Xboxweb

Adventurní série Life is Strange se nezapomenutelně zapsala do herní historie především svým prvním dílem, za kterým stálo francouzské studio Dontnod. Teenage drama řešící běžné starosti dospívání a zároveň nadpřirozené schopnosti u publika zkrátka zabodovalo. Navázat na tento úspěch druhým dílem se studiu příliš nepodařilo a Life is Strange 2 sbíralo rozporuplné reakce. Ani odbočka Tell Me Why se nepovedla tak dobře, jak její autoři jistě zamýšleli.

Nový přírůstek do univerza má nicméně na svědomí americké studio Deck Nine, které sbíralo zkušenosti nejen na prequelu k prvnímu dílu s názvem Before the Storm, ale také na remasteru původního dílu. Tentokrát navíc hra opouští vydávání po jednotlivých epizodách, což nahrává ucelenému zážitku. Povedlo se ambicióznímu coloradskému studiu alespoň vyrovnat se úspěšnému prvnímu dílu?

Life is Strange True Colors sleduje sympatickou mladou ženu Alex Chen, jež přijela za svým dlouho ztraceným bratrem Gabem do městečka Heaven Springs v americkém státě Colorado. Během prvních okamžiků se setkává také s ostatními výraznými postavami malebného maloměsta, jehož obyvatelé se na její příjezd těšili. Poměrně záhy se Gabovi přihodí nešťastná náhoda, která ho stojí život. A nebo to bylo jinak?

Ihned po vystoupení z autobusu na vás dýchne ta pravá atmosféra Life is Strange. Ať už jde o městskou výzdobu, styl oblékání jednotlivých postav či lidské dialogy, veteráni série si zkrátka budou připadat jako doma. Místy Deck Nine trochu tlačí na pilu až příliš stylizovanými zenovými momenty, které si neodpouští notnou dávku kýče. Naštěstí jsou ryze dobrovolné.

Podobně známé jsou i herní mechanismy, které jsou založeny na objevování a interakci s okolím. Na rozdíl od předchozích her je zde poměrně málo hratelnosti ve prospěch příběhu – například takových hádanek, prvku typického pro adventury, zde najdete jen pár a ještě k tomu příliš nepotrápí vaše mozkové závity. Tvůrci True Colors šikovně pracují s prostředím a nezapomínají ani na citlivý humor, který umí vykouzlit úsměv na rtech. Zároveň je příjemné vidět, že autoři z Deck Nine nehodlali pouze kopírovat šablonu Dontnodu –  LARP v jedné herní epizodě příjemně oživuje celou hratelnost a skvěle pracuje s empatickou schopností Alex, stejně tak jako větší lokace, které je radost prozkoumávat. Škoda jen, že se autoři neodvážili otevřít hráčům skutečně celé Haven Springs. Už by bylo na čase.

Za tímto rozhodnutím možná stojí také technická stránka hry. Hodnotit grafiku u stylizované hry je velmi obtížné, obzvláště když se jedná o ikonický rukopis celé série – zde záleží na vkusu každého hráče. Ačkoli je grafická stránka doposud nejlepší v rámci celé série Life is Strange, doskakování textur na starých konzolích, občasné grafické glitche a především znatelný rozdíl mezi hlavními postavami a těmi vedlejšími je něco, co bych u moderní adventury už vídat nechtěl. Za co si ale autoři zaslouží pochvalu, jsou možnosti nastavení hratelnosti. Ať už jde o možnost změnit velikost titulků, odstranění časově omezených voleb či změnu barev pro osoby s poruchami barvocitu, tohle by měl být standard.

Právě práce s vedlejšími postavami je na jednu stranu skvělá, v kontextu celého příběhu ale znatelně pokulhává. V rámci otevřenějších lokací totiž máte možnost vyzpovídat či pomoci i vedlejším postavám, které mají taktéž své radosti i starosti. Autoři tyto vedlejší postavy napsali poměrně uvěřitelně a nezapomněli do nich vložit také ty správné emoce, nicméně kvůli tomu, že tyto interakce můžete velmi snadno minout, je značná část vedlejších postav později vyškrtnuta z dalšího průběhu hlavní příběhové linky. Ačkoli se z vyústění vedlejších příběhů může zdát, že mají dopad na relativně malý svět, až příliš často se stane, že na danou vedlejší postavu už nenarazíte.

Příběh by měl být tou nejsilnější stránkou Life is Strange True Colors. Ten je rozkročen do dvou paralelních linek a je protkán celou řadou klišé, kvůli čemuž jsou dějové zvraty cítit na hony daleko. Na samotných klišé není nic špatného, jen vyžadují citlivý přístup a neotřelé zpracování. To bohužel True Colors chybí a právě kvůli tomu hra přibližně v polovině začne ztrácet tempo. Autoři totiž nezvládli vybalancovat detektivní krimipříběh o poražení zlé nadnárodní korporace se snahou Alex najít si své místo ve světě Life is Strange. Zatímco detektivku si Deck Nine klidně v rámci True Colors mohli odpustit, vyrovnávání se s vlastní minulostí a s pocity Alex mohlo dostat větší prostor, neboť se jedná o tu výrazně lepší část příběhu.

Aby nedošlo k omylu – příběh True Colors rozhodně není špatný, jen nedosahuje kvalit prvního dílu. Dialogové volby sice nemají žádný zásadní vliv na vyústění celého příběhu, přesto se u mnoha z nich pozastavíte a budete váhat, která je ta správná. Co hra zvládá naprosto bravurně, je práce s emocemi. Pakliže nejste jen kus kamene, budete dobře napsané dialogy a emotivní scény prožívat stejně intenzivně jako hlavní představitelka, byť občas má příběh tendenci sklouzávat k patosu. Ostatně právě emoce jsou hlavním leitmotivem True Colors.

Alex má totiž jako většina hlavních postav v sérii Life is Strange svou superschopnost. V jejím případě se jedná o jakýsi druh empatie – Alex umí vycítit náladu jiných lidí a s jejich emocemi taktéž zvládne pracovat. Jejich podoba je znázorněna barevnou aurou (proto název True Colors) podle toho, zda se postava zrovna cítí smutně, naštvaně či má dobrou náladu. 

Premisa empatie jako superschopnosti je velmi dobrá a v rámci světa Life is Strange funguje dokonale. Jedná se o příjemnou změnu oproti vracení času či telekinezi. Civilnější pojetí superschopností je studiu Deck Nine ostatně vlastní – v jejich prvotině ze světa Life is Strange si bez nich ostatně také museli poradit.

Právě na práci s empatickou schopností je bohužel poznat, že Deck Nine nejsou tyhle „čáry máry” zrovna dvakrát po chuti. Alex totiž chybí jakási záklopka či brzda, která by její schopnosti nějak limitovala. Ačkoli v prvních dvou dílech Life is Strange byly superschopnosti více z nadpřirozených luhů a hájů, dříve či později jejich nositelé narazili na hranice, které měly vliv na vyústění příběhu. Ve většině případů je empatie redukována pouze na nástroj, jak si otevřít další dialogovou možnost a skutečně kreativního využití najdete v True Colors poskrovnu, což je velká škoda.

Alex se v několika momentech pozastaví a hráči naznačuje, že přílišné využití její schopnosti na ni může mít negativní dopad, v praxi se ale hlavní hrdinka za minutku oklepe a pokračuje ve své pouti dál, jako by se nic nestalo. Použití schopnosti na druhé je rovněž nevyvážené. Zatímco u jedné postavy má naprosto fatální dopad na její emoční stav, jiná z toho vyvázne bez větších šrámů na duši. V neposlední řadě zneužití Alexiny schopnosti autory v závěru hry jakožto pomyslné berličky nedává v kontextu True Colors bohužel smysl a trochu sráží celkový dojem.

Důležitým prvkem každé Life is Strange hry je bezesporu soundtrack. Tady nemá smysl chodit příliš dlouho okolo horké kaše – pokud vám sedly indie skladby předchozích her, budete si v True Colors připadat jako ryba ve vodě. Novo Amor, Kings Of Leon či Cyrus Reynolds jsou velmi zajímaví interpreti, byť se podle mého názoru původním muzikantům v čele s Syd Matters, alt-J nebo Bright Eyes rovnat nemohou. Hudba každopádně hraje v True Colors zásadní roli.

Nebylo by to Life is Strange, kdyby se v něm neřešila také sexualita hlavní postavy. Alex autoři od začátku nikterak nedefinovali, takže její afinita k mužům, či ženám je čistě na hráčově volbě. Vzhledem k zasazení to ale nedává příliš smysl a tvůrci z Deck Nine toto „rozhodnutí” implementovali velmi necitlivě. Zatímco v dospívání je jistá zmatenost ohledně sexuality naprosto normální a v kontextu předchozích her nikterak nerušivá, v případě True Colors se jedná o dospělou ženu.

Ta by měla mít o své sexualitě alespoň nějakou představu. Sama Alex komentuje potenciální romanci mezi Steph a Ryanem poměrně nezúčastněně, což působí značně nevěrohodně, nemluvě o tom, že už od začátku je Steph protěžována, jakožto známá postava z Before the Storm (a taky dostane vlastní příběhové DLC Wavelengths). Autoři tím trochu ubírají na dynamice, která by mohla milostnému trojúhelníku značně prospět.

Hra v tomto ohledu selhává, stejně jako v jednom se stěžejních prvků Life is Strange – otevírání tabuizovaných témat. Zatímco první díl se věnoval šikaně, druhý díl se okrajově dotýkal vztahu k imigrantům a rasismu a Tell Me Why zase otevřel téma transgender, True Colors se o nic podobného nesnaží. Ačkoli se předchozím dílům nepodařilo mnohdy tato témata uchopit nejlépe a také za to byly kritizovány, alespoň se nesnažily být oním proslulým „bílým toustem s máslem”. Snaha být tady pro všechny a hlavně urazit co nejméně lidí z True Colors doslova čiší, byť příležitostí otevřít tabuizované téma určitě měla hra více než dostatek.

True Colors je povedený přídavek do adventurní série Life is Strange. Autorům z Deck Nine se podařilo skvěle vystihnout atmosféru celé série i přes to, že s ní mají přímou zkušenost pouze v rámci jedné hry, a to ještě dosti odlišné oproti záměru, s jakým Dontnod vytvořil své první dílo. Americkému studiu se povedlo nejen dodržet charakteristické prvky celé série, ale zároveň se nebálo experimentovat s novými přístupy, které jim vyšly na výbornou. Hra má také sympatickou délku – nový přírůstek do série Life is Strange zvládnete dohrát za deset až čtrnáct hodin.

To ale neznamená, že by True Colors vynikalo ve všem, na co sáhne. Příběh přeplněný klišé autoři nezvládli ukočírovat do úspěšného konce a zhruba od poloviny hry se jim začíná rozpadat pod rukama. Vedlejší postavy sice Deck Nine zajímavě nakouslo, nicméně až na výjimky je nedokázalo dotáhnout do úspěšného konce – a to jak obrazně, tak doslova. A ač je empatická superschopnost Alex skvělým nápadem, její ničím neomezené použití sráží celkový dojem.

I přes veškeré výtky se k Life is Strange True Colors budu rád vracet. Titul totiž ve mě zvládl vykřesat emoce, což je na hru obdivuhodný úspěch. Vzhledem k tomu, že o emocích je True Colors v první řadě, rozhodně odvedli autoři ze studia Deck Nine skvělou práci, byť různých nedostatků a přešlapů je ve hře na můj vkus příliš. Skalní fanoušci série si k hodnocení mohou přidat ještě jeden bodík k dobru.