Xboxweb

Hned na úvod se musím k něčemu přiznat: nesnáším muzikály. Ať už jde o divadelní klasiky či moderní pohádky od Disneyho, jakmile se začne zpívat, beru nohy na ramena. Přesto jsem měl během oznámení hry Stray Gods zvláštní pocit, který mě ke hře z nějakého důvodu táhnul, a já měl chuť si ji vyzkoušet. A musím říct, že mě prvotina od Summerfall Studios naprosto okouzlila a změnila můj pohled na celý žánr muzikálů. O tom ale více v této recenzi.

Hlavní protagonistkou Stray Gods je dívka Grace. Ta ve škole příliš úspěchu neměla a ani její hudební skupina nevypadá, že by měla každou chvíli prorazit. Při neúspěšné snaze oživit uskupení novým členem ale náhodou narazí na tajemnou ženu jménem Kalliopé a jejich společný duet v sobě má cosi magického. Vše se ale záhy zvrtne, Kalliopé je zavražděna a tíha tohoto činu padne právě na Grace. Ta je souzena nikoli policií, ale rovnou panteonem řeckých bohů, tedy alespoň těmi, kteří z něj zbyli.

Kalliopé totiž byla poslední múza a její hlasové schopnosti přešly na nicnetušící Grace, která může svým podmanivým zpěvem přesvědčovat ostatní. Osud však chtěl, aby místo okamžité smrti za údajnou vraždu dostala týden na to, aby prokázala svou nevinu. A právě v tomto bodě začíná přibližně sedmihodinové dobrodružství Stray Gods.

Z hlediska příběhu se jedná o velmi zajímavý a neotřelý námět, za kterým stojí David Gaider, veterán ze studia Bioware, který pracoval například na sérii Dragon Age. Debatovat s řeckými bohy a polobohy, jako je Apollón, Persefona, Aténa či Pan, je zábavné především s ohledem na jejich stáří a prožitky, které mají za sebou. Každá z postav má svou vlastní osobnost a motivace, přičemž jejich objevování je napínavé a zábavné. Možností, jak příběh dokončit, je hned několik, takže záleží čistě na vás, zda při vyšetřování spojíte síly s melancholickým Apollónem, věčně naštvanou Persefonou či snad se záludným Panem. V průběhu hry si na jednotlivé postavy můžete vytvořit jak pozitivní, tak negativní názor, přičemž je velmi pravděpodobné, že jej postupem hry změníte. Stejně jako v řecké mytologii, ani ve Stray Gods nechybí celá řada dramat, traumat a osobních křivd, stejně jako lásky či humoru.

Hlavní příběhová linka je poměrně snadno předvídatelná a nejspíše se nestane, že byste už někdy od poloviny příběhu neměli tušení, jak se věci mají. Přesto je interakce s jednotlivými postavami natolik zajímavá, že vám to zážitek rozhodně nezkazí. Obtíže na cestě Grace za pravdou, ať už v podobě bázlivého Minotaura a Hekaté, návštěvy doupetě zrádné Medúzy či výletu do podsvětí za Orfeem, se vám vryjí do paměti a v některých případech vás i pobaví či chytnou za srdce.

Tímto se dostávám k hlavní mechanice hry, která kromě volby správných dialogových možností spočívá v hudebních soubojích. V případě rozhovorů si vždy můžete vybírat z několika možností, přičemž k dispozici máte také speciální odpovědi podle toho, jaký charakter Grace vtisknete. Může být nelítostná drsňačka, která se s nikým nepáře, charismatická a empatická diva nebo racionální intelektuálka. Jednu z těchto charakterových vlastností si zvolíte hned na začátku, druhá se vám poté odemkne v průběhu hry. Během písní máte ale k dispozici všechny tři polohy. Stray Gods samozřejmě nechybí ani romance a vztahy, které můžete navazovat s celou řadou postav, ať už mužského či ženského pohlaví, čímž si je můžete získat na svou stranu. Právě hledání přátel, spojenců či milenců/milenek je jedním ze stěžejních prvků hry.

Hudební duely rámují každé důležité rozhodnutí a záleží jen na vás, jakým způsobem se rozhodnete danou postavu přesvědčit k tomu, aby se rozhodla podle vaší vůle. V nich kromě originálního muzikálního vystoupení máte za úkol vybírat pokračování písně a tím dostat “protivníka” do pozice, kde ho chcete mít. Některé souboje jsou poměrně blbuvzdorné, takže tíha rozhodnutí ve skutečnosti leží až na konci písně, v případě jiných budete muset reakce pečlivě volit v průběhu skladby, abyste dosáhli kýženého konce. Na reagování máte omezený čas, přičemž po jeho uplynutí vybere Grace odpověď za vás, avšak pokud chcete, můžete si časový limit v nastavení vypnout. Jen mějte na paměti, že se tím můžete ochudit o dynamiku skladeb, pokud budete příliš rozvážní.

Jednu drobnou výtku bych k hudebním duelům přeci jen měl. Strom větvení je pro všechny skladby sice velmi košatý, v praxi ale máte pocit, že příliš mnoho na výběr nemáte. Ošálit hráče, aby si myslel, že na jeho volbách ve hrách záleží více, než jak tomu je ve skutečnosti, je vcelku obtížná disciplína a tady se to vývojářům povedlo jen u některých písní. Během hraní mě párkrát napadla píseň A Pirate I Was Meant To Be z Monkey Islandu, která patří do zlatého fondu videoher. Summerfall Studios pochopitelně objemem tuto drobnost překonávají, přesto mi příležitostně u některých skladeb chyběla jistá lehkost.

S muzikálovými vložkami se pochopitelně pojí také hudební doprovod, který je na hry nadprůměrný. Ostatně v tom by byl čert, aby muzikálová hra měla špatný hudební podkres, obzvláště když za taktovkou stojí Austin Wintory. Většina písní je povedených a dokáží chytit za srdce, v jednom případě dokonce dokáží i pořádně pobavit. Pochválit musím také variabilitu žánru, díky čemuž se na každý hudební duel budete těšit. Jen výjimečně některé skladby místy lehce šustí papírem, to však lze hře s klidným srdcem odpustit. Také dabing, na kterém se podíleli zkušení herci jako například Laura Bailey, Troy Baker nebo Mary Elizabeth McGlynn se povedl na jedničku.

Grafická stránka je silně stylizovaná, ručně kreslená a sestává se primárně ze statických scén. Ty jsou ovšem skvěle nakreslené a rozpohybované, takže hře v žádném případě neškodí, ba právě naopak – díky rozumně zvolené stylizaci se můžete více soustředit na hudební doprovod a vybírání dialogových voleb či průzkum světa. Tu a tam narazíte také na citlivě zakomponované trojrozměrné prostředí, ani jednou na mě ale nepůsobilo rušivým dojmem a dokreslovalo celou atmosféru hry.

Tady narážím na další drobný kámen úrazu. Stray Gods jsou bezesporu zajímavou hrou, avšak adventurních prvků zde najdeme jen pomálu. Vyšetřování vraždy je veskrze lineární záležitostí a není potřeba žádné vaší speciální invence, abyste se dopátrali zdárného konce. Ano, v rozhovorech a duelech sice můžete ovlivnit výsledný konec, průběh ale příliš mnoho variability nenabízí a alespoň elementární logické hádanky by mohly hratelnost výrazně oživit. I když má Stray Gods poměrně velký potenciál pro znovuhratelnost, pravděpodobně nebudete titul chtít dohrát více než dvakrát, případně ještě jednou s větším časovým odstupem. Přitom kdyby vývojáři přidali více hratelnostních prvků, mohl by titul být ještě o něco zábavnější. Zmínit musím také technickou stránku, která v některých případech drhla a v závěrečném souboji mi hra dokonce spadla, nicméně z celkového hlediska šlo víceméně o bezproblémový zážitek.

Zakončit recenzi negativním povzdechnutím by ale bylo ke Stray Gods až příliš kruté. Neobvyklý žánr muzikálové videohry totiž zvládli vývojáři Summerfall Studios na jedničku, obzvláště s přihlédnutím k tomu, že se jedná o jejich prvotinu. Skvěle napsané dialogy, příjemná grafika, poutavý příběh se skvělým zasazením, nadprůměrný hudební doprovod – to je jen malý výčet toho, kde se hra trefila do černého. Netradiční zážitek, který vás nenechá ani na chvíli vydechnout a připraví vám skutečnou emoční horskou dráhu, si jednoduše zaslouží potlesk. A tak by to mělo být na konci každého muzikálu, kterým minimálně já dám díky Stray Gods druhou šanci.