Recenze: Tyler: Model 005

Autor: chaosteorycz Publikováno: 6.11.2018, 8:49

Publikováno: 6.11.2018, 8:49

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1992 článků

Kdo nechtěl mít v devadesátých letech vlastního „Johnnyho Pětku“, byl buď stále ještě pouhou součástí genetického materiálu nebo měl v občance příliš mnoho roků, aby to přiznal. Sympatický robot, kterého zásah blesku přivedl k životu, postupně objevoval lidský svět, a přitom získával informace o své minulosti. A podobný osud má i Tyler, malý robůtek, jehož příběh začíná roku 1955. Shodou okolností za vše opět může nepříznivé počasí.

Zde podobnost víceméně končí. Tyler nepřipomíná velkého bráchu od čistícího stroje z filmu Wall-E. Spíš by mohl být vzdáleným příbuzným Marvina ze Stopařova průvodce po Galaxii. Jen v miniaturní podobě, kterou by zdatný kapsář zcizil rychlostí blesku. Jak podtitul napovídá, Tyler není jediným samohybem v domě. Majitel nemovitosti byl velice šikovný a tvorbou malých postaviček doslova žil. Jenže jednoho dne zmizel. Možná uběhlo pět let, ale možná ještě víc. Na Tylerovi je, aby zjistil, co se vlastně stalo, a přitom zůstal naživu.

V prvních minutách se zdá, že malý celek Reversed Interactive připravil další emocionální ždímačku, vezoucí se na vlně skvělé plošinovky Unravel. Atmosféra je ponurá, technické nákresy robůtků připomínají dávnější přítomnost lidské bytosti a v přítmí osminohé bestie snovají příbytky. Vlastně už jen čekáte, kdy se objeví flashbacky a začnou vyprávět pohádku tisíce a jednoho šroubku. A ono nic. Tyler: Model 005 je sice trojrozměrnou plošinovkou, ale děj je spíše doplňkem. Scénář mu nenadělil velkou hloubku a autoři v něm kličkují jak opilý cestář na namrzlé silnici. Mnohem větší důraz je přisouzen logickému uvažování a jednoduchým survival prvkům.

Hlavní hrdina potřebuje dostatek kyseliny do akumulátoru a světlo. První simuluje zdraví, druhé energii čerpanou prostřednictvím solárního panelu v přední části hlavy. Příbytek působí jak dům zasažený hurikánem. Zabedněná okna propouští jen zlomky slunečního světla a nebýt petrolejových lamp, mohl by Tyler trávit čas maximálně sledováním poletujícího listí. Tím máte nalajnovaný základ každé úrovně: zorientovat se v prostoru, nalézt lampy a zajistit si tak svobodu pro plnění úkolů. Bohužel už tato rutina odhalí nejslabší článek hry, kterým je ovládání.

Od dob, co se plošinovky vydaly do třetího rozměru, válčí hráči se špatnou orientací v prostoru, nezbednou kamerou, jalovou interakcí nebo otravným soubojovým systémem. Jakmile se všechny nešvary spojí dohromady, nezachrání hru ani animace od Pixaru orazítkovaná samotným Mickey Mousem. Tyler není zlý ve všech zmíněných částech. Například kamera je ukázkově poslušná a nikdy se nestalo, že bych měl zakrytý výhled. A to i v případě, že jsem se popelil v knihovně. Malé Hitchcockovo drama přichází ve všem ostatním. Od přírody se považuji za trpělivého člověka, ale po dvou hodinách hraní jsem byl vytočený jak ropná soustava. Mít po ruce voodoo panenku, bude připomínat dikobraze. To přísahám.

Robot má relativní svobodu, tudíž má-li k tomu příležitost, může skákat, šplhat, ručkovat nebo běhat po zdi. Jenže ten malý sabotér nechce. Z hran objektů má tendenci padat a co je nejhorší, chytání je záležitost náhody. Jednou se chytí, čtyřikrát ne. Vy to přitom nemáte šanci ovlivnit, neboť máte k dispozici jen směrovou páčku a tlačítko pro skok. To reaguje někdy na jeden dotyk, jindy na dva a ve vzácných případech vás ignoruje úplně. Když máte před sebou jen výškový výstup, ještě nacházíte zbytky shovívavosti. Pokud ale překonáváte dálkové překážky ve výškách a těsně před cílem spadnete, chuť rozdupat Tylera dřeváky je nesmírná.

Jako naschvál zaručeně spadnete do líhně hmyzích nepřátel. Postřiku chtivý protivníci nejsou příliš velkým problémem, protože postavička má ve výbavě i zbraň. Že se s ní ohání těžkopádně, je už věc druhá. Hra sice označí zneškodňované nebezpečí, ale z důvodu horšího ovládání a špatné viditelnosti nemáte přehled, na jakou stranu se Tyler ohání. A to je obsah obohacený o tower defense režim. K němu vede cesta přes speciální platformy s primitivní logickou hádankou. Ochrany věží nemám v oblibě ani v rovině samostatné produkce, tudíž tady už vůbec ne. Vlny hmyzáků připomínají pásovou výrobu v rozvojové zemi a pobíhání mezi nimi zmateného revizora v noční lince hromadné dopravy.

Okamžitě však musím autorům pochválit dětinskost, se kterou se snaží z primitivní zápletky a strohých interiérů vydolovat maximum. Vyjma úkolů, spojených s postupem hrou, jsou v úrovních rozesety desítky předmětů, které slouží k vizuální úpravě robota. Možná si řeknete, že je to pitomost. Kdo potřebuje, aby nějaký neustále vybitý prototyp nosil helmu, křídla, stylové tenisky nebo boxerské rukavice? Říkám, že každý. Je to smutné, ale sběr kosmetických vylepšení je na celé hře tím nejlepším. Navzdory všem mínusům, všem stupidním dialogům a všem rotujícím questům, je Tyler sympatická postavička, které ty doplňky vyloženě přejete. Modifikace kompletního vzhledu bývají navíc spojeny s vyřešením hádanky, a tak se z vedlejší nabídky hry brzy stane ústřední motiv hraní.

Jelikož cena hry odpovídá nezávislé tvorbě malého celku, bolí amatérské zpracování trochu méně. Přesto jsou personalizace, lehký závan RPG prvků a ponuřejší atmosféra tím jediným, co stojí za slova chvály. V době, kdy o plošinovky není nouze, a ty levné vychází téměř každý týden, zapadne Tyler: Model 005 jak Němec do zákopu. Titulky můžou prozrazovat třeba třikrát, že vývoj proběhl za přispění bezplatných nástrojů, ale to nevylučuje kvalitní technické zpracování.

3
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Pokud chcete vědět, jaké pocity panují po probuzení, kdy nevíte, co se přesně stalo v nejbližší minulosti, vydejte se na nějakou oslavu. Tyler číslo pět vám to rozhodně říct nestačí, protože s ním do závěrečných titulků nevydržíte. A pokud náhodou ano, bude to díky vedlejším činnostem, které s dějem příliš nesouvisí. Nicméně i při nich budete trpět nad pokaženým ovládáním a zneuctěním základních mechanik plošinovkového žánru.
  • Jaroslav Houdek

    Hádám asi dík za varování. Navíc vtipné a čtivé.

  • klidas

    v tom prilozenom lauch trailery to nevyzera az tak zle 🙂

26. 03. 2019 • lindros88cze3

RECENZE: Sekiro: Shadows Die Twice

Každá nová hra od japonských mistrů z FromSoftware je velmi očekávanou záležitostí. Ani ne tak pro hru samotnou, ale jestli bude zapadat mezi ostatní hry studia a jestli poskytne hráčům stejnou výzvu a uspokojení jako předchozí hry. V případě Sekiro: Shadows Die Twice je odpověď jasné ano, i když nějaké výtky se vždycky najdou. Především se jedná o pokrok oproti předchozím hrám studia, a to navzdory skutečnosti, že se drží osvědčeného receptu,...

»
23. 03. 2019 • chaosteorycz7

Recenze: Tom Clancy’s The Division 2

Bílý dům, to majestátné sídlo nejmocnějšího muže světa, toho zažil už dost. Stal se terčem britských vojsk, což vedlo k rozsáhlému požáru a následné rekonstrukci. Byl svědkem slavnostních inaugurací, válečných porad, krizových schůzí, historických milníků a také nějaké té avantýry. Co nestihnul ve skutečném světě, to napravili dychtiví spisovatelé a lační scénáristé. Už si ani nepamatuji, kolikrát americká ikona vybuchla a kolikrát ji obsadily invazní jednotky. Na něco si stačil lidských...

»
19. 03. 2019 • CryLineT2

Recenze: One Piece: World Seeker

Piráti nemusí mít vždy odstrašující jména a vzhled zanedbaného uživatele sociálních služeb. Jsou kultury, kde pohled na korzára připomíná návrat do dětství. Cestu zpět do let, kdy jsme s chlapci ze sousedství blbnuli v polích rostlého obilí. Na hlavě slaměný klobouk, v koutku stéblo a na sobě otrhané oblečení s krátkým střihem. To je vizuální vizitka kapitána Luffyho, hrdého vůdce Slamáků a hlavního hrdiny mangy One Piece.

»
16. 03. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: LEGO Movie 2 Videogame

Skládání kostiček je nejen velice uklidňující, ale také zábavný způsob, jak v sobě probudit tvořivého ducha. Stavět můžeme buď podle nějakého plánku, nebo ještě lépe, podle vlastní chuti a představivosti. Kreativní jedinci si navíc v dnešní době mohou vybrat, zda se chtějí „zapotit“ při fyzickém skládání kostiček, nebo všechny své vize a fantazie otisknout do virtuálního světa. Fyzické stavění dokáže velice dobře zprostředkovat legendární stavebnice LEGO, jež má přesah i do virtuálního...

»
09. 03. 2019 • chaosteorycz8

Recenze: Devil May Cry 5

Není úplně jasné, jak se tyto dvě osobnosti potkaly. Natož, co je spojilo do jedné dějové linie, ve které jsou démoni lovným artiklem, lidé obyčejnými návnadami a svět obrovskou oborou. Možná si za to Alighieri může sám, neměl se ve své Komedii tak bratříčkovat s peklem. A ještě do toho tahat ženskou, co by buzolu světem zatracenců. A pátý římský císař? Ten by si ubytování ve vroucím kotli zasloužil krutostí, před...

»
05. 03. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: DiRT Rally 2.0

Automobilismus je nedílnou součástí naší společnosti a spousta lidí si bez auta nedokáže svůj život ani představit. Je přitom jedno, jestli je to strejda s baretem ve Fábii, nebo týpek za volantem silného BMW. Potkat některého z nich na silnici je denní výzvou a zkouškou našich nervů. Na jednoho se nadává, druhého by člověk vyzval k závodu nebo opuštění volantu. Ať máte na silnici výbušnější povahu nebo řídíte v klidu, jedno je jisté....

»
02. 03. 2019 • lindros88cze4

RECENZE: Trials Rising

Série Trials, kterou lze kvalifikovat jako fyzikální plošinovku s motorkami, se po pětileté pauze vrací, aby nám naservírovala další návykovou jízdu, ale i frustrující zážitky, na které jste už asi zvyklí. Ačkoliv je Trials Rising již šestou hrou této značky, je nejspíše i tou nejvhodnější pro nováčky, o čemž si ale ještě napíšeme.

»
27. 02. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: Degrees of Separation

Není snad většího protikladu, než tepla a zimy. Sluníčko, příjemné počasí, sezení na zahrádce. Všechny tyhle aktivity si umíme dost dobře představit a spousta z nás se na ně těší. I zima má rozhodně něco do sebe. Nemyslím teď plískanice, hnusný šedý sníh ve městě a teploty kolem nuly. V té správné zimě je všude krásná sněhová pokrývka, teploty pod nulou, ale sluníčko mají společné, byť je pravda, že v zimním období si...

»