Recenze: Black the Fall

Autor: chaosteorycz Publikováno: 14.7.2017, 10:31

Publikováno: 14.7.2017, 10:31

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1029 článků

S odstupem času je možné rok 2014 označit za start jedné dystopické herní éry. Na celé řadě projektů se pozvolna začínalo pracovat (We Happy Few), jiné se představily publiku na herních veletrzích, jako třeba Inside v rámci Xbox konference a další se snažily upoutat pozornost komunity prostřednictvím Kickstarteru. Sem patří dnes recenzovaný Black the Fall, který má se zmíněným Inside společného mnohem více, než jen rok představení a obecné téma. Jenže zatímco studio Playdead mělo před třemi lety na konferenci již funkční koncept s více jak polovinou vývoje za sebou, rumunský celek Sand Sailor Studio, založený dvěma lidmi téhož roku, teprve sháněl potřebné finance na zručné ruce. Díky úspěšné komunitní kampani a programu vydavatelství Square Enix pro začínající vývojáře, byl vývoj Black the Fall značně zrychlen a hra mohla vyjít už rok po Inside.

Se srpem v ruce a kladivem v srdci
Možná vás vzpomínkový úvod otrávil, jak špatně identifikované houby, ale byl nezbytně důležitý. Stačí totiž zhruba 20 minut, abyste novinku odsoudili za sprosté plagiátorství a s pěnou u pusy kontaktovali podporu se žádostí o vrácení peněz. Přitom Black the Fall nenašel inspiraci v díle George Orwella, ale v historii vlastního lidu, který byl dlouhá léta součástí sovětského bloku, přičemž autoři se do díla snažili promítnout vzpomínky svých blízkých, jenž zažili vládu diktátora Ceaușescu. Právě komunistický režim je ve hře onou hydrou, která svobodu drží nemilosrdně u ledu a obyvatele vodí jako loutky mající právo pouze poslouchat, pracovat a zemřít.

V kulisách střežených továren, vybydleného venkova či bázlivého města žije Black, postarší strojník pracující v těžkém průmyslu. I když pojem žít v tomto případě znamená být pod neustálým dohledem a zbaven možnosti jakéhokoli rozhodování o své budoucí existenci, neboť režim nejlépe ví, co jeho ovečky potřebují. O vlídné slovo, nebo nedej bože přívětivou duši, člověk nezavadí, a tak se jako vosy rojí myšlenky na útěk. Kam? Na tom nesejde, hlavně co nejdále od tyranie a útlaku. Čert vezmi stráže, kamerové systémy, automatizované zbraně a nebezpečné mechy, nezkusí-li to teď, další šance už nikdy nemusí přijít. To však ještě netuší, že úspěch jeho pouti může přinést svobodu všem.

Když dva dělají totéž…
Průchod hrou se dá rozdělit do tří etap, přičemž ta první, odehrávající se v průmyslovém areálu, jako by Inside vylezla z trenýrek. Ano, podobnosti se nedá vyhnout. Obě hry staví hratelnost na kradmém postupu stinným prostředím, obelhávání bezpečnostních systémů a řešení hádanek, ovšem úvod jede v totožných kolejích natolik, že se déjà vu vrací jak špatně nadepsaná obálka. Dva odlišné autorské týmy, které od sebe dělí zhruba 2 000 km, 4 státy a jazyková bariéra, řeší obdobně nejen pozvolné seznamování s mechanikami, ale také události, při nichž se hlavní hrdina infiltruje mezi ostatní „otroky“. Dokonce i tajné místnosti jsou koncipovány podle stejné šablony, jen s tím rozdílem, že energetické koule vystřídali disidenti sledující svobodné vysílání. A pár ochlastů pokoušejících se absorbovat zapomenuté zásoby lihovin.

Originálnější rysy chytá Black the Fall s přechodem na venkovní prostředí, kde stealth pasáže přenechávají vůdčí pozici překážkám a logickým řešením. Vývojáři umožnili bojovníkovi za svobodu ovládat vybrané osoby prostřednictvím speciálního laserového ukazovátka, jehož veškerý potenciál nabývá důležitosti s nalezením vysloužilého robota. Psa připomínající stroj na něj reaguje podobně jako jeho reálný předobraz, přičemž překážkou mu nejsou vysoké ploty, vodní příkopy nebo prasklá parní potrubí. S jeho asistencí se hratelnost více kloní například k Never Alone, třebaže si k mechanickému pomocníkovi nevytvoříte ani ten sebemenší vztah. Náročnost bariér se pozvolna zvyšuje a robůtek, který zpočátku plnil funkci jakéhosi štokrlete a živé návnady, postupně povyšuje až na strůjce kinetické energie.

Na půl plynu
Pobyt v exteriérech je jednoznačně nejlepší částí hry. Má potřebnou dynamiku, úžasnou variabilitu úkolů, rozmanitá prostředí a táhne touho po svobodě do důsledků. Z pohledu vývoje bych hádal, že právě zde ze sebe tvůrci vysypali veškeré nápady, neboť před závěrečnými kapitolami jim bylo patrně přitaženo vodítko. Nejsem si jistý, že to byl prvotní záměr, ale na vrcholu atmosféry přichází zvrat a hra se duševně vrátí na počátek, rezignujíc na předchozí spád. Posledních 15 minut, kde Inside graduje k naprosté explozi myšlenek, jde boj proti komunismu vleklým krokem a recykluje již hrané, aby učinil nutnou závěrečnou tečku, k níž se dostal jak slepý k houslím.

Autoři mají obecně problém s vtáhnutím do děje, což je v žánru značné mínus. Řešení jednoho rébusu za druhým, srp s kladivem coby pomyslný ukazováček tyčící se nad obyvatelstvem, náznaky propagandy a všudypřítomné zbraně trestající špatná rozhodnutí, nestačí k vylíčení světa, který téměř 40 let zacházel s lidskými bytostmi jako s obnošeným oblečením. Příliš soucitu nevzbudí ani pan Black. Jak by také mohl, když jeho životnost je zhruba 12 minut. Nesmírně důležité je tak nalezení všech ukrytých zákoutí, protože ta ukazují kontrast svobody a života v okovech. Ke škodě by nebyl ani větší počet událostí na pozadí hlavní dějové linky, kterých se dostává méně než malé množství. Často tak pojímáte podezření, že ten výtvarně vypiplaný a prostorově promyšlený svět není obětí systému, ale chabého scénáře.

Nadvláda formy nad obsahem
Výtvarná stránka je bez váhání nejlepším aspektem hry a z mého pohledu o třídu převyšuje všechno ostatní. Na jemné pastelové barvy s výraznou rudou, která signalizuje zlo a aktivní prvky, se nejen dobře kouká, ale spolu s designem úrovní dominují tam, kde si děj potřebuje vzít volno. Přestože hra se řadí mezi 2D plošinovky, rozmístění objektů a hrátky s kamerou navozují příjemný trojrozměrný pocit, který umocňují detaily a práce se světlem. Ano, opět je tu značná podobnost s Inside, ale v tomto ohledu se studio Sand Sailor nemá za co stydět, protože na poli devadesáti minut hratelnosti nabízí hned několik vizuálních konceptů, které dokáží vytvořit líbivé a snadno zapamatovatelné scenérie. Zajímavé jsou i některé achievementy navazující na zdánlivě bezvýznamnou interakci s prostředím.

Bohužel totéž se nedá říct o hudebním doprovodu, jehož tóny mají lacinou pachuť kolečka gothajského salámu. Sice víte, že na pozadí něco hraje, ale hraje to pořád stejně, nevýrazně a bez větší návaznosti na herní dění. Přitom v rumunské tradiční hudbě se dá najít mnoho motivů, která by dystopickou auru dostatečně zvýraznili a hráči dali pocit znepokojení a tísně. Optimalizaci není co vytknout, neboť hra je naprosto plynulá, a to včetně přechodů mezi jednotlivými kapitolami. Za celou dobu se hra přeruší jen dvakrát, přičemž vždy se přesouvá děj do jiného prostředí.

Hra je snadným cílem, jak získat plný počet gamerscore, takže znovuhratelnost se přímo nabízí, ovšem já doporučuji body raději získávat cíleně přímo v kapitolách, do nichž je možné se vrátit. Jelikož námět nenechává desítky otázek jako v případě hry, jejíž jméno už nehodlám opakovat, stává se restart neskutečně nudnou procházkou testující paměť. Na druhý pokus hra opravdu nefunguje a ocenit jí mohou maximálně speedruneři dychtící si zvýšit ego.

7
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Black the Fall má téměř vše. Citlivé téma opřené o historii, poutavé grafické zpracování, zajímavé rébusy a obrovskou snahu. Ovšem něco mu chybí. Říkejte tomu tvůrčí duše, přidaná hodnota, myšlenková otevřenost nebo jen kouzlo, ale prvotinu rumunských tvůrců slupnete jako nic a bez větších emocí jí odložíte. Slabý úvod, snažící se rychle odprezentovat herní prvky, vynahrazuje výtečná prostřední část, která však vrcholí nezúčastněným koncem, z něhož šlo vymáčknout daleko více. Nebýt tu před rokem adaptace Orwella, vyzněl by obraz komunistické dystopie asi lépe, ale v přímém srovnání jednoduše není konkurencí. To však neznamená, že jde o špatnou hru.
23. 10. 2017 • man10

RECENZE: WWE 2k18

Dnešní recenzi má na svědomí Jiří „Man1“ Pacovský, takže svůj obdiv a úctu směřujte k němu 😉 Loňský díl obalený do nového hávu Ryze americká zábava se opět a konečně dostala i k nám! Kdo nesleduje wrestling a nezná to podhoubí a svět, který se kolem toho vytvořil, nejspíš nepochopí. Jedinečná a surová show, o které se ví, že je to pouze přehrávaná zábava skvěle vypracovaných atletů, přichází po roce s největší zásobou wrestlerů...

»
21. 10. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: The Evil Within 2

Je zcela normální, že když máte dlouhá léta zálibu v nějakém žánru, stáváte se pro okolí samozvaným expertem. Tohoto postavení se mi dostává i mezi kolegy, tudíž blíží-li se vydání něčeho, co zavání zpocenými rukami, sevřeným krkem nebo hrozbou neplánovaného vyprázdnění, jsem první na seznamu oslovených. I když s nadsázkou říkám, že neznám jen ty horory, které nebyly natočeny, napsány a vytvořeny, jednou nutně musel přijít zlom. Bod, v němž se můj výklad...

»
18. 10. 2017 • lindros88cze5

RECENZE: ELEX

Němečtí vývojáři Piranha Bytes nám za svou existenci přinesli řadu skvělých RPG zážitků, ať už o sérii Gothic či Risen. S jejich novým dílem ELEX se vydali trošku jinou cestou. Stále se jedná o akční RPG, ovšem do oblíbeného středověkého fantasy přimíchali slušnou dávku sci-fi. A jak tento science fantasy počin dopadl, se dozvíte v naší recenzi.

»
16. 10. 2017 • tonyskate1

RECENZE: South Park: The Fractured but Whole

Městečko South Park je zpět! Po vydařeném Stick of Truth sice přebrali štafetu vývojáři Ubisoftu, ale tvůrci seriálu u vývoje zůstali a nenechali si do ničeho kecat. Připravte se tedy na další bizarní, ujetou a pochopitelně naprosto sprostou jízdu, v niž hrají prdy hlavní roli.

»
16. 10. 2017 • chaosteorycz0

Recenze: Middle–earth: Shadow of War

Příběhy ze Středozemě hráče bavily dlouho předtím, než Glum začal slídit za „miláškem“ na stříbrném plátně a než Peter Jackson všem připomněl, že Tolkien je jméno významného spisovatele, nikoli odrůda vína. Dokonce se dá říct, že od roku 1982 má každá generace hráčů svého Pána prstenů, který vychází ze stejného základu, a přesto je pokaždé jiný. Poslední roky si Středozemi jako svou destinaci zvolili autoři z Monolith Productions, kteří se...

»
06. 10. 2017 • kristine4chaos30

Recenze: Forza Motorsport 7

Z organizační důvodů, kvůli nimž Lukáš „ChaosteoryCZ“ nemůže přinést podrobné zhodnocení nové Forzy, jsem na jeho přání tuto štafetu převzala já. Takže se připravte, že to úplně mění pohled a přístup k populární značce a žánru jako takovým. Na rozdíl od něj si totiž nemyslím, že závodní simulátor musí hráče trápit přemrštěnými nároky na ovládání. Nechci po něm ani věrohodný průběh závodu se všemi těmi testovacími koly a kvalifikacemi, kvůli nimž se...

»
03. 10. 2017 • p.a.c.o0

RECENZE: NBA 2K18

Dnešní recenzi má na svědomí Jiří „Man1“ Pacovský, takže svůj obdiv a úctu směřujte k němu 😉 Každoročně se těším na dvě období. To jedno přichází s E3, kde se dostáváme pod plnou palbu nových herních trailerů, a pak to poprázdninové. Už dávno nestuduji, takže pro mě prázdniny znamenají maximálně tak dlouhou nudu na herních serverech, které znám už nazpaměť. Ale pak přijde září a já si připadám, jak kdyby mě někdo zatlačil...

»
30. 09. 2017 • chaosteorycz6

Recenze: Cuphead

Za tajemným lesem, děsivým lunaparkem a blíže nespecifikovaným počtem řek a hor, žijí dva kusy porcelánu Cuphead a Mugman. Jejich bytí je naplněné radostí a štěstím, nicméně musejí se vyvarovat kasinu ovládanému temnými silami. Ovšem nebyla by to pohádka milé děti, kdyby naši hrdinové poslechli rad vousaté konve. S pohledem zasloužilého karbaníka vrhali kostky jedno kolo za druhým a štěstěna jim evidentně přála. Ale pekelná, která skončila s nabídkou samotného ďábla, který...

»