Recenze: Tiny Tina’s Wonderlands

Autor: Lukáš Urban Publikováno: 3.4.2022, 7:10

Publikováno: 3.4.2022, 7:10

Sociální sítě

O autorovi

Lukáš Urban

Lukáš Urban

Je autorem 3412 článků

Deskové hry mají povinné místo ve vývoji hráče. Tím netvrdím, že dobytí pokladnice v kouzelném Z pohádky do pohádky se rovná přípravě na Skyrim, ale posouvání figurek po kartonové podložce učí dodržování pravidel, respektu k soupeři a pomáhá budovat trpělivost. A také zvládat hněv, to když vám kapituluje poslední figurka před vytouženým domečkem nebo když přijdete o snový dům v té nejlukrativnější ulici. A díky Tině si teď kouzlo deskovek může připomenout každý.

Sympatická dívčina, jejímž osudem bylo být testovacím subjektem při podivných experimentech, se vrací po událostech dodatečného rozšíření Assault on Dragon Keep, které bylo nepovinnou součástí Borderlands 2. Už tedy něco zažila a teď má chuť vyprávět, k čemuž jí slouží magická podložka, kde ožívají bláznivé příběhy a ještě švihlejší postavy. Vy jste jednou z nich a máte nelehký úkol. Čeká na vás totiž Dragon Lord, který neovládá jen dračí moc, ale také umění manipulace a klamu. A použije vše, aby nedostal na svůj kostnatý zadek. Bez větších spoilerů se dá prozradit, že velkou roli sehraje nejenom hřebec Queen Butt, ale také Valentine, Frette, Fatemaker a hej, vrátí se i ikonický Claptrap. Někteří v hlavní dějové lince, jiní po vedlejší ose.

U příběhu bych rád zmínil, že titul má opět kooperaci. A vzápětí dodávám, že ji volte až při druhém průchodu hrou. Možná s kamarády hrajete za asistence naprostého ticha a nad strategií a taktikou přemítáte jak mniši nad hltem vínem. Ale skutečnost bude spíš pěkně hlasitá, plná peprných projevů a infarktových stavů. A tak se díky schůzi v headsetu připravíte o vyprávění probíhající prostřednictvím dialogů. Postavy jsou horší než pavlačová drbna na schůzi domovnic a hubu nezavřou. Plynule přecházejí od hlášek Joea Hallenbecka, až po bonmoty vládce hradu, jehož jméno plaší i vrány v ruinách. Mezitím však pálí jednu příběhovou informaci za druhou. Pokud se, byť jen na moment, zapomenete u magické houby nebo během rabování zásob, lehce vám unikne něco, co později chybí při spojování dějových střípků. Což je škoda, protože chemie mezi postavami funguje skvěle a dotváří obraz světa, kde se o vážných věcech rozhoduje s cynismem a nadhledem.

Od Borderlands se Tiny Tina’s Wonderlands liší v mnohém. Přesto jde o další porci toho samého receptu vařeného už od roku 2009. To nové obstarává právě Tina a její hra. Vlastně jde o takové Jumanji, ve kterém nikdy nevíte, co přijde příště. Kostky jsou zastoupeny puberťačkou stavějící levely… tak nějak za pochodu. Rýmovaný komentář ale nečekejte, protože náplň každé mise odpovídá velikosti a možnostem arzenálu. Nicméně. Stejně jako Jumanji tvořilo světy z vyprávění starých dobyvatelů a dobrodruhů, staví Tina fantaskní „dungeony“, jejichž existence by v běžných Borderlands jen stěží hledala ospravedlnění. A právě to zboření nepsaných pravidel značky je na tom to úžasné.

Běžně to bylo o Pandoře. O místě podobnému Zemi, kde zaúřadovala apokalypsa. Jenže Wonderlands se k ničemu „reálnému“ nevážou. Jako by se v odpadkovém koši promíchaly stavební návrhy inženýra s dětskými malůvkami ze školky. Chvíli se nahánějí protivníci ve středověké tvrzi. O hodinu později dostávají čočku magické bytosti v čarovném lese. O kus dál se trosky pirátských galeon proměnily na osadu přeživších a koukejte, tamhle je houbový svět. Jestlipak o něm doktor Robotnik ví? Nakonec je mi úplně jedno, jestli po ostatních střílím nebo proti nim rozvíjím magické schopnosti. V těchto světech bych klidně venčil důchodkyním psy, stavěl vatru za silného větru nebo kopal jámu čajovou lžičkou. Mapy mají nápad, odlišují se od hlavní série a je znát, že se kreativní část studia při jejich tvorbě dobře bavila. Ale co je hlavní, jsou menší, než bývá zvykem. Jinými slovy není to tradiční otevřený svět, ale spíš obrovský koridor, což hratelnosti hodně prospívá.

Její základ je pořád stejný. Popojdete pár metrů, deset minut střílíte, pět sbíráte loot a pak se čas zastaví na nespecifikovanou dobu, neboť dojde na úpravu vybavení. Jestliže vás bavili předešlé hry Gearboxu, najdete u Tiny dobře známou akci, která padne do ruky i těm, pro něž je střílečka pole nejenom orané, ale dokonce i nepoznané. Bohatá možnost nastavení ovládání, dobrá odezva střelby a nikdy nekončící zásoba zbraní dělají z titulu univerzální zábavu. Ať už máte na další postup hrou jen půl hodiny nebo celé odpoledne. Lehkým oživením tradičních přestřelek je magie plnící roli… podpůrné síly. Výtažky z lexikonu kouzel fungují jako štíty, silová pole, výbušniny nebo nástražná zařízení. Prostě vše, po čem sáhnete ve chvíli, kdy zásobník hlásí prázdno a před vámi pořád stojí spolek otravných vandráků.

Ve své podstatě jsem dostal vše, co autoři slibovali. Trochu mě zarazila počáteční vyhraněnost při výběru třídy, kdy možnosti evoluce dovedností byly až moc skromné. Jenže jde o záměr, aby se hráč sžil s hratelností a poznal, co skutečně potřebuje k boji. Proto se další třídy zpřístupňují až později, čímž mi RPG prvky připomněly nedávnou novinku Stranger of Paradise: Final Fantasy Origin. I zde měl hrdina k dispozici dvě třídy pro postavu. Další podobnost je v zaměření na loot, magii, ve světech postavených na bázi dungeonů a třeba i v možnosti kooperace. Vlastně. Obě hry využívají totožné prvky, ale s odlišným výsledkem. Třebaže i ta grafika mi u obou her přišla mírně rozpačitá.

Navzdory predikcím, že cel shading, který často chápeme jako komiksovou stylizaci, nedožije puberty, je stále častým tvůrčím řešením. Vídáme ho v indie záležitostech, ale také v projektech za miliony dolarů. A pro některé značky se stal přímo poznávacím znamením. Jeho kouzlo funguje i v roce 2022, kdy s lepším hardwarem nabývá na „vypiplanosti“ a efektu. Bohužel, tvůrci hřeší na to, že za černé obrysy a hrubé stíny ukryjí horší modely. Těch je možné si všimnout u zbraní a četných objektů v prostředí. V prvním případě se tak děje u oblých tvarů, kdy modelům chybí nějaké ty polygony navíc. V případě druhém jste svědky mrzkých textur, pro něž označení „ploché“ je ještě milostivé.

U kreativního týmu nikdo nečekal, nebo spíš nedoufal, že se nad takovými drobnostmi v akční hře pozastavíte. A kdyby náhodou, vizuální zpracování je tak barevné a plné efektů, že po dohrání by si i Lord Voldemort vzal duhovou vlaječku a vyrazil do hrdého průvodu na růžovém jednorožci v rozkroku. A to nemyslím jako urážku. Světy sami o sobě nešetří barevnou paletou a když se přidají svítící protivníci, magie a efekty výbuchů či střel, připomíná obrazovka spíš oslavy posledního dne v roce. I když bych osobně trochu ubral… no, někdy i trochu víc, vlastně nemohu nic namítat, protože infantilní míchání barev se k celkovému konceptu hodí. Je to bláznivé, tak ať to stojí za to.

V jak velké míře si užijete omalovánky hyperaktivního děcka nebo naopak návykovou akci starých harcovníků, zaleží na vašem nádobíčku. Hej, v klidu. Mám na mysli konzoli. Xbox Series X má dva, dnes snad již standardní, režimy. První ždíme grafiku naplno a snaží se držet frekvenci na hranici 60 snímků. A snaží se marně. Pakliže netrpíte oční vadou, musíte si nutně všimnout propadů, k nimž ovšem není zdánlivý důvod. Objevují se v klidných pasážích, během chůze, při hledání zásob… a častěji v kooperaci s reálnými hráči, což ale může být důsledek otevřeného multiplayeru mezi všemi platformami. Proto je lepší režim s papírovou frekvencí 120 fps, kde se propady ztratí. Daní za lepší hratelnost je bohužel viditelně horší grafika, kterou bych na velké ploše označil za kompromis na hranici dobrého vkusu.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Aby Borderlands vytěžili z potenciálu ještě trochu víc, museli ustoupit stranou a otěže předat Tině. Díky ní, a jejímu univerzu neznajícímu hranice, dostává starý koncept novou krev, pod jejímž tokem si skvěle sednou hravé levely, přebarvená grafika a rýpavé dialogy. Celé to rámuje tradičně skvěle zpracované střílení, které se pro Gearbox Software stalo hlavní poznávací značkou. Škoda, že titul selhává v „moderních“ prvcích. S online spojením několika herních platforem mají problémy nejenom servery, ale i hra samotná. Snaha vyhovět next-genu a „vydolovat“ z hardwaru maximum pak působí dost na sílu a hráči by určitě ocenili jen jeden režim, který by však byl plnohodnotný a plynulý. Navíc se místy opakují stejné chyby, které trápily už Borderlands 3
29. 04. 2026 • Lukáš Michal0

RECENZE: Mouse: P.I. For Hire

Soukromý detektiv v noir detektivce je nejvíc cool práce. Dáváte si drinky, občas si zakouříte, holky se na vás lepí, tedy pokud se zrovna nezapletly do nějaké nekalé činnost a při tom řešíte zapeklité případy, které se začnou propojovat a nabalovat jako hovniválovo kulička. K tomu máme cool černobílý svět, který je depresivní a krásný zároveň.

»
27. 04. 2026 • Lukáš Urban0

Recenze: Screamer

Není ten závodní žánr už trochu jednotvárný? Na jedné straně tu máme sterilní a nažehlené simulátory, kde musíte ladit tlak v pneumatikách s přesností na setiny baru, jen proto, abyste hned v první zatáčce skončili v kačírku. Na straně druhé se na nás valí nekonečné otevřené světy, ve kterých už dávno nevíte, jestli hrajete závodní hru, nebo jen gigantický simulátor odškrtávání barevných ikonek na mapě. Kampak asi zmizela ta syrová,...

»
10. 04. 2026 • Lukáš Urban0

RECENZE: People of Note

Představte si, že stojíte v nekonečné frontě na casting do talentové soutěže. Místo mikrofonu ale v rukách křečovitě svíráte obouruční meč, a když na vás konečně přijde řada, porotce vás nepošle do háje kvůli falešnému tónu, ale proto, že jste propásli útočný tah a nedostatečně nabiflovali zbytek party. Zní to jako noční můra po slávě toužícího teenagera? Možná. Ale přesně do tohoto bizarního, barevného a hudbou pulzujícího průsečíku se trefují People...

»
06. 04. 2026 • Lukáš Michal0

RECENZE: Crimson Desert

První letošní hype train dorazil a přivezl nám Crimson Desert. Korejští vývojáři se vydali ze svého on-line světa Black Desert do obrovského Pywalu, který naplnili velkým množstvím obsahu, herních mechanik a celou řadou dalších vychytávek. Je to velká hra, ale je také dobrá? Na to se hledá odpověď hůře než u jiných titulů.

»
11. 03. 2026 • Lukáš Urban0

(VIDEO)RECENZE: Resident Evil Requiem

Když série přežije tři dekády, zpravidla se z ní stane jedna ze dvou věcí. Buď zakonzervovaný pomník vlastní důležitosti, před nímž fanoušci každoročně pokládají digitální květiny a vzpomínají na časy, kdy byla tráva zelenější, zombíci pomalejší a kamera pevnější než morálka Umbrelly. Anebo továrna na recyklovaný adrenalin, kde se z minulých úspěchů mele instantní kaše pro masy, které se spokojí s tím, že znovu uvidí známý erb, známou chodbu a...

»
05. 03. 2026 • Jiří Majer0

RECENZE: Ride 6

Je to víc než dva roky, co světlo světa spatřil titul Ride 5 od studia Milestone. Série zaměřující se na univerzální pojetí jízdy na dvou kolech, se ale dočkala dalšího pokračování a opět přinesla několik zajímavých novinek, na které se v následující recenzi podíváme.

»
04. 03. 2026 • Lukáš Michal0

RECENZE: Planet of Lana II

Příběhy patří ke hrám snad od nepaměti. I Space Invanders měli v sobě skryté poselství o záchraně země, které v rámci tehdy hodně jednoduchého zpracování pochopil každý. Někdy se dají emoce velice dobře vyjádřit beze slov za pomoci hráčovi představivosti. A právě na takovém konceptu postavili vývojáři z Wishfully svůj titul Planet of Lana. Bylo až neuvěřitelné, jak moc si mě hra získala a když se zpětně dívám na hodnocení, měl jsem jí...

»
23. 02. 2026 • Lukáš Michal0

RECENZE: High on Life 2

Humor ve videohrách je hrozně zrádná věc. Znáte to, dobrý vtip napoprvé rozesměje, ale když ho slyšíte podruhé, potřetí, už to taková sláva není. Přesně to platí o filmových pokračováních úspěšných komedií a herní svět na tom občas nebývá o moc lépe. Ono je totiž nepoměrně těžší hráče rozesmát, než ho třeba vyděsit k smrti v nějakém temném hororu nebo ho dojmout u silného příběhového dramatu.U filmu se smějete pasivně,...

»