PB: Těžký život hráče

Autor: p.a.c.oPublikováno: 31.8.2015, 18:50

Publikováno: 31.8.2015, 18:50

Sociální sítě

O autorovi

p.a.c.o

p.a.c.o

Je autorem 3191 článků

U hraní se dá krásně relaxovat, což se snažím aplikovat nejen na sebe, ale i své okolí...

Když to vezmu kolem a kolem, hráči jsou neskuteční chudáci, jejichž život byl určen k tomu, aby překonávali překážky. Ve virtuálním světě je překonávání překážek zábava, bez které by nás hry asi jenom těžko bavily. Umíte si představit RPG bez nepřátel, závody bez soupeřů nebo hopsačky bez plošinek? Asi těžko. Ale i běžný život obyčejného hráče je plný překážek, které před něj staví nejen život, ale i svět.

O volbě vhodného životního partnera jsme si něco řekli již posledně, takže této oblasti se můžeme vyhnout a budeme se věnovat každodenním činnostem, které jsou pro hráče náročnější, protože jsme zvyklí překonávat překážky jinak, pokud tedy vůbec. Existuje celá řada věcí, které mají hry jednoduché. Ráno se probudíte a koukáte do zrcadla s tím, kdo že to je na druhé straně. Prostě ne vždy, když ráno vstaneme, máme plnou energii a hned se můžeme vydat na naše dobrodružství. Ve hře se hlavní hrdina vzbudí, je jedno jestli uprostřed noci nebo v poledne a hned má plný ukazatel energie, díky čemuž si poradí se vším.

Stejně tak se mi nepovedlo najít jídlo (i když některé reklamy se nás snaží přesvědčit o opaku), které bych si ráno dal a vystačil s ním až od večera, kdy si jdu zase lehnout. V tomhle je zase v drobné výhodě herní hrdina, který vydrží nejíst třeba i několik dní a vůbec mu to nevadí. Na druhou stranu díky tomuto faktu se náš virtuální borec nemusí bát, že by ztloustl. Nevím jak vy, ale ani takové holení vousů ve mne nevzbuzuje kdo ví jakou radost. Skill už sice mám, ale činnost je to záživná asi jako simulátor chleba nebo uklízení vesmírné stanice po řádění zabijáka. Geralt prostě přijde k lazebníkovi, zmáčknete tlačítko a jo oholený. Vlasy mu nerostou, což je další věc, kterou my, jako smrtelníci musíme řešit.

To je ale pouhá špička ledovce. Ani jízda do práce nebo do školy není taková sranda, jako třeba v GTA. Tam letíte městem, jako vítr, sem tam někoho přejedete, nějakou červenou na semaforu taky neřešíte, a když vás začnou honit policajti, prostě jim utečete a příště už si na vás nepamatují. Jak jistě víte, v reálném světě na vás jen tak nezapomenou i vzhledem k tomu, že televizní stanice NoHA jim bude ráda vaše činy připomínat, dokud vás nedostanou.

Konečně jsme se dostali do práce nebo do školy, kde se musíme snažit žít sociálně. Někteří lidé jsou členy naší guildy, takže s těmi se v pohodě domluvíte co a jak, prostě rozumí řeči našeho kmene, mají podobné názory a sledují podobné věci. S nimi se dají dobře řešit třeba úkoly, jež nám zadá učitel nebo šéf a my tak můžeme získat nějaké zkušenosti, nebo v lepším případě zlaťáky či hodnocení, za které posléze občas odměnu dostaneme také. Najdou si však tací, jejichž smýšlení je jiné od našeho nebo jsou dokonce členy nepřátelské guildy. S těmi se buď nebavíme, nebo může dojít k nějakému PvP soupeření. Na druhou stranu je třeba říct, že sociální soužití po boku s lidmi z LoL nebo Dota 2 není úplně nejsnazší a občas by vás zabili snad dřív, než bezdomovec chtějící vaši nedopitou krabici Hradní svíce.

Se sociálním soužitím souvisí i druhý aspekt a to nepochopení okolí. Situace se postupně obrací k lepšímu, ale stále není ideální. Proč zahrádkáři mají svůj hodinový pořad a Láďa Jabko jim ukazuje své super ultra cool výtvory. Stejně tak sportovcům se věnuje hromada prostoru a mají své specializované televizní pořady, kdežto na e-sport se kouká jako na něco divného. Přitom finále LoLka sleduje víc lidí, jak Ordinaci nebo Superškvár. Chtěl bych se jednou dožít doby, kdy bude na hraní pohlíženo jako na každý jiný koníček a ne, že se mi lidé budou divit, proč jsem místo koupi konzole radši nekoupil nafukovací člun a místo jedné hry si nepořídil předplatné skvělého deníku Blesk či časopisu Rytmus života.

Celá řada situací v životě vyžaduje použití nějakého nástroje, které jako lidé umíme vyrábět, popřípadě si je necháme vyrobit a za nějakou měnu posléze koupíme. Nevím jak vám, ale když potřebuju něco opravit, vyvrtat nebo přišroubovat nebo najít, většinou si musím pro nářadí dojít či se na danou informaci zeptat. Můj inventář stávající se většinou z kalhot, kraťasů, pyžama nebo v nejlepším případě nějakého batohu nedisponuje dostatkem slotů na vybavení, takže ho musím mít většinou někde uložené a na nějaký ukazatel, kde daný úkol splníme, můžeme taky zapomenout. Stejně jako MacGyver, i postava ze hry má vždy to potřebné v inventáři a stačí do něj prostě sáhnout. Můžeme sice někdy za úplatu, někdy vlastní dovedností, možnosti inventáře rozšířit, ale nikdy se nám nepovede mít u sebe to, co zrovna potřebujeme.

Další věcí, kterou spousta lidí nechápe, se týká internetu. Ne, že by hráči byli nějací závisláci, jenom prostě mají rádi, když mohou v jakoukoli chvíli kontaktovat přítele nebo být informování o aktuálním dění. V souvislosti s hraním pak vyžadují určitou úroveň dostupných služeb. Často se setkávám s tím, že při slovu FUP se mi zježí vlasy a při zjištění konkrétní hodnoty upadám do mdlob. Jak si někdo ve 21. století může myslet, že někomu stačí 100GB nebo nedej bože 30GB dat na měsíc? Dotyční nabízející tyto služby pak na vás koukají jako na notorického piráta, který nedělá nic jiného, než stahuje filmy, hudbu nebo software. Měli by si uvědomit, že u služeb jako Steam nebo digitální distribuce her pro konzole má dneska jedna hra kolem 20GB, plus nějaký ten update. V této věci má ale málokdo opravdu přehled a dokáže porozumět našim potřebám.

Nejzásadnější rozdíl jsem si nechal na konec článku, protože to s koncem souvisí. Spousta lidí si neuvědomuje, ať jsou to hráči nebo ne, že skutečný život je pouze jeden a když jednou skončí smrtí, těžko budete dávat new game. To platí nejen u smrti, ale i v celé řadě dalších rozhodnutí, protože život je krátký na to, abychom ho trávili v prostředí, které se nám nelíbí a po boku s lidmi, kteří nám nerozumí. Je třeba žít naplno, to rozhodně, ale ani u toho nezapomínat používat mozek, který hraní samozřejmě dokáže posílit, zlepšit reakce a ne, opravdu z přehnaného koukání do monitoru nehrozí slepota, to klidně všem říkejte, protože dle studií to tak opravdu je. U mobilů se to sice stát může, ale to už nesouvisí s naším tématem.

Slovo závěrem pak musí být vzhledem k předchozímu odstavci hlavně pozitivní. Doufám, že jako hráčům se nám postupem času dostane více pochopení, lidé na nás přestanou koukat skrz prsty a média nám dají prostor, jaký si po právu zasloužíme. Pro denní život si pak přejme, aby vynálezy postupem času nabídli takové možnosti, díky nimž se i nám, hráčům, život dostatečně ulehčí.