Xboxweb.cz

Senua, válečnice s piktským rodokmenem, se vrací, aby zaplnila lačný hlad po xboxové exkluzivní tvorbě a ztrestala každého, kdo by pochyboval o jejím poslání, psychickém stavu či ostří jejího meče. A řeže se vskutku sveřepě.

(Pokračujte videorecenzí se zajímavostmi nebo čtěte dál)

Pokračování Hellblade, které názvem Senua’s Saga dává tušit, že autoři mají ambice na vlastní rozvíjení severské mytologie, volně navazuje na předešlý díl. To znamená, že hrdinka už sebou netahá hlavu milovaného Dilliona, ale je sama tahána otrokářskou lodí neznámo kam a neznámo proč. Když nepřízeň počasí naruší plánovanou lodní trasu, Senua se stává svobodnou a lačnou po pomstě. Jenže barbarští obchodníci s bílým mase nejsou tím nejhorším, co se jí staví do cesty. A dokonce tím nejsou ani draugrové, fanatičtí uctívači bohů a bytosti požírající celé vesnice. To nezákeřnější si totiž Senua opět nese v sobě.

Pokud jste hráli první díl, tak víte, že studio Ninja Theory udělalo maximum pro zhmotnění skutečných lidských psychóz. Teď šlo ještě dál, neboť Senua svůj úděl přijala a prošla značným vývojem. Už ji nesloží na kolena kdejaký výkřik z neznáma, a tak jí Furie znějí v mysli takřka nepřetržitě. Radí, upozorňují a odtajňují povahy a záměry druhých. Ale také svádí na scestí, podlomují odhodlání a interagují s démony minulosti, jejichž hlavním záměrem je stáhnout válečnici do nitra sebelítosti a ztracení. Je třeba uznat, že atmosféra hry je hodně zneklidňující a se sluchátky, které jsou povinností, během pár sekund propadáte záchvěvům úzkosti. Co z herního hlediska zprvu kvitujete, to se po čase pocitově stane střepem v hlavě, který se zabodává hlouběji a hlouběji. Vyjma několikasekundových pauz, hlavou neustále prochází štěbetání, pokřikování či šeptání. Kolikrát jsem si sám pro sebe říkal „už hergot držte hubu!“ Jasně, sundám si sluchátka, vypnu hru a jsem zase ve svém světě. Jenže lidé se skutečnou psychózou takto žijí pořád a nemají možnost úniku.

Není nic špatného na tom, označit hlavní mytologickou linku za podružnou. Autorský tým nemá ambice na dalšího Krata nebo variaci na Assassin’s Creed. Vše a všichni mají Senuu jen posunout dál, aby bojovala sama se sebou. Že přitom umírají lidé, ideály a zdraví rozum, je nutná daň za středověkou psychologickou terapii, při níž by Glum působil jako Sigmund Freud. Autoři od počátku zmiňovali, že ústřední postavu čekají důležitá rozhodnutí. Mají pravdu. Bohužel vy nejste jejich součástí, ale pouhým divákem. Nad klíčovými volbami, zaměřenými povětšinou na otázku života a smrti, nemáte žádnou moc, třebaže by se to nabízelo a koncovému zážitku hodně pomohlo. Proč by Senua nemohla skončit jako chladnokrevný maniak bez emocí, jehož řídí vnitřní temnota, a nikoliv čistá mysl? Protože pak by titul nesloužil jako natažená ruka potřebným a určitá forma globální osvěty. Cílem vývojářů bylo, aby se tematika psychózy dostala mezi běžné hráče a ty, u nichž se diagnóza projevila, avšak nevědí si s ní rady. A těm nechcete ukazovat devastující účinky psychického onemocnění. Že jim může definitivně přeskočit už vůbec ne. Jenže i to patří k životu a ke znovuhratelnosti. Leda byste se po dohrání vraceli z úplně jiných důvodů.

Jedním může být vizuální obžerství. I když jde v jádru o poměrně komorní hru, která nepracuje s velkými scenériemi, grafika je naprosto úžasná. Xbox má konečně vlastní produkt nynější generace, který nejenom, že se může postavit vedle konkurence. On si může dovolit do ní strčit a nárokovat si její místo. Kombinace posledního Unreal Enginu a technologie Meta Human činí ze skenu Meliny Juergens reálný otisk lidské bytosti. Detailní mimiku a textury obličeje má dnes už kde kdo, ale na Senue vidíte každý sval, každý záchvěv, každý záškub ve tváři. Hra běží neustále v reálném čase, včetně cutscén, tudíž se můžete kdykoliv přepnout do fotorežimu a obdivovat jizvy, stékající pot, ale také propracovanou výzbroj a fotorealistické prostředí. Ještě v žádné jiné hře jsem netrávil tolik času s fotoaparátem v ruce, jako tady. Autoři nejezdili na Island na dovolenou, tudíž i obyčejné, chladem zdecimované stepi, vypadají jako záběr z cestopisného dokumentu. A to i na okrajích mapy, kam se v mezích hraní nikdy ani nepodíváte. Pakliže nebudu brát v potaz ryze interaktivní tituly, jedinou, technologicky srovnatelnou hrou, je Death Stranding Hidea Kojimy. Pak dlouho nic. Hellblade II ční v nynější exkluzivní tvorbě Xboxu Series X|S podobně, jako kdysi Ryse: Son of Rome na Xboxu One. A není to jediná podobnost.

Antický epos od Cryteku musel být přepracovaný z pohybového ovládání na to tradiční, díky čemuž mu byla vyčítána herní plochost, až prázdnost. Prostě jste mačkali tlačítka podle barev, posouvali se lokacemi a sledovali příběh, který jel v jednom kuse bez přerušení. Jako by to jiné hry nedělaly stejně, jen s lepším maskováním. Senua’s Saga také přichází s nepřerušovaným zážitkem a podobně se vypořádává i se souboji. Silný útok, slabý, úskok, blok a zpomalení času po nabití schopností. Dokonce i brutální exekuce jsou hojně zastoupeny. Takhle sedm hodin bez ohledu na formu nepřítele. V naprosto čistém uživatelském rozhraní, které po celou dobu neukáže ani jednu ikonu. Jestli od studia stojícím za Devil May Cry čekáte něco víc, tak se musíte spokojit už jen s explorativními vsuvkami a několika logickými pasážemi, které zahrnují hrátky s časem a prostorem. Obojího je tak akorát, aby se Senua nedostala mimo hlavní pozornost, přičemž totemy a stromy skvěle doplňují povědomí o prostředí, potažmo událostech v pozadí. Schválně, jestli je najdete všechny.

Jediným vyloženým zklamáním je hororová atmosféra, která se hlásí o slovo v psychicky vypjatých momentech. Její nevyužitý potenciál spojený s nekonečnou variací smrti nechme stranou, protože navzdory zasazení a tématu, kde je zubatá mlčenlivým společníkem v ústraní, není skon to, čím byste se měli zabývat. A hra dělá první poslední, aby vás navedla správným směrem. Zůstává tedy vizuální zpracování, které postrádá jasnou, vlastní identitu. Ninja Theory si občas půjčí od Lovecrafta, místy od Remedy a jindy jim při vývoji někde vedle běželo něco od Bloober Teamu. Když dojde na místa, kdy se máte o postavu bát, a přitom se trochu zapotit, Hellblade začne tápat v prostoru i času. Prolínání realit je vizuálně vyloženě laciné, návraty při zvolení špatných tras už dávno odnesl čas, i s checkpointy hned za rohem, a laciné křísení husí kůže už nemůže nadchnout ani tu opeřenou obyvatelku dvorku. Hororové pasáže ve své podobě většinou nefungují a zbytečně narušují atmosféru budovanou psychózou.

Jak jste si asi všimli, titul má české titulky, jejichž kvalita je mnohem lepší než u Forzy. Možná i proto, že laťka byla velmi nízko. Přesto si hraní daleko lépe užijí ti, co anglicky rozumí. Na Senuu mluví hned několik hlasů a při probíhající akci nemáte absolutně šanci číst text a zároveň konat, jelikož titulky zaujímají až pět pozic na obrazovce. A třebaže se v rámci přístupnosti dá lokalizace různě upravovat, vždy si bude žádat pozornost na úkor dění. Dabing je naštěstí velice podařený, dialogy ani monology nemají složitý charakter, a tak je reálná šance, že si vystačíte s tím, co slyšíte.