Xboxweb.cz

Detroit, blízká budoucnost. Město sužuje nekontrolovatelná vlna zločinu. Pouliční gangy bojují o nadvládu nad ulicemi a policii chybí lidé i prostředky. Nadnárodní korporace Omni Consumer Products dostala od vedení Detroitu zakázku na řízení policejního sboru. Ideální příležitost otestovat nejnovější produkt – policistu Alexe Murphyho, který byl po neúspěšné akci prohlášen za mrtvého a znovu přiveden k životu jako RoboCop.

Kdo by neznal ikonický béčkový snímek z 80. let vzniklý pod taktovkou Paula Verhoevena, který si získal srdce diváků i kritiků pro svou neotřelou kombinaci dystopické sci-fi tématiky, explicitního násilí a notné dávky černého humoru. Vývojáři z polského studia Teyon, jež mají na kontě herní zpracování Ramba či Terminátora (a nutno podotknout, že ne zrovna povedená), se pouštějí do zpracování další klasiky z konce minulého století, RoboCopa. Povedla se jim důstojná pocta ikonickému hrdinovi, nebo se vývojáři jen snaží svézt na nostalgické vlně?

Už první minuty ve hře dávají tušit, na čem celý titul pevně stojí – spousta nepřátel, neustálá střelba a suché hlášky. Ostatně co také jiného čekat od akční střílečky z pohledu první osoby. Samotná střelba je vcelku dobře zpracovaná, avšak chybí jí onen obtížně definovatelný pocit, že v rukou svíráte nástroj zkázy, kterým poloautomatická pistole Auto-9 bezesporu je. Robotická sterilita sice k RoboCopovi patří, nicméně jsem se neubránil pocitu, že jde spíše o shodu náhod než autorský záměr.

Ikonická pistole není jedinou zbraní, se kterou můžete operovat. Z rukou mrtvých nepřátel můžete vyrvat celou řadu palebných zbraní, jako jsou pistole, samopaly, brokovnice, automatické pušky, lehké kulomety či dokonce známá odstřelovací puška s výbušnými střelami. Na výběr toho máte poměrně dost, ovšem až na několik specifických situací nemáte prakticky žádnou motivaci k jejich využívání. Základní pistole Auto-9 má totiž minimálně na začátku hry zásadní konkurenční výhodu, a tou je nekonečná munice. Později se v rámci herních mechanik přidají také modifikace skrze nalezené základní desky, jež upravují fungování zbraně.

I když byl záměr tvůrců v tomto ohledu jistě upřímný, zpracování nedopadlo nejlépe. Poměrně záhy jsem se dostal k základní desce, která po osazení těmi správnými uzly vytvořila z RoboCopovy zbraně plně automatickou pistoli s nekonečnou municí, bez nutnosti přebíjet a s vysokou mírou poškození. Tím jsem dostal do rukou až extrémně silný vražedný nástroj, díky kterému jsem neměl motivaci experimentovat s jinými sestavami či je měnit dle potřeby.

Většina nepřátel, na které ve hře narazíte, příliš mnoho inteligence nepobrala. Jejich síla je v počtu a kromě toho se nijak nesnaží vás obejít, překvapit nebo jakkoli taktizovat. Jejich maximem je krytí za překážkou, zpoza které ale stejně po chvíli vykouknou, i když ji vytrvale zasypáváte olovem. Občasní spolubojovníci se také mohou pochlubit jen dvěma mozkovými buňkami a mají štěstí, že jsou v rámci hry nesmrtelní. Takový granát, jenž je jediným zdánlivě taktickým prvkem nepřítel, jim sem tam přistane pod nohama a ani trochu je nerozhodí. Naštěstí nejsou úplně neschopní a v boji vám alespoň trochu pomohou, což může hrát roli především na vyšší obtížnosti.

Likvidace zástupů nepřátel se po chvíli omrzí, čemuž měly pomoct různé druhy zločinců. Hra vám je postupně během hraní dávkuje a stylově představuje, avšak v drtivé většině času vyprovázíte ze světa obyčejné chuligány, kteří jsou více či méně opancéřovaní. RoboCop: Rogue City totiž nevyužívá potenciál nepřátel na maximum, ale dávkuje je po malých soustech. Jen výjimečně se stane, že vás noví nepřátelé donutí změnit taktiku. Celkově lze hratelnost shrnout spojením „tupá střílečka“ – v rámci boje se totiž pohybujete po uzavřených a příležitostně také polootevřených koridorech, kde nemáte šanci zabloudit či alespoň zdánlivě taktizovat. RoboCop ze své podstaty neumí běhat, ovšem krčit se a krýt za překážkami by umět mohl. Vzhledem k tomu, že tyto prvky nejsou v jeho základní výbavě, musíte se holt spokojit s taktikou „zastřel je dříve než oni tebe“, která je z pohledu RoboCopa zábavná, ovšem jen chvíli.

Tvůrci z Teyon se pokusili hratelnost oživit alespoň přidáním lehkých RPG prvků. Za plnění hlavních a vedlejších úkolů získáváte zkušenostní body, přičemž po nasbírání 1 000 bodů dostanete za odměnu jeden bod dovednosti. Ten můžete libovolně investovat do několika kategorií, které vám například vylepšují zdraví, zvyšují palebnou sílu nebo pomáhají v rámci dialogů. Některé schopnosti jsou přitom užitečnější než jiné – kupříkladu skrze bojové vylepšení si můžete odemknout nové schopnosti, jako je štít, rychlý úhyb nebo možnost zastřelit odraženými náboji více nepřátel. Naproti tomu konverzační schopnosti, které vám vylepšují důvěru veřejnosti jsou prakticky zbytečné, neboť hra s touto mechanikou pracuje jen minimálně.

Nenechte se ale zmást, RoboCop: Rogue City má ambici být něčím víc než jen pouhou střílečkou. Po úvodní koridorové misi vám titul představí dvě místa, kde budete trávit většinu herního času – policejní stanici a kus otevřeného města. Na stanici můžete vždy splnit několik drobných misí pro kolegy, v rámci otevřeného světa pak máte kromě hlavního úkolu i nějaké vedlejší, včetně typické policejní práce, kterou je vypisování pokut za špatné parkování. Vedlejší úkoly jsou překvapivě zábavné, nepříliš dlouhé a nespadají do zajetých kolejí klišé. Potenciál otevřené části Detroitu, do které se několikrát vrátíte v různou denní dobu, ovšem zůstal nenaplněn. Jistě, chytit vandala sprejujícího na zeď nebo dát pokutu za pití alkoholu na veřejnosti je příjemnou změnou, přesto působí pulzující město prázdně a vedlejších aktivit není mnoho.

Kde hra sbírá nejvíce pozitivních bodů, je celková stylizace. Vývojáři se inspirovali prvním a druhým filmem, přičemž důraz na některé detaily je až maniakální. Hudební doprovod využívá motivy skladatele Basila Poledourise, které složil pro první snímek a dodnes je považován za jeden z nejlepších soundtracků v akčních filmech. Narážkami na filmové snímky a typickým verhoevenovským humorem se to jenom hemží. S tím se ovšem pojí i negativa, které béčkové filmy s sebou nesou – místy přílišné lpění na předloze působí lacině a odfláknutě, obzvláště po technické stránce.

Samotný RoboCop vypadá dobře, avšak ostatní postavy už tolik péče nedostaly. Animace jsou toporné, mimika neodpovídá dnešním standardům, kvalita textur občas nepříjemně překvapí a prostředí vypadá dobře jen do chvíle, než začnete zkoumat dílčí detaily. Částečná zničitelnost mu sice pomáhá, ovšem do té chvíle, než narazíte na první objekt, který by podle logiky hry měl jít prostřelit, ale bohužel nejde. Pak se celá iluze herního světa rozpadá jako domeček z karet. Nevyhnete se ani chybám a bugům, které mnohdy i zabraňují dohrání vedlejších úkolů.

Obdobnou Potěmkinovu vesnici vystavěli vývojáři také v rámci příběhu. Ten se ani nesnaží být originálním a svébytným přídavkem do univerza RoboCopa a zcela nepokrytě vykrádá celou řadu scén a situací z prvního a druhého filmu. Navštívit řadu míst známých z filmových zpracování sice hraje na tu správnou nostalgickou strunu, ovšem pocit déjà vu je až příliš silný a po spokojeném dopaminovém úsměvu servíruje hořké zklamání.

Hlavním motivem příběhu je opět zápolení lidské a robotické stránky RoboCopa, se kterým mu pomáhá psycholožka, jež má také své trauma spojené s kyborgy. Ústřední záporák, než se dozvíte jeho pravé jméno, se nazývá jednoduše New Guy a jeho motivace jsou natolik křehké, že je ani samotní autoři neberou příliš vážně. Co má v rámci příběhu působit jako nečekané plot twisty, vyznívá do ztracena. Linek příběhu je ovšem hned několik, avšak mimo tu „hlavní“ se zmíněným novým záporákem není žádná z nich dostatečně nosná a její uzavření vás pravděpodobně příliš neuspokojí. Vývojáři totiž neváhali do příběhu nacpat maximální množství známých prvků, scén z filmových zpracování a více dějových linek, nicméně dopadlo to stejně, jako když pejsek a kočička vařili dort – břichabolem.

Dialogové možnosti mají tu moc ovlivnit osudy některých postav, bohužel jsou ale jejich osudy a motivace vykresleny povrchně, kvůli čemuž vám na jejich dalším směřování nebude záležet. Hře neprospívá ani dávkování na jednotlivé kapitoly, které jsou od sebe poměrně přísně oddělené. Než jako konzistentní příběh a cesta RoboCopa za spravedlností působí celý koncept chaoticky a rozsekaně, kdy se často objevíte na místě a vlastně ani nevíte kde a proč tam jste. Obdobně jsou řešeny i cutscény, které jsou vytvořeny v enginu hry. Ačkoli vypadají na pohled stejně, některé lze přeskočit celé, zatímco u jiných můžete přeskakovat jednotlivé dialogy.

Nepomáhají jim ani mnohdy podivné úhly kamer, které rozbíjejí celkový zážitek. Dabing minimálně u hlavní postavy RoboCopa není špatný, za což může angažování herce Petera Wellera, který ztvárnil ikonickou postavu i v prvních dvou filmech. Narazíte ale také na celou řadu jiných známých postav z celé série a také na několik nových, které příjemně překvapí. Vedlejší postavy jsou na tom o poznání hůř a nezřídka působí odfláknutě. To platí i o dialozích, které občas udeří hřebíček na hlavičku, avšak umí také pořádně ustřelit a jsou jednoduše hloupé.

Podle vývojářů se herní doba pohybuje mezi 20 až 30 hodinami, což víceméně odpovídá, hrou ale můžete proletět i rychleji. RoboCop: Rogue City na začátku nastaví poměrně slušné tempo, avšak to si nevydrží po celou dobu a především ke konci hře začne docházet dech. Přitom bezezbytku platí, že fanoušci předlohy si každou minutu budou užívat o něco více.

RoboCop: Rogue City je dobrou poctou filmové předloze, ze které si bere jak to dobré, tak bohužel i to špatné. Polské studio Teyon nedokázalo vystoupit ze svého stínu a znovu naservírovalo hráčům jen průměrný zážitek, který je spíše nostalgickou jízdou než svébytným titulem. Hře by neškodila větší míra originality a vlastní příběh, stejně jako propracovanější herní mechaniky a vizuální stránka. Fanoušci značky sice dostanou přesně to, po čem dlouhá léta toužili, avšak Robocop: Rogue City se velmi rychle přejí a v paměti nevydrží příliš dlouhou. V jádru se ale nejedná o špatnou hru, jen mírně nadprůměrnou.