Recenze: Devil May Cry 5

Autor: chaosteorycz Publikováno: 9.3.2019, 16:05

Publikováno: 9.3.2019, 16:05

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 2100 článků

Není úplně jasné, jak se tyto dvě osobnosti potkaly. Natož, co je spojilo do jedné dějové linie, ve které jsou démoni lovným artiklem, lidé obyčejnými návnadami a svět obrovskou oborou. Možná si za to Alighieri může sám, neměl se ve své Komedii tak bratříčkovat s peklem. A ještě do toho tahat ženskou, co by buzolu světem zatracenců. A pátý římský císař? Ten by si ubytování ve vroucím kotli zasloužil krutostí, před níž se neukryli ani členové rodiny. Ale místo toho, aby si pánové užívali ďáblovu náklonost all inclusive, posílají zpátky do podsvětí jednoho vagabunda za druhým. Že by nám při hodinách literatury a dějepisu učitelé něco neřekli? Ba ne, to jen Capcom nutí ďábla opět plakat.

Dante a Nero sice jsou ústředními postavami Devil May Cry, avšak s historickými postavami je pojí snad jen záliba autorů v dějinách. Druhý jmenovaný navíc do party přibyl teprve nedávno, konkrétně v předešlém čtvrtém díle, který vyšel… před deseti léty? S výrazem imigranta, vyloděného u břehů jižního Grónska, musím uznat, že tomu tak skutečně je. Pokus studia Ninja Theory o reboot byl sice chvályhodný, ale mladý Dante mohl oslnit tam maximálně puberťačky tápající mezi další vlnou emo punku a novým albem Justina Biebra. A to říkám jako velký fanoušek tohoto talentovaného celku. Jedné z legend hack and slash žánru se tak chopili duchovní otcové, aby pokračovali v místě, kde sami skončili.

I když ne zcela úplně, protože v životech lovců démonů uteklo pár listů v kalendáři. Nero se pracovně osamostatnil a našel si holku se zálibou ve zbraních a useknutých částech pekelných stvoření. Úchylka v chybějících údech je nejspíš jejím prokletím, neboť Nero přišel o svou magickou pracku rukou tajemné osoby. Pomsta nerada čeká. Pátrání mladého bojovníka přivádí do Red Grave City, kde se opět střetává s Danteho partou. Starouš totiž přijal nabídku pana V, aby se osobně seznámil s démonem Urizenem. Ten se rozhodl, že bude na Zemi zahradnič. Problém je, že zasazený strom Qliphoth používá lidi jako hnojivo, přičemž získané plody chtějí obsadit zbytek světa. Bohužel dobývání démonské zahrady končí debaklem a nebýt „Véčka“, skončili by všichni lovci jako základ pro nové pekelné příšery.

Asi netřeba dodávat, že se nováček na scéně stává Nerovým spolupracovníkem. Seznam postav, které je třeba navrátit z druhého břehu, není zrovna krátký. Tajemný pan V sice působí dojmem promotéra metalových koncertů, avšak chybějící ostří mohutného meče nahrazuje ovládáním třech démonických tvorů. Kde Nero, za pomoci protetické ruky a motorového meče, vláčí nepřátele rozmašírovaným betonem, tam V ladností loutkoherce řídí bojový balet, do kterého zasahuje jen na závěrečnou děkovačku. Nico a vůz pojízdné kanceláře Devil May Cry jsou přitom vždy po ruce, aby pánové zpeněžili nasbírané zkušenosti a obnovili výzbroj.

Normálně bych teď skočil na hratelné hrdiny, styly boje a drobnosti okolo, ale rád bych se zastavil u postav. Důvod? Skvěle se na nich odráží obstarožní přístup autorů, kteří mají prvky moderních her hlouběji než topič právě skončenou směnu. Charaktery jednotlivých osob jsou sice nesmírně stylové, ale tím starým způsobem. Vím, že to u hry z ní divně, ale ústřední figurky mají charisma na rozdávání. Vezměte si Nico. Štramanda po mamince, blázen do zbraní po tatínkovi. Na štaci nejde bez cigárka a nahé dívce dá místo oblečení lopatu, aby šla makat. Je sympatická takovým tím devadesátkovým stylem. Přesto vidíte její citlivé já, které je za drsnou maskou ukryté.

Pan V je ještě o příčku výš. Tajemná aura kolem jeho minulosti, osobnosti a opravdových záměrů, krásně koresponduje s nemluvností a románovým vzezřením. Působí dojmem předsedy Klubu flegmatiků, přitom je niterně sžírán sebemenším neúspěchem. Do poslední chvíle netušíte, zda patří k těm hodným nebo za rohem studuje anatomii, za účelem nejvhodnějšího zabodnutí dýky do zad. Přesto mu fandíte. Stejně tak starým známým, kteří si jdou za svým a v pravý okamžik utrousí nějakou tu hlášku. Hra by bez problémů fungovala jako výpravný příběh, a to právě díky dobře napsaným postavám. Ano, chybí feministické tlačení ženských hrdinek, v obraze nejsou řvoucí menšiny a neřeší se existencionální přesahy o kompostování smradlavých ponožek. Těchto a podobných blbostí totiž máme ze západní produkce až dost.

Capcom od prvních minut letošního roku dokazuje, že s návraty značek nehodlá experimentovat. Přitom nekouká, zda poslední díly dělí měsíce nebo léta. Prvky jednotlivých žánrů se posouvají tempem polárních ledovců a nemáte-li otevřený svět s dovednostmi parodujícími hry na hrdiny, nepatříte na výsluní, ale do sklepa. Možná tam vývojáři skutečně byli a možná jen na východ od Číny nepodléhají módním trendům, které beztak vedou k nezadržitelnému chaosu. Označení „obyčejná“ či dokonce „old schoolová“ nejsou pro hru mínusem, ale tím největším možným trumfem. První minuty nastaví adrenalinové tempo, jehož frekvence klesá jen během nahrávání další úrovně. Po mozku se chce pouze jediné: nejrychlejší nervové spojení mezi okem a prstem.

Zabij, seber, postup. Trojčlenka Vysoké likvidační v té nejprimitivnější a nejzábavnější formě. Základní soubojový systém funguje se čtyřmi tlačítky, přičemž pro širší možnosti stačí dobře využívat levou páčku a občas přizvat do akce hřbet ovladače. Není nutné vyvolávat speciální kouzla nebo přehazovat útoky d-padem. Ten ostatně stejně téměř pozbyl funkčnosti, protože jeho služeb není většinou třeba. Komba tradičně stojí na rozličném načasování stisků, přičemž zámek pozice je jejich nedílnou součástí. Do bezhlavé řežby se pouštějte pouze obklopeni přesilou. Pak je jedno, kdo ochutná dávku olova, ostří meče nebo drápy šelmy.

Na vše dojde ve správnou chvíli. Pátý díl odsýpá pod vedením tří hratelných postav. Jmenovitě se o potírání nechtěné invaze starají Dante, Nero a V. Největší prostor má prostřední jmenovaný. Jeho styl pasuje někam mezi boj na blízko a mírný odstup. Díky koltu, vystřelovací ruce a meči zvládá trestat protivníky v dostatečném rádiusu. Veterán Dante střídá meč s modifikovanými pistolemi vzoru 1911. Jelikož kvéry požírají munici ráže pětačtyřicet, největší škody jsou páchány v přímé konfrontaci. Na ikoně ďábelské značky jsou znát léta zkušeností, která z něho dělají mnohem rychlejšího bojovníka, avšak s naprosto odlišným stylem. Hraní s jejich pomocí je nostalgie a sázka na jistotu zároveň, která nemůže zklamat. Ale mám je nejradši? Ne.

To vychrtlý umrlec s tetováním z Bravíčka. Shakespeare, jak ho oslovuje gryf, si získal největší část mých sympatií. Nejen charakterem, ale také bojovými atributy se od ostatních diametrálně liší. Jeho síla spočívá v trojici démonů, kteří se ovládají podobně jako zbraně druhých hrdinů. Jedno tlačítko patří dravci, druhé šelmě a kombinace pak obrovi připomínajícímu Grauga. Samotný V do vyřizování účtů zasahuje pouze v pozici kata, aby dodělal zbídačené démony. Styl je náročnější na celkový přehled „v ringu“ a nutí k větší promyšlenosti povelů. Jedny potvory necháváte mlátit, zatím co další vám jdou po krku. Navíc se útoky velice špatně cílí na rozdílné protivníky ve stejný čas. Stačí ale chvilka a jednu z největších novinek chytíte pořádně za pačesy. Pak se obrazovka mění v jeden epický soudný den, na němž by jezdci apokalypsy vypadali jako karnevalové maškary.

Na herní náplň se těžko hledají negativa. I kdyby nedocházelo k výměně postav, někdy nucené, jindy dobrovolné, tak bych se u Xboxu skvěle bavil. Za vše mluví fakt, že až při dohrání jsem začal přemýšlet, co mi vlastně vadilo. Nevím, kam se podělo kritické myšlení, ale na Devil May Cry 5 se nedostavilo. Že bych neposlal pozvánku? Možná u vstupu bylo jen trochu narváno. Na každý pád jedno dohrání nestačí. Zvolíte-li cestu pravidelné výměny hrdinů, rozbijete si zapamatovaná komba. Při opačném přístupu se připravujete o rozmanitý zážitek, kdy se s postavami mění i dynamika hraní. Red Grave jednoduše není přestupní stanicí, ale zastávkou s občerstvením a noclehem.

Při opětovném hraní můžete dopátrat tajné mise. Na první dobrou jsem našel zhruba polovinu. Bývají ukryté mimo hlavní trasu a k jejich odemčení vede kompletace ornamentu. Opravdu velkého, takže na správném místě ho rozhodně nemůžete přehlédnout. Odbočky z hlavní dějové linky jsou dovednostními výzvami. Sbírání orbů, absolvování určité trasy nebo opičí dráha. Variant je poměrně hodně a odměnou je speciální krystal, jehož počty jsou značně limitovány. Mise není nutné splnit okamžitě, protože po nalezení spočinou v hlavní nabídce. Vše, co ve hře sbíráte, slouží buď ke zlepšení schopností nebo k restartu zdraví v kritických situacích. Nejžádanější je však krev démonů, s jejíž pomocí se zpřístupňují nové pohyby, případně možnosti zbraní. Pro značku typické a naprosto nezbytné.

Vizuálně a designově novinka dosti potemněla. Řekněme, že Capcom nikdy nestavěl titul na barevné bohatosti a dost často se lokace daly srovnat s hororem. To platí dnes více než jindy. Svět je vyobrazen jako post-apokalyptické místo, kde si Šílený Max podává ruku s Hellboyem. Buď operujete na povrchu, kde navzdory slunci vládne melancholická deprese nebo úřadujete v nitru démonské líhně. Tolik rudé se nevidí ani na setkání Komunistické strany Číny. Už chybí jen Alžběta Báthoryová, vesele oslavující s hrabětem Draculou. Koncepčně jsou prostory kontrastní a přesto ucelené. Postrádají bohužel nápaditost a originální budování. Marně se snažím spojit mise s lokacemi. Nejde to, aniž bych nepřizval monstra.

Modely démonů, jejich různorodost, bojová dravost a vymazlení bossové. To je ten klíč, podle kterého si začlením rozbořené památky, zdemolovanou infrastrukturu a potrubní dopravu rudé linky. S každou úrovní přicházejí noví a noví nepřátelé. Větší, početnější a nebezpečnější. V rozlišení 4K a s vylepšenou grafikou je radost sledovat fantazii tvůrců. Protivníci jsou hnusní v tom správném slova smyslu a hýří detaily. Přesvědčit se můžete kdykoliv během hraní, stačí vstoupit do režimu focení. Zlaté hřeby neboli strážci jednotlivých levelů ovšem tratí. Ne vizuálně, ale herně. Při jakékoliv obtížnosti působí až příliš laciným dojmem a cesta k nim je ve výsledku mnohem náročnější. Možná jde o záměr, aby hráči dostali výzvu, a přece nevypadli z tempa. Za mě jsou finále příliš uspěchaná.

Audiovizuální zpracování už bylo víceméně pochváleno. Vše šlape a hraje, jak má. Soundtrack je parádní ve hře, ale při kompletaci skříní v dětském pokoji bych si ho nepustil. Patrně by sváděl k manipulaci s nářadím v rytmu, pro který nebylo vyrobeno. Na některých konzolích možná nebude hra nejkrásnější a nejostřejší. Prioritním cílem bylo šedesát snímků za sekundu na všech strojích. Ano, i na původním Xboxu One. Při zaokrouhlených jednotkách se to daří, až na výjimky, po celou dobu. První modely nynější generace dokonce nemusely ani snižovat rozlišení a renderují na výstup 1080i. Kdo umí, ten umí, což v případě šikovných rukou a RE Enginu podepsat krví.

To bude ze světa démonů vše. Ze slušnosti zmíním multiplayer, který vlastně ani není multiplayer. Pod systémem Cameo se ukrývá sdílení úrovně, kdy se o herní pole dělíte s dalším, náhodným hráčem. Nemůžete se potkat a nemusíte být ani ve stejném levelu. Hra vám jen oznámí, že někde kolem vás loví další hráč. V případě, že nikdo reálný není po ruce, hra místo zaplní umělou inteligencí, neboť úrovně jsou tak postaveny. Jen v ojedinělých momentech dochází k formě interakce, nicméně nestojí za řeč. A tak se potvrzuje tvrzení z úvodu, že moderní prvky Devil May Cry nemohou ohrozit.

9
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Lovci démonů jsou zpět a letopočet v kalendáři mají u čepele svých zbraní. Herně se navazuje přesně tam, kde se před léty skončilo, aby se potvrdilo, že v jednoduchosti je krása. Staří hrdinové, staré mechaniky, avšak s novými problémy a staronovým parťákem. Devil May Cry 5 odolává času, módě a vrtochám společnosti, čímž se stává neobroušeným nerostem žánru. Po celou dobu si titul drží skvělou dynamiku a výbornou hratelnost. Příjemně překvapuje zajímavým příběhem a sympatickými charaktery, které doplňuje pestrá hratelnost. Být design lokací na úrovni nepřátel, nemám krom nižší obtížnosti bossů co vytknout.
  • Marek

    Chtěl bych se zeptat jestli to někdo nehraje na první verzi xboxu. Při spuštění hra zamrzne nebo restartuje konzoli.Zajimalo by mně jestli je to jen můj problém,nebo se to ďeje i dalším.

    • Chaosteory CZ

      Mohl bych zkusit na eSku, ale výsledek budu vědět až zítra. Každopádně mě napadají klasické otázky: digitál nebo disk? Pokud disk, je Xbox připojený k internetu? Nezkoušel si hru reinstalovat nebo spustit na jiném účtu v konzoli?

      • Marek

        Digitál,3krát staženo nepomohlo.Na externím disku jsem to přenesl na esko tam hra jede normálně.Už nevím co s tím.Jinak všechny ostatní hry jedou v pořádku.

        • Chaosteory CZ

          Bohužel musím potvrdit, že na XOS hra šlape. Variant řešení je několik, ale žádná asi optimální. Buď počkat na update hry nebo zkusit napsat vývojářům (mail, twitter). To může ale trvat dlouho. Jestli je hra z Xbox Storu a nemáš ji jinak kde hrát, možná bych zvážil refund (při splnění podmínek) nebo kontaktování podpory. Jestli je to problém původního Xboxu, nebudeš určitě jediný. Nejdražší možnost je nová konzole, ale to není ideální řešení 🙂
          Zkus se ještě podívat, kdy měla konzole jako taková aktualizaci. Minulý týden nějaká proběhla a všiml jsem si hlášení drobných problémů na nejrůznějších herních fórech.

          • Marek

            Budu muset počkat na update.Refund kvůli sdílenému účtu už možný nebude.

        • Ondrej Colon

          Ak máš externý disk skús ho odpojit. Mne Xbox blbol kôli tomu jedného času a to aj Xbox one aj Xbox X. Neviem z akého dôvodu ale ako som ho odpojil všetko slape a to som robil aj reset konzol a nepomohlo . Len odpojiť ten externý disk

          • Marek

            Disk odpojený a nepomohlo.

          • Ondrej Colon

            Tak zrejme to bude chyba hry.

26. 05. 2019 • CryLineT0

Recenze: Team Sonic Racing

„Nové závody s ježíkem? Sem s nimi!“ Podobnou reakci provázelo zjištění, že král dlouhých sprintů opět usedl za volant. Přemýšleli jste vůbec nad tím, proč Sonic potřebuje auto, když by v teoretické rovině byl první po svých? Já také ne, protože jsem vděčná za další infantilní postavičky, které se v neméně infantilních autíčkách snaží získat zlatavý pohár. Zřídka kdy totiž narazíte na lepší rodinou hru, než jsou arkádové závody s dětskou grafikou a otevřenou přístupností.

»
24. 05. 2019 • chaosteorycz3

Recenze: Layers of Fear 2

Je každý umělec blázen? Je každý blázen umělec? A je snad umění forma šílenství? Před třemi léty si podobné otázky položil polský kreativní celek, načež vznikla skromná analýza pomateného, nebo neskutečně nadaného, malíře jménem Layers of Fear. Zjištění, že tahy štětce občas vede lidská tragédie, nechalo pootevřené dveře do světa, kde jedinci hodni obdivu představují oběti vlastní výjimečnosti. Hvězda stříbrného plátna míří na scénu, ale dočká se bouřlivých ovací?

»
23. 05. 2019 • lindros88cze0

RECENZE: Sniper Elite V2 Remastered

Říkáte si zase další remaster? Už tomu tak je a možná nám jen pánové ze studia Rebellion chtějí zkrátit čekání na pátý Sniper Elite. Každopádně tento měsíc už je tomu sedm let, co do obchodů dorazil Sniper Elite V2 a my se teď mrkneme na zoubek jeho remasteru pro Xbox One.

»
18. 05. 2019 • chaosteorycz1

Recenze: Rage 2

Dlouhé desítky let si autoři filmů, her a knih dávali práci, aby svět po globální katastrofě působil tak depresivně, že si z něho i fanoušek doom metalu má chuť podřezat žíly. Pak ale někdo přišel se studií, jak se asi bude chovat tlupa orangutanů ve skladu barev a laků. Samozřejmě udělá barevný nepořádek, který by šikovný hokynář prodal jako umělecké dílo nadčasového umělce. Nač ale dělat z neorganizovaného bince něco víc než...

»
15. 05. 2019 • lindros88cze6

Recenze: World of Warships: Legends (Game Preview)

Po úspěšném uvedení hry World of Tanks na konzole se Wargaming snaží přenést i svůj další titul: World of Warships (WOWs). Jak už název i obrázek napovídají, tak se budeme plavit v bojových lodích z období kolem 2. světové války. Hra vyšla na PC v roce 2015 a někteří si možná myslí, že jde o pouhý port hry. Dle WG a i mých dojmů se jedná o upravenou hru, která je ovšem...

»
14. 05. 2019 • tonyskate10

RECENZE: A Plague Tale: Innocence

Když byl v lednu 2017 oznámen nový projekt The Plague studia Asobo, který zaštítil francouzský vydavatel Focus Home, asi nikdo nečekal, že se z něj vyklube natolik slibná záležitost, jakou se A Plague Tale: Innocence nakonec stala. Hráči se těšili na poutavý příběh zasazený do zajímavého období, a když byla navíc potvrzena čeština, očekávání ještě více vzrostla. Budou však naplněna? Ačkoliv embargo na recenze padlo až s vydáním hry, což kolikrát nebývá dobré...

»
11. 05. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: Feudal Alloy

Přemýšleli jste někdy nad tím, nad čím pak asi dumá ta němá tvář, kterou si chováte v akvárku? Myslíte, že ji zajímá nová laciná truhla umístěná v rohu? Přemýšlí snad nad tím, že opět meškáte s vyčištěním? Nebo snad s ní o velkolepém dobrodružství v alternativním středověku? Jestli nežije v hlavě pracovitého robota, nejspíš ji zajímá jen včasné krmení.

»
08. 05. 2019 • p.a.c.o1

RECENZE: Old Man’s Journey

Společně s rozmachem nezávislých herních studií nebo i samotných vývojářů, jsme se konečně dočkali toho, nač celá léta předtím spousta hráčů nadávala. Velká studia hrála na jistotu, sypala na nás jedno pokračování za druhým, a tak nějak se vytratili hry s větší uměleckou hodnotou nebo zajímavými nápady. A právě tohle je oblast, v níž se nezávislá scéna velice vyžívá a vznikají zde někdy až divné hry (tak moc umělecké, že to nikdo nechápe,...

»