Xboxweb.cz

Žánr science fiction mám rád od doby, co jsem viděl Vesmírnou odyseu. I když jsem tenkrát absolutně nechápal, co mi chce sdělit, fascinoval mě svět, jehož součástí se nikdy nestanu. Během let pozdějších, kdy jsem knihovnu plnil Asimovem, Bradburym a Heinleinem, mě ale uchvátil jiný poutník budoucností, a to Philip K. Dick. Jeho pohledy do neznáma, v nichž se lidství stává obchodním artiklem a člověk lehce nahraditelným „komponentem“, mají dodnes mrazivou atmosféru. S každým úspěchem technologického vývoje navíc dostávají reálnější obrysy. Jakmile se tedy nějací autoři inspirují jeho myšlenkami, jsem připravený věnovat jim pozornost.

Třeba, že to německé studio Daedalic přímo nezmiňuje, jejich Berlín roku 2048 těžko zapře myšlenky oblíbeného spisovatele. Futuristický svět, kde nikdy nevidíte denní světlo, je plný neonů, špinavých ulic a reklamních poutačů, které vám lezou až do postele. Zapojení robotů do lidského života je v plném proudu. Stroje pomalu nahrazují obsluhu nemocnic, složky vymáhající právo, lidi v jejich zaměstnáních a stávají se nedílnou součástí rodinných domácností. Najdou se samozřejmě rebelové bojující proti systému. Ti umírněnější tráví svůj život na pokraji společnosti, zatím co radikálové páchají bombové atentáty na technologické firmy, což je v tomto případě korporace Kurtz.

V těchto kulisách se chopíte novináře Richarda Nolana. Ani on nevítá veškerý pokrok s otevřenou náručí, což velmi ironicky dává na odiv ve svých sloupcích. Jeho problémem teď ovšem není nový robotický člen rodiny, kterého zakoupila jeho žena, ale autonehoda. Události s ní spojené jsou jen velmi mlhavé. Jestli probuzení v nemocnici nebylo dostatečný šokem, tak návrat domů ano. Žena a syn jsou pryč. Pohádka o návštěvě rodičů se vytrácí v den jejich údajného návratu, což Richarda dost znepokojuje. Přestože jejich vztah nebyl v poslední době idylický, nehodlá si připustit fakt, že by ho manželka opustila bez nejmenšího slova. Začíná tedy pátrat na vlastní pěst, ať už ho stopy zavedou kamkoliv. Třeba k Adamovi.

Jde o druhou důležitou postavu příběhu. Adama s Richardem spojuje několik věcí. I on měl autonehodu, také pracuje ve sféře ovlivňující lidské mínění a doma na něj čeká syn se ženou. I když čeká je silné slovo. Manželka je ambiciózní workoholik a klučina si vystačí s robotickou hračkou, která mu je nejlepším přítelem a domácím učitelem. Hoch navíc musí každý den docházet do zdravotnického zařízení, kvůli tajemné nemoci. Nicméně světy obou můžu už stejné nejsou. City5 je přímo pravým opakem melancholického Berlína a na první pohled se jeví jako vysněný ráj stavebních developerů. Adamův dokonalý život se ale změní v den, kdy ho Richard kontaktuje s životně důležitou prosbou.

Tolik asi k úvodu State of Mind. Pokud si myslíte, že jsem vám právě vyzradil polovinu děje, tak se můžete dál v klidu věnovat čtení. Příběh rozhodně není na jedno odpoledne a v pozdější fázi se vám do rukou dostanou i další postavy. Richard s Adamem možná jsou stěžejními pilíři, ale ne jedinými hratelnými charaktery. Žánrově se titul staví někam mezi sci-fi, thriller a drama, a to s velkou převahou vědecko-fantastické složky. Pokud místo literatury volíte raději filmy, přiměje vás hraní vzpomenout na snímky Blade Runner, Já, robot, Total Recall, Šestý den nebo Matrix. Herně se pak bavíme o detektivní adventuře s logickými hádankami.

Herní náplň je tedy více méně jasná. Chodíte z místa na místo a přes interakci s předměty a postavami skládáte dohromady dějovou skládačku. A to poměrně velkou. U podobných her jsem zvyklý, že sotva se pořádně rozjedou, mávají na mě titulky s vřelým poděkováním za hraní. Tentokrát jsem si na ně musel počkat více jak deset hodin. Během nich si hra připravila několik zajímavých odboček ve formě miniher a logických překážek. Skládání fragmentů minulosti, ovládání robotů, skenování lidí dronem nebo hraní na klavír. S ohledem na to, jak malý prostor vám oba světy dávají při pohybu, je aktivit poměrně dost a přicházejí vždy, když už bylo povídání tak akorát. Přesto je linearita vyprávění až moc přímočará. Z hlavního děje takřka nelze uhnout. Veškerá vedlejší interakce je tedy spíše informačního charakteru. Škoda toho, neboť po nějakém čase ztratíte zájem o prostředí a jdete primárně po další příběhové indicii.

Scénáristovi se musí přiznat snaha vybudovat věrohodný svět zítřka, avšak má na něj malý plácek. Rád bych věřil této vizi budoucnosti, kde lidská „duše“ není nic jiného než modifikovatelný soubor jedniček a nul. Kde jeden hacker stačí na to, aby se osudy třech lidí nadobro změnily. Ale funguje to jen částečně. Za prvé, příliš brzy jsou odkryty všechny karty, takže ještě před polovinou tušíte, kam se zbytek hry ubere. A pak je tu postava samotného Richarda, která nezískává zrovna pozitivní body. Vlastně mu ani nepřejete, aby rodinu našel, protože jeho sebestředné ego má pro něj vyšší hodnotu než rodina. Je to takový ten kariéristický hajzlík, který jde za svým stůj, co stůj a v případě selhání hledá chyby u druhých. Ostatně mezi kolegy a přáteli moc oblíbený také není. Pozdější transformaci na vzorného rodiče mu tak budete věřit jen velice těžko.

Přesto jsou 40. léta 21. století přesně tím místem, které vás fascinuje a zároveň vám točí žaludek do spirály. A do značné míry za to může i grafická stylizace. Polygony jsou skvělou volbou, protože podporují dojem, že to celé vlastně nemusí být vůbec skutečné. Na rozdíl od takové Mulaky, State of Mind pracuje s mnohem členitějšími modely, což prospívá mimice tváří a drobným detailům. Dojem kazí jen virtuální uživatelské rozhraní, kterému chybí ostřejší obrysy. A ne, nemyslím si, že to byl záměr. Trochu nešťastně jsou pak řešeny kolize s postavami. Robot obývající Richardův byt má tendenci chodit za ním. Často mi tak zablokoval východ z místnosti a já byl nucený odejít až do roku pokoje, aby se ten slouha pohnul blíž ke mně. Dabing a soundtrack padnou jak postavám, tak dění, jen prostorová orientace zvuku má slyšitelně horší vyladění. Nezřídka jsem slyšel hlas z opačné strany, než postava stála.