Recenze: Dishonored: Death of the Outsider

Autor: Lukáš Urban Publikováno: 25.9.2017, 9:01

Publikováno: 25.9.2017, 9:01

Sociální sítě

O autorovi

Lukáš Urban

Lukáš Urban

Je autorem 3094 článků

Opět nás zve do svých ulic a domů Karnaca a opět to bude trochu jiné než předtím. Série Dishonored patří mezi jedny z nejosobitějších titulů, protože má originální stylizaci, otevřenou hratelnost a náplň, kterou si rádi zopakujete. Navzdory všem kladům ovšem druhý díl stále nepokořil prodejní čísla jedničky. Obsah, který by tak možná vyšel v podobě rozsáhlého DLC, rozšíření nebo jednoduše jako datadisk, putuje do obchodů jako samostatný spin-off. Zoufalost? Ne, spíše chytrý tah, jak alespoň na chvíli resuscitovat druhý díl.

Death of the Outsider neoperuje s předchozími ústředními postavami, ale posouvá na jejich místo vedlejší, konkrétně Billie Lurk, Dauda a v názvu vzpomenutého Outsidera. Kam mají vést kroky nejhledanější osoby ve městě, jejíž obličej zdobí snad každou zeď, je tedy jasné. Billie po nalezení starého mentora musí splnit několik úkolů, získat potřebné věci a postavit se Outsiderovi, jehož spoluúčast na dění v herním světě je více než značná. Díky silným schopnostem je považován za boha, tudíž na jeho eliminaci nestačí nějaká obyčejná Maryša se šálkem kávy. K pochopení všech souvislostí není nezbytně nutné mít povědomí o předchozích událostech. Na druhou stranu, hráči neznalí Dishonored asi nebudou začínat výlet do steampunku zrovna touhle částí.

Ačkoli Bille není Corvo ani Emily, přístup má naprosto stejný, jen za využití jiných serepetiček a speciálních schopností. Už potřetí tak zjistíte, jak obtížné je objevit nejméně náročnou cestu ke splnění úkolů, že pobití desetinásobné přesily bez vybavení značky Heckler & Koch chce víc, než jen štěstí a že Karnaca je překrásným místem v rukách pošahaných bláznů. Jelikož nejde o plnohodnotný díl, v repertoáru je pouze pět misí, jejichž plnění se dá zvládnout za 5 hodin nebo také za 15. V závislosti na zvolené obtížnosti, herním stylu a chuti řešit postranní kontrakty. Jelikož se řadím mezi hráče typu „Sysel“, který musí všechno prozkoumat, sebrat a splnit, nebál jsem opakováním některých úseků a neustálým pendlováním mezi okraji map strávit ve hře zhruba 10 hodin.

Získané mince se velice lehce utrácejí na černém trhu, kde se také dokupuje vybavení a vylepšuje to stávající. Jak v běžných střílečkách nemám ve zvyku používat miny a granáty, tady jsem si jich užil dosyta. Nástražná zařízení, která protivníka naporcují do psího žrádla nebo naopak připoutají k sobě, jsou nenahraditelným pomocníkem při plánování postupu. Stejně tak výbušniny, které mohou být jak smrtící, s variabilními možnostmi spouštění, tak omračující, jako tlakový granát. Hračičky z dílny pana Q doplňují speciální schopnosti, které jsou tentokrát zaměřené spíše na stealth postup.

Teleportace na krátkou vzdálenost zůstává, nicméně tentokrát ji lze připravit předem a použít až v potřebný okamžik. Vidění skrz zeď vystřídalo krátkodobé opuštění těla s možností označkovat několik nepřátel, přičemž absolutním majstrštykem je „půjčování“ obličeje. Jakkoli to zní brutálně, jde o nesmrtící schopnost, kdy Billie ostatní vidí s odlišným obličejem. V rámci energetického limitu lze takto navázat více ksichtů za sebou, což je naprosto brilantní, potřebujete-li rychle projít vícero úseky s rozdílným osazenstvem. Svoje místo mají tradičně i krysy. Nejenže jsou nakládány do kvalitního alkoholu, ale ty živé fungují coby zdroj informací, který může značně pomoci při plnění mise. Bohužel více nadpřirozených schopností hrdinka nemá, což je škoda, zejména jsou-li ve hře přítomny.

Vývojáři do hry zakomponovali ještě 3 z minule (Dark Vision, Blink a Domino), ovšem nedoplňují ty stávající, ale střídají je, a to po dohrání hry spuštěním režimu New Game +. Hezký způsob, jak přinutit k opětovnému hraní, ale buď nejsem tak velký fanoušek nebo mi jedno setkání s Outsiderem bohatě stačilo. Raději bych uvítal možnost opakování se získaným vybavením a bonecharms, které tu naopak chybí. Absenci hlásí také systém Chaos, který řídil reakce okolí v závislosti na tom, volíte-li brutální přístup nebo kradmý. Pokud tedy celou úroveň vybijete, maximálně se připravíte o kontrakty a prostředí bude připomínat indiánskou osadu po nájezdu kolonizátorů. Chování AI je obstojné, třebaže má občas i poněkud divné manýry. V jeden moment na vás nereaguje, naopak vyzývá k interakci. O několik minut později, když jste navštívili zakázaný prostor, do něhož vás nikdo neviděl jít, ani ho opouštět, už pak reaguje agresivně. Párkrát jsem proto musel volit jiný způsob hry, než bych chtěl.

To platilo i v případě kontraktů, jejichž plnění mě bavilo víc než hlavní příběhová linka. Na jedné straně tvůrci nabízejí otevřený přístup k řešení problémů, na straně druhé ho ale komplikují, jak jen to jde. Největší překážkou se ukázalo načítání hry mezi exteriéry a interiéry, kdy nelze přenášet těla. Pár kontraktů se díky tomu komplikuje až příliš a často jsem měl pocit, že jednoduše nemám jiné východisko než zabít všechno živé, abych je splnil. Nahrávacích obrazovek by celkově mohlo být méně, protože dle mého skromného úsudku, není Death of the Outsider zase tak technicky a graficky náročná, aby museli hráči čekat mezi přechodem z ulice do třípatrového domu. Nicméně, to je věc, která se táhne již od prvního dílu.

Po výtvarné stránce platí totéž, nicméně tentokrát je to spíše pochvala. Nezaměnitelný styl, kterým Arkane Studios obohatily tento rok také Prey, funguje i potřetí skvěle a na nové Dishonored je zase radost koukat. Ano, Karnaca už lehce chytá rez a neříkám, že by přetáhnutí kocábky do jiných vod nebylo vítáno, ale pod heslem „do třetice všeho dobrého“ si ji dozajista užijete. Netuším, jak je na tom eskový model konzole Xbox, ale na původním Xboxu One kazí dojem jen textury, které se tu a tam nezaostří. Pravidelně to bývají klíčové dírky, ale nezřídka jsou rozmazané celé dveře, kotel, pec nebo jiné předměty. Alespoň, že ta brutalita je vždy ostrá, jak hrdinčin meč. Nasekané kusy lidských těl asi nepotěší zastánce lidských práv, ale nám, duševně labilním jedincům, dokáží vykouzlit úsměv na rtech.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Honba za odstraněním Outsidera je příjemným návratem k sérii Dishonored, který má obstojnou délku, cenu a velkou šanci, že vás přiměje k zakoupení druhého dílu, pakliže vám stále chybí. Ke své smůle však postrádá několik jeho přednostní, které ve spojení s chybami a nedotaženou optimalizací snižují výsledný dojem. Lehce netradiční New Game + se dá odpustit, případně brát jako oživení, nicméně malé množství schopností je trnem v oku po celou dobu hraní. Fanouškům série to ale bude jedno, protože hlas srdce a touha zodpovědět nevyřčené, jsou silnější než drobná negativa. A ne, Billie není chlap.
20. 09. 2021 • SeedarCZ0

RECENZE: NBA 2K22

NBA 2K22 – král sportovních her opět na scéně. Jistě, můžete si o basketbalu myslet co chcete. Nakonec, ani já nejsem kdovíjaký fanoušek tohoto spíše amerického sportu. Nicméně, v žánru sportovních her tato série nejspíš nemá konkurenci. A to už dlouhá léta.

»
17. 09. 2021 • p.a.c.o0

RECENZE: WRC 10

Jubilea jsou fajn v tom, že se při nich většinou pořádá nějaká fajnová oslava. V herním světě se opijí tak maximálně vývojáři, ale ani hráči nestrádají. Letošní ročník rally soutěží s oficiální licencí WRC také letos slaví a to kulatým 10. dílem. Zároveň je to pro Francouze z Kylotonnu taková menší derniéra, jelikož příští ročník bude jejich poslední. Pak si značky a licenci WRC přeberou konkurenti z Codemasters.

»
16. 09. 2021 • HusekD0

RECENZE: Crown Trick

Když bychom si měli vybrat jeden z nejpopulárnějších herních žánrů u indie vývojářů, tak se ve většině určitě shodneme na žánru rogue. A není se vůbec čemu divit. Ať už se budeme bavit o jeho zakladateli Rogue z roku 1980, nebo titulech z posledních let jako je například Binding of Isaac, Dead Cells, cenami ověnčený Hades, tak všechny tyto hry mají jedno společné. Smrt v nich není něco, co vás přivede k poslední uložené...

»
15. 09. 2021 • Michael Chrobok0

RECENZE: Life is Strange True Colors

Adventurní série Life is Strange se nezapomenutelně zapsala do herní historie především svým prvním dílem, za kterým stálo francouzské studio Dontnod. Teenage drama řešící běžné starosti dospívání a zároveň nadpřirozené schopnosti u publika zkrátka zabodovalo. Navázat na tento úspěch druhým dílem se studiu příliš nepodařilo a Life is Strange 2 sbíralo rozporuplné reakce. Ani odbočka Tell Me Why se nepovedla tak dobře, jak její autoři jistě zamýšleli.

»
13. 09. 2021 • Michael Chrobok0

RECENZE: Super Animal Royale

Je to pár let, co multiplayerové řežby ovládl režim battle royale. Ten vychází se stejnojmenného japonského filmu (který není vůbec špatný) a je postaven na jednoduchém principu – skupina hráčů bojuje na ostrově do posledního muže, přičemž k vítězství jim dopomáhají nejen vlastní schopnosti, ale také všude možně poschovávané zbraně. Postupně zmenšující se herní mapa je příslibem nervydrásajících soubojů, ze kterých může vyváznout živý jen jeden.

»
03. 09. 2021 • Lukáš Urban0

Recenze: Song of Iron

„Lid přepadli, vesnici vypálili a protějšek zabili. Obraťte kroky své a pospěšte z tohoto kraje, kde smrt číhá na každém kroku.“ Podobným způsobem by ústřední postava mohla varovat každého, kdo se odváží, natáhne ruku po gamepadu a pomůže ji sjednat nápravu brutálních činů. V době, místech a legendách, kde se msta stává nejlepším přítelem, tepe další titul do severských mytologií, aby z run vykřesal dalšího hrdinu. Nebo hrdinku. To záleží, zda při...

»
01. 09. 2021 • p.a.c.o0

RECENZE: Pile Up! Box by Box

Kartonová krabice je věc, nad kterou se člověk nijak zvlášť nepozastaví. Přitom je to věc, která nám pomáhá při každodenních činnostech nebo důležitých životní událostech, jako je třeba stěhování. Mě také nikdy ani nenapadlo, že by krabice mohly prožívat nějaké zajímavé události což změnil příchod Solid Snakea. Ten se do nich začal schovávat, aby ho nepřátelé tak snadno neobjevili a možná se na světě najde spousta teroristů, kteří kolem každé...

»
31. 08. 2021 • tonyskate0

RECENZE: Rustler – středověká parodie na GTA

Kdo by si nechtěl zahrát středověkou GTA, která je navíc parodií na slavný hit umí si udělat srandu i sama ze sebe. Přesně tak se dá popsat Rustler, jenž si po předběžném přístupu našel cestu i na konzole a my se v naší recenzi podíváme, jestli je tato premisa skutečně tak dobrá, jak zní.

»