Xboxweb.cz

Na poli adventur je Life is Strange pojem. Studiu Don’t Nod se v roce 2015 podařilo stvořit překvapivý hit, který umně kombinoval paranormální jevy a vztahové drama z pohledu Maxine Caulfield, mladé středoškolačky, jež ke svým superschopnostem přišla jako slepá k houslím. Od té doby se svět rozšířil nejen o další více či méně povedené tituly, ale také o další studio Deck Nine, které si vzalo na starosti také pokračování prvního dílu s podtitulem Double Exposure.

Stará dobrá Max

Návrat do kůže Max je poměrně příjemný – oblíbená hrdinka prvního dílu sice zestárla, ale stále si tu a tam neodpustí nějaký ten vtípek a není si jistá, jak reagovat v různorodých sociálních situací. Po událostech z Arcadia Bay nějakou dobu cestovala, až zakotvila ve městě Lakeport ve Vermontu, tedy na druhé straně Spojených států. Právě tady se stala fotografkou na Caledonské univerzitě, kde mimo jiné vede také seminář fotografování pro místní studenty.

Ačkoli by se mohlo zdát, že své trauma již má za sebou a opět žije normální život, nepotrvá to příliš dlouho. Svou novou nejlepší kamarádku s exotickým jménem Safiya Llewellyn-Fayyad, totiž najde za záhadných okolností zastřelenou, přičemž po vrahovi jakoby se slehla zem. I když úvodní zápletka funguje dobře, osobně bych ocenil, kdyby autoři v tomto případě už vykročili ze zajetého klišé a pokusili se nějakou inovaci. Z příběhu toho příliš prozrazovat nechci, nicméně autorům se podařilo některým očekávaným klišé vyhnout, avšak snaha spojit několik nosných prvků příběhu dohromady je občas řídká a ne vždy drží pohromadě tak, jak by měla.

Na to je celá dějová linka až příliš překombinovaná. To se podepsalo i na důležitosti klíčových voleb, které se zprvu zdají jako zásadní, avšak v praxi mají mnohem větší vliv na chování a přístupu postav k Max, než na vyústění příběhu. Zatímco v prvních kapitolách má tempo hry docela spád, ke konci už hra trochu přešlapuje na místě a v některých případech se možná až příliš křečovitě snaží vymyslet, jak závěr ještě o trochu oddálit a přinést ještě jedno šokující odhalení navíc.

Přesto musím ocenit, že se tvůrcům z Deck Nine nakonec povedlo příběh dotáhnout do úspěšného otevřeného konce, byť osobně bych očekával mnohem větší katarzi v samotném závěru. V tomto ohledu se Deck Nine z chyb Don’t Nodu (a také svých vlastních) nepoučili. Co musím vypíchnout, je vkusná možnost volby konce původního příběhu Max, stejně jako některé decentní odkazy, byť ty nemají na pokračování takřka žádný vliv. Ačkoli předchozí příběh hlavní hrdinky nemusíte znát, abyste si její nové dobrodružství vychutnali, přeci jen díky dodatečné znalosti dostanete další vrstvu zážitku.

Cestování napříč dimenzemi

Série Life is Strange je postavena na paranormálních jevech a ani Double Exposure není výjimkou. Max v první hře měla k dispozici vracení času, avšak kvůli svému traumatu se rozhodla superschopnost nepoužívat a ta postupně odezněla. Poměrně záhy ovšem dostane přístup k nové schopnosti, kterou je cestování mezi paralelními dimenzemi, přičemž hlavní rozdíl mezi nimi je především v tom, že v jedné je Safi mrtvá, zatímco v té druhé je naživu.

To má pochopitelně vliv nejen na samotné postavy, které se musí vypořádat ze ztrátou, ale také na celkovou atmosféru hry, kdy jedna dimenze preferuje studenější barvy a tíživější atmosféru, zatímco ta druhá je pestřejší a „rozjuchanější“. Přepnout se do alternativní reality lze na předem daných bodech a jednou ze schopností Max je také reality částečně překrývat, což využijete v několika situacích a hádankách.

Jak asi tušíte, tato schopnost může být potenciálně velice matoucí, což mohou potvrdit. V nejednom případě je zmatená i samotná Max, která se může velmi snadno splést a zmínit informaci z jedné dimenze před postavou z druhé dimenze. K mému zklamání ale autoři s tímto prvkem nepracovali více a z prvotního nadšení a objevování jsem velmi rychle sklouzl k rutinnímu přepínání podle aktuální potřeby. Toto považuji za jednu z nejvíce promarněných příležitostí ze strany Deck Nine, na které mohli postavit do značné míry i příběh, avšak bohužel zůstali jen u náznaků a nevyužili celý potenciál.

Dialogy jsou opět vycizelované

Co Deck Nine umí, je napsání postav a dialogů. Ty působí neuvěřitelně civilně, ať už s ohledem na uvěřitelnost, nebo na vnitřní motivace jednotlivých postav. Každá z nich si nese nějaké to trauma či zkušenost, která má na jejich chování zásadní vliv, přičemž o co konkrétně se jedná, se nemusíte vždy dozvědět, pokud nebudete pokládat ty správné otázky. Potěšující je skutečnost, že nikdo v novém Life is Strange není dokonalý a každý má nějaký ten škraloup, se kterým se více či méně zvládá vyrovnávat. Kdyby některé postavy byly o trochu méně zatíženy očekávanými klišé, byl bych raději, nicméně ani ty vás nebudou vytrhávat z herního zážitku.

Pro větší imerzi zde máte k dispozici chytrý telefon, jehož součástí je sociální síť a soukromé zprávy či ručně psaný deník. I když toto zpracování kontextu má poměrně velký potenciál, po čase jsem se přistihl, že jednotlivé příspěvky nečtu a jen je odklikávám stejně jako na svém vlastním smartphonu, aby mi na něm nesvítila ikona značící nepřečtenou zprávu. Možná kdyby autoři ubrali na množství a přidali na interaktivitě, případně více tento kanál zapojili do příběhu, byl by můj zájem větší, ale to už se nedozvíme. S tím souvisí i někdy až křečovitá snaha hry vám vše neustále vysvětlovat, aby náhodou něco nevyšlo do ztracena. Kvůli tomu se sice nemáte ve hře kde zaseknout, na druhou stranu některé souvislosti či hádanky bych si rád domyslel sám.

Co nepříjemně překvapí je nedotažená optimalizace a několik drobných přešlapů. V režimu kvality se v některých částech hra až nepochopitelně zasekává, byť grafika rozhodně není tak náročná, aby ji Xbox Series X nezvládal. Nepotěšilo mě ani občasné doskakování textur. Řešením je přepnutí do režimu výkonu, kdy si budete moci titul vychutnat v 60 snímcích za sekundu a díky umně zvolené stylizaci (která je oproti původnímu příběhu posunuta blíže k realistickému zpracování) ani nepřijdete o nikterak viditelné grafické detaily.

Co ale musím vytknout bez okolků, je nedotažený zvuk. Obzvláště v případě, kdy v dialozích hraje hudba na pozadí – zdroj zvuku je v rámci světa totiž umístěn pevně, přičemž při každé změně kamery vychází od někud jinud a má různou intenzitu. Ve chvíli, kdy se vám během dialogu několikrát změní scéna, je tato skutečnost obzvláště rušivá, notabene pokud titul hrajete na sluchátkách.

Občasné kolísání kvality zvuku se podepsalo také na samotném dabingu, který je jinak na vysoké úrovni, stejně jako herecké výkony. Poměrně překvapivá je absence zvuků a ruchů v některých situacích, jako je chůze, či obráceně. V sérii Life is Strange hraje velkou roli tradičně i hudba, nicméně v případě Double Exposure jsem měl pocit, že je trochu odsunuta na vedlejší kolej.

Ano, i tentokrát zde najdeme velmi kvalitní skladby méně známých interpretů, které skvěle dokreslují atmosféru, avšak více se s nimi setkáme jen v meditativních chvilkách pro zamyšlení. Některé části písní autoři použili také i v jiných částech hry, třeba při zapauzování. Ačkoli je motiv písně Someone Was Listening od Dodie chytlavý, umí v některých chvílích nechtěně vytrhnout z atmosféry.

Nevyužitý potenciál zamrzí

Lokace umí působit otevřeným dojmem, nicméně jakmile se v nich jednou zorientujete, přijdete poměrně rychle na to, že jsou vcelku prázdné a moc se toho v nich nedá dělat. To ale neznamená, že by nebylo co objevovat – kromě sbírání polaroidových snímků a fotografování momentek jsou v každé kapitole i více či méně skryté interakce, které je velmi snadné minout. Pokud chcete dohrát hru se vším všudy a zároveň nechcete využívat návodu, nevyhnete se opakovanému hraní či herní době přesahující klidně 20 hodin. Vzhledem k množství větších či menších voleb je ale znovuhratelnost zaručena.

Double Exposure nabízí v rámci jednotlivých kapitol i více různých úkolů k řešení zároveň, přičemž nechybí ani vedlejší dobrovolné úkoly. K mému překvapení není vždy nutné splnit ani všechny hlavní úkoly v dané scéně, přičemž hra vás nikterak nevaruje, že zrovna ten jeden konkrétní úkol vás posune dále bez možnosti návratu. Vy se tak můžete velmi snadno posunout v příběhu, aniž byste chtěli.

Life is Strange má nakročeno k velké budoucnosti

Očekávané pokračování příběhu Max vyšlo studiu Deck Nine vcelku dobře. Autoři se pouštěli do inovací v rozumné míře, a přestože bych já osobně ocenil větší odvahu, lze poměrně snadno pochopit, proč se vývojáři drželi při zemi. Příběh samotný posunul nejen samotnou hlavní hrdinku zase o něco kupředu, ale otevřený konec naznačil i možné pokračování, které by mohlo vystoupit z komorního dramatu směrem ke košatějšímu vyprávění a většímu přesahu napříč různými příběhy. Ostatně propojit tituly z univerza Life is Strange se přímo nabízí.

Nebýt technických přešlapů, nevyužitého potenciálu a časem otravných mechanik, odnesl by si Life is Strange: Double Exposure mnohem lepší hodnocení. I přes mé výtky se ovšem stále jedná o velmi povedený přírůstek do série, který se může stát klíčovým hybatelem pro další vývoj celého univerza Life is Strange, na které fanoušci jistě čekají.