Xboxweb.cz

Vášně se rodí už v útlém věku. To znamená, že pokud mluvíte bassem a jako prcek jste měnili autíčka za panenky, nejenom, že se vám zúžil potencionální okruh partnerů v dospělosti, ale nejspíš vás čeká kariéra módního návrháře nebo kadeřníka. Což může být pořád lepší než se dostat v předškolním věku k filmovému braku, kde profesor během úplňku snižuje počty studentské koleje dlouhými drápy a ostrými zuby. Do chlupatých kostýmů se sice zatím neoblékám, ale vlkodlaci navěky našli místo v mém srdci. Jako chlupaté agresivní potvory, které loví pro potěchu a o nebožáky si brousí čelist velké huby. A je škoda, že herní průmysl lykantropům nedává víc prostoru.

Se spásou v očích a krvavým praporem přichází studio Cyanide se svou adaptací univerza World of Darkness. Je zbytečné mu věnovat extra pozornost, protože vyňatý Werewolf: The Apocalypse – Earthblood nemá ambice vyprávět víc než jen příběh vlkodlaků bojujících za Gaiu, tedy za matku Zemi. Tézi, kde je naše planeta brána jako živoucí organismus si najděte sami, protože scénář ji příliš nerozvíjí a používá ji pouze jako výplň mezi jednotlivými levely. V nich se upíná pozornost na Cahala a jeho boj s rozpínavou korporací Endron, jejíž zájem jsou peníze, zisk, a to bez ohledu na spoušť za sebou zanechanou. A nebýt vlkodlaků, nejspíš by planeta skončila jako prémiový švýcarský sýr.

Jak příběh ústřední postavy, tak pozadí nastíněného univerza mají obrovský výpravný potenciál. Cahal musí, po ztrátě kontroly nad svým darem, odejít do ústraní. Přitom pálí mosty minulosti, včetně cest domů. Zbytek smečky dál bojuje s Endronem za přispění magických lesních bytostí, dokud se hrdina shodou okolností není nucen vrátit. Možná je to pohádkově pitomé, ale s obrovským náběhem zabrnkat na dramatickou notu, vyobrazit neznámé prostředí a pustit kohoutkem krvavých lázní. Jenže scénář se zakutálel do Naconu, kde mají vývojáři společný účet s úklidovou četou a ostrahou. A autoři zjevně tahají za kratší výpis účtu.

Styl vyprávění je poněkud nešťastný. Strohé dialogy a nikam nevedoucí rozhodnutí se ještě dají přežít, ale ta forma už ne. Dabing nepatří mezi nejlepší a velice rychle si všímáte malého počtu herců, a tudíž i opakujících se hlasů. Lip sync je v herních pasážích naprosto mimo. A já se nedivím, protože trefit se do čehosi, co by se nedalo nazývat ústa ani před deseti léty, musí být obtížné. Za úroveň animací, modelů a zpracování dialogů by se stydělo i náborové oddělení nigérijské armády. Bylo mi stydno za autory, že se snížili k tak ubohému zpracování vyprávění. I když se snaží předat zrovna tu zajímavější část příběhu, nelze je brát absolutně vážně. Připravené cutscény nejsou všude, a tak mezičasy mezi hraním vždy spadnou do nechtěné grotesky.

Na rovinu, grafika je prostě… obstarožní? Při vší úctě ke zbytku respektu k vývojářům použiji toto slovo. Vývoj titulu začal v roce 2016. Tedy v plném nasazení minulé generace konzolí, což je těžké pochopit, protože vizuál se pohybuje na úrovni remasterovaných klasik z Xboxu 360. Možná jsou na vině i putovní práva. Původně se ve vydání angažoval Paradox Interactive, posléze Focus Home Interactive a nakonec skončili přenašeči blech u Naconu. Až se podivuji, jak odtažitá grafika může vzniknout v nástrojích Unreal Engine 4. I lechtivé hry pro dospělé z Patreonu mají lepší animace, textury, nasvícení a stíny. Jediným modelem s letošním letopočtem tak bude nejspíš vlkodlak. Ten vypadá dobře, aniž by se styděl za konopnou srst a kůži z plastu. Při pohledu na cenovku je vzhled snad ještě smutnější.

Poslední nadějí vydřeného průměru tak musí být hratelnost. Děvenka toho má naloženo hodně a kolena jí oscilují jak poloosy náklaďáku Praga V3S. Ryze akční vybíjenou by ještě unesla, ale při pasážích s plížením se jí rozjedou nohy a padá vší silou na zadek. Cahal se mění libovolně z člověka na vlka a zpět. Na vlkodlaka potřebuje trochu počechrat srst, ale to není velký problém. Lidská podoba umožňuje ovládat kompy a používat kuš. Vlčí spoléhá na odvádění pozornosti a plížení, tudíž ta největší zábava připadá krvelačnému monstru. A dejte na mě, používejte ho kdykoliv to jde.

Stealth je příšerný. Na kontě ho má část týmu pracující na dvoudílném Styxovi, čemuž nevěřím. Chci vidět píchačky, záznamy kamer a pracovní harddisky. Level design je na kradmý průchod příšerně primitivní a AI zcela nepoužitelná. Kouká do slepých míst, hlídá rohy místností a reaguje jen v rámci svého koridoru. Navíc ještě špatně, a tak trochu na čestné slovo. Odhalení automaticky neznamená desítky vojáků v zádech. Kam protivník volá, netuším, ale dokud nestřílí, jeho kolegové ho mají hlouběji než žaludeční vředy. Odvádění pozornosti je účinné na pár metrů. Přestože by vytí vlka slyšela smečka i v chomutovském zooparku. Trochu podpásové je nabírání energie na proměnu ve vlkodlaka. Chcete-li využít moment překvapení, musíte buď nasbírat lahvičky s lektvarem nebo sundat pár jedinců potají.

Z celé hry tak opravdu baví jen krvavá likvidace za vlkodlaka. I když schématem ze staré školy, likviduje monstrum vše živé s chutí, radostí a s možností rozmlátit okolí na padrť. Bestie používá silově rozdílné útoky, může potlačit rychlost na úkor síly a k dispozici jsou dovednosti závislé na povaze zvolené formy vlkodlaka. Schéma akcí je vlastně taková horda, kdy přicházejí tři až čtyři vlny nepřátel. Při všem špatném je maso na porážku překvapivě variabilní a modifikované vetřelčí nakladače dají trochu zabrat. Dokonce i bossové mají něco do sebe. Primitivní zvířecí brutalita skvěle baví. Drápy se nezastaví a tlama trhá jedno tělo za druhým. Kanceláře se mění na nekončící zabíjačku, po které je krev snad i na automatech na vodu.

Každá vlastnost hlavního hrdiny může doznat vylepšení přes strom dovedností, ale jen u vlkodlačí formy to stojí za to. Po hodině hraní cokoliv mimo páchnoucí tlamu považujete za nudu a ztrátu času. Čím víc si užíváte snižování stavu v obrovské korporaci, tím víc bije do očí odfláknutý výsledek všeho ostatního. Werewolf: The Apocalypse působí, že pochází od dvou na sobě nezávislých týmů. Jeden chodil do práce s nadšením, u vchodu si hladil německého ovčáka a čas na svačinu vyplňoval otázkami „Jak ten masakr ještě okořeníme?“. Druhý byl do kanceláří dovlečen násilím a pod pohrůžkou sledování nekonečných seriálů vytvářel šablonu pro něco, co by se dalo nazývat hrou této generace. Autora soundtracku nejspíš postihl home office, neboť jeho práce na metalových melodiích převyšuje titul a už tak dobré akční pasáže zvedá ještě o level výš.

Ve vzácných případech pomůže projektu silnější hardware, ale tentokrát ne. Verze přímo pro Xbox Series X|S (Xbox One varianta je hratelná na X|S v rámci zpětné kompatibility) využívá konzoli na rychlejší framerate a tím to končí. Na 4K zapomeňte a o technologii ray tracing si můžete nechat leda zdát. Nicméně nesmutněte. PC verze na tom není s maximálním nastavením graficky o moc lépe, takže pokud něco někomu vyčítat, jedině autorům. Už ani to se mi ale nechce. Během devíti hodin, co jsem čekal na titulky, mě naštvali dost na to, abych Cyanide definitivně zařadil mezi levné rutinéry bez ambicí.