
RECENZE: Suicide Squad: Kill The Justice League
Studio Rocksteady se do paměti nespočtu hráčů zapsalo výtečnou trilogií Batman Arkham, která mezi jednu z nejlepších her podle superhrdiny. Všichni tak napjatě očekávali, co dalšího tento talentovaný tým chystá. Představení Suicide Squad: Kill The Justice League navzdory napojení na oblíbenou sérii nevzbudilo příliš pozitivní ohlasy a nepomohlo ani postupné ukazování záběrů z hraní, kdy pomyslným hřebíčkem do rakve bylo potvrzení, že hra bude stavět na online kooperaci a především bude tzv. živou službou, ačkoliv můžete hrát i sólo a mezi postavami libovolně přepínat.
Abyste si mohli lépe představit, co znamená pojem živá služba či originál „live service“, stačí uvést několik příkladů jako Destiny, The Division či již zrušená hra Marvel’s Avengers. Jmenovat bychom mohli i hity jako Fortnite, World of Warcarft anebo Apex Legends, ovšem to už jsou onlinovky. Hry tohoto druhu mají nabízet nekonečnou zábavu, ovšem také nenáviděnou monetizaci, ať už v podobě mikrotransakcí či pravidelných permanentek. Podle příkladů víte, že tento model může být úspěšný, ovšem případ Suicide Squad KTJL to rozhodně není, alespoň zatím ne, jelikož některé hry se dokázaly zvetit i po nevydařeném startu…

Suicide Squad či chcete-li Sebevražedný oddíl je díky nedávným filmům známý daleko více lidem než před lety. Ať už se vám filmy líbily nebo ne, rozhodně pomohly s rozšířením povědomí o značce, leč ne zrovna pozitivním způsobem. Jejich účelem každopádně je plnit mise, pro které by neriskoval život žádný hrdina, a tak dají dohromady padouchy z Arkhamu, aby odvedli špinavou práci a dost možná při ní zahynuli. Jste tak uvrženi do role čtyř zmetků, kterými jsou Deadshot, Harley Quinn, kapitán Boomerang a King Shark, kteří jsou také známí jako Task Force X.

Jejich nemožnou misí, které vám je svěřena, je zabít Ligu spravedlnosti. Brainiac totiž nad superhrdiny získal moc a s jejich pomocí chce zničit Zemi, kdy první na řadě je pochopitelně Metropolis. Je nám jasné, že ke hře přistupujete s předsudky, ale po stránce příběhu, ve kterém neschází záporácký Superman či Batman, se máte nač těšit, jelikož Rocksteady mají komiksový svět DC opravdu nastudovaný a neschází ani pošahaný humor ústřední čtveřice.
Tolik k úvodu a pojďme se podívat, jak se budete po Metropolisu pohybovat a bojovat v roli čtyř cvoků. Každá postava má odlišnou sadu pohybu, při čemž jim pomáhá ukradené vybavení Ligy spravedlnosti. Kapitán Boomerang se může teleportovat ve směru, kam hodí svůj bumerang, Harley se efektivně houpe díky batmanovým hračkám, King Shark pak doskočí daleko dál než ostatní, zatímco Deadshot má parádní jetpack. K tomu si přičtěte častou střelbu a máte značně pohyblivou záležitost, která trochu připomíná Sunset Overdrive, zvláště když po troše cviku vpravíte a začnete se v městě lépe orientovat.

Jakmile máte Metropolis plně k dispozici, můžete pokračovat v hlavním příběhu, který pochopitelně zahrnuje vypořádání se se superhrdiny v moci Brainiaca. Nicméně jsou zde také vedlejší mise, které vám umožní získat lepší vybavení v podobě nových zbraní, vylepšení, čipy jakožto modifikátory poškození, zvýšení zdraví atd. Ačkoliv se odměny za plnění misí liší, budete vesměs dělat jedno a to samé, jelikož variabilita úkolů není moc pestrá.
Jejich rozličnost spočívá v tom, že budete chránit konkrétní body či pohyblivý náklad, někoho zachránit nebo zabít tolik a tolik nepřátel. Zkrátka repetitivní mise, kterým napomáhá solidní hratelnost skládající se z již zmíněného zběsilého pohybuje a akce. Naštěstí hra není zase tak dlouhá, ale když budete cílit jen na příběh, máte za nějakých deset hodin splněno, zatímco s vedlejšími úkoly či přičtěte dalších pět hodin, kdy už vám nejspíše hra trochu poleze krkem, zvláště když stejný typ mise splníte tak podesáté.

Nepřátelé jsou navíc tuctoví a najdete mezi nimi takovou tu klasiku jako základní jednotky, přerostlá hovada, odstřelovače a neschází ani bojová technika jako tank či vrtulník. V rámci zpestření pak sami usednete do jakéhosi vznášedla, které vám pomůže vypořádat se s tradičními nepřáteli, kteří navíc postupně získají různé dovednosti superhrdinů, kdy občas je zapotřebí konkrétního typu útoku. Tím ovšem hlavní zábava končí a opět se dostavuje nekonečné opakování, která nezachrání ani souboje s členy Ligy spravedlnosti.
V jádru nejsou souboje vůbec špatné a pomáhá jim skutečnost, že se vlastně nabízí čtyři různé herní styly, ale rozdílnost je vlastně jen v pohyblivosti postav, útoků zblízka a nějakém tom speciální útoku po nabití ukazatele. Mimo zbraní mohou taktéž vybavení používat všechny postavy, mezi kterými plynule přepínáte, ovšem i v důsledku tohoto žádná z postav vyloženě nevyniká, jelikož vylepšitelné talenty postrádají zásadní rozmanitost. Alespoň že pro získání nějakého vybavení pro konkrétní postavu nemusíte plnit další otravné mise.

Když už jsme nakousli vybavení, můžete u sebe mít dvě střelné zbraně, čip na štítu pro zvětšení odolnosti, modifikátor, granát a zbraň pro útoky zblízka. Všechny pak mají hodnocení od běžné po vzácné stejně jako kritický útok, jak je tomu ve spoustě jiných her. Modifikátory jsou pak u některých zbraní bohužel spíše na škodu, jelikož výměnou za například zmrazení nepřítele se sníží jejich poškození. Krátce zmíníme i oblečky hlavní čtveřice, které jsou naštěstí jen kosmetické a nijak neovlivní výkony postav, ale přece jen jich tvůrci v základní hře mohli nabídnout více. Zcela postradatelný obchod s různými skiny a dalšími zbytečnosti samozřejmě neschází, kdy těžce vydělané peníze můžete směnit za virtuální mince Luthor.

Navzdory všemu se s hrou můžete zabavit, ovšem stačit vám na to bude těch deset až patnáct hodin, což rozhodně neodpovídá hlavní cenovce. Držte se spíše hlavního příběhu, užijte si detailně zpracované postavy, parádní grafiku a efekty, a vedlejší úkoly plňte jen za cenu solidnějšího vybavení. Po splnění dějové linky se nadále můžete potulovat po Metropolisu a plnit stejné druhy misí, abyste získali nejlepší vybavení ve hře, ovšem do toho jděte, jen když vás hra opravdu zaujme.
Ačkoliv jsme Suicide Squad KTJL dali dosud relativně zabrat, po vizuální stránce je to pecka. Volně přístupný Metropolis nabízí rozličné budovy s nádechem připomínající sérii Arkham, ovšem tentokrát barvitější. Pochválit musíme také optimalizaci hry, kdy si hra dokáže většinou držet stabilních 60 FPS, a to dokonce i na Xbox Series S, což je slušný výkon vzhledem k tomu, kolik se toho na obrazovce děje. Po technické stránce se tedy tvůrci opět vytáhli.

Verdikt
Je smutné, že studio, které se posledních osm let trápilo s titulem Suicide Squad: Kill The Justice League dokázalo za prakticky stejnou dobu vytvořit famózní trilogii Batman Arkham. Ano, tvůrci se opravdu museli trápit, protože byli postaveni před nelehký úkol. Přejít totiž z příběhové akce pro jednoho hráče na kooperaci, a ještě v rámci „live service“, to je prostě peklo. Rocksteady se s tím nějak poprali, ovšem zábavný příběh, pestré postavy i vydařené technické zpracování shazuje nudná hratelnost a opakující se mise. Pokud bude nálož plánovaného obsahu dostatečně kvalitní, třeba se Sebevražedný oddíl vykoupí, ale momentálně bychom s koupí počkali.| zábavný příběh | repetitivní mise |
| Metropolis | nedostatečná rozdílnost postav |
| technické zpracování | zbytečné mikrotransakce |
RECENZE: Mouse: P.I. For Hire
Soukromý detektiv v noir detektivce je nejvíc cool práce. Dáváte si drinky, občas si zakouříte, holky se na vás lepí, tedy pokud se zrovna nezapletly do nějaké nekalé činnost a při tom řešíte zapeklité případy, které se začnou propojovat a nabalovat jako hovniválovo kulička. K tomu máme cool černobílý svět, který je depresivní a krásný zároveň.
Recenze: Screamer
Není ten závodní žánr už trochu jednotvárný? Na jedné straně tu máme sterilní a nažehlené simulátory, kde musíte ladit tlak v pneumatikách s přesností na setiny baru, jen proto, abyste hned v první zatáčce skončili v kačírku. Na straně druhé se na nás valí nekonečné otevřené světy, ve kterých už dávno nevíte, jestli hrajete závodní hru, nebo jen gigantický simulátor odškrtávání barevných ikonek na mapě. Kampak asi zmizela ta syrová,...
RECENZE: People of Note
Představte si, že stojíte v nekonečné frontě na casting do talentové soutěže. Místo mikrofonu ale v rukách křečovitě svíráte obouruční meč, a když na vás konečně přijde řada, porotce vás nepošle do háje kvůli falešnému tónu, ale proto, že jste propásli útočný tah a nedostatečně nabiflovali zbytek party. Zní to jako noční můra po slávě toužícího teenagera? Možná. Ale přesně do tohoto bizarního, barevného a hudbou pulzujícího průsečíku se trefují People...
RECENZE: Crimson Desert
První letošní hype train dorazil a přivezl nám Crimson Desert. Korejští vývojáři se vydali ze svého on-line světa Black Desert do obrovského Pywalu, který naplnili velkým množstvím obsahu, herních mechanik a celou řadou dalších vychytávek. Je to velká hra, ale je také dobrá? Na to se hledá odpověď hůře než u jiných titulů.
(VIDEO)RECENZE: Resident Evil Requiem
Když série přežije tři dekády, zpravidla se z ní stane jedna ze dvou věcí. Buď zakonzervovaný pomník vlastní důležitosti, před nímž fanoušci každoročně pokládají digitální květiny a vzpomínají na časy, kdy byla tráva zelenější, zombíci pomalejší a kamera pevnější než morálka Umbrelly. Anebo továrna na recyklovaný adrenalin, kde se z minulých úspěchů mele instantní kaše pro masy, které se spokojí s tím, že znovu uvidí známý erb, známou chodbu a...
RECENZE: Ride 6
Je to víc než dva roky, co světlo světa spatřil titul Ride 5 od studia Milestone. Série zaměřující se na univerzální pojetí jízdy na dvou kolech, se ale dočkala dalšího pokračování a opět přinesla několik zajímavých novinek, na které se v následující recenzi podíváme.
RECENZE: Planet of Lana II
Příběhy patří ke hrám snad od nepaměti. I Space Invanders měli v sobě skryté poselství o záchraně země, které v rámci tehdy hodně jednoduchého zpracování pochopil každý. Někdy se dají emoce velice dobře vyjádřit beze slov za pomoci hráčovi představivosti. A právě na takovém konceptu postavili vývojáři z Wishfully svůj titul Planet of Lana. Bylo až neuvěřitelné, jak moc si mě hra získala a když se zpětně dívám na hodnocení, měl jsem jí...
RECENZE: High on Life 2
Humor ve videohrách je hrozně zrádná věc. Znáte to, dobrý vtip napoprvé rozesměje, ale když ho slyšíte podruhé, potřetí, už to taková sláva není. Přesně to platí o filmových pokračováních úspěšných komedií a herní svět na tom občas nebývá o moc lépe. Ono je totiž nepoměrně těžší hráče rozesmát, než ho třeba vyděsit k smrti v nějakém temném hororu nebo ho dojmout u silného příběhového dramatu.U filmu se smějete pasivně,...

























