Xboxweb.cz

Mohl bych tu začít tahat triko, jak je Warhammer 40 000 neustále zpracováván do sotva průměrných her. Jenže s ohledem na jeho velikost bych toho musel znát mnohem víc než jen rozložení frakcí, hrubý obrys dějových pozadí a fakt, že jde o univerzum, které je mohutně adaptováno do knih, filmů a samozřejmě her. A není třeba hlubokých znalostí, abych si všiml pravidelné roční ofenzívy titulů, kterým propůjčuje licence Games Workshop. A přestože jde většinou o tahovky, taktické akce a strategie, občas někdo vystoupí z řady a pořádně flákne do stolu. Někdy se zadaří a vznikne Vermintide. A jindy zase ne.

Sci-fi svět Warhammeru nejspíš pozná každý. Industriální prostředí budoucnosti, kde se potkávají horníci se strojaři, aby společně vytvořili základ pro antické sochaře, kterým jejich velkolepá díla neustále zkrášlují metalisté nejrůznějšími lebkami a řetězy. Možná proto se mi kulisy vzdálené lidské společnosti tolik líbí. Jsou syrové, temné, řezavé, studené, lehce děsivé a neustále prolévané krví. Tohle prostředí musíte milovat. Je na něm něco znepokojivého, zároveň je neskutečně přitažlivé. Jako pracovnice vykřičeného domu, která v latexu s obnaženými bradavkami láká k návštěvě svého privátu, a přitom šleháním biče přetíná nedopalky na zemi. Je to dost úchylné, souhlasím, ale to je i Necromunda: Hired Gun.

Malý tým Streum On Studio po tomto projektu zamíří do pracovního tábora, kde ho budou orkové od úsvitu do soumraku mlátit po pazourách, a přitom mu chrchlat do obličeje včerejší shnilé jídlo. Výjimku dostanou pouze umělci stojící za level designem, protože jejich práce je od prvních minut neustále ponižována. Kreativní část studia byla nesjpíš jediná, která pochopila, na čem pracuje a před vývojem pečlivě studovala. Třináct úrovní zdobí bravurně vystavěné profily. V rámci možností podzemního města se lokace střídají s nečekanou kreativitou a nápaditostí. Tunely střídají stoky. Ty vysoké paláce, do kterých vede ďábelská vlaková souprava a v mezičase si skočím do obrovských sléváren nebo na futuristickou válečnou frontu.

Každá výprava nese štít Warhammeru. Otlučený, podrápaný a zasviněný zaschlou krví. Jenže za tou první legií, která dostává neustále po tlamě, se ukrývá i velká inspirace klasickými střílečkami. Kdosi chytrý dobře věděl, jak zpracovat horizontální stavbu levelů známou z DOOMu a také členité koridory patřící pod Wolfensteina. Kdybych potkal jako parťáka Blazkowicze, překvapení by nebylo na místě a s pokorou bych se mu uklonil. Za lokace, kam jsem se opakovaně vracel ve vedlejších misích, by se nestydělo 8 z 10 stříleček na trhu. Tak dobře jsou místa posledního spočinutí nadurděných frakcí zpracovaná. Bohužel jsou to jediné, co můžu s radostí pochválit.

Aby totiž hřiště milovníka drsných kvérů a nadupaných zásobníků došlo uznání, potřebuje dobře zvládnutou, a především zábavnou hratelnost. Už jsem byl svědek mnoha klopýtnutí, kdy i ti nejpovolanější zapomněli na to, co činí střílečku střílečkou. Hired Gun má téměř všechno. Jen ve fázi klinické smrti, kdy hysterky hledají poslední vůli manžela a představení dávají poslední pomazání. Akční část hry, tedy ta většinová, je zcela zabitá prapodivným ovládáním, jehož reakce by nezmapovalo ani špionážní letadlo americké armády. Přestože jsem dostal doporučení na úpravu citlivosti, ani za sopel jednorožce by se mi nepodařilo gamepad vyvážit do optimální polohy. Titul je primárně dělán na PC, kde klávesnice s myší zastanou práci, jak se patří, ale co na konzoli?

Míření je buď moc rychlé nebo naopak pomalé. Při mířidlech zatuhne úplně a já mám pocit, že tahám kopcem krávu s kostelním zvonem na krku. Citlivost má sice tradiční nastavení v rozsahu sta bodů, ale ideální kombinaci, která by se alespoň částečně blížila pohodlné střelbě, jsem prostě nenašel. Možná by to zachránil odstupňovaný auto aim, ale ten v jedné polovině nastavení doslova trhá zbraní za nepřítelem a v té druhé ho naopak zcela ignoruje. Po třech misích a dvou hodinách kalibrování došlo na kapitulaci. Nezbylo, než zvolit cosi jako zlatou střední cestu a té přivyknout. S velkým sebezapřením a pocitem naprostého znásilnění mého pohodlí.

Ona totiž Necromunda je dobrou hrou. Tam někde uvnitř, kde se koncepty a skicy teprve stávají hmatatelnou ukázkou hry, se kterou se jde za vedením pro peníze na vývoj. Ve velmi ojedinělých případech jsem se dokonce bavil a s radostí kosil hordy nepřátel. Slastný pocit ustřelené hlavy střídaly exekuce na blízko, během nichž došlo na nože, pistole a silné pěsti. I to dobré se však po čase okouká a ohraje. Variabilita nepřátel je hodně tristní a koukat neustále na stejné modely, případně na gumové huby obrů, dlouho nevydrží ani masochista. Jako bonus, AI je hodně pitomá a místo aby využila přečíslení nebo malé bossy ve svých řadách, chodí jak hladový čokl za buřtem. V kampani nefunguje téměř vůbec a jediné, kde poznáte její sílu, jsou vedlejší kontrakty stylu zaber, osvoboď nebo rozbij

Autory fackují základy žánru a oni se přesto vydali do dalšího, aby v cyberpunkovém stylu načrtly RPG prvky. Říkám načrtli, protože kde takový Biomutant hýřil kreativitou, tam se nájemný lovec odměn zmůže na vylepšování výzbroje a skromný strom dovedností, který je možné spatřit téměř v každé hře. Modifikovat zbraně se mi příliš nechtělo, protože kořist z misí přinášela stále nové. Ale pokud si chcete prolétnout jen kampaň, pak vám obchod a dokupování dílů padnou k užitku. Biomechanické díly mají potenciál, ale po odemknutí určitého typu už dochází jen k zesilování jeho předností. To není úplně nejlepší řešení a motivace. Rozhodně bych vylepšení používal mnohem víc, kdyby neměla horší přístupnost přes kruhovou nabídku.

Zbytek věcí je vlastně nadbytečný. Modifikovatelný pes sice může krátkodobě zaměstnat nepřítele, ovšem nakonec mě bavilo jen jeho přivolání pískací krysou. I jako plně kovový mazlíček totiž příliš nevydrží a jediný povel ho předurčuje k brzké záhubě. Ladem leželo také běhání po zdech, které na rozdíl od jiných stříleček, nemá praktické využití, protože ho plně nahrazuje dvojskok a vystřelovací hák. Nerad, ale mezi zbytečnosti řadím i příběh. Hrdina se slovníkem prvoligového fotbalisty nemůže najít sympatie snad ani u ryb v tůni. Nejčastěji se zmůže na dvě věty nebo strohé popohnání dialogu. Ostatně žádná z postav není tak zajímavá, aby se zapsala do povědomí, natož hráčova srdce. Dialogy jsou vedené tím nejprimitivnějším způsobem a veškeré motivy dopující příběh vyznívají béčkově nebo dokonce směšně. Warhammer je výpravný a Necromunda špinavá jak zatoulaný kocour. Ale vývojáři to neumí prodat, ostatně jako většinu své práce.

Pravidelný technický závěr tentokrát budiž varováním všem majitelům konzolí řady Xbox One. Ani kdysi vrcholné „Xko“ si se hrou neporadí. Počty snímků kolísají jak staříkův puls při striptýzu a ladnost chodu je termín, k němuž se hra neblíží ani na délku žhnoucí hlavně kulometu. Věčné sekání, dočítání, dokreslování a padání do nabídky konzole je stejnou součástí hratelnosti jako přebíjení prázdného zásobníku. Series X má dost výkonu, aby udržela snímky aspoň nad průměrem, i když k pádům dochází taky. Naštěstí ji pomáhá SSD disk, který některá technická opomenutí dokáže zahladit a učesat natolik, že se dá mluvit o plynulosti.