
Recenze: Call of Cthulhu
Lidská mysl a její představivost jsou velmi mocná zbraň. Dokáží tvořit, ale stejně dobře i ničit. Jedněm můžou v určitou chvíli pomoci, aby druhým o pár sekund s radostí škodily. Jsou základním kamenem jakéhokoliv projektu a posledním kotevním bodem lidské osobnosti. A když se “porouchají“, zavedou naši duši do míst, odkud už není návratu. Pak se noční můry stávají skutečností a skutečnost jen bláhovým snem zlomeného chudáka. Vítejte ve světě Howarda Phillipse Lovecrafta, kde nic není takové, jaké se zdá být.
Sám americký spisovatel byl často terčem přehnaných starostí o jeho duševní stav. Přestože trpěl v průběhu života celou řadou zdravotních indispozic, jeho hlava byla v pořádku. Není divu, že se okolí staralo. Lovecraft ve své tvorbě často manipuloval s motivy šílenství, neodvratného osudu, s tematikou mimozemských ras a nebál se ani zabrousit do světa mrtvých. Přesto ho má většina lidí spojeného s mytologií Cthulhu a Necronomiconem. Bohužel před osmdesáti lety nebyla společnost schopna taková díla řádně docenit, a tak Lovecraft nakonec odešel jako nepříliš známý autor s hodně hlubokými kapsami. Naštěstí jeho blízcí udrželi tvorbu v oběhu, díky čemuž se později stal doslova legendárním spisovatelem. A také oblíbeným cílem všemožných adaptací.

Novela Call of Cthulhu patří mezi jedny z nejčastějších zdrojů inspirací. Nutno říci, že tvůrci si její jméno berou do úst občas trochu neprávem, neboť nakonec adaptují úplně něco jiného z Lovecraftova repertoáru, kde taktéž vystupuje Prastarý. Sem tam jde o reklamní tah, jindy o neznalost univerza jako takového. V případě hry se ničeho takového bát nemusíte. Studio Cyanide totiž čerpalo ze stejnojmenné deskové hry, jejíž první vydání vyšlo už v roce 1981. Ta pojímá mytologii z větší části jako detektivní záležitost s výraznými RPG prvky. Hororová část je zastoupena zejména v rovině psychického stavu hráčů, kdy jejich počínání přímo ovlivňují různé typy psychických onemocnění.
Totéž se dá říct o titulu, který vypráví o osudech ostrova Darkwater. Kousek pevniny poblíž bostonských břehů kdysi oplýval bohatým rybolovem. Avšak jednoho nešťastného roku rybářům nebylo přáno. Bída střídala zmar a nebýt zásahu z hůry, tedy spíše z hlubin, ostrov by se stal pouhou nevděčnou překážkou nákladních lodí. Alespoň této legendě věří obyvatelé, mezi které zavítal detektiv Edward Pierce. Nepřijíždí užít si dovolenou, ale prošetřit smrt Sarah Hawkinsové, dcery bohatého průmyslníka. Ta měla zahynout spolu s rodinou za podivných událostí. Jenže tady není Eda na svém písečku. Hned od prvních krůčků po molu jasně cítí, že pro místní je stejně příjemný jako rybí kost v krku.
Přestože v Bostonu platila Sarah za uznávanou malířku, tady ji měli, nebo možná stále mají, za duševně nemocnou osobu, které by slušel fajnový kabát se zapínáním na zádech. Možná proto, že byly její malby znepokojivé a depresivní. Možná proto, že odrážely atmosféru ostrova, kde záhada střídá nejasnost. Proč téměř celý Darkwater trpí psychickými obtížemi a nespavostí? Proč v rybářské osadě vyplouvá na moře jen jediný kapitán? Z jakého důvodu připomíná zdejší nemocnice místo posledního odpočinku a proč si k čertu policie neplní svoje povinnosti? Je snad Edward skutečně jediný, kdo chce smrt Hawkinsových objasnit? Možná ano a možná se jen podíval příliš hluboko na dno sklenky, kde utápí ztrápenou existenci poznamenanou boji v první světové válce.
Pocit, že Call of Cthulhu je vlastně maďarský guláš, připravovaný podle receptu na boršč, je na místě. Kdybych se nebál, že mě nejvěrnější z věrných obětují za svitu luny, označil bych ho dokonce za poznávací značku Lovecraftovi tvorby. Počáteční zápletka se vždy roztříští, aby se přes žánrová klišé dostala k úplně jinému závěru. Rozhodně to není výtka na triko scénáristy. Lovecraft takový byl. Jeho fantazie, v doprovodu odborných znalostí, dokázala vytvořit sugestivní světy, kterým diváci naprosto propadli. Ještě dnes budou fandové s kamennou tváří tvrdit, že spisovatel skutečně někam ukryl fiktivní „knihu mrtvých“, a že hluboko v oceánu dřímá bytost lidské postavy s chapadly místo obličeje. Dějové zvraty mu ale příliš nešly.

Já bych příběhu vytknul snad jen práci s Necronomiconem. V knižní tvorbě má výtisk vázaný v kůži nezastupitelné místo. Jakmile se objeví na scéně, pro diváka, čtenáře či hráče by mělo jít o stěžejní moment děje. Od té chvíle se nastavené linie drasticky mění a nepsaná pravidla přepisují řádky. Však jde doslova o poklad, který měl jen pár přepisů, z nichž se navíc dochoval jen zlomek. Ve hře se kniha na okamžik ukáže a přesto, že je i párkrát citovaná, mám dojem, že autorům posloužila jen jako oslí můstek. Jejím přičiněním Edwardova mysl putuje do jiných obyvatel. Pro vás to znamená doplňující náhled na příběh a hraní za jinou postavu. Že mají vývojáři tu a tam problém s návazností scén, bych jim i odpustil, detektivní adventury nejsou jejich parketou.
Tým Cyanide ke Call of Cthulhu přišel doslova jak slepý k houslím. Původně na něm pracoval ukrajinský celek Frogwares, který léta přináší případy samotného Sherlocka Holmese. Když po dvou letech ticha téměř všichni hráči na projekt zapomněli, oznámil vydavatel předání vývoje do Francie. Tvůrcům cyklistických manažerů, závodů Tour de France, strategií Space Hulk nebo skřeta Styxe. Bohužel na výsledku je až příliš znát, že adventura je látkou neosahanou.

V detektivní rovině je titul nenáročný, tudíž dobře přístupný pro širokou hráčskou obec. Stačí projít každý kout a vyznačený kruh vás ke stopě doslova přitáhne. Není možné minout důležité indicie, neboť hra vás bez nich dál nepustí. V malém množství případů lze najít speciální předměty, indikované otazníkem a modrozelenou barvou. Pro průchod sice nejsou nutné, ale zpřístupní další otázky pro budoucí dialogy. Tento přístup se mi líbil a očekával jsem ho i při rekonstrukci událostí, ale marně. Na rozdíl od polského Observeru, kde hrdina mohl do vyšetřovacího režimu vstoupit kdykoliv, Edward musí dostat svolení. Připadal jsem si jak dítě na vycházce se školkou: „Tak, tady si sedni, tu máš bábovičky a tamhle postav něco pěkného.“
Chyběl mi pocit zadostiučinění, že jsem skutečně něco vyřešil. Ty momenty, kdy máte všechny indicie, a přesto vám chybí absolutní prkotina, která navíc leží přímo před vámi. Přesně ty, které hra nabízí ve dvou nebo třech logických pasážích. I když obtížnější je pouze vniknutí do sejfu, scény pěkně ukazují nenaplněný potenciál. Jako bonus odklání hratelnost ze stereotypu. Autoři se měli držet spíše tohoto konceptu, než zapojovat naprosto zbytečný stealth nebo akční pasáže. Jelikož umělá inteligence příliš rozumu nepobrala, úkoly lze doslova proběhnout nebo vsadit na náhodu. V případě scény v domě sběratele umění snad ani jinou alternativu nemáte. Monstrum je neskutečně pitomé a checkpointy příliš časté. Proč tedy čtyřicet minut hledat vhodnou zbraň, když za pět minut vyzkoušíte všechny. Střelbu bych raději nechal bez hodnocení, protože ji překoná i Duck Hunt z herního systému NES.
Velkou předností mají být volby, kdy až na konci zjistíte, k čemu vlastně vedly. Pokud je mi známo, závěr má čtyři verze a každá se dá označit za logické vyústění. Musím se přiznat, že jsem při hraní příliš nedbal na varování. Co se dalo přečíst, to jsem přečetl. Pokud jsem mohl někoho zachránit, učinil jsem tak. Rozhovory jsem vedl spíše nátlakem a když se někdo nabídl s pomocí, rád jsem přijal. Můj závěr bych označil asi takto: „Kultu jsem nepodlehl, nicméně ostrov jsem neopustil“. Můžete mít radost, že rozhodnutí skutečně mají váhu. Na druhou stranu mě polévá studený pot z pomyšlení, že bych Call of Cthulhu musel hrát znova jen proto, abych na konci viděl jinou cut-scénu. U hraní jsem se vyloženě nenudil, ale jde o takovou jednorázovku. Podruhé už by na mě určité pasáže působily příliš nudně.
V deskové předloze je kladen velký důraz na RPG část a na jednotlivé duševní poruchy. Právě tady titul selhává snad ve všech směrech. Hra na hrdiny není jen o tom, že mám několik vlastností, které vylepšuji. Musí mít zřetelný důsledek na hraní a hráče nutit do rozumného a pro něj co možná nejvýhodnějšího levelování. Zkušenostních bodů je ale takové množství, že jsem před koncem měl všechny vlastnosti na devadesáti procentech. Tedy vyjma těch, které se upgradují sami postupem hrou. O další důvod méně k opětovnému hraní.

Psychické stavy, kdy se Edward s každým dalším dějovým zvratem bortí jak světová burza, měly velký potenciál. Z ošlehaného veterána se nakonec stane vyklepaná troska, která se bojí tmy, uzavřených prostor a trpí stihomamem. V uších má debatní kroužek, před očima rozladěné televizní vysílání a v hlavě galimatyáš. Dopady na samotné hraní jsou nicméně zanedbatelné. Maximálně se trochu deformuje obraz, zrychlí dech nebo zpomalí pohyb. Na základě předlohy a ukázek jsem očekával podobné zpracování jako ve hře Distrust. Ta s variantami šílenství pracuje mnohem přesvědčivěji a staví na nich hratelnost. Od Call of Cthulhu proto rozhodně nečekejte horor. Děsivých nebo spíše mysteriózních okamžiků příliš není.
Navzdory všem výtkám by šlo o solidní detektivku, kdyby vydavatel neustřelil cenu do jiné dimenze. Suma dvě stě korun pod běžným AAA titulem je stejně šílená jako představy ústřední postavy. Ať se na Call of Cthulhu podíváte z jakéhokoliv úhlu, kvalit vysokorozpočtového produktu zdaleka nedosahuje. Grafika má sice příjemnou stylizaci připomínající Dishonored, nicméně kvalitou se nemůže rovnat ani prvnímu díl. Zpracování textur je jak na houpačce, a to samé platí pro modely. V jedné místnosti obdivuji detailnost nábytku, v druhé křivým ústa nad končetinami vedlejších charakterů. Na obyvatele vývojáři použili zhruba čtyři typy postav, které obměňují barvou nebo střihem vlasů.

V oblasti dialogů vázne synchronizace dabingu s ústy. Především vedlejší postavy jsou úplně mimo a kdákají i v případě, že mají být potichu. Za normálních okolností bych tak úzkoprse nebazíroval na správné mimice, ale bavíme se o adventuře. A ne příliš levné. Pochvalu zaslouží zvuk. Zavřít oči a poslouchat jen steny, nářky a další projevy šílenství, mám husí kůži i na špičkách uší. Angličtináře amatéry bude určitě zajímat, jak náročné jsou texty. Rozhovory bývají přímočaré s jednoduchými větami. I když jsem nerozuměl úplně všemu, v ději jsem se orientoval s jistotu a přesností. Jelikož titul důležité věci opakuje i několikrát, třebaže k tomu nemá evidentní důvod, měl by si hru užít i hráč s průměrnou znalostí angličtiny.
Poslední řádky budou patřit chybějící češtině. Jediný Xbox o ni přišel, což promítnu do hodnocení. Myslete si o mě, co chcete, ale je-li titul na všech platformách za stejné peníze, měl by mít stejný obsah. Tak, jako Edward může zlomit osud, můžeme i my zlomit vydavatele a přimět ho k rovnému přístupu ke všem hráčům. A tak, pokud se vám sedmihodinová kampaň zalíbí, hru kupte a pak společnost zaplavte zpětnou vazbou. Protože toto může být jen začátek. Teď je to česká lokalizace a příště to může být klidně část obsahu.
Březnový update: Hra byla o české titulky na konzoli Xbox One rozšířena. Aktuálně tedy obsahuje plnohodnotnou textovou lokalizaci. Děkujeme za informaci hráči Marek Polách.
Verdikt
Obliba psychologických hororů oprášila slavnou povídku H. P. Lovecrafta, která jako adaptace deskové hry zaujme především dobře napsaným příběhem. Znalce spisovatelových děl sice nepřekvapí, ale ani nenahněvá, protože k mytologii přistupuje s úctou a pokorou. Po žánrové stránce jde o průměrnou detektivku, na kterou vývojáři ještě nedorostli, neboť snahy osvěžit vyšetřování plížením nebo akcí jsou spíše kontraproduktivní. Oproti tomu vydavatel vyrostl až moc a spletl si ligy. Do té nejvyšší ještě zdaleka nepatří.
RECENZE: Mouse: P.I. For Hire
Soukromý detektiv v noir detektivce je nejvíc cool práce. Dáváte si drinky, občas si zakouříte, holky se na vás lepí, tedy pokud se zrovna nezapletly do nějaké nekalé činnost a při tom řešíte zapeklité případy, které se začnou propojovat a nabalovat jako hovniválovo kulička. K tomu máme cool černobílý svět, který je depresivní a krásný zároveň.
Recenze: Screamer
Není ten závodní žánr už trochu jednotvárný? Na jedné straně tu máme sterilní a nažehlené simulátory, kde musíte ladit tlak v pneumatikách s přesností na setiny baru, jen proto, abyste hned v první zatáčce skončili v kačírku. Na straně druhé se na nás valí nekonečné otevřené světy, ve kterých už dávno nevíte, jestli hrajete závodní hru, nebo jen gigantický simulátor odškrtávání barevných ikonek na mapě. Kampak asi zmizela ta syrová,...
RECENZE: People of Note
Představte si, že stojíte v nekonečné frontě na casting do talentové soutěže. Místo mikrofonu ale v rukách křečovitě svíráte obouruční meč, a když na vás konečně přijde řada, porotce vás nepošle do háje kvůli falešnému tónu, ale proto, že jste propásli útočný tah a nedostatečně nabiflovali zbytek party. Zní to jako noční můra po slávě toužícího teenagera? Možná. Ale přesně do tohoto bizarního, barevného a hudbou pulzujícího průsečíku se trefují People...
RECENZE: Crimson Desert
První letošní hype train dorazil a přivezl nám Crimson Desert. Korejští vývojáři se vydali ze svého on-line světa Black Desert do obrovského Pywalu, který naplnili velkým množstvím obsahu, herních mechanik a celou řadou dalších vychytávek. Je to velká hra, ale je také dobrá? Na to se hledá odpověď hůře než u jiných titulů.
(VIDEO)RECENZE: Resident Evil Requiem
Když série přežije tři dekády, zpravidla se z ní stane jedna ze dvou věcí. Buď zakonzervovaný pomník vlastní důležitosti, před nímž fanoušci každoročně pokládají digitální květiny a vzpomínají na časy, kdy byla tráva zelenější, zombíci pomalejší a kamera pevnější než morálka Umbrelly. Anebo továrna na recyklovaný adrenalin, kde se z minulých úspěchů mele instantní kaše pro masy, které se spokojí s tím, že znovu uvidí známý erb, známou chodbu a...
RECENZE: Ride 6
Je to víc než dva roky, co světlo světa spatřil titul Ride 5 od studia Milestone. Série zaměřující se na univerzální pojetí jízdy na dvou kolech, se ale dočkala dalšího pokračování a opět přinesla několik zajímavých novinek, na které se v následující recenzi podíváme.
RECENZE: Planet of Lana II
Příběhy patří ke hrám snad od nepaměti. I Space Invanders měli v sobě skryté poselství o záchraně země, které v rámci tehdy hodně jednoduchého zpracování pochopil každý. Někdy se dají emoce velice dobře vyjádřit beze slov za pomoci hráčovi představivosti. A právě na takovém konceptu postavili vývojáři z Wishfully svůj titul Planet of Lana. Bylo až neuvěřitelné, jak moc si mě hra získala a když se zpětně dívám na hodnocení, měl jsem jí...
RECENZE: High on Life 2
Humor ve videohrách je hrozně zrádná věc. Znáte to, dobrý vtip napoprvé rozesměje, ale když ho slyšíte podruhé, potřetí, už to taková sláva není. Přesně to platí o filmových pokračováních úspěšných komedií a herní svět na tom občas nebývá o moc lépe. Ono je totiž nepoměrně těžší hráče rozesmát, než ho třeba vyděsit k smrti v nějakém temném hororu nebo ho dojmout u silného příběhového dramatu.U filmu se smějete pasivně,...


































