Recenze: Tiny Tina’s Wonderlands

Autor: Lukáš Urban Publikováno: 3.4.2022, 7:10

Publikováno: 3.4.2022, 7:10

Sociální sítě

O autorovi

Lukáš Urban

Lukáš Urban

Je autorem 3304 článků

Deskové hry mají povinné místo ve vývoji hráče. Tím netvrdím, že dobytí pokladnice v kouzelném Z pohádky do pohádky se rovná přípravě na Skyrim, ale posouvání figurek po kartonové podložce učí dodržování pravidel, respektu k soupeři a pomáhá budovat trpělivost. A také zvládat hněv, to když vám kapituluje poslední figurka před vytouženým domečkem nebo když přijdete o snový dům v té nejlukrativnější ulici. A díky Tině si teď kouzlo deskovek může připomenout každý.

Sympatická dívčina, jejímž osudem bylo být testovacím subjektem při podivných experimentech, se vrací po událostech dodatečného rozšíření Assault on Dragon Keep, které bylo nepovinnou součástí Borderlands 2. Už tedy něco zažila a teď má chuť vyprávět, k čemuž jí slouží magická podložka, kde ožívají bláznivé příběhy a ještě švihlejší postavy. Vy jste jednou z nich a máte nelehký úkol. Čeká na vás totiž Dragon Lord, který neovládá jen dračí moc, ale také umění manipulace a klamu. A použije vše, aby nedostal na svůj kostnatý zadek. Bez větších spoilerů se dá prozradit, že velkou roli sehraje nejenom hřebec Queen Butt, ale také Valentine, Frette, Fatemaker a hej, vrátí se i ikonický Claptrap. Někteří v hlavní dějové lince, jiní po vedlejší ose.

U příběhu bych rád zmínil, že titul má opět kooperaci. A vzápětí dodávám, že ji volte až při druhém průchodu hrou. Možná s kamarády hrajete za asistence naprostého ticha a nad strategií a taktikou přemítáte jak mniši nad hltem vínem. Ale skutečnost bude spíš pěkně hlasitá, plná peprných projevů a infarktových stavů. A tak se díky schůzi v headsetu připravíte o vyprávění probíhající prostřednictvím dialogů. Postavy jsou horší než pavlačová drbna na schůzi domovnic a hubu nezavřou. Plynule přecházejí od hlášek Joea Hallenbecka, až po bonmoty vládce hradu, jehož jméno plaší i vrány v ruinách. Mezitím však pálí jednu příběhovou informaci za druhou. Pokud se, byť jen na moment, zapomenete u magické houby nebo během rabování zásob, lehce vám unikne něco, co později chybí při spojování dějových střípků. Což je škoda, protože chemie mezi postavami funguje skvěle a dotváří obraz světa, kde se o vážných věcech rozhoduje s cynismem a nadhledem.

Od Borderlands se Tiny Tina’s Wonderlands liší v mnohém. Přesto jde o další porci toho samého receptu vařeného už od roku 2009. To nové obstarává právě Tina a její hra. Vlastně jde o takové Jumanji, ve kterém nikdy nevíte, co přijde příště. Kostky jsou zastoupeny puberťačkou stavějící levely… tak nějak za pochodu. Rýmovaný komentář ale nečekejte, protože náplň každé mise odpovídá velikosti a možnostem arzenálu. Nicméně. Stejně jako Jumanji tvořilo světy z vyprávění starých dobyvatelů a dobrodruhů, staví Tina fantaskní „dungeony“, jejichž existence by v běžných Borderlands jen stěží hledala ospravedlnění. A právě to zboření nepsaných pravidel značky je na tom to úžasné.

Běžně to bylo o Pandoře. O místě podobnému Zemi, kde zaúřadovala apokalypsa. Jenže Wonderlands se k ničemu „reálnému“ nevážou. Jako by se v odpadkovém koši promíchaly stavební návrhy inženýra s dětskými malůvkami ze školky. Chvíli se nahánějí protivníci ve středověké tvrzi. O hodinu později dostávají čočku magické bytosti v čarovném lese. O kus dál se trosky pirátských galeon proměnily na osadu přeživších a koukejte, tamhle je houbový svět. Jestlipak o něm doktor Robotnik ví? Nakonec je mi úplně jedno, jestli po ostatních střílím nebo proti nim rozvíjím magické schopnosti. V těchto světech bych klidně venčil důchodkyním psy, stavěl vatru za silného větru nebo kopal jámu čajovou lžičkou. Mapy mají nápad, odlišují se od hlavní série a je znát, že se kreativní část studia při jejich tvorbě dobře bavila. Ale co je hlavní, jsou menší, než bývá zvykem. Jinými slovy není to tradiční otevřený svět, ale spíš obrovský koridor, což hratelnosti hodně prospívá.

Její základ je pořád stejný. Popojdete pár metrů, deset minut střílíte, pět sbíráte loot a pak se čas zastaví na nespecifikovanou dobu, neboť dojde na úpravu vybavení. Jestliže vás bavili předešlé hry Gearboxu, najdete u Tiny dobře známou akci, která padne do ruky i těm, pro něž je střílečka pole nejenom orané, ale dokonce i nepoznané. Bohatá možnost nastavení ovládání, dobrá odezva střelby a nikdy nekončící zásoba zbraní dělají z titulu univerzální zábavu. Ať už máte na další postup hrou jen půl hodiny nebo celé odpoledne. Lehkým oživením tradičních přestřelek je magie plnící roli… podpůrné síly. Výtažky z lexikonu kouzel fungují jako štíty, silová pole, výbušniny nebo nástražná zařízení. Prostě vše, po čem sáhnete ve chvíli, kdy zásobník hlásí prázdno a před vámi pořád stojí spolek otravných vandráků.

Ve své podstatě jsem dostal vše, co autoři slibovali. Trochu mě zarazila počáteční vyhraněnost při výběru třídy, kdy možnosti evoluce dovedností byly až moc skromné. Jenže jde o záměr, aby se hráč sžil s hratelností a poznal, co skutečně potřebuje k boji. Proto se další třídy zpřístupňují až později, čímž mi RPG prvky připomněly nedávnou novinku Stranger of Paradise: Final Fantasy Origin. I zde měl hrdina k dispozici dvě třídy pro postavu. Další podobnost je v zaměření na loot, magii, ve světech postavených na bázi dungeonů a třeba i v možnosti kooperace. Vlastně. Obě hry využívají totožné prvky, ale s odlišným výsledkem. Třebaže i ta grafika mi u obou her přišla mírně rozpačitá.

Navzdory predikcím, že cel shading, který často chápeme jako komiksovou stylizaci, nedožije puberty, je stále častým tvůrčím řešením. Vídáme ho v indie záležitostech, ale také v projektech za miliony dolarů. A pro některé značky se stal přímo poznávacím znamením. Jeho kouzlo funguje i v roce 2022, kdy s lepším hardwarem nabývá na „vypiplanosti“ a efektu. Bohužel, tvůrci hřeší na to, že za černé obrysy a hrubé stíny ukryjí horší modely. Těch je možné si všimnout u zbraní a četných objektů v prostředí. V prvním případě se tak děje u oblých tvarů, kdy modelům chybí nějaké ty polygony navíc. V případě druhém jste svědky mrzkých textur, pro něž označení „ploché“ je ještě milostivé.

U kreativního týmu nikdo nečekal, nebo spíš nedoufal, že se nad takovými drobnostmi v akční hře pozastavíte. A kdyby náhodou, vizuální zpracování je tak barevné a plné efektů, že po dohrání by si i Lord Voldemort vzal duhovou vlaječku a vyrazil do hrdého průvodu na růžovém jednorožci v rozkroku. A to nemyslím jako urážku. Světy sami o sobě nešetří barevnou paletou a když se přidají svítící protivníci, magie a efekty výbuchů či střel, připomíná obrazovka spíš oslavy posledního dne v roce. I když bych osobně trochu ubral… no, někdy i trochu víc, vlastně nemohu nic namítat, protože infantilní míchání barev se k celkovému konceptu hodí. Je to bláznivé, tak ať to stojí za to.

V jak velké míře si užijete omalovánky hyperaktivního děcka nebo naopak návykovou akci starých harcovníků, zaleží na vašem nádobíčku. Hej, v klidu. Mám na mysli konzoli. Xbox Series X má dva, dnes snad již standardní, režimy. První ždíme grafiku naplno a snaží se držet frekvenci na hranici 60 snímků. A snaží se marně. Pakliže netrpíte oční vadou, musíte si nutně všimnout propadů, k nimž ovšem není zdánlivý důvod. Objevují se v klidných pasážích, během chůze, při hledání zásob… a častěji v kooperaci s reálnými hráči, což ale může být důsledek otevřeného multiplayeru mezi všemi platformami. Proto je lepší režim s papírovou frekvencí 120 fps, kde se propady ztratí. Daní za lepší hratelnost je bohužel viditelně horší grafika, kterou bych na velké ploše označil za kompromis na hranici dobrého vkusu.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Aby Borderlands vytěžili z potenciálu ještě trochu víc, museli ustoupit stranou a otěže předat Tině. Díky ní, a jejímu univerzu neznajícímu hranice, dostává starý koncept novou krev, pod jejímž tokem si skvěle sednou hravé levely, přebarvená grafika a rýpavé dialogy. Celé to rámuje tradičně skvěle zpracované střílení, které se pro Gearbox Software stalo hlavní poznávací značkou. Škoda, že titul selhává v „moderních“ prvcích. S online spojením několika herních platforem mají problémy nejenom servery, ale i hra samotná. Snaha vyhovět next-genu a „vydolovat“ z hardwaru maximum pak působí dost na sílu a hráči by určitě ocenili jen jeden režim, který by však byl plnohodnotný a plynulý. Navíc se místy opakují stejné chyby, které trápily už Borderlands 3
21. 02. 2024 • p.a.c.o0

RECENZE: Skull and Bones

Piráti jsou nedílnou součástí námořní historie a je jedno, zda ti nejznámější z nich doopravdy existovali nebo jsou příběhy o nich jenom dobře vymyšlené povídačky. I tak je na tom něco zajímavého, a nejeden hráč by si chtěl tento život, alespoň virtuálně, vyzkoušet. Jak nám ukázalo Sea of Thieves, je toto téma dost dobře herně zpracovatelné a dostatečně zábavné na stovky hodin. Ač se to nezdá, tak Sea of Thieves jsou...

»
15. 02. 2024 • Lukáš Urban0

Recenze: Banishers: Ghosts of New Eden

Romantika má mnoho podob. Na přídi potápějící se lodi, při úplňku mezi upírem a lykantropem nebo se smrtkou místo Valentýna. Antea a Red jsou ukázkový pár, kterému to klape jak v soukromí, tak v práci, A to navzdory faktu, že mají náročné zaměstnání. Toho času v kolonii New Eden, kde se jako smrtící epidemie rozpíná Noční můra dělající z nebohých osadníků duchy. Bohužel při osudovém střetu se jedním z nich stává i Antea, čímž pro...

»
15. 02. 2024 • DandyCZE0

Recenze Truck & Logistics Simulator

Člověk by řekl, že v poslední době máme podobných her docela hodně. Většina se snaží něčím zaujmout a ukázat specifickou část dopravy. Na PC je to snažení vydavatelů velmi obtížné, jelikož tam mají ETS, které sice nabízí „pouze“ přepravu, ale i tak vládne danému segmentu. Na konzolích je situace jiná a tak vždy s velkým zájmem sleduji další pokusy studií přinést kvalitní dopravní simulátor. Dnes se podíváme na Truck & Logistics Simulator...

»
14. 02. 2024 • lindros88cze0

RECENZE: Tomb Raider I-III Remastered

Je až neuvěřitelné, že za dva roky Lara Croft oslaví teprve své třicátiny. Série Tomb Raider si odbyla premiéru v roce 1996 a od té doby jsme viděli nespočet různých dobrodružství zasazených do celého světa napříč různými platformami i filmy. Ovšem teprve teď jsme se na Xboxu vůbec poprvé dočkali původní trilogie.

»
12. 02. 2024 • Lukáš Urban0

Recenze: Baldur’s Gate 3

Hodnotit hru s dvouměsíčním odstupem nebývá zvyklostí. Každý se snaží přinést svoje dojmy co nejdříve, aby si pohladil ego a přesvědčil hráče o své jediné správné pravdě. Osobně si myslím, že všechno má svůj čas. Navíc zkušenosti posledních let mě naučily, že jsou určité typy projektů, jimž je třeba se věnovat trochu déle. Ať už z důvodu technické kvality nebo herní nabídky. V případě Baldur’s Gate 3 bychom mohli mluvit o obou aspektech,...

»
06. 02. 2024 • lindros88cze0

RECENZE: Suicide Squad: Kill The Justice League

Studio Rocksteady se do paměti nespočtu hráčů zapsalo výtečnou trilogií Batman Arkham, která mezi jednu z nejlepších her podle superhrdiny. Všichni tak napjatě očekávali, co dalšího tento talentovaný tým chystá. Představení Suicide Squad: Kill The Justice League navzdory napojení na oblíbenou sérii nevzbudilo příliš pozitivní ohlasy a nepomohlo ani postupné ukazování záběrů z hraní, kdy pomyslným hřebíčkem do rakve bylo potvrzení, že hra bude stavět na online kooperaci a především bude tzv....

»
29. 01. 2024 • SeedarCZ0

Recenze: War Hospital

Počátkem ledna vydalo vcelku neznámé studio Brave Lamb, pro které jde o první vydanou hru, titul War Hospital. Pro menší studia mohou být začátky strastiplné a bývá to znát i na jejich tvorbě. Jak si War Hospital vedl?

»
16. 01. 2024 • DandyCZE0

Recenze: Jagged Alliance 3

Jako fanoušek tahových strategií si v poslední době nemohu stěžovat. Tento styl her sice není nijak masivně oblíben, ale rozhodně stojí za vyzkoušení.

»