Xboxweb.cz

Zeptejte se mě o půlnoci na oblíbené hororové studio a určitě řeknu Bloober Team. Poláci si za poslední roky našli čitelný styl, který je rozpoznatelný a mně sedí. Z trouchnivějícího domu postavili uměleckou galerii, hnusným panelákem vzdali poctu Blade Runnerovi a liduprázdné kajuty dotáhly na Broadway. Tak co asi udělají s legendou Blair Witch? S kultem, který na přelomu tisíciletí přepsal hororovou kroniku a umetl cestičku found footage žánru. Stane se hluboký les čarodějnickou slojí nebo doupětem bláznivého podivína?

Jestli znáte původní film z roku 1999, tak víte, že možné je ledacos. Daniel Myrick a Eduardo Sánchez si dali tehdy hodně záležet, aby legenda z Burkittsville byla co nejuvěřitelnější. Hercům přichystali pohádku složenou z okolních příběhů a publiku později vystavěli kulisy o třech ztracených studentech, jejichž poslední dny dokumentuje záznam z kamery. Věřte nebo ne, ale před dvaceti lety to i solidně fungovalo. A za peníze, které dneska potřebujete na obvolání štábu a zorganizování castingu. V době, kdy má informace cenu přihlášení na sociální sítě, už byste něco podobného nejspíš neuskutečnili.

Proto je dobré, že vývojáři ctí předlohu. Jejich hra líčí události roku 1996. V lesích Black Hills se ztratil malý chlapec a policie bezcílně bloudí lesem. Je to velký kus nedotčené zeleně, do které pronikají jen dobrodruzi a pár lidí z pily. Nikdo se do něj nehrne také kvůli 2 roky starému případu zmizení trojice studentů. Nicméně to je okrajová záležitost charakteru rádiového sdělení, kterou si Ellis poslechne běhen cesty k lesům. Jako policista se chce podílet na vyšetřování, ale jeho přítomnost není dvakrát žádoucí. Kvůli nedávné „nehodě“ má špatnou pověst. Jenže má k ruce německého ovčáka Bulleta a s ním se může hledání konečně posunout. Vybaven baterkou, vysílačkou a pamlsky pro psa, vstupuje do míst, odkud už nemusí být návratu.

V těchto místech se rozhodněte, co od hry čekáte. Zda depresivní hon na neznámo původního snímku nebo další typickou hru od Bloober Team. Obojí mít nemůžete, ač se Blair Witch snaží sebevíc. V klíčových momentech si tyto dvě nesvářené strany vždy dají přes tlamu a rozejdou se do rohů. A bohužel pro mě, první varianta prohrává na body už po pár kolech. Úvod přitom docela dobře klame. Autoři si tentokrát nabrali víc herních prvků, než u nich bývá zvykem. Po vzoru Observeru udělali funkční inventář, kam už první minuty přidáváte nalezené důkazy. A zdaleka nezůstali jen u něj.

Je tu také mobilní telefon. Elitní model roku 96 se všemi nadstandardními funkcemi tehdejší doby. Tudíž umí volat, posílat zprávy a zprostředkovat dvě hry. Samozřejmě vyniká nekonečnou výdrží baterie a ostrým, monochromatickým displejem. Jelikož signál chodí jen s teplým závanem větru, hodí se vysílačka. Její tři kanály chytají ohlášky skupiny místního šerifa a žvásty nějakého blázna. Jak velký přínos mají dva zdánlivě zbytečné přístroje, zjistíte v poslední čtvrtině hry. Bohužel příliš pozdě na uvědomění, že hrají roli při psaní jednoho ze čtyř závěrů.

To Bulletova role je jasná hned od začátku. Hafan je rozverný společník do nepohody, nikdy se nešpinící blecholapka a pátrací jednotka v jednom. Když se k němu budete hezky chovat, což obnáší občasné drbání, rozvine stopovací schopnosti velkou měrou. Na některé věci upozorní štěkotem, jiné přinese a když je třeba, najde tu správnou cestu v pachovém bludišti. I když jsem si ze začátku připadal, že hraji simulátor venčení, nakonec má pes značný přínos. Jen je mi záhadou, proč mu vývojáři přisoudili tolik povelů. Polovinu nikdy nevyužijete a když už byste i mohli, je chlupatý parťák odklizen ze scény.

Zbývá tak kamera. Genesis celé značky Blair Witch a oblíbený to prvek řady her. Odlišit se od Outlast 2, Get Even nebo Resident Evil 7 už není nejlehčí. Ruční památník lidských osudů uměl v devadesátých letech skutečně jen natáčet. Ještě blbě a v bídném rozlišení. A tak mu je přisouzena magická moc měnit prostředí. Když se červené pásky zastaví na správných místech, mohou zpřístupnit cestu, zviditelnit objekty nebo posunout realitu. A to není vůbec špatné. Dějově sice téměř zbytečné, ale v rámci čtyř hodin alespoň osvěžující. Později se z kamery stane detektor nebezpečí a průvodce správnou cestou. S tolika věcmi k ruce prostě nemůžete udělat nehratelný horor. Můžete ho ale udělat dost nudný.

Příběh na moment stranou. Z hlediska možností jde o největší studiový projekt, který navíc využívá docela rozsáhlé mapy. Jenže tentokrát je les pouze les. Autoři nejsou schopni svůj styl prodat mimo koridory. Nedokáží husté stromořadí posunout jinam. Kvůli licenci patrně ani nemůžou. A prvky půjčené z jiných her jim nepomáhají. Nemají dar napodobit Firewatch, Outlast nebo nedej bože Alana Wakea, ze kterého si „vypůjčili“ boj s nepřítelem. Observer dokázal detektivní stránkou zabavit, neboť byl autorský. Na cizím písečku ale nic nefunguje tak, jak by mělo. Ba ani jak byste chtěli.

Bezradnost je ostatně cítit i v příběhu. Kdo hrál Layers of Fear, dobře ví, kterou část legendy o Blair Witch chtějí autoři vyprávět. Vytvořili si na to dostatečně zdeptaného hrdinu, jehož trauma je jediným motorem nekonečného porostu. Ale všechny ty zvěsti o čarodějnicích, panenky z klestí a dřevěné figurky jako by jim překáželi v práci. Musí tak vymýšlet pitomé asociace, primitivní metafory, a dokonce přistupují i k opakování svých předešlých her. A tím nemyslím jen fotky autorů. Zahnáni do kouta rekapitulují to, co fungovalo dříve. K jejich smůle les odolává jak středověké hradby.

Naplno tak funguje pouze psychologická část hry, kdy se Ellis noří hlouběji do vlastních depresí. Moment kdy se z lesa stane Blízký východ, patří k tomu nejlepšímu ve hře. V těch patnácti až dvaceti minutách vše šlape jak zběsilé. Atmosféra řve do obličeje a tempo uhání dopředu. Najednou má všechno ve hře nějaký cíl, smysl a umístění. Krásně se tu ukazuje, jak moc vývojáře svázala příslušnost ke známé látce. Užil jsem si každou jednu vteřinu. Asi jsem podvědomě tušil, že už se opakovat nebude.

Naděje jsem si nakonec upnul k závěru. Ten bývá v hororech nervy drásajícím zakončením, kdy se zlo naplno projeví a hrdina padne až na dno. Víc jsem se však mýlit nemohl. Bloober Team překročením prahu rezignoval na celý Blair Witch a rozjel regulérní Layers of Fear. To by nebylo zase tak zlé, kdyby je autoři tentokrát úplně neodflákli. Koridor ztratil veškerou nápaditost a snahu o kreativitu. Dvě laciné lekačky a jinak tupé zírání do zdí, případně na zem. Během chvilky je v tahu těžce získané napětí, místo kterého se neustále točíte v kruhu.

Závěr má scénář asi na 10 minut. Vy v něm trávíte bez mála půl hodiny. Dlouhých, útrpných, repetetivních a naprosto likvidačních. Jelikož už od poloviny hry tušíte rozuzlení, máte pocit, že vás zachytil tekutý písek. Chcete pryč, už toho máte dost, ale titul nechce povolit a rozehrává další a další kola zbytečných prohlídek. Když se konečně ohlásil konec, už mi bylo všechno jedno. Ani jeden ze čtyř závěrů mě nezajímal. Spíš jsem se utvrdil, že Blair Witch vznikal v rychlém tempu a jediné, čemu se skutečně dostalo královské péče, je zvuk.