Recenze: Black the Fall

Autor: chaosteorycz Publikováno: 14.7.2017, 10:31

Publikováno: 14.7.2017, 10:31

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 909 článků

S odstupem času je možné rok 2014 označit za start jedné dystopické herní éry. Na celé řadě projektů se pozvolna začínalo pracovat (We Happy Few), jiné se představily publiku na herních veletrzích, jako třeba Inside v rámci Xbox konference a další se snažily upoutat pozornost komunity prostřednictvím Kickstarteru. Sem patří dnes recenzovaný Black the Fall, který má se zmíněným Inside společného mnohem více, než jen rok představení a obecné téma. Jenže zatímco studio Playdead mělo před třemi lety na konferenci již funkční koncept s více jak polovinou vývoje za sebou, rumunský celek Sand Sailor Studio, založený dvěma lidmi téhož roku, teprve sháněl potřebné finance na zručné ruce. Díky úspěšné komunitní kampani a programu vydavatelství Square Enix pro začínající vývojáře, byl vývoj Black the Fall značně zrychlen a hra mohla vyjít už rok po Inside.

Se srpem v ruce a kladivem v srdci
Možná vás vzpomínkový úvod otrávil, jak špatně identifikované houby, ale byl nezbytně důležitý. Stačí totiž zhruba 20 minut, abyste novinku odsoudili za sprosté plagiátorství a s pěnou u pusy kontaktovali podporu se žádostí o vrácení peněz. Přitom Black the Fall nenašel inspiraci v díle George Orwella, ale v historii vlastního lidu, který byl dlouhá léta součástí sovětského bloku, přičemž autoři se do díla snažili promítnout vzpomínky svých blízkých, jenž zažili vládu diktátora Ceaușescu. Právě komunistický režim je ve hře onou hydrou, která svobodu drží nemilosrdně u ledu a obyvatele vodí jako loutky mající právo pouze poslouchat, pracovat a zemřít.

V kulisách střežených továren, vybydleného venkova či bázlivého města žije Black, postarší strojník pracující v těžkém průmyslu. I když pojem žít v tomto případě znamená být pod neustálým dohledem a zbaven možnosti jakéhokoli rozhodování o své budoucí existenci, neboť režim nejlépe ví, co jeho ovečky potřebují. O vlídné slovo, nebo nedej bože přívětivou duši, člověk nezavadí, a tak se jako vosy rojí myšlenky na útěk. Kam? Na tom nesejde, hlavně co nejdále od tyranie a útlaku. Čert vezmi stráže, kamerové systémy, automatizované zbraně a nebezpečné mechy, nezkusí-li to teď, další šance už nikdy nemusí přijít. To však ještě netuší, že úspěch jeho pouti může přinést svobodu všem.

Když dva dělají totéž…
Průchod hrou se dá rozdělit do tří etap, přičemž ta první, odehrávající se v průmyslovém areálu, jako by Inside vylezla z trenýrek. Ano, podobnosti se nedá vyhnout. Obě hry staví hratelnost na kradmém postupu stinným prostředím, obelhávání bezpečnostních systémů a řešení hádanek, ovšem úvod jede v totožných kolejích natolik, že se déjà vu vrací jak špatně nadepsaná obálka. Dva odlišné autorské týmy, které od sebe dělí zhruba 2 000 km, 4 státy a jazyková bariéra, řeší obdobně nejen pozvolné seznamování s mechanikami, ale také události, při nichž se hlavní hrdina infiltruje mezi ostatní „otroky“. Dokonce i tajné místnosti jsou koncipovány podle stejné šablony, jen s tím rozdílem, že energetické koule vystřídali disidenti sledující svobodné vysílání. A pár ochlastů pokoušejících se absorbovat zapomenuté zásoby lihovin.

Originálnější rysy chytá Black the Fall s přechodem na venkovní prostředí, kde stealth pasáže přenechávají vůdčí pozici překážkám a logickým řešením. Vývojáři umožnili bojovníkovi za svobodu ovládat vybrané osoby prostřednictvím speciálního laserového ukazovátka, jehož veškerý potenciál nabývá důležitosti s nalezením vysloužilého robota. Psa připomínající stroj na něj reaguje podobně jako jeho reálný předobraz, přičemž překážkou mu nejsou vysoké ploty, vodní příkopy nebo prasklá parní potrubí. S jeho asistencí se hratelnost více kloní například k Never Alone, třebaže si k mechanickému pomocníkovi nevytvoříte ani ten sebemenší vztah. Náročnost bariér se pozvolna zvyšuje a robůtek, který zpočátku plnil funkci jakéhosi štokrlete a živé návnady, postupně povyšuje až na strůjce kinetické energie.

Na půl plynu
Pobyt v exteriérech je jednoznačně nejlepší částí hry. Má potřebnou dynamiku, úžasnou variabilitu úkolů, rozmanitá prostředí a táhne touho po svobodě do důsledků. Z pohledu vývoje bych hádal, že právě zde ze sebe tvůrci vysypali veškeré nápady, neboť před závěrečnými kapitolami jim bylo patrně přitaženo vodítko. Nejsem si jistý, že to byl prvotní záměr, ale na vrcholu atmosféry přichází zvrat a hra se duševně vrátí na počátek, rezignujíc na předchozí spád. Posledních 15 minut, kde Inside graduje k naprosté explozi myšlenek, jde boj proti komunismu vleklým krokem a recykluje již hrané, aby učinil nutnou závěrečnou tečku, k níž se dostal jak slepý k houslím.

Autoři mají obecně problém s vtáhnutím do děje, což je v žánru značné mínus. Řešení jednoho rébusu za druhým, srp s kladivem coby pomyslný ukazováček tyčící se nad obyvatelstvem, náznaky propagandy a všudypřítomné zbraně trestající špatná rozhodnutí, nestačí k vylíčení světa, který téměř 40 let zacházel s lidskými bytostmi jako s obnošeným oblečením. Příliš soucitu nevzbudí ani pan Black. Jak by také mohl, když jeho životnost je zhruba 12 minut. Nesmírně důležité je tak nalezení všech ukrytých zákoutí, protože ta ukazují kontrast svobody a života v okovech. Ke škodě by nebyl ani větší počet událostí na pozadí hlavní dějové linky, kterých se dostává méně než malé množství. Často tak pojímáte podezření, že ten výtvarně vypiplaný a prostorově promyšlený svět není obětí systému, ale chabého scénáře.

Nadvláda formy nad obsahem
Výtvarná stránka je bez váhání nejlepším aspektem hry a z mého pohledu o třídu převyšuje všechno ostatní. Na jemné pastelové barvy s výraznou rudou, která signalizuje zlo a aktivní prvky, se nejen dobře kouká, ale spolu s designem úrovní dominují tam, kde si děj potřebuje vzít volno. Přestože hra se řadí mezi 2D plošinovky, rozmístění objektů a hrátky s kamerou navozují příjemný trojrozměrný pocit, který umocňují detaily a práce se světlem. Ano, opět je tu značná podobnost s Inside, ale v tomto ohledu se studio Sand Sailor nemá za co stydět, protože na poli devadesáti minut hratelnosti nabízí hned několik vizuálních konceptů, které dokáží vytvořit líbivé a snadno zapamatovatelné scenérie. Zajímavé jsou i některé achievementy navazující na zdánlivě bezvýznamnou interakci s prostředím.

Bohužel totéž se nedá říct o hudebním doprovodu, jehož tóny mají lacinou pachuť kolečka gothajského salámu. Sice víte, že na pozadí něco hraje, ale hraje to pořád stejně, nevýrazně a bez větší návaznosti na herní dění. Přitom v rumunské tradiční hudbě se dá najít mnoho motivů, která by dystopickou auru dostatečně zvýraznili a hráči dali pocit znepokojení a tísně. Optimalizaci není co vytknout, neboť hra je naprosto plynulá, a to včetně přechodů mezi jednotlivými kapitolami. Za celou dobu se hra přeruší jen dvakrát, přičemž vždy se přesouvá děj do jiného prostředí.

Hra je snadným cílem, jak získat plný počet gamerscore, takže znovuhratelnost se přímo nabízí, ovšem já doporučuji body raději získávat cíleně přímo v kapitolách, do nichž je možné se vrátit. Jelikož námět nenechává desítky otázek jako v případě hry, jejíž jméno už nehodlám opakovat, stává se restart neskutečně nudnou procházkou testující paměť. Na druhý pokus hra opravdu nefunguje a ocenit jí mohou maximálně speedruneři dychtící si zvýšit ego.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Black the Fall má téměř vše. Citlivé téma opřené o historii, poutavé grafické zpracování, zajímavé rébusy a obrovskou snahu. Ovšem něco mu chybí. Říkejte tomu tvůrčí duše, přidaná hodnota, myšlenková otevřenost nebo jen kouzlo, ale prvotinu rumunských tvůrců slupnete jako nic a bez větších emocí jí odložíte. Slabý úvod, snažící se rychle odprezentovat herní prvky, vynahrazuje výtečná prostřední část, která však vrcholí nezúčastněným koncem, z něhož šlo vymáčknout daleko více. Nebýt tu před rokem adaptace Orwella, vyzněl by obraz komunistické dystopie asi lépe, ale v přímém srovnání jednoduše není konkurencí. To však neznamená, že jde o špatnou hru.
20. 08. 2017 • chaosteorycz3

Recenze: Observer

Stejně jako ostatní žánry, tak i horory se neustále vyvíjejí. Před osmdesáti lety stačilo na hlavu zakytovat hrnec, přidělat papírové šrouby a lidé se báli odejít z biografu, aby po cestě domů nepotkali Frankensteinovo monstrum. Přes maskované vrahy, poltergeisty, mýtické nestvůry, ďábly a jiná zla jsme se dostali až do dnešní fáze, kdy je módní nabalit na děsivou notu dalších 5 žánrů a přidat pořádnou dávku šílenství. Několikrát do roka nás...

»
16. 08. 2017 • wellkeybig0

RECENZE: Blackhole: Complete Edition

Co je České, to je hezké České videohry slaví úspěchy po celém světě. Tituly jako Mafia, Dex, Machinarium, nebo právě Blackhole hrají miliony hráčů. Bohužel není pravidlem, že každá česká hra si najde cestu do zahraničí a především k úspěchu. Blackhole: Complete Edition je, ale jedna z těch, co to dokázala a byla přijata velmi kladně po celém světě.

»
16. 08. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: The Long Dark

Techniky přežití se mohou hodit vždy, takže když je nějaká možnost se něco z nich naučit, určitě se neobracejte zády, ale snažte si zapamatovat, co se jenom dá. Nevíme dne ani hodiny, kdy do naší planety narazí asteroid, rozšíří se nákaza měnící lidi na nemrtvá monstra, nebo se prostě jenom prostřednictvím bankovek rozšíří nějaký smrtelný virus. Že jsou vám výše zmíněná témata povědomá? To by tedy měla, jelikož jsou to nejpopulárnější...

»
15. 08. 2017 • chaosteorycz1

Recenze: Agents of Mayhem

V pozici hráče jsem nikdy neholdoval hrám, které si předem nemůžu zaškatulkovat a u nichž se na základě propagace jen těžko určuje, co z nich vlastně vyleze. Ovšem jako recenzent si takové zajíce v pytli nadmíru užívám, protože se mi dostává vzácného privilegia, kdy se stávám prostředníkem mezi autory a potencionálními hráči. Třebaže si nedělám iluze, že by v době YouTube někdo kupoval novinku jen na základě jednoho názoru, často značně zaujaté osoby, alespoň...

»
06. 08. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Mr. Shifty

Tak schválně, kdo z vás, zatímco dává ostatním hráčům na frak ve všech těch Battlefieldech, Call of Duty a Gearsech, přemýšlí nad historií akčních her? No samozřejmě, že nikdo, protože na bloumání v paměti bude dost času, až dosáhneme staří sovětské ponorky, občas je ale návrat do časů dvourozměrné grafiky, jednoduché hratelnosti a pohledu shora vítaným zpestřením, a to zejména teď v létě, kdy se dav AAA her rozestoupí a my vidíme...

»
02. 08. 2017 • chaosteorycz4

Recenze: Super Cloudbuilt

Recenzentka: Kristine4Chaos Dnes už se můžeme maximálně dohadovat, jestli za rozšíření parkouru do her vděčíme perskému princi, svůdné Faith nebo neohroženému assassínovi Altairovi. Jednoduše tu je a pro mnohé tvůrce videoher se stal stěžejním prvkem jejich projektu, a to jak v klasické „umělecké“ formě, tak té futuristické, při níž si postava pomáhá exo-skeletem, jetpackem nebo obojím najednou. Do této kategorie patří i malá nezávislá hra Super Cloudbuilt, která ačkoli není příliš originální,...

»
18. 07. 2017 • p.a.c.o1

RECENZE: DeadCore

Skákání, postřeh, zručnost a rychlé rozhodování. Přesně tyhle dovednosti se dají trénovat nejen ve skutečném životě, ale stejně dobře i v rámci hraní. Prostě vezmete gamepad do ruky, k tomu nějakou těžkou hru a jedete. To pak nevíte, kde vám ruce s hlavou stojí a pokud jste výbušnější povahy, jako třeba já, mohou se sousedovic děti naučit celou řadu nových slov, pokud jsou tedy mladší. Jsou totiž hry, které vám zadarmo nic nedají...

»
17. 07. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: AereA

O recenzi se postarala redakční důvěrnice Kristine4Chaos Za devatero oblačnostmi a devatero bouřkovými mraky je vzdušný svět AereA, jehož existence stojí a padá s hudbou. Není nic, co by zde nebylo v moci notového zápisu, a tak nikoho nepřekvapí, že na správný chod dohlíží Velký Maestro Guido, který je zároveň mentorem studentů jeho školy. Ovšem plovoucí hudební ráj je stižen neštěstím, když někdo odcizí kouzelné hudební nástroje, které vytvářejí harmonii držící Aereu...

»