Xboxweb.cz

Za okny bílé peklo, v hlavě prázdno a okolo pusto, že by se dalo za hranice vyvážet. To je úvod, ze kterého můžete připravit deset a jednu hru navíc. Psychologické drama o následcích nezřízeného pití. Lyrickou baladu na téma Moje samota, moje radost. Depresivní pohled do nitra nedobrovolných exulantů na Sibiř. Anebo hororový thriller s psychologickou zápletkou, tedy v případě, že se hraje podle H. P Lovecrafta.

Opisovat dávno zesnulého autora není móda, je to takřka posedlost, která má ve hrách hluboké kořeny. Některé vývojářské týmy na jinou látku ani nesáhnou, neboť se považují za nejvěrnější členy fanklubu a pátou kolonii mýtu Cthulhu. Ano, ukazuji na vás pánové ze studia Zoetrope Interactive, kteří jste šíleným příběhům oddáni už dekádu a půl. A to s přesvědčením, že ctíte odkaz, jak jen nejlépe umíte. I proto jste sáhli po povídce V horách šílenství, která je ústředním příběhem stejnojmenné sbírky. A víte co, příště vybírejte raději jinde.

Jak se říká, do třetice všeho dobrého. V případě vývojářů tak sledujeme Franka Gilmana, jehož příběh začíná probuzením na vědecké základně kdesi v Antarktidě. Frank byl, nebo snad i stále je, součástí čtyřčlenné výpravy, která má za úkol v mrazivých končinách zkoumat přírodní síly a jejich limity. Při bádání se očividně něco pokazilo, protože ústřední postava nemá ani šajn, co v místnosti s disko koulí dělá a kde je zbytek výpravy. Zbývá mu tak jediné, jít po úlomcích reality a drobcích fikce. Brzy totiž začnou halucinace a další výjevy neslučitelné s realitou. Je podzemní katedrála skutečná? A co se stalo s ještěrkami na stěnách? A proč s sním ta kytka navazuje kontakt?

Odpovědi na otázky jsou rozházené jak volební lístky diktátorského státu. Kde to je možné, povalují se poznámky, psané záznamy, vzkazy a deníky. Kde to naopak možné není, přichází na řadu flashbacky, snové pasáže a psychedelické stavy. Za přispění prostředí si tak utváříte ucelený obraz zkázy výpravy a pomalu vnikáte do historie ztraceného druhu. Pokud si jméno Lovecraft asociujete s hororovým žánrem, rychle se tohoto manýru zbavte. V horách šílenství děsí maximálně svou délkou a vleklostí vyprávění, rozhodně ne obsahem.

Nutno podotknout, že to není chyba vývojářů. Povídka V horách šílenství taková prostě je. Duchovní otec mytologických bestií v ní zúročil bohaté znalosti přírodních věd, přidal špetku vědecko-fantastických prvků a nezapomněl ani na kreatury divného vzhledu a původu. Z celého svazku jde o nejméně zajímavou část a upřímně, stále nechápu její oblibu. Předci masožravé Adély mohou imponovat snad jen ekologickým aktivistům. Tím neříkám, že vyprávění nedokáže zaujmout. V psané formě to je především popis expedice, detailní zmapování prostředí a tajemno kolem „neznámého“.

Ve hře toho bohužel funguje jen část, přičemž je nad slunce jasné, že se tu bijí důraz na předlohu a potřeba zabavit hráče. Abyste dostali všechny informace, musíte toho dost přečíst. Mnohem víc než například v Layers of Fear. A musíte to přečíst v angličtině, protože chybí tuzemská lokalizace. To samozřejmě není výrazná překážka, pokud by studování deníku, kam se mimochodem ukládají všechny textové záznamy, bylo proloženo přispěním hráče. K tomu sice dochází, ale v takové míře, že se jen zázrakem během hraní nezačnete šťourat v tělních dutinách.

Hádanek je poskromnu. Mají sice tematické začlenění a logický původ, ale jsou příšerně jednoduché. Stačí prozkoumat každý kout jasně vytyčeného koridoru a nemůžete stanout s užaslým výrazem. Ten je lepší si schovat na obdiv prostředí, za jehož design smekám klobouček. Sice malý, ale přeci. Lokace dozorující neustálé hledání dokáží okouzlit. Ať snahou prodat každou část jeskyně s nezapomenutelným dojmem, tak okatou inspirací u jiných umělců. Podezírám vývojáře, že hoří láskou ještě ke Gigerovi. Nicméně i on sám byl značně ovlivněn Lovecraftem, což se odráželo na jeho dílech.

Zvuk, potažmo hudbu, bych rád jednou rukou pochválil. Ale jen proto, aby nastavil tvář a já mu mohl druhou pořádně plácnout. Decentní hudba a ruchy okolí mají skvělou atmosféru. I když se na scéně nic neděje, podvědomí očekáváte něco neočekávaného. Místy jsem lehce zavzpomínal na první Amnesii, což je pro autory pochvala. Zejména, když se z dálky valil divný skřek nebo se ozvalo padání kamení v těsné blízkosti. Ale co ten dabing ptám se. Ochotnické divadlo spolku Nenáročný divák by předvedlo lepší vystoupení. A to jsou vedlejší postavy ještě tím lepším. Postava Franka má naprosto tragického aktéra, jehož hlasový font často padá až do ženského hlasu.

Na poslední chvíli by do hodnocení mohly zasáhnout polehčující okolnosti. Na hře dělalo přeci jen pár lidí a je tu plná podpora konzole Xbox One X. A také tu jsou necelé čtyři hodiny herní doby a cena atakující devět stovek. S ohledem na všechno vyjmenované se mi zdá částka trochu moc. Ačkoliv z jiného soudku, tak Soma je výrazně znepokojující a jednoznačně výpravnější. Stejně jako Conarium dorazila na Xbox One po delší době, nicméně i tak se cení o tři stovky méně.