Recenze: The Grand Tour Game

Autor: chaosteorycz Publikováno: 14.4.2019, 15:37

Publikováno: 14.4.2019, 15:37

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 2051 článků

Výrobci aut se neustále snaží, aby své výrobky prodali i těm, kteří o ně absolutně nestojí. Svobodnému muži rodinné MPV, příležitostnému řidiči luxusní limuzínu a zarytému vyznavačovi benzínu elektrické chrastítko. Někdy si marketingové oddělení přivlastní důležitý skalp, jindy musí přiznat nechtěný debakl. A přitom vzbudit zájem o auta je tak jednoduché. Stačí se jmenovat Clarkson, Hammond a May.

O trojici moderátorů, bavičů a doživotních kluků si můžete myslet své, ale nemůžete jim sebrat zásluhy v oblasti šíření automobilového náboženství. To oni dotáhli k obrazovkám ženy od vyšívání. Byli to oni, kteří z nudných přednášek o víceprvkové nápravě udělali komedii na pokračování. A právě jim vděčíte za to, že se tuzemské pořady o autech změnily na trapné klony, při nichž nevíte, jestli plakat nebo jít vyvrátit snídani. A že na úspěchu pořadu Top Gear měli největší přičinění právě oni, dokazuje pořad The Grand Tour.

Jak se vlastně mohlo stát, že hvězdou britského pořadu o autech se stal Američan a tři Angličané šli prohánět koně do Ameriky? To řešit nebudu, protože jméno, místo a zázemí nejsou tak úplně podstatné. Amazon jednoduše sáhl po opuštěném diamantovém dole a dal mu téměř neomezené možnosti rozvoje. Výsledkem jsou dosavadní tři řady čehosi, co se dá označit za automobilový věstník, přírodopisný dokument, reality show, stand up komedii, satirický týdeník a sondu do života nevyzrálých mužů pokročilého věku. No prostě Top Gear v jiném podání.

Když Amazon oznámil, že prostřednictvím Amazon Game Studios hodlá fušovat do vývoje her, dalo se čekat, že zkusí zúročit značku, do níž pravidelně lije miliony dolarů. Spolu s třetí sezónou The Grand Tour tak přišla epizodická hra, která třináct dílů převedla do rádoby interaktivního titulu. Tak trochu styl pochovaných Telltale Games, lehce připomínka kombinovaného vyprávění z Quantum Break. Jen s tím rozdílem, že pasáže, kdy berete do rukou gamepad, nemají rozhodující charakter. Vždy zhlédnete kousek epizody, který je mimochodem často delší než následující hraná pasáž, a pak přichází váš part.

Na papíře nebo poradě to zní parádně. Úplně slyším ty nadšené reakce: „To přece všichni chtějí, stát se součástí legendárního tria a zažít to, co oni.“ Nebudu tvrdit opak. Jako dlouholetý fanoušek jsem si často říkal, že chlapům závidím jejich práci. Je vlastně snem každého kluka, který před spaním upřeně pozoruje plakáty aut a s přáním „tak snad jednou“ se uchyluje do říše snů. Jenže kouzlo nabubřelého chytrolína, viktoriánského gentlemana a bourajícího prcka spočívá v celku jako takovém. Nejde vzít jednu část jejich práce a postavit na ní zábavnou hratelnost.

Prý nemám pravdu, říká titul, když jako první vyrážím do úvodních epizod prvních dvou sérií. Ty doplňují kompletní třetí sezónu jako bonus a dobře připravují půdu pro hlavní show. V případě jedničky nechybí rozsáhlý test hypersportů McLaren P1, Porsche 918 a LaFerrari, který doplňují rychlá kola vozů Ferrari 488 a BMW M2. Druhý bonus je pak takřka celý věnovaný hledání nejlepšího auta. Jde o část, kde Hammond nezvládl Rimac Concept One, který následně skončil v plamenech. Ani tato nešťastná událost nechybí v sestřihu. Z testu tak nakonec zbyl jen Aventador a NSX.

Je fajn připomenout si staré díly pořadu a část si zkusit na vlastní ruce. Na poli hodiny a půl jsem viděl to nejdůležitější z dotyčných epizod (chybějící hosté mě beztak nebaví ani normálně) a vyzkoušel jsem si většinu dostupných režimů. Jako hráči se účastníte sprintů, okruhových závodů, časovek, driftů, dovednostních soutěží a… to je téměř všechno. Neříkám, bonusové epizody byly zábavné, ale skončily přesně v té době, kdy moje tolerance repetetivnosti narazila na dekl. Scény možná doslovně opisují atmosféru pořadu, ale opakují se jak splátky hypotéky.

Z minutového průjezdu švýcarskými horami udělají vývojáři klidně sedm scén, což je polovina jedné epizody. Stejným úsekem vás protáhnou postupně všemi auty, pak závodem s drobnými power-upy, kde si můžete vybrat moderátora. A pak ještě třikrát kvůli výzvám, které se ve výsledku plní naprosto stejným způsobem. A toto schéma se opakuje, opakuje a opakuje. Tady máte industriální zónu a jednou zajeďte určitý čas, podruhé z řízení dosáhněte čtyřikrát erekce a potřetí v ní spalte gumy na driftu. Rozdíl je pouze v autě, protože styl jízdy je vždy stejný. Zatáčky berete driftem tak či onak, protože je to jednodušší a především rychlejší.

Hlavní část hry, tedy aktuálně poslední série, přináší i checkpointy na malých otevřených plochách nebo mini hry jako fotografování, vyprošťování a podobně. Mimo to, že se tyto několikasekundové vsuvky rychle okoukají, jsou primitivní až hanba. Na gamepadu je osmnáct funkčních tlačítek a je s určitostí jasné, že kdyby vývojáři byli placeni podle jejich použití, jsou i s rodinami ve frontě u Armády spásy. Na sprintech stačí podchytit rozjezd a máte vyhráno. O řazení se nestaráte. Vytahování kolegy to samé a pálení gum, chvilka napětí, to samé. Při přejezdu přes úzké cesty rozhoduje dobrý grif v palci a plyn může až na podlahu. Plně chápu arkádové zaměření hratelnosti, ale to neznamená, že musí být k hráči přistoupeno jako k pitomci.

Nenáročné ovládání podtrhuje jízdní model bez odezvy ve vibracích. Ty o sobě dávají vědět při vyjetí nebo nárazu, ale jinak je řízení odevzdané jak mrtvola na pitevním stole. Projevem připomíná Need For Speed, a to díly, které uzavíraly minulou generaci konzolí. Nevědomky jde tak proti duchu samotného pořadu. V každém díle, pokud nejde o dobrodružný speciál, slyšíme emotivní komentáře o výkonu, točivém momentu a voze jako takovém. Nejsou to auta, je to umění na kolech, které by ani mistr pera nedokázal popsat. Takový pocit dokáže ústřední trojice navodit pouhými dialogy a správným střihem. Pak přijde hraná část a celá poetika je v tahu. Ta radost z jízdy. Ten brutální výkon nestíhaný zadním náhonem. Vše se mění jen na pár řečí a neosobní pocit z řízení.

Kde The Grand Tour Game dohání aspoň část reputace, je kupodivu zvuk. Když už auta nejezdí jako jejich reálné předobrazy, zní velice podobně, ne-li stejně. Prostorová orientace je sice kraj neprobádaný, ale ohlušujícímu řevu velkých objemů to příliš nevadí. Nad grafikou by žasla asi jen Kateřina II. Ta by ocenila pěkně malované kulisy vydávané za vzdálené prostředí jednotlivých lokací. Studiový engine dokáže s plochými texturami skutečně zázraky, ale pořád jde jen o jednolité plátno, které sotva drží krok s modely aut. A ani ty nelze pořádně docenit, protože je v detailu vidíte jen krátce. Přepínání kamery se nekoná a něco jako fotorežim zůstalo jen v rámci scének.

Dohrát celou hru, to znamená zaskočit na oběd ke tchýni, která má diplom od Ligy za správné vyprazdňování. Po pár soustech už to nechcete, protože cítíte, že následky nebudou zrovna příjemné. Nicméně ze slušnosti vyčistíte talíř do sucha, ať to stojí cokoliv. Argumentem k dobru je jednoznačně cena a fakt, že ač milujete osazenstvo bývalého Top Gearu, neplatíte předplatné Amazon Prime. Za cenu dvou měsíců internetové kabelovky získáte to nejdůležitější z třetí sezóny. Navíc si mezi scénami, které jdou po načtení přeskočit, chvíli zahrajete.

5
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Největším problémem herní adaptace je cílová skupina. Fanoušci stárnoucí party benzínových fanatiků dostávají vše potřebné v pořadu a hledačům závodních her nestojí ani za pozornost. Koncept je zajímavý a v rukách lepšího studia by dokázal herní sekvence postavit na úroveň pořadu. Aktuálně si ale Clarkson a spol kradou veškerou pozornost a vy si přejete jediné: rychle odjezdit daný úsek a zhlédnout další kousek epizody. Jestli nemáte jiný způsob, jak se ke Grand Tour dostat, je hra dobrou alternativou. Výzvy jsou poměrně lehké a herní čas kolem dvanácti hodin krásně vyváží úbytek tří stovek v peněžence.
  • Jaroslav Houdek

    Moc pěkná recenze, já bych přidal body za lokální multiplayer ve čtyřech lidech. Pak TGT dokáže zastoupit místo nějakého Mario Kart, a přístupný arkádový jízdní model je pak výhoda.
    Já to koupil v předprodeji a na každou páteční epizodu jsem se těšil (Amazon Prime nemám). Je fajn, že jste odložili zavěrečné hodnocení až po skončení seriálu. Já jako cílovka bych tomu klidně dal 7/10, ale objektivně pro normální lidi je to fakt jenom průměr.

    • Chaosteory CZ

      Nekoukat na pořad a hrát místo toho jednou týdně epizodu, asi bych dal víc. Než by se rozjel obsahový kolovrátek, díl by skončil a člověk by to neřešil. Naopak by se spíš těšil 🙂 Každopádně přesně ty si ta ideální cílová skupina.

      • Jaroslav Houdek

        Jo, vidím to tak, že napřesrok bude další sezóna GTG a já jí zase koupím.

22. 04. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: Road Redemption

Hráči rádi vzpomínají na staré dobré klasiky, které přinesly nějakou tu zajímavou herní mechaniku. Spousta z těchto her by byla velice zajímavých i pro dnešní hráče, protože moc nezestárly, nebo by jim stačilo jenom trochu, aby odpovídaly dnešním standardům. I proto je pro dnešní vývojáře lákavá představa toho, že vezmou starou hru a pokusí se na ní postavit svou herní budoucnost. Bohužel ne vždy to dobře dopadne.

»
21. 04. 2019 • chaosteorycz3

Recenze: World Enduro Rally

Občas strávíte s hrou desítky hodin a stále nacházíte překvapující momenty. Ještě lepší je, když si vývojáři pro sebe nechají nějaký ten taj a během propagace nepropálí veškeré trumfy. Poslední dobou se sice stává, že neočekávané momenty pramení z trestuhodného stavu hry, ale zrovna dnes se nechci bavit o Bethesdě. Vlastně ani nevím o čem se budu bavit, protože World Enduro Rally není tajemná diva ve večerních šatech. Je to laciná rajda,...

»
18. 04. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: Conarium

Za okny bílé peklo, v hlavě prázdno a okolo pusto, že by se dalo za hranice vyvážet. To je úvod, ze kterého můžete připravit deset a jednu hru navíc. Psychologické drama o následcích nezřízeného pití. Lyrickou baladu na téma Moje samota, moje radost. Depresivní pohled do nitra nedobrovolných exulantů na Sibiř. Anebo hororový thriller s psychologickou zápletkou, tedy v případě, že se hraje podle H. P Lovecrafta.

»
17. 04. 2019 • p.a.c.o1

RECENZE: R.B.I Baseball 19

Herní sportovci mají žně, protože celá řada sportů, u nás i těch méně známých, je zpracována do herní podoby. Hokej a fotbal jsou takové klasiky, které nikoho nepřekvapí a stejně tak virtuální zpracování amerického fotbalu. Z amerických sportů tak do sbírky chybí jenom baseball, kdy na Xbox One jsou na výběr dokonce dvě hry s touto tématikou.

»
15. 04. 2019 • DandyCZE1

RECENZE: Stellaris: Console Edition

Svět strategií je na Xboxu poměrně malý, takže za světlé výjimky jsme jedině rádi. Není totiž vůbec snadné napasovat komplikovanější ovládání na několik hlavních ovládacích prvků na gamepadu a ještě hráče zaujmout. Proto má žánr strategií stále hlavní místo na PC, a troufnu si říct, že to je poslední typ her, které vyloženě PC potřebují. Samozřejmě lze namítnout, že povolení myši a klávesnici může situaci vyřešit, ale osobně si myslím,...

»
14. 04. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Gang Beasts

Šílená, bláznivá, bizarní, divná. I takové hry se dají najít v portfoliu nejrůznějších vývojářů. Co se jim nedá upřít, je nápad a snaha šokovat či nabídnout netradiční zážitek. To pak vznikne simulátor chleba, hrajete za kozu, valíte se světem coby kamenná koule, operujete v jedoucí sanitce nebo ovládáte roztodivné hrdiny. Někdy se úspěch dostaví, jindy ne, někdy vznikne hra dobrá pro párty, jindy si člověk vystačí sám.

»
10. 04. 2019 • chaosteorycz4

Recenze: Assassin’s Creed III Remastered

Tak schválně, ve kterém díle zabijácké série byly první námořní bitvy? Kdy se rozšířily možnosti parkouru? Který hrdina už nepotřeboval lékárničky pro uzdravení a proč byl důležitou součástí hraní lov a následný prodej kořisti? Všechny odpovědi jsou ukryty v historii, kterou značka Assassin’s Creed píše, a do značné míry překrucuje, už od roku 2007. Vy si teď minulost můžete zopakovat hned několikrát, a to na pozadí kolonialismu.

»
05. 04. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: Far: Lone Sails

Prý, že cesta je cíl. Oblíbené klišé, které se hodí mezi pysky každému, kdo hledal v obyčejné hře významový nebo existencionální přesah, třebaže měl děj jasně vypsaný přímo před očima. Inside, Black the Fall, Limbo, Rime, Abzu, Unravel a desítky dalších. Na oko umělecká díla, jejichž jasné poselství se vypráví mezi řádky, zatímco ústřední postava absolvuje osudovou pouť plnou překážek. Jednou je skrytým motivem politika, jindy smysl života, velice často...

»