Xboxweb.cz

J. R. Ewing by byl hrdý, neboť moc, touha po bohatství a těžká technika opět zvítězila nad zdravým rozumem, připoutanými aktivisty a reklamami na bio produkty. Těžební společnost, jejímž cílem je vycucat svět jak mléčné vaky prvorodičky, narazila na toxickou surovinu neznámého charakteru. Krom toho, že vyvěrá i z poupat mladých jabloní, mutuje se vším živým a postupně zabíjí Strom života. Bylo by snadné ho ochránit, kdyby se společnost nerozdělila na kmeny s vlastním volebním programem a zájmy. A tak zatím, co se náčelníci přou o délku svých kopí, příšery požírají to, co bývalo etalonem ráje.

Tolik ke startovnímu bodu projektu Biomutant, který si vypiplalo švédské studio Experiment 101. To má opravdu vřelý vztah k žánru RPG, což pochopí každý hned po úvodní výpravné sekvenci, která funguje zároveň jako tutoriál. Ještě před tím je však zapotřebí zplodit vlastního chlupatého hrdinu. Sympatická postava z propagačních materiálů je jakýmsi defaultním polotovarem okamžitě připraveným k použití. Být vámi, trochu se v editoru pohrabu, protože z levobočka mývala může být po pár tazích bachratá činčila nebo hbitá myška. Docílit ideálu zvířecí krásy je však trochu těžké, protože do vzhledu kecají predispozice, které jsou důležitější, než jestli má tvor velké uši, dlouhý chvost nebo prasečí očka. Vlastnosti se sice dají později levelovat, ale svět kolem nečeká, až se zvýší charisma a intelekt.

Rovnou se připravte, že hrdinská výstavba hry je mnohem větší, než byste čekali. Běžně si nezávislé RPG vystačí s malým stromem dovedností, možná nějakými upgrady a sbohem vývoj. Jenže Biomutant rube výš a chce se měřit s produkcí, jejíž pracovníci svačí stříbrnou vidličkou a řiť si utírají kůži ze stažených králíčků. Neustálým vývojem probíhají bojové schopnosti. Speciální dovednosti dopované mutací mají dokonce dvě rozdílné větve a velice důležitou roli hraje aura. Aby to bojování za lepší zítřky nebylo zase tak snadné, veškeré atributy ovlivňují učiněné volby a způsob průchodu hrou.

Jestliže se vydáte výhradní cestou hlavního děje, nejenom že si titul zkrátíte minimálně o dvě třetiny, ale jeho možnosti oholíte o drtivou většinu herních prvků. Vedlejší úkoly vedou k zajímavým postavám, díky nimž se dostáváte k lootu, novým součástkám vodního skútru, rychlejším kopytníkům, vylepšením hmyzu, upgradům zbraní a v neposlední řadě ke speciálním oblekům chránícím proti radiaci či žáru. Jejich vlastnictví zajišťuje klidný pohyb těmi částmi mapy, kde je zvýšený počet biomutací a PSI bodů. Dříve se tak otevírají dveře k takovým fajnovým hračičkám, jakými jsou telekineze, toxičtí brouci a ovládání několika elementů. V tomto ohledu se značně projevuje, zda jste jako mládě četli letadélko Káně nebo Main Kampf.

Je libo mlátit zachráněné vězně, vypalovat vesnice a ničit stánky obchodníkům? Vaše černá duše vezme dobro lopatou po šišce a vyšlape cestu k temnějšímu já a specifickým dovednostem. Prostředí začne být ostražitější a možná se i vytratí určité typy dobrovolných úkolů. V roli skautského průvodce je spasitel Stromu naopak všemi milován a náruživé fretky mu skáčou kolem krku… tedy skákaly by, kdyby na ně byl čas. Bohužel nevěstinec u skunka Pepého zavřel, a tak se do popředí dostává trnitá cesta mezi kmeny. Úvodní výběr spřátelené frakce určuje následující dobývání ostatních kmenů a také posloupnost, v jaké se objevují bossové, tedy „požírači světa“. Ti jsou čtyři, mají roztomilý kukuč a já se opět budu opakovat, ale nejsou adekvátními protivníky.

Pozice nejtěžších nepřátel nám poslední léta hodně degraduje a já mám pocit, že pokud autoři necílí přímo na obtížnost souls her, je boss jen zastávkou, kde si zkontrolujete dosavadní loot, zopakujete všechna naučená komba a vyrobíte pár nových zbraní z nastřádaných surovin. Velké potvory rozhodně nepůsobí dojmem, že by k snídani žraly obytné domy a místo párátka používaly stehenní kost jelena. Útočné variace jsou chabé, postupné oslabování monotónní a odměny více než skromné. Možná jde o záměr, aby vynikl boj s kápem nejvyšším a finálním, jehož jméno vzniklo buď nedostatečnou vlasovou hygienou nebo zálibou ve smažených plátcích brambor. Pro podtržení jeho velkoleposti má střet s ním dokonce dvě dějství. V závěru už jste ovšem tak naládovaní útočnou silou, že vás stejně nezaskočí.

Co by mohlo, je množství voleb. Každou chvíli po vás někdo chce názor a rozhodnutí, kterým sice ovlivníte děj, ale nikoliv závěr. Moc dlouho se tak nezaobírejte „Noemovou volbou“, protože krom rozkolu v osobních sympatiích nic jiného nepřinese. Raději přemýšlejte, jak naložíte s informacemi o základnách nepřátelských kmenů a s jejich vedoucími. Biomutant je v jádru nenásilná hra, proto ostatní klany nikdy nepošlete do uranového dolu. Ovšem i doživotní žalář je mnohem větší trest než možné přidružení k vaší skupině. Po obsazení poloviny mapy se objeví možnost převzetí konkurenční frakce bez boje s velitelem. Pokud uháníte kupředu, výborná možnost a sympatická ukázka síly. V opačném případě si to pobijte celé. Už jen pro ten pocit.

Nejen u eliminace outpostů vám bude hlavou bloudit myšlenka, že už jste to někde viděli. A není hanbou přiznat, že titul je velkou výkladní skříní oblíbených herních prvků v malém balení. Obsazování území připomíná Far Cry, práce s postavami, úkoly a příběhem dá vzpomenout na Zaklínače a při klusu krajinou vidím Assassína. Během bojů na mě dýchají Star Wars, ale trochu i Middle Earth, Mass Effect nebo nedávní Outriders. Je v tom trocha Final Fantasy, Zeldy a v případě lootu s craftingem i Falloutu. Nikdy však ne v takové míře, aby šlo o vyložené kopírování. Desítky ohraných mechanik fungují v unikátním post-apo světě, který ačkoliv je barevný jak omalovánky hyperaktivní ratolesti, pořád má nádech blížícího se konce světa.

Design všech prostředí je skvěle odvedenou prací v rámci malých produkcí. Je obsahově bohatý, plný dynamických změn, a i s málem dokáže vykreslovat úžasné scenérie. Trosky naší doby se mísí se středověkem mnoha národů, aby se tu a tam ozvaly prvky známé ze steampunku a cyberpunku. Je v tom trochu druhého Rage a hodně z třetích Darksiders. Ale v balení, které se musí univerzálně zalíbit každému jako v případě Immortals Fenyx Rising. Autoři se snažili svět vyplnit, jak jen mohli, a přestože se nevyhnuli obvyklým generátorům vedlejších úloh, je jich tolik, že nestíhají nudit. Side questů je dokonce takové množství, že se několikrát dělí o stejné místo výkonu práce. Nedivte se, když někde nefunguje interakce nebo nejde otevřít vchod. Nejde o chybu hry, jen ještě nemáte aktivní správný úkol.

Když je záhuba za rohem, dobré vychování jde stranou a cestování kolem Stromu života bez arzenálu hobbymarketu je tak jistá sebevražda. Základem pozdravu je sice otočka s výskokem, ale samotná variace na bojová umění nestačí. Navzdory četným upgradům Wung-Fu se z bojů nikdy nestane Mortal Kombat. Bez mutací to nejde a bez zbraní už vůbec ne. Speciály potřebné pro příběh dostanete vždy a klasické kvéry vznikají uměním craftingu. Zprvu mě skládání příliš nebavilo, protože mi chyběly buď díly nebo materiál. Po pár výpravách se ale inventář naplnil jak bachor antického boha a míchání rukojeti od katany s dvouruční pilou a zvonem na toaletu nabitým elektřinou dostalo příjemnou komickou nadsázku. A především funkční opodstatnění. O adekvátní odpor nepřátel netřeba se bát. Jejich úroveň se automaticky přizpůsobuje stavu postavy.

Možná přeháním, ale v závěru můžete být variace na Darth Vadera, klon Jesse Fadenové, příbuzný samotného Raidena nebo nejlepší přítel Maria. Záleží pouze na vás, zda v bojích převáží mutace, zbraně ruční, palné nebo vyvážená kombinace všeho. Jedno dohrání na úplné vyčerpání možností hry rozhodně nestačí, a tak není divu, že po titulcích čeká v nabídce New Game Plus. Ano, to znamená, že s hlavním bossem padá i možnost dokončit vedlejší aktivity, tudíž pozor na poslední uložení, které doporučuji zakotvit právě před Lupa-Lupinem.

Nezávislá tvorba, otevřený svět, RPG žánr a dvě generace konzolí. Biomutant by měl být logicky jak almanach chybových hlášek, ale opak je pravdou. Optimalizace je překvapivě dobrá a jediné, kdy se trochu zamyslíte nad chodem snímků, je skryté dočítání světa, k němuž občas dochází. Souboje jsou plynulé, počty snímků vysoké a obraz sytě barevný a čistý. Přestože titul nedokáže využít všech „standardů“ nynější generace, dobře se na něj kouká, a ještě lépe se hraje. Po dlouhé době se dobře pracuje s kamerou a nebýt občasných kolizí s modely venkovního světa, označil bych technický stav za překvapení a hrdě zdviženou rukavici konkurence. Příjemný je taktéž soundtrack, i když přiznávám, že lehce prvoplánově melodický. Ale k ději absolutně dostačující.

Kolem, okolo, spodem a horem… výrazným trnem v zádi mi je pouze jedna věc. Obohacení hratelnosti malým rébusem je vždy vítaným zpestřením, ale ne ve formě prezentované studiem. Jeho princip spojení dvou barev našel univerzální využití úplně všude. Ať se otáčí ventily trubek, knoflíky na mikrovlnce nebo ovladači na gramofonové desce. Prvotní nadšení tak rychle vystřídal povadlý úsměv, protože hádanky tohoto typu jsou primitivní i pro křečka na zelné dietě. Omezení počtem pohybů je vlastně zbytečné, neboť vždy je rezerva, a to i při otáčení jedním směrem. Oživení se nakonec stává nudnou rutinou, kterou plníte jen proto, že můžete získat vzácný loot.