Xboxweb

Sebereflexe je dobrá vlastnost a řekněme si, že nám hráčům občas chybí. Od aut chceme reálnější jízdní model, ale zároveň dobrou ovladatelnost jedním prstem. Po akcích vyžadujeme bravurní balistiku, abychom se vzápětí rozčilovali, že je ta střelba až moc reálná. A po simulátorech žádáme zhmotnění skutečných prvků, avšak za hodinu kňouráme nudou. Víme tedy co vlastně chceme? Nejspíš ne. Aspoň v tom tentokrát nejsme sami, protože studio Neopica bloudí na rozcestí také.  

Když je hra špatná od menu po titulky, vlastně jí ten neúspěch i přejete. Protože konfrontovat váš herní vkus s nedokončeným šmejdem může jen blázen. Situace je ale zcela jiná, pokud vás hraní nebaví, a přesto vidíte dobře fungující postupy. To se týká především chování zvířat. Mají rozdílné návyky podle denní doby. Na druhou stranu respektují své trasy a teritoria. Jakmile dojde ke zranění zvířete, návyky se poruší a cíl klidně zaběhne i k predátorovi, jen aby se zachránil. Zároveň výstřel vyplaší vše v okolí, tudíž můžete příští minuty chytat leda tak lelky. Neméně ambiciózní je i stopování. Pes může kdykoliv ztratit pach nebo se zamotat do shluku stop. Až si někdy říkám, že ta krvácející bestie přešlapovala na místě schválně.

Navzdory vší sterilitě je na titulu něco, kvůli čemu si ho pustíte opakovaně. Na půl hodiny, na hodinu, ale pustíte. Těžko říct, co to vlastně je. Jestli ego dychtící po nové hlavě na zeď nebo chuť po klidu, kterou chození nabízí. Ozvučení není dokonalé, ale atmosféra liduprázdné divočiny funguje skvěle. Se sluchátky a z pohledu první osoby může venku řádit amazonský liják a já si štráduji podél řeky se sluníčkem v zádech. Na druhém břehu právě sedá hejno kachen, na hřebenu hory vykukuje muflon a za zády slyším řvaní medvěda. Tohle běžně nezažijete.