Xboxweb.cz

Úvodem bychom se chtěli omluvit, že vám recenzi na Borderlands: The Pre-Sequel! přinášíme s měsíčním zpožděním, ale tak nějak jsme se zprvu nemohli domluvit, kdo recenzi udělá, a když už jsem dal hlavu na špalek já, tak se na ní zase zapomnělo a válela se nám tu docela dlouhou dobu, než mi to došlo. Na Borderlands jsem si vzpomenout vlastně ani moc nechtěl, leč jsem musel.

Nechápejte to špatně, pokračování, teda spíš prequel nebo pre-sequel… AHRR! No prostě nová hra od Gearboxu ve spolupráci s 2K Australia (čicháme převzetí značky), je dobrý kousek, ale zároveň takovým nechtěným dítětem. Druhý díl byl skvostný, a tak nás vývojáři až do letošního roku ládovali doplňkovým obsahem, byť ten poslední nestál zrovna za řeč. Takže fanoušci se season passem měli obsahu habaděj, propařených tisíce hodin a hlavně o zábavu postaráno na ještě nějakou tu dobu.

Odložení a následné naportování navíc pro novou generaci konzolí by bodnul, zejména kvůli narůstajícímu hladu. Takhle jsou fanoušci přesycení, všichni ostatní také a na Pre-Sequel už tak nějak v žaludku nezbylo místo. Protože si ale autoři řekli, že hru odkládat nechtějí, oznámili vydání pouze pro staré konzole a PC, next-gen až u toho příštího. Má to ale svůj klad. U staré generace se autoři snažili grafický „zážitek“ poněkud vyšperkovat, v jiném případě by na něj nebyl čas a vývojáři by ho odflákli. V současnosti se na něj dá alespoň koukat.

Všechno co zde najdete, jakoby jsme už někde viděli. HUD je stejný, grafika je stejná, všechno se to stejně hraje, úplně všechno stejně funguje, počkat… vždyť je to úplně stejné. Dobře… příběh, většina postav, prostředí, které se odehrává na měsíci, drobná přítěž v podobě kyslíku a hromada nových neotřepaných humorem nabytých textů, to všechno nové je. Jenže to je jen malá kapka v moři, proto nám nemůžete upřít, že nové Borderlands působí spíše jako velké DLC k tomu starému, a to nám v případě, že si autoři účtují plnou cenu, nepřijde úplně košer.

Příběh se odehrává těsně po prvním Borderlends, kdy Handsome Jack je zatím jen Jack a není to vypatlaný magor, ale váš přítel. Vyplňuje tak mezeru mezi prvním a druhým dílem. Ve hře ale najdete spoustu dalších známých postav v čele s Claptrapem, pojmenovaného jako Fragtrap, coby jedna ze čtyř hratelných postav. Další je Wilhelm, jako těžkej kvér, pistolnice Nisha a vzražedná Athena. Všechny postavy jste mohli v druhém díle nějakým způsobem potkat a všechny mají speciální schopnost. Nebudeme si všechny vypisovat, avšak za zmínku stojí epická disco trisco schopnost Claptrapa – vaulthunter.exe. Ta vygeneruje a složí její atributy podle vyhodnocení situace. Nikdy tak vlastně předem nevíte, co se stane. Třeba vás taky instantně může zabít. Koneckonců, je to vlastně virus, který mimochodem může zabít v některých případech nebo alespoň oslabit vaše přátele, čímž se stává nejzajímavější a nejvypečenější schopností ve hře.

Claptrap má sice nevýhodu oproti svým vrstevníkům, jelikož jeho talentové stromy jsou převážně určené k nápomoci vaší skupině, ale výhodu má tu, že nepotřebuje kyslík, je to přeci robot, ne? Vzhledem k tomu, že se celé dobrodružství odehrává na měsíci Pandory, není v okolí nejen téměř žádná gravitace, čímž budete po planetě vesele vyskakovat 20 metrů vysoko, ale není zde ani k životu potřebný kyslík. Pro všechny živé charaktery, ale i našeho miloučkého robůtka, vznikly Oz Kity, jež mají obdobnou funkci jako štíty, ale kyslík u nich postupně dochází, a tak jej musíte chodit postupně doplňovat, buď na základny, nebo ve stanicích či u frekventovaně rozmístěných O₂ trhlin. Nedoplníte-li, postupně zemřete.

To je vlastně co se týče novinek všechno a upřímně řečeno, je toho zatraceně málo, dokonce tak, že jsme se sami příšerně nudili, takže nám nezbylo než si do splitcreenu pozvat kamaráda, čimž se zábava zvedla na úplně maximum. Obzvlášť při vtipných komentářích některých postav a questů. Když nám Jack při útěku z vesmírné stanice řekl „zabij toho kreténa“, který vtrhl do haly a začal nás na sto metrů odstřelovat, a zadání se změnilo na „Zabij toho kreténa“, začali jsme se smát a dlouho po smrti toho hajzla ještě smáli. Tenhle moment si budeme pamatovat snad nadosmrti. Vůbec celý Borderlandovský humor můžeme a hltáme oběma rukami naráz. Má šťávu a dokáže si udělat srandu i sám ze sebe. Vlastně si ji dělá v jednom kuse, a to se nám líbí. Co nám krom všech zmíněných nedostatků a poznámek chybělo, byl akční soundtrack, co by nám do žil napumpoval adrenalin a dodal nadšení k nekonečnému mydlení v reálném čase rozdělující se a rozmnožující se měsíční fauny, jež nám lezla krkem nad úplně nejvíc. My jsme tak po několika hodinách strávených v Borderlands: The Přes-Sequel! tak akorát chytili slinu na zopáknutí druhého dílu (my DLC nehráli(teda alespoň autor ne)).

Vážně podle nás nemá cenu rozepisovat všechny aspekty hry, když jsou totožné s těmi starými. Kdo o serii Borderlands nikdy nezavadil, dejte si předchozí díly. Kdo čekal novinku, čekal zbytečně a kdo čekal pokračování, dočkal se spíše jen datadisku. Obsahově není tak nabušený a nepomůžou mu ani slibovaná DLC. Navíc celý příběh je takový nemastný neslaný, čemuž naštěstí pomáhá dokonalý místní humor všude kam se podíváš. Na jednu stranu se alespoň úkoly tolik neopakují a ve více hráčích se nudit asi nebudete, pokud jste ale čirý solitéři, nudit se začnete už v první půl hodině hraní. Možná se lehce opakujeme – kdybychom měli hodnotit The Pre-Sequel! jako datadisk ke dvojce, možná bychom bývali více nadšení. Protože jde ale officiálně o další díl, jsme otrávení, naštvaný a tak nějak se na třetí díl už netěšíme tolik jako před nedávnem. To by se Gearbox musel hodně snažit, aby nám příště spadla brada jako minule. Hodnocení je zasloužené, tohle je s porovnání s dvojkou jen lehce nadprůměrné, možná by si zasloužila šest a půl, ale můžeme jen celá čísla. Sorry hoši.