
Recenze: HyperX ChargePlay Duo
Ačkoli se tomu nechce věřit, baterie tu jsou s námi už nějaké to století. A vzhledem k tomu, že je do nich soustředěna budoucnost nejen automobilového průmyslu, nejspíš nám ještě dlouhou dobu sloužit budou. Jde totiž o nejúčinnější zdroj mobilní energie, který se dokáže přizpůsobit použití a umožňuje relativně rychlé opětovné dobití. No, a právě ta poslední výhoda článků je v případě základního balení xboxových ovladačů trochu mimo.
Tužkové baterie se staly svým způsobem symbolem „domácích gamepadů“. Konkurence si z nás kvůli nim už několik generací utahuje, protože moderní je být integrovaný a nabíjecí. To je do jisté míry pravda, ale herní ovladač je trochu specifický. Zejména, máte-li jen jeden, maximálně dva. Pakliže je po každém hraní nestrčíte do sítě, dojde jim, dle Murphyho zákona, šťáva v ten nejméně vhodný okamžik. A oběma najednou. My jsme vysmátí, protože vyměníme dvě tužkovky a jedeme dál. V případě nejvyšší nouze píchneme ze zadní strany USB kabel a pokračujeme. A když se výměna zdrojů energie stane přeci jen otravnou, existují nabíjecí kity. A jeden takový má v nabídce i HyperX.



Příslušenství ChargePlay Duo je alternativou k originální dobíjecí sadě a nebojím se říct, že tou výhodnější alternativou. Za podobnou cenu totiž nabízí baterie hned dvě, k nim dobíjecí stanici a podporu dvou generací. Příslušenství je uzpůsobeno jak pro éru konzole Xbox One, tak pro Xbox Series X/S, a dokonce ho lze použít i pro Elite ovladače první generace. Můžete tak nabíjet libovolnou dvojici vašeho ovládacího hardwaru. Opomenout nesmím ani vlastní krytky baterií, které jsou nezbytností, protože k nabíjení dochází skrz zadní stranu gamepadu.
Aby se kryty akumulátorů nepletly, ty pro minulou generaci mají logo HyperX, kdežto ty nejnovější dostaly tradiční signaturu Xboxu. K druhým jmenovaným mám malou výtku, která se týká dosedu. Kryt nechává malou škvírku v oblasti plastových zámků. Není to závada, jen optická nedokonalost dráždící pečlivost některých hráčů. Pakliže je vaší zálibou sbírání barevných ovladačů, pak se musíte smířit i s černými zády vašich plastových miláčků.



Při koupi jsou články plné zhruba ze 4/5, tedy okamžitě připraveny k použití. Jejich instalaci zvládne každý. Stačí se držet přiloženého manuálu nebo zdravého rozumu. Změny ve váze ovladače se odvíjí od vámi používaných tužkovek. Ty mají od 15 do 30 gramů (typ/možnost dobíjení), resp. 30 až 60 gramů, protože jsou potřeba dvě. Článek HyperX váží 45 gramů, takže ruce vám rozhodně neupadnou. Subjektivně jsem změnu nepociťoval a nijak mi nevadil ani změněný profil zadní části ovladače. Ten vyjma díry na nabíjení dostal i malinký hrb, díky kterému lépe drží v dobíjecí stanici.
Kapacita baterií je shodně 1 400 mAh (výrobce Kingston, typ NiMH), což je o dost méně než u tradičního tandemu tužkovek. Proto se výdrž nejčastěji vyšplhá k nějakým patnácti hodinám. Hodně záleží na hře, míře vibrací a připojenému headsetu. Při Sea of Thieves dochází k mnohem menšímu vybíjení než při Forze nebo Gearsech. Asi všichni známe hry, kde je simulace střelné zbraně tak silná, že ovladač připomíná sbíječku. Reálně se tak bavíme o rozmezí 10 až 18 hodin, než světelné logo Xbox definitivně pojde. Menší kapacita má naopak výhodu rychlejšího nabití a marketingové „dvě a půl hodiny od 0 do 100 %“ se dají považovat za skutečnost.


Stav nabití indikují dvě bílá světýlka. Pakliže blikají, probíhá přísun energie. Když nepřetržitě svítí, gamepady mají „plnou nádrž“. Je mi jasné, že většina bude stanici využívat zároveň jako stojánek, a tak bude dobíjet průběžně. Nedělám to jinak a jsem rád, že konečně neuklízím ovladače do šuplíku. Přesto bych uvítal lepší signalizaci s detailnějším znázorněním stavu akumulátoru. To by však vyžadovalo malý displej na horní části doku a tím by se zvedla lidová cena celého produktu. Tím se dostávám k samotné stanici a jejímu zpracování.
Plastová základna má zakulacené strany v místech gamepadů, díky kterým přední profil ovladače pokračuje dál. Jde o klasické řešení, k němuž se uchylují výrobci všech dodatečných periferií s licencí pro Xbox. Z dálky to vypadá dobře. Z blízka se ale všimnete, že spodní okraj gamepadu lehce přesahuje, a to u obou generací příslušenství. Nejde o nic hrozného, jen to kazí přirozený dojem a někomu může vadit vzniklý lem. Dosedy kontaktních spojů jsou bezproblémové. Již zmíněný hrb pomáhá přesnému usazení, a to i v případě, že ovladač nejde přímo kolmo na stanici. Hloubka držáků je dostatečná, aby ovladače vydržely nežádoucí pohyb v okolí a samovolně nespadly. Ani kavkazskému ovčákovi se nepodařilo je shodit, a to se po bytě pohybuje jak buldozer sklárnou. Spodní pogumované části zabraňují jak klouzání doku, tak poškrábání povrchu, pokud náhodou máte lesklý nábytek. Adaptér přivádí elektřinu zadní stranou, tudíž je skrytý. Kabel je dostatečně dlouhý, alespoň mně dva metry stačí.




Nabíjecí sada byla testována na dvou ovladačích. Jeden na konzoli Xbox One X s hrami BioShock Collection, SnowRunner a Mortal Kombat. Druhý běžel na PC a vedl mě tituly Days Gone, Need For Speed, Sea of Thieves a D&D: Dark Alliance. Nikdy jsem nezaznamenal problémy s odpojováním nebo s nepřiměřeným vybíjením. Čas vybíjení byl zaznamenáván a nejsou v něm zahrnuty situace, kdy gamepad v zapnutém stavu chvíli ležel z důvodu jiné činnosti nebo odskočení. Během hraní nebyl použit headset, jen párkrát špunty, abych nerušil noční klid. Akumulátory se chovaly ve všech směrech jako tužkové baterie a přiměly mě definitivně odložit USB kabel. Doporučená cena celého setu je 699 Kč, ale v době recenze se dá pořídit bez problémů i pod pět stovek.
Verdikt
Jestli hledáte levný způsob, jak se definitivně zbavit tužkovek, máte doma omezené množství ovladačů a nebaví vás sledovat kapacitu jejich baterií, pak je ChargePlay Duo vhodným kandidátem. Jeho zaměření na dvě herní generace neomezuje použití a dvě pozice v doku zase zajistí, že vám nikdy nedojde šťáva. Menší kapacita může dělat vrásky vášnivým pařanům, kteří tím pádem nedocení ani brzké dobití. Ale to je daň za vstřícnou cenu, která je bohužel znát na drobných konstrukčních nedostatcích kosmetického typu.
Recenze: CONTROL Resonant
„Remedy pustilo paranormální nákazu z kanceláře do ulic Manhattanu, vyměnilo pistoli za živé kladivo a do služby povolalo Dylana Fadena. Výsledkem je nádherné, odvážné a místy zbytečně rozbředlé pokračování, které se nebojí ztratit kontrolu. Někdy bohužel i nad sebou samým.“ Když vás státní úřad sedm let drží pod zámkem, provádí na vás experimenty a po probuzení suše oznámí, že se ztratila vaše sestra, zpravidla následuje nástup právníka, příjezd televizního štábu...
RECENZE: Lawn Mowing Simulator 2
Podzim pomalu klepe na zahrady, takže je na čase začít všechno připravovat na zimu. Poslední sečení trávy, úklid listí nebo zastřihávání stromů patří aktuálně mezi nejběžnější kratochvíle každého zahrádkáře. Ne všichni máme štěstí na vlastní zahrady, ale jistě se najdou tací, co by chtěli podobné chvíle zažít alespoň virtuálně.
Recenze NHL 27
EA Sports NHL 27 dorazilo na XBOX Series X/S (bez dostupnosti na XBOX One) s příslibem, že konečně po letech přešlapování na místě přinese revoluci, kterou fanoušci virtuálního hokeje tak zoufale vyžadují. Vývojáři z EA Vancouver před vydáním lákali na kompletně překopanou prezentaci, návrat komunitou vymodleného režimu a hlubší integraci taktických prvků. Jak už to ale u každoročních sportovních sérií bývá, realita na ledě bývá občas o něco komplikovanější než...
RECENZE: Hot Wheels Infinite Rush
Každé dítě, které někdy stavělo autodráhu přes celý obývací pokoj, poznalo tři přirozené nepřátele motorismu, Nedostatek spojovacích dílů, vlnící se koberec a dospělého, který potřebuje projít ke dveřím. Fantazie přitom žádná omezení neměla. Oranžový plast vedl přes gauč, pod stolem začínala servisní zóna a skokánek vyrobený z videokazety posílal autíčka do míst, kde se vysavač měnil v monstrum požírající angličáky. Hot Wheels vždy představovaly automobilový svět bez stavebních povolení, technických...
Recenze Bus Simulator 27
Série Bus Simulator nepatřila mezi masové hity, ale mezi fanoušky dopravních simulátorů si během let vybudovala velmi silnou pozici. Po nepříliš bezchybném, ale obsahově bohatém Bus Simulatoru 21 přichází pokračování, které chce posunout sérii o generaci dál. Nový vývojář Simteract vsadil na Unreal Engine 5, výrazně větší flotilu autobusů, rozsáhlejší správu dopravní společnosti a poprvé také dálkové autobusy.
RECENZE: The Sinking City 2
Potápějící se město, hromady mrtvol a neutěšená okultní situace. Po sedmi letech nás vývojáři z Frogwares opět zvou k návštěvě města plného vody. Nechybí ani hororové prvky z pera H.P Lovecrafta doplněné o několik novinek v hratelnosti. Pojďme se podívat, zda se jedná o dostatečně zábavnou kombinaci pro pokračování The Sinking City 2.Tentokrát se posouváme do roku 1929 a města Arkham, které je sice vnitrozemské, ale i tak ho zasáhla nevídaná povodeň. Lidé začali...
RECENZE: Assassin’s Creed Black Flag Resynced
Ubisoft nemá v posledních několika letech na růžích ustláno a dobré okamžiky střídají ty horší. Stejný popis pasuje také na sérii Assassin’s Creed, která dělá, co může, aby zůstala úspěšná. Japonský Shadows se nakonec opravdu povedl a byť k němu hráči i kritici měli nějaké připomínky, je to dobrá hra. Navázat na úspěch se pokusí předělávka jednoho z nejoblíbenějších dílů. Ano, piráti a pirátky, do našich obýváků se řítí remake, tedy kompletní předělávka, Assassin’s...
RECENZE: F1 25: 2026 Season Pack
Sportovní hry a jejich každoroční vydávání, to je hrozně zrádná věc. Znáte to, vývojáři s předstihem slibují hory doly, naprostou revoluci v hratelnosti a fotorealistickou grafiku, ale když to pak poprvé zapnete, zjistíte, že jste v podstatě dostali jen loňský ročník s novými dresy nebo lehce upravenými polepy. Ono je totiž nepoměrně těžší přinést do zajetých a pravidelně vydávaných sérií něco opravdu inovativního, aniž byste nenaštvali komunitu, která je už léta...



































