Xboxweb.cz

Slunce lehce objímá hory a pomalu se sune do jejich stínu, aby místo na obloze předalo hvězdám. Byla by to romantická chvíle podtrhnutá chumlem slámy valícím se prérií, kdyby se okolím nerozléhalo sténání nebohých vesničanů, kteří jsou opětovně utlačováni vojsky kapitána Montera. Nebo tentokrát spíše lidmi Monasteria. Na kžadý pád, oblažen vlastní dokonalostí je první a poslední instancí Kalifornie v době, kdy tím nejrychlejším poštovním spojením byl dostavník. Jenže tentokrát to neskončí zaplněním věznice, dnes ne. Od žhnoucího západu se žene Tornádo a na něm maskovaný muž, jehož černá silueta připomíná anděla posledního soudu. Ano, je to Zorro, takže spravedlnosti bude učiněno za dost.

Hrdina, kterého v roce 1919 vytvořil spisovatel Johnston McCulley, se vrací ve videoherní adaptaci, aby i dnešní generaci připomněl, že bezpáteřní právo potřebuje správného chiropraktika v každé době. Zorro se během století stal kultem snad ve všech sférách kultury. Od knih po filmy, kde si jeho postavu vyzkoušeli esa jako Anthony Hopkins, Antonio Banderas, Alain Delon nebo kocour v botách. Jenže nedávná novinka neopisuje velkofilm, nýbrž sedm let starý animovaný seriál. A tím je řečeno vlastně vše.

Nechci být nezdvořák, ale ti starší z vás, kteří už dostali legitimaci familiárně nazývanou „občanka“, se mohou odebrat k jinému čtivu. O strpení prosím snad jen rodiče malých ratolestí, kteří hledají nějakou novou hru na dlouhé letní dny pokažené deštěm. Přesněji řečeno. Zorro The Chronicles má námět a herní prvky assassínského typu a poměrně dobře si dokáži představit, jak by s ním naložili v Ubisoftu, u Crystal Dynamics nebo za zdmi Rocksteady. Je tu totiž rozsáhlé místo, které navzdory sušší povaze má dost rozmanité lokace. Hlavní hrdina by mohl z fleku na nedělní obědy k netopýru Waynovi, kde by se pánové přeli, zda je rychlejší divoký kuň nebo batmobil. Zarámovaný Ezio Auditore by se krásně vyjímal na zdi během šermířských tréninků. A hlavní padouch je dostatečně úlisný, abyste mu přáli pořádnou deku na rozpáleném slunci. Jenže pak by hra byla příliš dospělá.

Celá kampaň, která nemá kooperaci, což je s ohledem na cílení a výskyt dvou hrdinů asi největší přešlap, zabírá téměř dvě desítky úrovní. To není málo, ale ani moc, protože nemá-li dítko dychtivého ducha, prolétne jen hlavní úkoly a značně si zkrátí hrací dobu. Na poli několika hodin se sice mění důvody, proč pomáhat nebožákům, a přitom okouzlovat sličné dívky, ale princip postupu hrou je takřka stejný. Projít mapu, pobít hloučky jednotek, udělat požadovaný úkon a na připraveném koni prchnout. To za pomoci vylepšujícího se soubojového systému, jehož pohonnou hmotou jsou mince směnitelné za rozšíření hmatů, chvatů a prvků plížení. Je přitom úplně jedno, zda si před misí vyberete toho Zorra nebo tu Zorru. Modely i animace postav jsou téměř stejné a nezajímá to ani filmové předěly, jejichž původ bude ve zmíněném seriálu. Trochu smutné je, že navzdory horší kvalitě konverze videa je jejich grafika dvě třídy před herním enginem. Malým hráčům to však nemusí vadit a „méně náročnou“ grafiku vezmou jako plus. Možná.

Samotné hraní probíhá tímto způsobem. Za pomocí biče se dostanete na vyvýšené místo. Tato místa jsou omezena dle přání autorů, takže často narazíte na fakt, že se Zorro bičem prostě nechytne, protože proto. Na onom trůnu výšin dalekohledem omrknete okolí, označkujete vojáky a vyrazíte na cestu. Všechny ataky jsou nesmrtící, ať už jde o omráčení ze zálohy nebo následky přímého boje. S čímž jsem měl drobný problém, protože rozeznat „částečně omráčeného“ a „již hotového“ nepřítele chce cvik. Během plnění hlavního úkolu se nabízejí i vedlejší aktivity za mince. Vylepování plakátů si žádá průzkum prostředí, a tak jsou snazší questy lokální, vázané na boj. Například když dva soupeře kopne kůň, máte pár zlatek nebo když nepřítel skončí ve fontáně a podobně.

Toto nenásilné vedení boje je pěkné a umožňuje poznat jednotlivé prvky boje v klidu a postupně. Problémem je bohužel umělá inteligence, která je jednou z nejhorších za poslední léta. AI má své koridory a za ně nejde. Můžete zkoušet vábení kameny, útěk během šarvátky… nic nefunguje. Protivníci mají své jisté a než by se nechali tahat o dům dál, raději se vrátí zpět. Na některých místech je tak velice těžké splnit bonusový úkol, protože na něj jednoduše v oblasti nejsou lidi. Hloupost umělé inteligence lze samozřejmě využít při průchodu, protože na hluk z okolí nikdo nereaguje a všímavost také nepatří mezi cnosti strážců pořádku.

Nevím, zda i dnešní sedmileté děti, které jsou spodní hranicí hry, mají rády estrádní čísla. Pokud však ano, je soubojový systém pro ně. Kombinace dvou tlačítek, z nichž jedno je na paralyzování soka bičem, bohatě stačí na nenáročný systém akce, které vévodí včasné blokování útoků a exekuce. Ty jsou pojaté jiným úhlem kamery, lepšími animacemi a groteskní akcí připomínající jak éru němého filmu, tak pozdější historické snímky s komediálním jádrem. Technicky je to hrozně jednoduché a laciné, ale vizuálně efektní a dostatečně zábavné. Za jak dlouho se to okouká záleží na hranici každého jednotlivce. Já osobně se bavil víceméně až do konce, protože díky odemknutým dovednostem se boje alespoň trochu obměňuje po celou dobu.

Jak jste z textu asi pochopili, na optiku dospělého a léty zahlceného hráče jsem rezignoval. Bez zastydlé puberty nemáte šanci hře přijít na chuť, protože je neskutečně obyčejná, místy uspěchaná a herními prvky mrhá na úkor primitivnosti. Jako chvilkové zabavení dítěte ovšem může fungovat překvapivě dobře. Díky next-gen funkci Quick Resume je prcek okamžitě ve hře, aby si dal další level na 20 minut. Když chytne slinu, zůstane, když ne, pověsí masku na skobu a vrátí se později. Opravdu nechápu absenci kooperace. Nebo tedy chápu, protože ve dvou by titul musel být mnohem propracovanější, ale koncepčně to nedává smysl a vývojáři škodí sami sobě. Dětem totiž bude úplně jedno, za koho hrají, když rozdíl je pouze v rozložení poměru zdraví/síla.