Recenze: Black the Fall

Autor: chaosteorycz Publikováno: 14.7.2017, 10:31

Publikováno: 14.7.2017, 10:31

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1533 článků

S odstupem času je možné rok 2014 označit za start jedné dystopické herní éry. Na celé řadě projektů se pozvolna začínalo pracovat (We Happy Few), jiné se představily publiku na herních veletrzích, jako třeba Inside v rámci Xbox konference a další se snažily upoutat pozornost komunity prostřednictvím Kickstarteru. Sem patří dnes recenzovaný Black the Fall, který má se zmíněným Inside společného mnohem více, než jen rok představení a obecné téma. Jenže zatímco studio Playdead mělo před třemi lety na konferenci již funkční koncept s více jak polovinou vývoje za sebou, rumunský celek Sand Sailor Studio, založený dvěma lidmi téhož roku, teprve sháněl potřebné finance na zručné ruce. Díky úspěšné komunitní kampani a programu vydavatelství Square Enix pro začínající vývojáře, byl vývoj Black the Fall značně zrychlen a hra mohla vyjít už rok po Inside.

Se srpem v ruce a kladivem v srdci
Možná vás vzpomínkový úvod otrávil, jak špatně identifikované houby, ale byl nezbytně důležitý. Stačí totiž zhruba 20 minut, abyste novinku odsoudili za sprosté plagiátorství a s pěnou u pusy kontaktovali podporu se žádostí o vrácení peněz. Přitom Black the Fall nenašel inspiraci v díle George Orwella, ale v historii vlastního lidu, který byl dlouhá léta součástí sovětského bloku, přičemž autoři se do díla snažili promítnout vzpomínky svých blízkých, jenž zažili vládu diktátora Ceaușescu. Právě komunistický režim je ve hře onou hydrou, která svobodu drží nemilosrdně u ledu a obyvatele vodí jako loutky mající právo pouze poslouchat, pracovat a zemřít.

V kulisách střežených továren, vybydleného venkova či bázlivého města žije Black, postarší strojník pracující v těžkém průmyslu. I když pojem žít v tomto případě znamená být pod neustálým dohledem a zbaven možnosti jakéhokoli rozhodování o své budoucí existenci, neboť režim nejlépe ví, co jeho ovečky potřebují. O vlídné slovo, nebo nedej bože přívětivou duši, člověk nezavadí, a tak se jako vosy rojí myšlenky na útěk. Kam? Na tom nesejde, hlavně co nejdále od tyranie a útlaku. Čert vezmi stráže, kamerové systémy, automatizované zbraně a nebezpečné mechy, nezkusí-li to teď, další šance už nikdy nemusí přijít. To však ještě netuší, že úspěch jeho pouti může přinést svobodu všem.

Když dva dělají totéž…
Průchod hrou se dá rozdělit do tří etap, přičemž ta první, odehrávající se v průmyslovém areálu, jako by Inside vylezla z trenýrek. Ano, podobnosti se nedá vyhnout. Obě hry staví hratelnost na kradmém postupu stinným prostředím, obelhávání bezpečnostních systémů a řešení hádanek, ovšem úvod jede v totožných kolejích natolik, že se déjà vu vrací jak špatně nadepsaná obálka. Dva odlišné autorské týmy, které od sebe dělí zhruba 2 000 km, 4 státy a jazyková bariéra, řeší obdobně nejen pozvolné seznamování s mechanikami, ale také události, při nichž se hlavní hrdina infiltruje mezi ostatní „otroky“. Dokonce i tajné místnosti jsou koncipovány podle stejné šablony, jen s tím rozdílem, že energetické koule vystřídali disidenti sledující svobodné vysílání. A pár ochlastů pokoušejících se absorbovat zapomenuté zásoby lihovin.

Originálnější rysy chytá Black the Fall s přechodem na venkovní prostředí, kde stealth pasáže přenechávají vůdčí pozici překážkám a logickým řešením. Vývojáři umožnili bojovníkovi za svobodu ovládat vybrané osoby prostřednictvím speciálního laserového ukazovátka, jehož veškerý potenciál nabývá důležitosti s nalezením vysloužilého robota. Psa připomínající stroj na něj reaguje podobně jako jeho reálný předobraz, přičemž překážkou mu nejsou vysoké ploty, vodní příkopy nebo prasklá parní potrubí. S jeho asistencí se hratelnost více kloní například k Never Alone, třebaže si k mechanickému pomocníkovi nevytvoříte ani ten sebemenší vztah. Náročnost bariér se pozvolna zvyšuje a robůtek, který zpočátku plnil funkci jakéhosi štokrlete a živé návnady, postupně povyšuje až na strůjce kinetické energie.

Na půl plynu
Pobyt v exteriérech je jednoznačně nejlepší částí hry. Má potřebnou dynamiku, úžasnou variabilitu úkolů, rozmanitá prostředí a táhne touho po svobodě do důsledků. Z pohledu vývoje bych hádal, že právě zde ze sebe tvůrci vysypali veškeré nápady, neboť před závěrečnými kapitolami jim bylo patrně přitaženo vodítko. Nejsem si jistý, že to byl prvotní záměr, ale na vrcholu atmosféry přichází zvrat a hra se duševně vrátí na počátek, rezignujíc na předchozí spád. Posledních 15 minut, kde Inside graduje k naprosté explozi myšlenek, jde boj proti komunismu vleklým krokem a recykluje již hrané, aby učinil nutnou závěrečnou tečku, k níž se dostal jak slepý k houslím.

Autoři mají obecně problém s vtáhnutím do děje, což je v žánru značné mínus. Řešení jednoho rébusu za druhým, srp s kladivem coby pomyslný ukazováček tyčící se nad obyvatelstvem, náznaky propagandy a všudypřítomné zbraně trestající špatná rozhodnutí, nestačí k vylíčení světa, který téměř 40 let zacházel s lidskými bytostmi jako s obnošeným oblečením. Příliš soucitu nevzbudí ani pan Black. Jak by také mohl, když jeho životnost je zhruba 12 minut. Nesmírně důležité je tak nalezení všech ukrytých zákoutí, protože ta ukazují kontrast svobody a života v okovech. Ke škodě by nebyl ani větší počet událostí na pozadí hlavní dějové linky, kterých se dostává méně než malé množství. Často tak pojímáte podezření, že ten výtvarně vypiplaný a prostorově promyšlený svět není obětí systému, ale chabého scénáře.

Nadvláda formy nad obsahem
Výtvarná stránka je bez váhání nejlepším aspektem hry a z mého pohledu o třídu převyšuje všechno ostatní. Na jemné pastelové barvy s výraznou rudou, která signalizuje zlo a aktivní prvky, se nejen dobře kouká, ale spolu s designem úrovní dominují tam, kde si děj potřebuje vzít volno. Přestože hra se řadí mezi 2D plošinovky, rozmístění objektů a hrátky s kamerou navozují příjemný trojrozměrný pocit, který umocňují detaily a práce se světlem. Ano, opět je tu značná podobnost s Inside, ale v tomto ohledu se studio Sand Sailor nemá za co stydět, protože na poli devadesáti minut hratelnosti nabízí hned několik vizuálních konceptů, které dokáží vytvořit líbivé a snadno zapamatovatelné scenérie. Zajímavé jsou i některé achievementy navazující na zdánlivě bezvýznamnou interakci s prostředím.

Bohužel totéž se nedá říct o hudebním doprovodu, jehož tóny mají lacinou pachuť kolečka gothajského salámu. Sice víte, že na pozadí něco hraje, ale hraje to pořád stejně, nevýrazně a bez větší návaznosti na herní dění. Přitom v rumunské tradiční hudbě se dá najít mnoho motivů, která by dystopickou auru dostatečně zvýraznili a hráči dali pocit znepokojení a tísně. Optimalizaci není co vytknout, neboť hra je naprosto plynulá, a to včetně přechodů mezi jednotlivými kapitolami. Za celou dobu se hra přeruší jen dvakrát, přičemž vždy se přesouvá děj do jiného prostředí.

Hra je snadným cílem, jak získat plný počet gamerscore, takže znovuhratelnost se přímo nabízí, ovšem já doporučuji body raději získávat cíleně přímo v kapitolách, do nichž je možné se vrátit. Jelikož námět nenechává desítky otázek jako v případě hry, jejíž jméno už nehodlám opakovat, stává se restart neskutečně nudnou procházkou testující paměť. Na druhý pokus hra opravdu nefunguje a ocenit jí mohou maximálně speedruneři dychtící si zvýšit ego.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Black the Fall má téměř vše. Citlivé téma opřené o historii, poutavé grafické zpracování, zajímavé rébusy a obrovskou snahu. Ovšem něco mu chybí. Říkejte tomu tvůrčí duše, přidaná hodnota, myšlenková otevřenost nebo jen kouzlo, ale prvotinu rumunských tvůrců slupnete jako nic a bez větších emocí jí odložíte. Slabý úvod, snažící se rychle odprezentovat herní prvky, vynahrazuje výtečná prostřední část, která však vrcholí nezúčastněným koncem, z něhož šlo vymáčknout daleko více. Nebýt tu před rokem adaptace Orwella, vyzněl by obraz komunistické dystopie asi lépe, ale v přímém srovnání jednoduše není konkurencí. To však neznamená, že jde o špatnou hru.
22. 06. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Prey: Mooncrash

Podle mnohých, to prej byla jedna z nejlepších her loňského roku a další skvělý milník studia Arkane. Jiní naopak tvrdí, že směsky všech možných titulů prej nehrají, protože originalita světem otáčí. A prej už to stejně nebylo ono, protože chyběl indián, obaly od ohnivé vody a emzáci balancující mezi genialitou a parodií. Prej se to jmenovalo Prey a podle tvůrců jedna zastávka u ní rozhodně nestačí. A víte co? Já souhlasím,...

»
21. 06. 2018 • DandyCZE2

Recenze: The Elder Scrolls Online: Summerset (Xbox)

Krásný, kouzelný, nebezpečný a úžasný svět The Elder Scrolls se rozšiřuje. Musím uznat, že na tohle rozšíření jsem se hodně těšil. Svět TESO jsem si užíval od samého začátku, a to i přes mírný pokles úrovně hry a tápání autorů, kam hru posunout. Pořád jsem cítil jakýsi rozkol mezi hraním singleplayeru a týmové hry. Spousta vychytávek jako gildy procházela a stále prochází vývojem, ale za mě osobně tam vidím velký...

»
20. 06. 2018 • chaosteorycz8

Recenze: Jurassic World Evolution

Nemám rád dojení značek z mého dětství. Jednak mi kazí příjemné vzpomínky, kdy jsem byl ochotný pojít v noci žízní, jen abych náhodou nepotkal v kuchyni velociraptora a pak si myslím, že už se nikdy nemůžou vyrovnat originálu. Jsou ovšem série, a není jich příliš, u kterých jsem ochotný zalít vlastní hrdost do betonu a panáčkovat u kina jak ratlík. Stačí pár tónů od Johna Williamse, táhlý záběr na helikoptéru mířící na ostrov...

»
17. 06. 2018 • p.a.c.o4

RECENZE: MotoGP 18

Šampionát MotoGP je skvělou podívanou, kdy při žádném závodě není nouze o dramatické situace a spoustu předjíždění. Navíc upadnout může při riskantnějších manévrech každý, tudíž nic není předem dané. Tento adrenalin se nám snaží nabídnout i virtuální zpracování této značky s oficiální licencí, a i letos ho mají na svědomí Italové z Milestone. MotoGP 18 se chlubí v PR materiálech celou řadou novinek, ovšem to už je taková klasika.

»
14. 06. 2018 • chaosteorycz2

Recenze: Vampyr

Před čtením dalších řádků se nejprve ujistěte, že jste dostatečně vybaveni na boj s nočními predátory. Jako základ zkontrolujte zásoby česneku. Jestliže jich nemáte dostatek na rozvěšení po místnosti, udělejte si alespoň česnečku nebo topinky. Hned v závěsu rozmlaťte libovolnou židli, přednostně dřevěnou, a z rovných částí utvořte kříž. Pokud nevíte, jak vypadá, zanedbali jste některé základy vašeho vzdělání. Nic nezkazíte ani vložením složeného Masaryka do kostelní pokladničky. Lépe pak budete vyjednávat s knězem...

»
05. 06. 2018 • lindros88cze1

RECENZE: ONRUSH

Britské Evolution Studios bylo jedním ze studií, které se zabývalo čistě vývojem závodních her, a byli v tom dobří. Za dob PS2 tito tvůrci stvořili sérii WRC, kdy ještě stála za to, abyste si ji nepletli s dnešními béčky. Poté přešli na šílené akční závody MotorStorm pro PS3 a opět se jednalo o slušný úspěch, ale tuto generaci se jim moc nedařilo a Sony se rozhodla studio rozpustit. Většina vývojářů ale využila...

»
04. 06. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Aragami Shadow Edition

Ara… co? To bude nějaká logická hra o skládání papíru do těch titěrných zvířat nebo ne? Ale s tím sympatickým ninjou na obalu to asi neklapne. Trochu působí jako japonský Deadpool, což určitě naznačuje, že půjde o krvavou rubačku, plnou useknutých končetin, zatímco hlavní hrdinu bude odříkávat haiku napsanou uťatým prstem. Ale moment. Čmoudí se mu z ruky, takže Aragami bude nakonec budovatelská hra o pěstování tabáku na úpatí hory Fuji. Ne?...

»
02. 06. 2018 • p.a.c.o2

RECENZE: Tennis World Tour

Sportem ku zdraví a trvalé invaliditě. To je úsloví, které sice zastánci pohybu nemají úplně v lásce, ale když se podívám po lidech ze svého okolí, skoro bych mu dal za pravdu. Pár sportovců z mého okolí to zkoušelo a problémy je dostihly, protože i zde platí, že nic se nemá přehánět. Někdo může namítnout, že v případě virtuálních sportů zranění nehrozí, což také není úplná pravda. Tenisový loket a bolavé prsty budiž...

»