Recenze: Dishonored: Death of the Outsider

Autor: chaosteorycz Publikováno: 25.9.2017, 9:01

Publikováno: 25.9.2017, 9:01

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1277 článků

Opět nás zve do svých ulic a domů Karnaca a opět to bude trochu jiné než předtím. Série Dishonored patří mezi jedny z nejosobitějších titulů, protože má originální stylizaci, otevřenou hratelnost a náplň, kterou si rádi zopakujete. Navzdory všem kladům ovšem druhý díl stále nepokořil prodejní čísla jedničky. Obsah, který by tak možná vyšel v podobě rozsáhlého DLC, rozšíření nebo jednoduše jako datadisk, putuje do obchodů jako samostatný spin-off. Zoufalost? Ne, spíše chytrý tah, jak alespoň na chvíli resuscitovat druhý díl.

Death of the Outsider neoperuje s předchozími ústředními postavami, ale posouvá na jejich místo vedlejší, konkrétně Billie Lurk, Dauda a v názvu vzpomenutého Outsidera. Kam mají vést kroky nejhledanější osoby ve městě, jejíž obličej zdobí snad každou zeď, je tedy jasné. Billie po nalezení starého mentora musí splnit několik úkolů, získat potřebné věci a postavit se Outsiderovi, jehož spoluúčast na dění v herním světě je více než značná. Díky silným schopnostem je považován za boha, tudíž na jeho eliminaci nestačí nějaká obyčejná Maryša se šálkem kávy. K pochopení všech souvislostí není nezbytně nutné mít povědomí o předchozích událostech. Na druhou stranu, hráči neznalí Dishonored asi nebudou začínat výlet do steampunku zrovna touhle částí.

Ačkoli Bille není Corvo ani Emily, přístup má naprosto stejný, jen za využití jiných serepetiček a speciálních schopností. Už potřetí tak zjistíte, jak obtížné je objevit nejméně náročnou cestu ke splnění úkolů, že pobití desetinásobné přesily bez vybavení značky Heckler & Koch chce víc, než jen štěstí a že Karnaca je překrásným místem v rukách pošahaných bláznů. Jelikož nejde o plnohodnotný díl, v repertoáru je pouze pět misí, jejichž plnění se dá zvládnout za 5 hodin nebo také za 15. V závislosti na zvolené obtížnosti, herním stylu a chuti řešit postranní kontrakty. Jelikož se řadím mezi hráče typu „Sysel“, který musí všechno prozkoumat, sebrat a splnit, nebál jsem opakováním některých úseků a neustálým pendlováním mezi okraji map strávit ve hře zhruba 10 hodin.

Získané mince se velice lehce utrácejí na černém trhu, kde se také dokupuje vybavení a vylepšuje to stávající. Jak v běžných střílečkách nemám ve zvyku používat miny a granáty, tady jsem si jich užil dosyta. Nástražná zařízení, která protivníka naporcují do psího žrádla nebo naopak připoutají k sobě, jsou nenahraditelným pomocníkem při plánování postupu. Stejně tak výbušniny, které mohou být jak smrtící, s variabilními možnostmi spouštění, tak omračující, jako tlakový granát. Hračičky z dílny pana Q doplňují speciální schopnosti, které jsou tentokrát zaměřené spíše na stealth postup.

Teleportace na krátkou vzdálenost zůstává, nicméně tentokrát ji lze připravit předem a použít až v potřebný okamžik. Vidění skrz zeď vystřídalo krátkodobé opuštění těla s možností označkovat několik nepřátel, přičemž absolutním majstrštykem je „půjčování“ obličeje. Jakkoli to zní brutálně, jde o nesmrtící schopnost, kdy Billie ostatní vidí s odlišným obličejem. V rámci energetického limitu lze takto navázat více ksichtů za sebou, což je naprosto brilantní, potřebujete-li rychle projít vícero úseky s rozdílným osazenstvem. Svoje místo mají tradičně i krysy. Nejenže jsou nakládány do kvalitního alkoholu, ale ty živé fungují coby zdroj informací, který může značně pomoci při plnění mise. Bohužel více nadpřirozených schopností hrdinka nemá, což je škoda, zejména jsou-li ve hře přítomny.

Vývojáři do hry zakomponovali ještě 3 z minule (Dark Vision, Blink a Domino), ovšem nedoplňují ty stávající, ale střídají je, a to po dohrání hry spuštěním režimu New Game +. Hezký způsob, jak přinutit k opětovnému hraní, ale buď nejsem tak velký fanoušek nebo mi jedno setkání s Outsiderem bohatě stačilo. Raději bych uvítal možnost opakování se získaným vybavením a bonecharms, které tu naopak chybí. Absenci hlásí také systém Chaos, který řídil reakce okolí v závislosti na tom, volíte-li brutální přístup nebo kradmý. Pokud tedy celou úroveň vybijete, maximálně se připravíte o kontrakty a prostředí bude připomínat indiánskou osadu po nájezdu kolonizátorů. Chování AI je obstojné, třebaže má občas i poněkud divné manýry. V jeden moment na vás nereaguje, naopak vyzývá k interakci. O několik minut později, když jste navštívili zakázaný prostor, do něhož vás nikdo neviděl jít, ani ho opouštět, už pak reaguje agresivně. Párkrát jsem proto musel volit jiný způsob hry, než bych chtěl.

To platilo i v případě kontraktů, jejichž plnění mě bavilo víc než hlavní příběhová linka. Na jedné straně tvůrci nabízejí otevřený přístup k řešení problémů, na straně druhé ho ale komplikují, jak jen to jde. Největší překážkou se ukázalo načítání hry mezi exteriéry a interiéry, kdy nelze přenášet těla. Pár kontraktů se díky tomu komplikuje až příliš a často jsem měl pocit, že jednoduše nemám jiné východisko než zabít všechno živé, abych je splnil. Nahrávacích obrazovek by celkově mohlo být méně, protože dle mého skromného úsudku, není Death of the Outsider zase tak technicky a graficky náročná, aby museli hráči čekat mezi přechodem z ulice do třípatrového domu. Nicméně, to je věc, která se táhne již od prvního dílu.

Po výtvarné stránce platí totéž, nicméně tentokrát je to spíše pochvala. Nezaměnitelný styl, kterým Arkane Studios obohatily tento rok také Prey, funguje i potřetí skvěle a na nové Dishonored je zase radost koukat. Ano, Karnaca už lehce chytá rez a neříkám, že by přetáhnutí kocábky do jiných vod nebylo vítáno, ale pod heslem „do třetice všeho dobrého“ si ji dozajista užijete. Netuším, jak je na tom eskový model konzole Xbox, ale na původním Xboxu One kazí dojem jen textury, které se tu a tam nezaostří. Pravidelně to bývají klíčové dírky, ale nezřídka jsou rozmazané celé dveře, kotel, pec nebo jiné předměty. Alespoň, že ta brutalita je vždy ostrá, jak hrdinčin meč. Nasekané kusy lidských těl asi nepotěší zastánce lidských práv, ale nám, duševně labilním jedincům, dokáží vykouzlit úsměv na rtech.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Honba za odstraněním Outsidera je příjemným návratem k sérii Dishonored, který má obstojnou délku, cenu a velkou šanci, že vás přiměje k zakoupení druhého dílu, pakliže vám stále chybí. Ke své smůle však postrádá několik jeho přednostní, které ve spojení s chybami a nedotaženou optimalizací snižují výsledný dojem. Lehce netradiční New Game + se dá odpustit, případně brát jako oživení, nicméně malé množství schopností je trnem v oku po celou dobu hraní. Fanouškům série to ale bude jedno, protože hlas srdce a touha zodpovědět nevyřčené, jsou silnější než drobná negativa. A ne, Billie není chlap.
22. 02. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: The Station

Zdánlivě opuštěná vesmírná stanice a ústřední postava coby pojítko mezi tím, co se událo, a co se teprve stane. U bláznivého Isaaca, kde jsem jen tohle předtím viděl? A už vím, asi ve dvaceti předešlých zpracováních. A přece se chci opět nechat tahat po temných chodbách za doprovodu blikajícího osvětlení. Doslova dychtím po informacích ukrytých v emailové komunikaci, odložených poznámkách a zanechaných vzkazech. Stresové situace a problémy volající po rukách zkušeného...

»
19. 02. 2018 • p.a.c.o19

RECENZE: Kingdom Come: Deliverance

Česká herní scéna o sobě dává průběžně vědět celému hernímu světu a často velice úspěšně. Máme tu hry jako Factorio, Mashinky nebo Space Engineers, ukazující, že u nás dělat hry umíme a také, že máme zajímavé nápady na témata. To ostatně moc velká novinka není, protože i v minulosti byla řada her, které si dokázaly získat celosvětový respekt. Mafie se zapsala do srdcí několika generací hráčů, a i v dnešní době je...

»
18. 02. 2018 • chaosteorycz6

Recenze: Monster Energy Supercross – The Official Videogame

Itálie nám dala mnohé. Kvalitní fotbal, slunné pláže, okouzlující architekturu, diskotékovou hudbu, rychlá auta, sicilskou mafii, dobrou kuchyni a studio Milestone. Legendy z Milana, tak bych mohl autory nazvat s klidným svědomím, protože za více než 20 let vytvořili skoro padesátku her. Pamatují systém SNES stejně, jako první Xbox a jejich rukami prošli licence na podniky WRC, MotoGP, V8 Supercars nebo MXGP. Přes to všechno je Milestone synonymem průměrnosti, který sype hry...

»
05. 02. 2018 • DandyCZE2

Recenze Railway Empire

Začátky mého hraní dorazily na Xbox! Ano, strategie a budovatelské hry mě provázely od počátků mého hraní. Oblíbil jsem si všemožné tycoony, v nichž jsem stavěl, co šlo. Aktuálně hraji primárně na Xboxu a tam těchto her není opravdu moc. Najdou se zástupci globálnějších her jako třeba Tropico nebo Civilization, ale klasické vláčky? Ty rozhodně ne.

»
04. 02. 2018 • chaosteorycz18

Recenze: Monster Hunter World

V moderním světě většina civilizace neloví pro potravu, což je dobře. Jako první bych skončil s pusou od hlíny a hrstí cvrčků, místo šťavnatého kusu zadní flákoty. A to v tom lepším případě. Mimo cílených odstřelů a mysliveckých honů, se tak z lovů staly záležitosti zbohatlíků, kteří si v poklidné vzdálenosti a bezpečí odstřelují to, co momentálně touží pověsit nad krb. Co jim ale to drahé vybavení sebrat, dát jim do ruky sekeru, luk a...

»
22. 01. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: The Vanishing of Ethan Carter

Tvrdí se, že ty nejúžasnější příběhy píše sám život. Pokud to vezmu za bernou minci, pak je mladý Ethan Carter hotovou živoucí novelou na pokračování. Se svou početnou rodinou žije v malé vesničce v Red Creek Valley. Kouzlu překrásné krajiny se vyrovnají snad jen tajemství, kterých má lokalita více než matka představená za dveřmi své cely. To je také důvod, proč Ethan kontaktuje muže, jehož jméno je nevyřčeno po téměř celý čas....

»
19. 01. 2018 • kristine4chaos0

Recenze: InnerSpace

Jsou hry, hry a pak hry. Že nechápete? Nevadí, ráda vysvětlím. U valné většiny produkce jednoduše vypnete, protože hra po vás chce jen základní operace. A k těm vás ještě povodí za ručičku. Pak jsou tu hry logické, tvořené hádankami, vyžadující zapnout mozek na vyšší obrátky. Ty jsou občas spojené s až uměleckým grafickým zpracováním, čímž se volně dostávám k hrám relaxačním. Bývají budovatelské, explorativní, dávají vám větší volnost v...

»
16. 01. 2018 • p.a.c.o6

RECENZE: Flying Tigers: Shadows over China

Létání fascinuje lidi od nepaměti a do oblak by chtěla létat celá řada z nich. V dnešní době jsou letadla stejně běžnou součástí našich životů, jako dříve auto nebo koňský povoz. Bohužel virtuální piloti mají podmínky ztížené, protože na konzole her s letadlovou tématikou zrovna moc nenajdete. O to více mi udělali radost Flying Tigers: Shadows over China, kteří nám takové klasické arkádové létání nabízejí.

»