Xboxweb.cz

Na návrat slavné značky studia Bioware čekali fanoušci téměř 10 let. Za tu dobu se toho změnilo poměrně hodně, ať už v herním průmyslu jako takovém, ve věkovém složení hráčů nebo i v personálním obsazení samotného kanadského studia. Není se proto co divit, že nejnovější přírůstek do série s podtitulem The Veilguard vzbuzoval nejen velká očekávání, ale také obavy, jak návrat na kontinent Thedas dopadne.

Zatímco v prvních hrách jsme se pohybovali spíše na jižní části kontinentu, tentokrát jsme se přesunuli na sever. Starý známý Solas z předchozích dílů totiž opět kuje nějaké nekalosti a vy se v kůži postavy jménem Rook (jak se v šachu v angličtině nazývá figurka věže) vydáváte zastavit jeho rituál, který by mohl ohrozit celý svět, k čemuž vás naverboval oblíbený trpaslík Varric. Jak to tak ale bývá, mise nevyjde úplně podle plánu, a ačkoli se vám podaří Solase zastavit, vypustíte do světa hrozbu v podobě dvou pradávných elfských bohů, kteří s obyvateli Thedasu nemají zrovna mírumilovné záměry.

Hlavní příběhová zápletka není kdovíjak objevná, přesto jako hlavní motivace více než dostačuje. Zajímavější než samotný cíl je přeci jen cesta, avšak tady dostává Dragon Age: The Veilguard první trhliny. Tempo vyprávění je totiž vcelku nevyvážené a nemohl jsem se ubránit pocitu, že se autoři nemohli rozhodnout, kdy přidat a kdy naopak ubrat. Úvodní část, která by vás měla na další hraní nalákat, je paradoxně na celé hře vůbec nejslabší. Jeden příklad za všechny – jednou z prvních misí je najít příslušníci frakce Veil jumpers jménem Bellara. Tu ovšem lze považovat za ztracenou jen velmi obtížně, neboť ji bez nadsázky potkáte jen pár desítek metrů od místa, kde vám úkol zadali.

Prostřední část hlavní příběhové linky je naopak poměrně táhlá a líná, přičemž vám představí hned několik problémů, které naznačují, že vyřešit komplikovanou situaci bude chtít spoustu času. Jenže ejhle – scénáristé Bioware opět sešlápnou plyn a nechají vás zběsilou jízdou dorazit až do samotného cíle. Tady jen musím poznamenat, že závěr hlavní příběhové linky je více než povedený a tvůrcům se podařilo důstojně ukončit celou řadu dějových linek z předchozích her. Za tohle si určitě zaslouží pochvalu.

Líná ruka, holé neštěstí

Co už ke chvále příliš nevybízí, jsou vedlejší úkoly. Jejich kvalita výrazně kolísá, a zatímco někdy můžete narazit na velmi zajímavou a zábavnou misi, jindy budete mít pocit, že z vás hra dělá idiota. K tomu se váží také postavy, ať už vaši společníci, nebo další obyvatelé fantasy světa. Až příliš mnoho postav je plochých, bez výraznějších motivací a vlastní osobnosti. V případě vašich společníků je situace o něco lepší, byť ani tady se Bioware nevyhnulo některým otřepaným klišé, nicméně u ostatních postav je situace výrazně horší. Obzvláště to zamrzí ve chvíli, kdy potkáte postavy z předchozích titulů, které ve spoustě případů ztratily všechen svůj šarm a kouzlo. Nepomáhají tomu ani toporné výkony dabérů a příliš statické dialogy, kde se jen výjimečně stane, že by se některé postavy odněkud někam pohybovaly. Konverzace tím výrazně ztrácejí na dynamice a atraktivitě.

Za to může především líná ruka scénáristů z Bioware. Dialogy jsou velkou Achillovou patou Dragon Age: The Veilguard, především z ohledem na jejich kolísavou kvalitu. Zatímco někdy jsou schopni scénáristé vystřihnout parádní konverzace, které jsou uvěřitelné a plné emocí, ve většině případů se jedná o hloupé a plytké dialogy, jež budou urážet vaši inteligenci. Možná za to může jen nezkušenost některých scénáristů, možná je na vině přílišná snaha být cool za každou cenu a jedním z možných vysvětlení může být také skutečnost, že se tvůrci snažili za každou cenu zalíbit se současné mladé generaci hráčů. Tomu trochu nahrává také fakt, že hra je místy až příliš ukecaná a nenechá vám ani chvíli na přemýšlení. Ať už narazíte při svém dobrodružství na jakoukoliv překážku, můžete si být jistí, že vám ji někdo velmi popisně okomentuje.

Dialogům nepomáhá ani jejich „americký“ tón. Všichni jsou až příliš pozitivní a optimističtí, což se projevuje například také tím, že jako Rook nemůžete být vyloženě zlou postavou. I když vám hra dá v rámci dialogů na výběr ze tří možností (občas až šesti), jedná se spíše o kosmetické volby tónu, jakým váš hrdina danou repliku pronese. Paradoxně až v samotném závěru jsem si povšiml možnosti poslat jinou postavu do patřičných míst, nicméně v jednom z posledních dialogů ve hře mi to přijde trochu pozdě. Nemám nic proti tomu, že je Rook dobrák od kosti, ovšem také sarkastické repliky se dočkaly značného předělání, tudíž ztotožnit se z hlavní postavou není jednoduchý úkol. V tom vám alespoň vychází vstříc úvodní editor postavy, který je nejen velmi bohatý, ale také jednoduchý na obsluhu. Můžete v něm strávit poměrně dost času a vymazlit si svého Rooka, od rasy a pohlaví, přes vizuální podobu, až po povolání příslušnost k jedné z frakcí. Samozřejmostí je také nastavení historie světa podle předchozích rozhodnutí, včetně možnosti vymodelovat si vlastního Inkvizitora z předchozí hry.

Nebinární nerovná se špatné

Jedním odstavcem se musím věnovat také kontroverzi, kterou způsobilo zařazení nebinárni postavy Taash. Internet si pochopitelně neodpustil svaté tažení proti „woke propagandě“ a častoval nic netušící hráče rádoby vtipnými screenshoty bez patřičného kontextu. Pomineme-li skutečnost, že série Dragon Age se tématu odlišných sexuálních preferencí v nějaké podobě věnuje prakticky v každém díle, je tato část kritiky poměrně úsměvná. Kritika nebinární postavy neobstojí ani ve srovnání s ostatními společníky – právě Taash je jednou z nejlépe napsaných postav v Dragon Age: The Veilguard. Ať už jde o její minulost či motivace, otázka genderové identity do tohoto skvěle zapadá. A pokud ani přesto tuto skutečnost nemůžete přenést přes srdce, vždy máte možnost se této lince při hraní zcela vyhnout.

Co se týče grafické stránky, tady nemám prakticky co vytknout. Dragon Age: The Veilguard je jedna z nejlépe vypadajících her současnosti, prostředí je bohaté, biomy jsou dostatečně variabilní a lokace jsou tak akorát veliké a napěchované obsahem. Ačkoli se někomu nemusí pozdávat stylizace směřující spíše ke komiksům, mně osobně velmi sedla a na hru se mi koukalo dobře. Poněkud s úsměvem na rtech jsem vzpomínal na nářky některých pravověrných fanoušků, kteří hře vyčítali absenci „Dragon Age stylizace.“ Vzhledem k tomu, že každá hra ze série na to šla po grafické stránce a se svou stylizací trochu jinak, zapadá The Veilguard do celého konceptu perfektně.

Jednotlivé lokace se sestávají z polootevřených koridorů, což nesmírně sedí tempu hry. Ačkoli jsou některé lokace větší než jiné, ve hře se prakticky nemáte kde ztratit. Herního obsahu je v jednotlivých lokacích poměrně hodně, nicméně pokud patříte mezi ty, co chtějí všechno vyzobat do poslední truhličky, mám pro vás poměrně dobrou zprávu – obsahu je tak akorát a jeho přístupnost je v některých případech zatížena jednoduchými hádankami, takže nemáte moc kde zakysnout.

Na některá místa se dostanete jen ve chvíli, kdy budete mít k dispozici konkrétního společníka s jeho speciální schopností ovlivňovat herní prostředí, přičemž tady musím autory pochválit – pro postup dále nemusíte mít konkrétního parťáka v aktivní partě, přičemž jeho schopnost můžete kdykoli vyvolat přes nabídku schopností. Zamrzela mě ovšem mapa světa a pohyb po ní. Nejenže je vcelku nepřehledná, ale především jednotlivé lokace působí jako oddělené prostory od zbytku světa. Více než objevování světa se budete věnovat rychlým přesunům, což nemá příliš pozitivní vliv na imerzi. Puzzly jsou poté možná až příliš jednoduché a témeř vám nedají možnost nad hrou trochu zapřemýšlet.

Pokud jde o hudbu, o tu se postaral světoznámý skladatel Hans Zimmer. I když jsem měl původně obavy, zda německá hudební ikona vyprodukuje dostatečně kvalitní soundtrack, který se neoposlouchá během pár hodin a bude mě bavit po celou dobu hraní, můžu s klidným svědomím říci, že mé obavy byly liché. Hudební doprovod je jedním slovem parádní, stejně jako různé zvuky a ruchy, které jen umocňují zážitek ze hry.

Moderní mechaniky hře sedí

Kde je největší úlitba novodobým hráčům a co bude patrně nejvíce zvedat pravověrné fanoušky Dragon Age ze židle, jsou herní mechaniky. Sběr všemožného lootu byl poměrně zjednodušen a nutno říci, že ku prospěchu věci. Co se týče zbraní, zbrojí a trinketů, těch naleznete omezené množství, přičemž při nalezení stejného předmětu se vám ten stávající o něco málo vylepší. Díky tomu můžete s jedním předmětem bez větších potíží vydržet až do konce hry, pokud vyhovuje vašemu hernímu stylu. Nechybí ani možnost vylepšovat předměty ve vaší domovské základně, za což platíte nasbíranými surovinami. Po cestě rovněž narazíte na spoustu různého harampádí, jehož prodej vám vynese nejen peníze, ale také lepší vztahy s konkrétní frakcí a přístup k lepším předmětům. Co je trochu zklamání, je samotná ekonomika hry – kupovat předměty se vyplatí především pro vaše společníky a peníze nemají v hře příliš velkou hodnotu, neboť se jich na každém rohu bez nadsázky válí více než dost.

Také strom schopností doznal změny. Nyní za každou úroveň (či splnění specifických úkolů) dostáváte dovednostní body, které rozmisťujete dle libosti, a tím si tvoříte vlastní build. Výhodou je možnost kdykoli bez jakékoli penalizace svůj build předělat, což otevírá možnosti pro experimenty. S tím souvisí i samotný soubojový systém, který bude nejspíše největším trnem v oku fanoušků prvního Dragon Age. Zcela zmizela taktická varianta, kterou nahradilo hektické mačkání tlačítek a aktivace různých schopností.

Ačkoli se může zdát nový soubojový systém nepřehledný, jakmile mu dáte šanci, poměrně snadno se vám dostane pod kůži. Nejen, že soubojový systém je efektivní, ale zároveň je také efektní – audiovizuální efekty zvládli v Bioware na jedničku a menší či větší šarvátky vás rozhodně nebudou nudit ani přes to, že variabilita nepřátel není příliš vysoká. Co zamrzí, jsou jen trochu šablonovité boss fighty, které by si zasloužily o trochu více péče, ale jinak nelze hře v tomto ohledu moc vytknout.

Staromilci budou skřípat zuby

Dragon Age: Veliguard není hrou pro každého. Tvůrci z Bioware se rozhodli k nepopulárnímu kroku, kterým je restart série a příklon k moderním mechanikám a potřebám dnešních hráčů. To je sice proti srsti pravověrným fanouškům série, nicméně ruku na srdce: kolik jich od vydání posledního dílu ještě zbylo? Nejen z tohoto důvodu se Bioware není co divit, že světem Thedasu chtějí oslovit i jiné hráče, kteří tolik nelpí na starých pravidlech a přežitých mechanikách, a nutno říci, že ve finále se jednalo o dobrý krok.

Nejnovější přírůstek do série Dragon Age se totiž i přes počáteční skepsi vcelku povedl. Ačkoli hra ztrácí především co se týče propracovanosti postav, dialogů, příběhu a vedlejších úkolů, i přes to nejde v tomto ohledu o špatnou hru. Na druhou stranu se Bioware povedlo přinést nové a svěží mechaniky společně s povedenou grafickou stránkou, díky čemuž se novinka velmi příjemně hraje a jen tak neomrzí.