Recenze: The Vanishing of Ethan Carter

Autor: chaosteorycz Publikováno: 22.1.2018, 14:12

Publikováno: 22.1.2018, 14:12

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1835 článků

Tvrdí se, že ty nejúžasnější příběhy píše sám život. Pokud to vezmu za bernou minci, pak je mladý Ethan Carter hotovou živoucí novelou na pokračování. Se svou početnou rodinou žije v malé vesničce v Red Creek Valley. Kouzlu překrásné krajiny se vyrovnají snad jen tajemství, kterých má lokalita více než matka představená za dveřmi své cely. To je také důvod, proč Ethan kontaktuje muže, jehož jméno je nevyřčeno po téměř celý čas. I v jeho osudu bude cosi mystického. Něco, díky čemuž je spojen s nadpřirozenými silami ovládajícími tamní obyvatele. Zdá se, že na výzvy dospívajícího chlapce zareagoval až příliš pozdě, protože místo obyvatel všude nachází jen střípky událostí, vodítka k činům a psané odkazy na zdánlivě nesouvisející úkazy.

Tajemný neznámý není ale jen tak obyčejný hej nebo počkej. Má nadmíru vyvinuté detektivní schopnosti, a i k sebemenší indicii rozvine hned několik teorií, které se větví s dalšími nalezenými stopami. Jeho dedukce jsou natolik bystré, že celý Horatio Caine může jít leda tak hlídat parkoviště, a to i s celou CSI: Miami. Pokud ho k někomu přirovnat, tak možná k Herculovi Poirotovi. Slavnou postavu z pera Agathy Christie bychom ale museli trochu říznout Sherlockem Holmesem a agentem Mulderem. Potřebujete-li ještě nějaké důkazy o jeho kvalitách, tak se mu podívejte do rodného listu, kde najdete polské kořeny. Za hrou totiž stojí studio The Astronauts, které založili bývalí členové týmu People Can Fly. A dokonce zakládající.

Pánové se asi poučili ze spolupráce s Epic Game a z Olympu velkolepých AAA her sestoupili k nezávislé tvorbě, někam nad chrám vzývající bohy. The Vanishing of Ethan Carter totiž může být dílem malého týmu, ale je na něm vidět tvůrčí vyzrálost a sebejistota, kdy autoři od samého začátku vědí, kam mají směřovat. Možná byste od nich čekali střílečku, ale oni se vydali výpravnějším stylem, jak už jste mohli zjistit. Titul se navíc snaží zápletky všemožně vršit, proplétat a klamat tělem do poslední minuty. Události v Red Creek Valley jsou tak často odvyprávěny úplně jiným příběhem, který s hlavní dějovou linkou příliš nesouvisí, ale dává jí punc žánru, k němuž by se jinak z pozice „obyčejné“ detektivky nemohla nikdy dostat. Postavy jsou tudíž občas značně stylizovány a vyústění nepředvídatelná. Celou dobu si myslíte, že sledujete Ethana sledujícího Spáče, ale co když někdo sleduje vás?

Zhruba do poslední čtvrtiny hry vše funguje podle plánu. Pak ovšem začnete pod tím vším tušit finální zápletku, což může náročnější hráče trochu otrávit. Na druhou stranu, po odbočkách do fantasy, sci-fi a hororu, by vás mohl překvapit snad jen Bilbo Pytlík, bafající z vodní dýmky na srazu příznivců Boba Marleyho. Až do samého závěru nevydrží ani fascinace hádankami. Aby se příběh, případně pátrání pohnulo kupředu, je zapotřebí seskupit a seřadit nasbírané indicie, složit určitou šifru, potažmo text nebo seskupit místnosti ve správném pořadí. První část si vyzkoušíte takřka od samého začátku a táhne se s menšími pauzami celou hrou. Tu a tam je doprovázena přesunem předmětů, a to i rozměrnějších. Hodně. Druhá je méně četná a ta poslední je z mého pohledu jasnou třešničkou na dortu, ačkoli je ve hře jen jednou.

Někdy v polovině dorazíte k domu, který byl vyzván ohněm na přímý souboj. Absolutní knockout to pro něj nebyl, ještě pořád stojí, nicméně vymlácený je víc než pytel obilí. Spáleniště, vhodné tak akorát na zavolání statika, nabízí u dveří výzvu. Po přečtení krátkého dopisu se futra změní na portály, v nichž je třeba správně vybrat následující místnost. Po nějakých patnácti minutách, kdy jsem konečně pochopil, co se po mně chce, nastalo pro mou paměť totální peklo. Zkoumání oken, profilu domu, posazení schodů. Dokonce i trámy jsem sledoval, jen abych nemusel celou přestavbu absolvovat znovu. A přitom stačilo tak málo. Jenže vy nemáte ani tušení, co by stačilo, neboť herní HUD je syrový až na kost.

Nechte si zdát o mapě, ukazateli směru nebo textových nápovědách. S pocitem vysloužilého stopařského psa bloudíte kolem řeky a s nebývalým blahem oslavujete každou nalezenou část velké skládačky. Hned v úvodu jste upozorněni, že tady vám nikdo nepomůže. Proč by také? Ve hře máte plnit roli záchrany vy, tak proč vám to usnadňovat. Herní svět je navíc relativně otevřený, tudíž ideální pro špacíruchtivé jedince. Slovo „relativně“ je nesmírně důležité, protože pojem otevřený svět za poslední léta narostl do obludných rozměrů, v nichž se velice často ztrácejí sami autoři. Hledání Ethana je v tomto směru tedy dosti staromódní a otevřenost prezentuje na úrovni velkých prostorů ohraničených vodou, kameny nebo horami. Naštěstí, protože „Astronautům“ v závěru viditelně docházejí hádanky.

Zpočátku kamkoliv se vydáte, všude na vás něco čeká. Neexistuje zbytečná cesta, neexistuje nevyužitý prostor. Pocit, že louky, koleje, mýtinky nebo celé lesy musíte nutně křižovat, jinak se ochudíte o část děje, je velice příjemný a popouzí k neustálému hledání. Už při cestě k dolu se však dostavuje pocit, že počet zastávek poněkud řídne. Potvrzení přichází s přebroděním řeky, kde se detektivní thriller nadobro změní ve walking simulator. Z toho nevyužitého místa by jeden zaplakal a druhý zaklel. Když dojdete k finální etapě, přemýšlíte, zda autoři nezapomněli na kousek mapy. Něco jako: „Hele Krzysztofe, tady máme ještě kus volného místa, ale ve scénáři už má Tom jen poslední řádky. Hm, tak víš co, Adriane? Dáme tam jezero, velkou louku, lávku přes potůček, doprostřed barák a drbem to.“ Pány zachraňuje jediné, že cesta k závěru je nádherná.

Dnes byste jen těžko tipovali, že hra vyšla v roce 2014. Šlo však o první verzi běžící na Unreal Enginu 3, který o rok později vystřídala jeho novější verze v edici Redux. Xboxová verze z ní vychází a díky pozdějšímu vydání se může chlubit podporou konzole Xbox One X. Rozlišení ve 4K a odemčená snímková frekvence přivádějí do vašich pokojů téměř dokonalou fotokopii skutečných hor. The Astronauts v honbě za podmanivým vizuálním zpracováním přistoupili k fotogrammetrii. Jde o technologii, při níž jsou objekty na fotografiích rekonstruovány do trojrozměrného prostředí na základě tvaru, rozměru a polohy. Pohledy vstříc horizontu tak nepůsobí plastickým dojmem a kdyby mraky nebyly statické a mlha se přelévala přes kopce, byla by fikce naprosto dokonalá.

Hra vypadá neskutečně krásně i na původním modelu konzole, kde je možné v několika případech zaznamenat poklesy snímků. Daly by se označit za drobná „zaváhání“, která neomezují hraní. Milovníkům hor mohou scenérie padnout do oka, jako obrazy, jimiž se na svých cestách kochají pravidelně. A nebudou daleko od pravdy. Tvůrčí tým totiž načerpal bohatou inspiraci, a také materiál, na polské straně Krkonoš. Až bude za okny zase bláznit Mrazík s berlou, není nic lepšího, než pustit hru na televizi neskromné velikosti a užívat si Free Roam, který je jedinou dodatečnou nabídkou pod kampaní. Venku možná bude bílo, vy však strávíte pěkné chvíle ve vlajícím kapradí, zatímco strom nad vámi bude v těžbě neúnavného datla. Jestli vám zaplesalo srdce při zmínce Krkonoš, tak teď přímo vzplane.

Při pohledu do menu nelze přehlédnout volbu jazyka, kde se po pár hmatech objeví i čeština. The Vanishing of Ethan Carter poskytuje kompletní textovou lokalizaci, což znamená, že přeloženy jsou jak všechny dialogy, tak i interakce či pohozené články. V rodném jazyce jsou taktéž statistiky a popisy achievementů. Zda jde o lokalizaci dělanou Comgadem pro PC, o iniciativu samotných autorů nebo o fanouškovský zápal není podstatné. Ve hře je, čímž jsem ochotný přimhouřit oči nad ojedinělým doskakováním textur na skalách. Výrazně mou malou dušičku tíží vlastně jen dvě věci. Horší ozvučení interiérů a krátká herní doba.

Zvuk ubírá na dokonalosti zpracování a čas strávený v kůži detektiva uteče až příliš rychle. I s vyzkoušením volného pohybu čítal tachometr nějakých 38 nachozených kilometrů, a to za necelých 5 hodin. Dvakrát jsem se ale vracel celou mapou kvůli ajchům a pak je tu již zmíněné šachování s místnostmi. Nemyslím si, že by doba nebyla adekvátní k ceně, jde o vnitřní pocit, kdy se cítíte ochuzeni. Hlavní děj kolem Spáče je totiž až příliš strohý a jednotlivé milníky postrádají mezikusy, které by naplnily vaši touho po informacích. Ethan má potenciál na pokračování, ale zatím je v nedohlednu a já velice pochybuji, že se ho někdy dočkáme. Obzvláště, když se studio vrací s novým projektem ke kořenům.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Vyrazit do Krkonoš, tedy vlastně do Red Creek Valley, pátrat po Ethanovi Carterovi znamená, vypořádat se s Cthulhu, přežít Blízká setkání třetího druhu, najít Merlinovu dílnu, zneškodnit zabijáka a nepadnout do spárů Spáče. Přitom vyřešit pár vražd a nezbláznit se z neustálého střídání realit. Znamená to ale také obdivovat čarokrásnou krajinu plnou povědomích míst, kterou si okamžitě zamilujete. Kdyby tvůrcům vydrželo nabrané tempo, jež cestou do údolí navzdory fyzikálním zákonům mírně opadlo, označil bych hru za produkt zrající jako víno. Pocit prázdnoty, který s posledním táhlým záběrem musí neodvratně přijít, je pochvalou pro tvůrce. Zároveň ale svědkem, že důl zůstal nevytěžen.
08. 12. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Jagged Alliance: Rage!

Vytahovat na světlo staré značky je stejně moderní, jako nosit brýle a kšandy po dědovi a hrát si na hipstera. Dle hesla: „Když to nejde zremasterovat, udělej další díl“, dostáváme opětovně série, jejichž existence byla už dávno součástí minulosti. A zcela právem, protože v posledních podobách dokázaly sami sebe dostat do slepé uličky.

»
04. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: RIDE 3

Vývojáři z italského studia Milestone mají mezi hráči již nějaké to jméno, protože stojí za celou řadou známých značek. Jejich kvalita je sice velice rozporuplná, ale když řeknu, že se jedná o lehce nadprůměrné tituly, nejspíš to přesně vystihne jejich status. Ne každé studio je schopné chrlit hry stejným tempem, jako to dělají právě Milestone a ještě u nich zajistit nějakou kvalitu. Vždyť jenom letos jsme od nich již dostali tři...

»
30. 11. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Battlefield V

První a druhá světová válka jsou oblíbená témata pro herní zpracování, na která se dá pohlížet z několika úhlů. Nejpočetnější zpracování mají na svědomí střílečky, kam se tyto ozbrojené konflikty našich dějin hodí asi nejvíce. Jeden čas byla děsně „cool“, až hráči začali být přejedeni touto tématikou a vývojáři naštěstí posunuli válku do moderní doby. Já sám si nejsem jist, zda jsem již zapomněl na všechny druhoválečné hry, abych byl nadšený...

»
29. 11. 2018 • chaosteorycz4

Recenze: Darksiders III

Je jedno, jak moc se snažíte změnit osud. Pokud se tak má stát, stane se. Bláboly kartářky uzené v mlžném oparu levného kuřiva neberte na lehkou váhu, protože něco málo na nich bude. Nevěříte? Co Sarah Connorová a oddalování soudného dne? Nebo Glum, jehož osud byl navěky spojen s prstenem? A co nastolení rovnováhy na bojišti, kterému andělé a démoni říkají Země? Téma jak vystřižené pro Roberta Langdona nebo Constantina, mají v tomto...

»
26. 11. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Achtung! Cthulhu Tactics

Kdykoliv se Němci zapletou s okultismem, smrdí to sírou nebo pořádně nevrlými démony. Že byl Hitler přinejmenším fascinován magií a vším, co by mohlo z onoho či jiného světa pomoci jeho armádě k vyhraní války, je známým faktem. Však spousta her, filmů a komiksů s tímto motivem pracuje. Jenže co kdyby Lovecraft nebyl jen skvělý fantasta, ale také spisovatel popisující skutečný kult a reálná monstra? Pak by válečné fronty možná páchly rybinou.

»
25. 11. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Storm Boy

Silné příběhy nejsou doménou jenom knih či filmů, ale stále více se o ně pokoušejí, a dost často i úspěšně, herní vývojáři. Výsledky se různí stejně, jako herní žánry, protože by se dalo říct, že silný příběh jde naroubovat téměř na jakýkoli žánr. Můžeme střílet emzáky a přitom prožívat drama, užívat si malebného světa, který sužují vážné problémy nebo se prohánět po polích a vytvářet si příběhy vlastní.

»
23. 11. 2018 • chaosteorycz7

Recenze: Fallout 76

O tom, jak udělat ze spokojených hráčů smečku štvavých vlků, by některé herní společnosti mohly napsat seminární práci, natočit dokument a vydat pětisvazkovou publikaci. Snaha o rozšíření hráčské základny bohužel vede i k činům, které v konečném důsledku neocení nikdo. Hráči počínaje a propocenými účetními konče. O limitech lidské trpělivosti se v minulosti přesvědčily firmy jako Microsoft, Electronic Arts či Sega. A teď to vypadá, že se u neviditelných mantinelů složí Bethesda.

»
21. 11. 2018 • p.a.c.o8

RECENZE: Farming Simulator 19

Herní svět nabízí nespočet zážitků, díky nimž se můžeme vydat, kam se nám zrovna zachce. Je libo stát se akčním hrdinou a zachraňovat svět? Tady máš zbraň a hurá na to. Chceš prozkoumávat daleké vesmíry? Tvoje loď již čeká. Klidně můžeme sáhnout po nějaké činnosti bližší reálnému světu, protože i portfolio simulátorů je dostatečně široké. A jednou z oblíbených kratochvílí je hraní si na úspěšného farmáře, k čemuž jistě velice dobře poslouží...

»