Xboxweb.cz

Když se tak zamyslím, co mimo reflexů, znalosti jazyka nebo naší odhodlanosti hry ještě trénují, je to určitě také naše trpělivost. Přeci jenom, udělat kvalitní hru zabere nějaký ten rok, přičemž v průběhu vývoje dostáváme střípky informací k tomu, na co se ve výsledku můžeme těšit. A když už konečně nadejde ten slavný den, kdy je hra vypuštěna mezi hráče, ani to nemusí znamenat konec čekání.

Existuje totiž taková nemilá věc – časová exkluzivita Ta může čekání prodloužit nejen o několik měsíců, ale klidně také let. Kdo nechce čekat, pořídí si hru na danou platformu a tím ukrátí svá muka. Zbytek hráčů zjistí, že má pořád dostatek her, a tak počká. Úplně stejně jsem to měl v případě Kena: Bridge of Spirits, na kterou jsem se těšil už od oznámení. Abych si jí ale zahrál na Xboxu, musel jsem čekat o bezmála tři roky déle, než hráči na jiných platformách. Ale jak se říká, na dobré věci se vyplatí počkat.

Ovšem pozor, kdo by chtěl k televizím posadit děti, zejména ty menší a pustit jim tuhle hru, bude muset v noci řešit noční můry a přes den to, že jim to ani na nejlehčí obtížnost nepůjde moc hrát. Pohádkové zpracování totiž úspěšně mate tělem, protože nabízí velice dospělou herní náplň a také příběh.

Ve zdejším světě se naše duše může po smrti „zaseknout“ mezi fyzickým a duchovním světem, pokud tedy máme nějaké nevyřešené trauma nebo jsme nestihli něco dokončit. A právě proto jsou zde lidé jako Kena. Duchovní průvodci nám pomohou dostat se „na druhou stranu“. Při svém hledání posvátné horské svatyně se Kena potká s mocným maskovaným duchem, který stojí za pomalou zkázou lesa a jedné opuštěné vesničky. Nestojí o její pomoc s přechodem a mizí. Cestou k záchraně světa musí Kena pomoci třem jiným ztraceným duším, sbírat roztomilé Roty, aby se na konci ukázalo, jak to všechno je, co stálo za zkázou a pomoci všem ztraceným duším.

Příběh je něco, co mě prostě dostalo. Zdejší dramata na mě působila o něco víc, než třeba chválený příběh A Plague Tale. Přeci jenom jak pomáháme ostatním, dokážeme se více vcítit do jejich pocitů a příběhů, ať už jsou to tři bratři, dřevorubkyně Adira nebo bývalý vůdce vesnice Toši. Druhým faktem je, že všechny příběhy jsou pěkně prokreslené a zpracované. Už jenom díky nim chcete sbírat relikvie pro záchranu ztracených duší a spasit celý svět. Ano, ve výsledku to nezní převratně, ale pro dobrý zážitek nemusí být člověk hyperoriginální.

Co nedělám moc často (asi si to jiné hry nezaslouží), je obrovská pochvala soundtracku. Působí jako úplný balzám pro duši a je radost se do něj zaposlouchat. Dokáže gradovat atmosféru v dramatických částech a prozkoumávání tajemného lesa je díky němu opravdu tajemné až člověk tají dech, co se stane dál. Skladatelé Jason Gallaty a Mike Grier společně se zpěvačkou skupiny Çudamani, Emiko Saraswati Susilo vytvořili opravdu skvělé dílo.

Převratně originální nejsou ani zdejší herní mechaniky. Všechno je to vlastně skládačka známých věcí, ale ani jedna nemá vyloženě slabé místo a krásně fungují. Máme tady „jednoduchý“ soubojový systém, což ale platí do prvního souboje s nějakým větším monstrem nebo bossem. Jak bývá zvykem, je třeba najít slabé místo, správně kombinovat útoky a v neposlední řadě se dobře bránit a uhýbat. Hra má zpočátku trochu volnější tempo i obtížnost, ale od prvního bosse začne přituhovat a vlastně už je jenom hůř. Ale to je můj pohled, beru, že pro ty, co si dávají soulsovky s prstem v nose tohle bude taková fajn procházka.

Rotové jsou nejen milí, ale také neocenitelní pomocníci v boji. Na začátku se bojí, ale jakmile jim dodáme odvahu, vrhnou se na soupeře nebo podpoří nějakou naši dovednost. Kena se toho časem naučí víc, dostane luk a šípy nebo bomby. Všechno se dá ve velice přehledném pavouku vylepšovat. Je však třeba získat dostatek bodů, takže není od věci prozkoumávat zdejší svět a nedržet se jenom hlavní cesty.

Svět nabídne hned několik prostředí od vesnice, přes lesy, zemědělské oblasti, jeskyně až po majestátní hory. Je poměrně rozsáhlý a byť by se na první pohled mohl zdát jako otevřený, není tomu tak. Zejména části s puzzly nás jasně vedou jednou předem vytyčenou cestou. Některá místa na mapě jsou pak uzamčená a dostaneme se do nich až po získání určité dovednosti nebo nějakého předmětu.

Mimo hlavní příběh můžeme své dovednosti zlepšovat plněním nejrůznějších výzev nebo zkoušet hledat tajemné dopisy ztracených duší a následně jim ve vesnici pomáhat od zla, aby se mohli dostat na druhou stranu. Někdy musíme vyřešit nějakou lehčí hádanku, jako třeba poskládat sochy, ale jsou tady i těžší věci. I taková jednoduchá věc jako postavit správnou cestu z levitujících kamenů se záhy mění na těžkou, když na nás při tom dotírají nepřátelé. Dost jsem se bavil u truhel. Pro jejich odemčení musíme za daný čas pozabíjet určitý počet nebo třeba konkrétní druh nepřátel.

Asi nemusím moc zdůrazňovat, že ani zub času se do herního enginu vlastně skoro nezakousl. Hra vypadá skvěle nejen v cut scénách, ale také při samotném hraní. Opravdu jsem měl problém vybrat nějaký screen, protože jsem jich udělal spoustu. Na každém kroku se člověk může kochat výhledem, hezky nasvíceným lesem, vesnicí v plamenech nebo drakem létajícím kolem vrcholků hor. Na výběr je ze dvou grafických režimů. Ten první upscaluje herní rozlišení na 4K, ale nabízí plynulých 60 FPS. Druhý režim běží nativně ve 4K ovšem se 30 FPS. Je tedy jenom na vás, čemu dáte přednost. Ani s více FPS grafika rozhodně nestrádá. Ostatně většina screenů je právě z módu s více FPS.

Takže jak to, že si Kena neodnesla desítkové hodnocení? Trochu zkrátka vadí, že nenabízí vlastně nic moc nového, byť to, co dělá, dělá dobře. Občas mě trochu zlobila přesnost ovládání, které se mi nezdálo tak plynulé, jak bych místy potřeboval, a to samé platí také pro šplhací / skákací části. No a pak je tady ta věc s doskakujícími texturami nebo předměty, třeba při sprintu, což tedy více trápí režim výkonu. To je tak nějak všechno, co bych hře vytknul.

Jinak je to totiž skvělá jízda s postupně gradujícím tempem, bossy, jejichž pokoření je výzva i pro zkušenější hráče, nádhernou grafikou, výbornou hudbou a příjemným příběhem. Ve výsledku jsem tedy dostal to, nač jsem se těšil již od vydání a vlastně se celkově shoduji s tím, co jiní novináři hodnotili již při vydání.