevoní, ale nakonec jsme si ho užil. Stadiony východní Ameriky s evropskými kombinovanými okruhy alespoň trochu zpestřují zoufalou nabídku lokací.

Vezměte si glóbus a pište si…
Říkal jsem to předem a teď to tvrdím ještě důrazněji, 5 zemí jednoduše nestačí. Ve srovnání s loňským DiRT Rally, byla jedna ještě ubrána, tedy teoreticky dvě, protože Pikes Peak sprostě zkonfiskovali u Sony. Aby jim konzole zplesnivět chtěly. Máme tu tedy Michigan sloužící jako náhrada za Finsko, dále Austrálii, která, ať se na mě nikdo nezlobí, není příliš rozdílná, a pak lesnatý Walse, zimní Švédsko a asfaltové Španělsko. Jako sorry. Po deseti hodinách hraní jsem měl prvních třech plné zuby a přál jsem si, aby lesy někdo vytěžil a postavil tam třeba velkoměsto, výzkumné středisko kosmických letů nebo vesnici pro Umpa-lumpy. Přednastavené erzety navíc bývají repetitivní, což je při výskytu generátoru dost smutné.

Alespoň, že jejich zpracování je na obstojné úrovni. Mapy nemají feeling válečné krajiny, ale jsou zaplněné, jak jen to jde, a to při plné viditelnosti. Hloučky přizvukujících pozorovatelů nemají na počty hub po výbuchu Černobylu, což je ve výsledku jen dobře, protože vjetí do jejich revíru znamená automatickou penalizaci, třebaže k první osobě pár centimetrů ještě chybí. Radost mi udělaly větší volné koridory kolem tratí, dávající 15 sekund na návrat do soutěže, přičemž zábrany jako plot, pletivo či kolíky nemají šanci odolat náporu. Značky ano, takže pozor na ně. Příjemným překvapením je celá řada detailů a drobností. Rychlostní zkoušky kříží drobný hmyz, není problém vyplašit hejno ptáků, občas máte strach ze sestřelení dronu a bouřka doprovázena špatným počasím zapříčiňuje výpadky spojení s navigátorem či navigátorkou, to už je vaše volba.

Šváb na čtyřech kolech
Komunikace se spolujezdcem je velmi důležitá. Nejen, že hlásí budoucí zatáčky, ale také stav vozu před závodem, podmínky na trati a výkyvy počasí. Fakt, že při startu traťového komisaře smaží sluníčko, nemění nic na tom, že po sedmi kilometrech jeho kolegu není v obalu z mléčné mlhy skoro vidět. Povětrnostní podmínky se nedají označit přímo za dynamické, ale řekněme že proměnlivé s výrazným dopadem na jízdní model. Na scéně se zase jednou objevují nepojízdní sokové, jejichž odstavené auto kouří kadencí vodníka nad jezerem. Jen pozor, abyste se k nim nepřipojili, pneumatiky totiž mají duši. Píchnout není velké umění a radostnou událost okamžitě hlásí unikající vzduch a odezvy v ovladači. V tuto chvíli se dá ještě solidně dokončit závod, stačí jen trochu zpomalit, což ovšem nikdo nechce, že ano? Následuje tedy likvidace gumy, zhoršené jízdní vlastnosti, až nakonec skončíte na ráfku. A s tím už nedojedete první ani s Asterixem za zády.

Tím máme za sebou nejvyspělejší část destrukčního modelu, o němž je patrně úplně zbytečné hovořit. Jak asi tušíte, ani tentokrát se poškození v rally nepromění na Burnout, ale zůstane průměrným produktem dnešní doby. Promačkané plechy, prasklé sklo, otevírající se dveře a vlající nárazníky, to jsou výsledky osminásobného salta, po němž spokojeně odjíždím do cíle bez ztráty první pozice. Znemožnit optimální jízdu tak mohou jen mechanická poškození promítající se do řízení a výkonu. Na druhou stranu, auto po pár kilometrech zasviníte natolik, že často nebývají vidět ani sponzorská loga, takže kastle opisující Krušné hory se lehce ztratí.

Kene, pápá!!
Čtvrtý DiRT se hrdě hlásí také k podtitulu Showdown, který byl především o zábavě a vylomeninách ve stylu Gymkhany. Za tu sice Codemasters už neplatili, namísto ní však připravili režim Joyride. 6 desítek výzev rozprostřených do klání Time Attack a Smash Attack jasně odkazuje na Blockovu fenomenální disciplínu, při níž se využívají vrtulníky, bagry, kamiony a více či méně bláznové trasy. Sbírání plusových vteřinek střídané rozbíjením kvádru se jen tak neomrzí a valná většina z vás prostě bude chtít ty zlaté medaile, protože na to máte a nejste žádná ořezávátka tahající za sebou kačera. Blbnout se i dá i ve volné jízdě, kde si prostředí DirtFish užijete pěkně po svém a s tím, co máte nejraději.

Po vyčerpání možností kampaně zbývají buď vlastní závody nebo online sezóny se skutečnými hráči, přičemž obě varianty podporují novinku „Your Stage“. Generátor rychlostních zkoušek funguje dle nastavení délky, obtížnosti, denní doby, počasí a prostředí, a to pouhým stisknutím modrého tlačítka. Chytrý nástroj náhodně kombinuje zalesněná místa s volnými pláněmi, výškové rozdíly a další potřebné atributy. Díky tomu vznikají jedinečné trasy, které si můžete ukládat pro šampionáty, opětovné hraní nebo použití v multiplayeru. Dle prostředí a nastavených hodnot není problém ukuchtit i patnáctikilometrový úsek, jehož pokoření se stane několikahodinovou výzvou. Ve veřejných lobby tak nikdy nevíte, na co narazíte. Znatelnou ztrátou je absence hráčských lig a s nimi spojená komunitní klání. Už žádné soutěže o zájezd k Balatonu nebo šišku Uheráku. Tedy alespoň v době recenze. Generované tratě lze sice sdílet s přáteli a kontrolovat je prostřednictvím žebříčků, ale příliš pohodlné to není a intuitivní už vůbec ne.

Poslední položkou v závodech je volba Competitive patřící komunitním závodům tvořeným samotnými vývojáři. S nimi už jsme se setkali v předchozím díle, a ani tentokrát nechybí denní, týdenní a měsíční výzvy, za jejichž absolvování přísluší odměna. Její výška závisí na pořadí v globálním žebříčku, kde si můžete vybrat, zda chcete zobrazovat časy jen v rámci konzole Xbox One nebo napříč všemi platformami. Skvěle funguje pronájem aut, po němž můžete sáhnout, pakliže nemáte v garáži potřebný speciál. Samozřejmě půjčovné něco koštuje. Zajímavější alternativou může být kategorie Pro Tour, kde se postupně prokousáváte třemi divizemi a několika desítkami úrovní. Závody jsou bodovány, mění se denně a umístění se přenáší do žebříčku sítě RaceNet. Být ve hře přítomen ještě offline režim pro více hráčů, na nějž opět hrabe poslední kvočna ze slepičárny, DiRT 4 by uspokojil valnou většinu mých požadavků, ty audiovizuální nevyjímaje.

60 napravo, 60 nalevo
Autoři totiž mají správné priority, tudíž stěžejním je chod při frekvenci 60 snímků za sekundu, a to při dynamickém rozlišení, jehož hodnotu odhaduji na Full HD. Díky tomu DiRT 4 možná nepatří mezi nejkrásnější hry na trhu, ale rozhodně ne ani k těm druhým. Nejlépe jsou na tom modely aut, na nichž poznáte každou vrstvu prachu nebo kapku deště. Miluji ten pohled, když se mi vůz pozvolna utápí pod nánosy špíny, bahna a prachu. Ostudu ovšem nedělá ani prostředí, jehož objekty a stíny jsou vždy tam, kde mají být, a to ve velice dobré kvalitě. Při denních závodech dělá radost vynechání zbytečných slunečních efektů, při nočních potěší rozbitelná světla. Dokonce i ti diváci jsou zase o něco málo hranatější, což je třeba ocenit, neboť traťoví komisaři ukončují každou rychlostní zkoušku. Velmi dobré je taktéž vyhlazení hran, a to i v případě stínů, na nichž herní vývojáři zpravidla šetří nejvíce.

Ozvučení je dobré, ale ne tak, jako u posledního dílu WRC. Samotné zvuky motorů, pískajících gum, rotujících turbodmychadel či chrchlavých výfuků, jsou replikovány skvěle, ale nemají příliš silnou oporu v prostředí, kterým prochází. Není to důvod, proč hru nějak hanit nebo kárat, jen je dobré poukázat na fakt, že Codemasters mají do budoucna minimálně jeden prvek, který mohou zlepšovat. Co jim ovšem pochválit musím, je výborný soundtrack znějící jak nabídkou hry, tak během záznamů či v depech mezi jednotlivými závody. Na playlistu se podílí více jak 40 skladeb, jenž žánrově zasahují od elektroniky po pop, rock a indie rock. Jen namátkově zmíním formace Sigma, The Chemical Brothers, Alex Maxwell, The Amazons, Circa Waves, případně The Hives. Replay mód navíc mezi nimi umožňuje přepínat, což ocení nejen tvůrci všemožných gameplay videí.

9
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Je to s podivem, ale v herním průmyslu stále existují party, které flexibilně reagují na přání svých zákazníků a když si komunita přeje rally simulátor s možností přepnutí do čisté arkády, tak ho jednoduše dostane. DiRT 4 nemá problém balancovat na dvou březích zároveň, naopak si hodí na záda další zátěž, aby dokázal, jak neochvějný ve svých základech je. Nový díl tak patří do sbírky všech milovníků „špinavých závodů“ a je naprosto nepodstatné, zda jste v minulosti fandili titulům DiRT 3 nebo DiRT Rally. Vylepšená kariéra, nové režimy, rozsáhlejší závodní kategorie a generátor tratí jsou dostatečně silné zbraně na to, abyste bez váhání přispěli na vývoj příštího dílu. Ten by konečně mohl mít i početnější zástup lokací, protože pět zemí se okouká rychleji, než byste čekali a nepomáhají jim ani tisíce náhodných variací.
  • Pavel Danes

    jsem si zajezdil pri cteni 🙂 skvela jizda, tedy recenze!

  • Lukáš Kaňka

    Skvělá recenze dlouho už jsem se tu u žádné tak nebavil. Vážně dobrá práce. Jen jeden dotaz ohledně té kariéry, dá se hrát i že budu jezdit již existující stáji. Pokud mne nebude bavit nakupování lidí a to vše kolem?

    • Chaosteory CZ

      U každého šampionátu bývají zpravidla minimálně dva až tři týmy hledající jezdce, takže ano. Naopak, opětovné ježdění pod jedním a tím samým zlepšuje vztahy a zvyšuje odměny.

16. 08. 2017 • wellkeybig0

RECENZE: Blackhole: Complete Edition

Co je České, to je hezké České videohry slaví úspěchy po celém světě. Tituly jako Mafia, Dex, Machinarium, nebo právě Blackhole hrají miliony hráčů. Bohužel není pravidlem, že každá česká hra si najde cestu do zahraničí a především k úspěchu. Blackhole: Complete Edition je, ale jedna z těch, co to dokázala a byla přijata velmi kladně po celém světě.

»
16. 08. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: The Long Dark

Techniky přežití se mohou hodit vždy, takže když je nějaká možnost se něco z nich naučit, určitě se neobracejte zády, ale snažte si zapamatovat, co se jenom dá. Nevíme dne ani hodiny, kdy do naší planety narazí asteroid, rozšíří se nákaza měnící lidi na nemrtvá monstra, nebo se prostě jenom prostřednictvím bankovek rozšíří nějaký smrtelný virus. Že jsou vám výše zmíněná témata povědomá? To by tedy měla, jelikož jsou to nejpopulárnější...

»
15. 08. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Agents of Mayhem

V pozici hráče jsem nikdy neholdoval hrám, které si předem nemůžu zaškatulkovat a u nichž se na základě propagace jen těžko určuje, co z nich vlastně vyleze. Ovšem jako recenzent si takové zajíce v pytli nadmíru užívám, protože se mi dostává vzácného privilegia, kdy se stávám prostředníkem mezi autory a potencionálními hráči. Třebaže si nedělám iluze, že by v době YouTube někdo kupoval novinku jen na základě jednoho názoru, často značně zaujaté osoby, alespoň...

»
06. 08. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Mr. Shifty

Tak schválně, kdo z vás, zatímco dává ostatním hráčům na frak ve všech těch Battlefieldech, Call of Duty a Gearsech, přemýšlí nad historií akčních her? No samozřejmě, že nikdo, protože na bloumání v paměti bude dost času, až dosáhneme staří sovětské ponorky, občas je ale návrat do časů dvourozměrné grafiky, jednoduché hratelnosti a pohledu shora vítaným zpestřením, a to zejména teď v létě, kdy se dav AAA her rozestoupí a my vidíme...

»
02. 08. 2017 • chaosteorycz4

Recenze: Super Cloudbuilt

Recenzentka: Kristine4Chaos Dnes už se můžeme maximálně dohadovat, jestli za rozšíření parkouru do her vděčíme perskému princi, svůdné Faith nebo neohroženému assassínovi Altairovi. Jednoduše tu je a pro mnohé tvůrce videoher se stal stěžejním prvkem jejich projektu, a to jak v klasické „umělecké“ formě, tak té futuristické, při níž si postava pomáhá exo-skeletem, jetpackem nebo obojím najednou. Do této kategorie patří i malá nezávislá hra Super Cloudbuilt, která ačkoli není příliš originální,...

»
18. 07. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: DeadCore

Skákání, postřeh, zručnost a rychlé rozhodování. Přesně tyhle dovednosti se dají trénovat nejen ve skutečném životě, ale stejně dobře i v rámci hraní. Prostě vezmete gamepad do ruky, k tomu nějakou těžkou hru a jedete. To pak nevíte, kde vám ruce s hlavou stojí a pokud jste výbušnější povahy, jako třeba já, mohou se sousedovic děti naučit celou řadu nových slov, pokud jsou tedy mladší. Jsou totiž hry, které vám zadarmo nic nedají...

»
17. 07. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: AereA

O recenzi se postarala redakční důvěrnice Kristine4Chaos Za devatero oblačnostmi a devatero bouřkovými mraky je vzdušný svět AereA, jehož existence stojí a padá s hudbou. Není nic, co by zde nebylo v moci notového zápisu, a tak nikoho nepřekvapí, že na správný chod dohlíží Velký Maestro Guido, který je zároveň mentorem studentů jeho školy. Ovšem plovoucí hudební ráj je stižen neštěstím, když někdo odcizí kouzelné hudební nástroje, které vytvářejí harmonii držící Aereu...

»
14. 07. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Black the Fall

S odstupem času je možné rok 2014 označit za start jedné dystopické herní éry. Na celé řadě projektů se pozvolna začínalo pracovat (We Happy Few), jiné se představily publiku na herních veletrzích, jako třeba Inside v rámci Xbox konference a další se snažily upoutat pozornost komunity prostřednictvím Kickstarteru. Sem patří dnes recenzovaný Black the Fall, který má se zmíněným Inside společného mnohem více, než jen rok představení a obecné téma. Jenže zatímco...

»