Recenze: Hello Neighbor

Autor: chaosteorycz Publikováno: 12.12.2017, 9:27

Publikováno: 12.12.2017, 9:27

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1941 článků

„Ahoj sousede“, volám na pána žijícího naproti nám, když si jdu pro míč na okraj chodníku. Buran jeden. Ani neodpoví a čučí jak spadlý kaštan. Možná až moc dlouho sleduje mou pomalou chůzi směrem od jeho domu. Dokonce si mou pozici ještě zkontroluje pohledem z poza okna poté, co se uchýlil domů. Nevím proč, ale mám takový nepříjemný pocit. Proč mě tak dlouho pozoroval? Proč má na rukách zahradnické rukavice, když zahradu nemá? A co ten ženský křik? Že by puštěná televize? Jdu se podívat. Prostě musím. Pomalu se blížím k domu a neříkám, že nemám strach. Srdce si vyrazilo na dostih, pot mi teče i do bot a mám pocit, že slyším prorůstat kořeny půdou. Jsem u okna…

V nepříliš rozdílném duchu se nese úvod hry Hello Neighbor, na níž jsem se upřímně těšil. Nezdá se to, ale jsem od přírody dobrák a mám rád šťastné konce, takže mě těší, že se projekt studia Dynamic Pixels dostal do fáze vydání. Po naprostém vyhoření v Kickstarterové kampani, kdy tvůrci chtěli nehorázných 100 000 $, se projekt uchytil u vydavatelství tinyBuild, které ho dotáhlo až do zdárného konce. Další důvod radosti byl pak žánr. Malebně vyhlížející hříčka je zařazena do kategorií stealth, survival a horor, což je trojnásobný důvod k jejímu vlastnictví. Navíc dobře střižený trailer přesně hraje na notu očekávání.

Příběh je prostý, jak zavření hlavních dveří. Soused něco ukrývá ve sklepě, a to velice obezřetně. Klíč od zámku dokonce zamyká v prvním patře a přístup na poschodí jistí dalším zámkem. A na vás je, abyste se do sklepa dostali za každou cenu, navzdory ostražitému majiteli domu, který chvíli neposedí. Možné je vše, co není zakázané, tudíž se dům mění na jeden velký cíl malého MacGyvera. Proniknout lze dveřmi, okny, střechou, kůlnou či jak se tomu za velkou louží říká, přičemž využít lze téměř každý myslitelný předmět. Některé je možné vedle sebrání i spustit, pokud se jedná o přístroje, případně baterku. První desítky minut si pak hra drží příjemně napjatou atmosféru a připomíná filmy Disturbia nebo Noc hrůzy. Prostý člověk přeci nestřeží sklep jak T-Rexe v Jurském parku.

Jenže hra dost klame tělem, a nakonec je úplně jiná, než většina nezainteresovaných hráčů bude očekávat. Z výše zmíněných žánrů nezůstane kámen na kameni a Hello Neighbor se přehoupne do jakési výpovědi o muži, jeho strastech a jednom podivném domě. Řekl bych, že do značně artového, protože doslovně není vysvětleno zhola nic a němé flashbacky si můžete vyložil do jisté míry po svém. S ohledem na konec je to ale stejně jedno. Autoři zvolili to nejednoduší vysvětlení, které by ospravedlnilo i přítomnost mimozemšťanů, což vám patrně dojde dříve, než dorazíte k druhému aktu. Ty jsou ve hře celkem tři a pokaždé přinesou nové cíle a věkovou proměnu ústřední postavy.

Když se zrovna netoužíte do domu dostat, prahnete po jeho opuštění, přičemž pokaždé vám v záměru brání protistrana, překážky a hádanky. Titul proto nejlépe zapadá do kategorie logických her. Jako horor totiž nemá čím děsit a kvůli tomu trpí i stealth a survival prvky. Není možné se bát něčeho, co vám neublíží. Každé lapení samozvaným strážcem znamená pouhou cestu zpět na začátek úrovně. Nepřijdete o sebrané předměty, třebaže jsou pro hlídače sebecennější. Dokonce ani dosažené mezníky v postupu levelem nejsou nijak navráceny do původního stavu. Co při předchozích pokusem bylo zničeno či posunuto na jinou pozici, tak zůstane. Že se tím hra spíše mění ve speedrun? Velice často, protože dříve či později vaše trpělivost dojde mezí. Pak se vám to buď povede na dvacátý pokus, nebo si zopakujete slovník hanlivých slov.

Nejde o to, že by úrovně a jejich hádanky byly ďábelsky promyšlené, to spíše PR autorů byla ďábelsky zavádějící. Umělá inteligence prý není ledajaká, a dokonce se jí autoři nebojí označit za pokročilou a učící se z vašich rozhodnutí. V době, kdy dvě AI spolu dokáží smysluplně komunikovat, kdy složité obvody a programování dokáží odbornou porotu nahlodat o jejich „lidskosti“ a kdy mistr světa v šachu nedokáže porazit počítač, vám však Dynamic Pixels nabízí umělou inteligenci, která se není schopna rovnat ani s vetřelcem v Alien Isolation. Ano, AI budete proklínat, ale z důvodu její absurdity vytažené do naprosté krajnosti.

Úrovně bývají koncipovány jako labyrint s různými možnostmi postupu. Jenže místo toho, aby se protivník z vašich neúspěchů snažil předvídat chování a past vám nastražil i pro obdobný styl průchodu jinou trasou, neustále betonuje již prošlé koridory. Přidává pasti, nástražná zařízení nebo kamery, a to naprosto nesmyslným stylem. Mezi dveřmi tak najdete třeba 3 pasti na medvědy, zeď div že nespadne pod náporem deseti kamer, a tak bych mohl pokračovat do nekonečna. Navíc soused reaguje naprosto „pudově“, jako kterákoli jiná AI. Děláte hluk? Tak přijde. Hodíte zapnuté rádio do druhé místnosti? Přiběhne tam. Schováte se do skříně v pokoji, do něhož vede jen jedna cesta a co myslíte? I když vás AI viděla sem běžet, jen se po místnosti rozhlédne a zase jde. Jen vzácně stojíte nerudnému podivínovi za to, aby si vás alespoň nadběhnul. Navíc mi naprosto utekla pointa „první dobré“, kdy vás AI nechá v klidu dokončit level při prvním pokusu (pokud máte štěstí), aniž by jakkoli zasáhla. Až když jsem se potuloval po place opravdu dlouho, rozhodla se proti mně zakročit a začít hrát.

Logiku nepotkala ani celá řada hádanek a výzev. Že musíte několikrát úplně naslepo zkoušet i relativně nesmyslné postupy, abyste nakonec zjistili, že řešení bylo přímo před vámi, ačkoli postrádá zdánlivě význam, bych byl schopný odpustit. Hra vám nedá žádná jasná vodítka, takže styl „pokus, omyl“ k ní patří. Zarážející jsou spíše metody dosažení jednotlivých styčných bodů. Řekněme, že potřebujete určitou věc, která je v prostoru s jedním vstupem. Ten vstup je ovšem zabarikádovaný zevnitř. Přitom víte, že daná věc byla do toho prostoru přinesena někým, kdo se dostal ven. Vidíte ten nonsens? Už vůbec pak neřeším nějakou horskou dráhu nebo cesty vzhůru, na nichž závisí úkon vykonaný na opačném konci herní mapy. Nic se totiž nevyrovná polofunkční možnosti restartu. Pokazili jste si snad všechny myslitelné trasy aktuální úrovně? Tak zkusíte restart, že ano. A co se nestane? Úroveň se nevrátila do defaultní podoby, ale vaše postava byla pouze teleportována na počátek. Tím pádem zbývá restart aktu, a to nechcete, věřte mi.

No bože, když to není dokonalé po herní stránce, alespoň to bude pěkné na pohled, říkáte si. To záleží na tom, co sledujete za animované filmy. Propagace byla postavena na „pixarovském vizuálním stylu“, nicméně není známo, z jaké éry studia. Hra nevypadá jako v trailerech a nynější výtvory z disneyovské továrny může připomínat tak maximálně po bujarém večírku. Vyloženě odporná také není, ale nedotaženost z ní táhne na každém kroku. Zatímco stromy jsou hezké, na trávu by se bál stoupnout i rytíř. Věcí kontrastu jsou například i postavy, které možná vypadají pěkně, ale jejich pohyby a mimika působí, jako by vzešly ze školního projektu. Občasné prolínání textur či modelů vás tím pádem zaskočí jen těžko a rozčilovat se budete více nad ovládáním a zvukovou stránkou.

Během skákání a používání předmětů jsem přemýšlel, zda Hello Neighbor není mobilním portem. Nic proti mobilnímu hraní, ale když ani po páté nereaguje zámek na otevření, a když při skákání získávám pocit, že právě uhodil hurikán, protože jsem o setinu milimetru hnul levou páčkou a postava mi letí stranou, není snad jiné vysvětlení. Bohužel pravda je ukryta v lajdáckém přístupu autorů, který se nejvíce podepsal na zvuku. Poslouchat chůzi je za trest a už vím, jak se cítí Helga z pošty po celodenním razítkování dokumentů. Co krok, to jeden štempl na vánoční pohled. Opravdovou lahůdkou jsou však ruchy a praskání, které se snaží progresivně zničit vaše sluchovody. Snad i poslouchání Svobodné Evropy v druhé polovině minulého století mělo lepší kvalitu. Vadí mi také nevyvážená hlasitost, kdy tvůrci záměrně přidávají na intenzitě ve „vypjatých“ momentech. Tento zlozvyk laciných televizních hororů by měl skončit na skládce dějin. Špatnou optimalizaci pak berte jako samozřejmou věc a jestli se někde zaseknete, nebuďte překvapeni.

Je těžké hledat pozitivní středobod na něčem, co mělo být ještě několik měsíců v pracovitých rukách vývojářského týmu. Snad lokalizace. Zde bylo myšleno na opravdu široké spektrum národností a při brouzdání nastavením najdete jak češtinu, tak slovenštinu. Důvod k odpuštění některých prohřešků? Ba ne. Ve hře je ještě méně textu než v akčním letáku vietnamské večerky, tudíž z počeštěného menu, které zvládne i prenatální verze webového překladače, určitě neroztaji blahem. A při ohlédnutí za hrou, jako celkem, nemám ani chuť cokoli odpouštět.

3
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Microsoft musel značně slevit z nároků na finální produkt, protože Hello Neighbor je prototypem hry patřící do programu Game Preview. Zajímavý koncept nefunguje takřka v ničem a komunita dobře věděla proč jeho vývoj nepodpořit. Nezajímavý děj je nakonec tím nejmenším problémem, protože ve srovnání s technickou a audiovizuální stránkou je tím „nejpropracovanějším“ faktorem. Hra nefunguje ani jako slepenec hádanek a výzev, protože v týmu nebyl evidentně nikdo, kdo by se zamyslel nad jejich logikou, uspořádáním či alespoň vystupňováním. Toužíte-li po hardcore titulu drásajícím nervy a mozkové buňky, vyberte si něco jiného, protože Hello Neighbor je špatným partnerem volného času a jeho autoři si nezaslouží vaše peníze.
  • KoubecX

    Hrají to streameři, to dětem stačí 🙂

  • Jimyk

    To je zase klenot pro Xbox 🤦‍♂️🤦‍♂️🤦‍♂️

  • klidas

    a tak zaujimavo to vyzeralo v ukazkach pred vydanim 🙂

22. 02. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: Yonder: The Cloud Catcher Chronicles

Herní svět to nemá snadné a stále o své místo na slunci musí bojovat. Jde hlavně o morální dilemata jako nahota či násilí, s nimiž už se filmový a hudební průmysl vypořádal, ale u her tomu tak prozatím není. I po těch letech je nám pořád předhazováno, že hry jsou násilné, sexistické a kdo víc co ještě a že z hráčů vyrůstají agresivní asociální jedinci, což samozřejmě není pravda. Většina hráčů v mainstreamu...

»
17. 02. 2019 • lindros88cze0

RECENZE: Jump Force

Je tady další bojovka, která vytváří směs postav z různých světů anime. Tentokrát se jedná o týmovku Jump Force, které určitě ani zdaleka nebude posledním z tohoto žánru, ale přeci by byla škoda jej minout. Od ostatních her svého typu se odlišuje především svým vizuálním stylem, kdy se snaží anime postavy zpodobnit realističtěji, což může působit trochu směšně, ale ve výsledku dokáže zaujmout, i když určitě ne každého.

»
16. 02. 2019 • chaosteorycz5

Recenze: Crackdown 3

„Tak se podívej chlapče. Už máš dost let, aby si pochopil, že jsi nechtěný. Dnes tu s tebou mluvím jen díky brzké zavírací době obchodů a faktu, že moje jediná ochrana byl tehdy deštník. Šanci zbavit se tě okamžitě jsme propásli, a tak došlo na komplikovanější řešení. Do Nigérie si nedoputoval, protože jsem část peněz na poštovné propil U Fleků. A řvoucí balík byl beztak podezřelý. Snaha o prodej v internetové aukci...

»
14. 02. 2019 • p.a.c.o4

RECENZE: Far Cry: New Dawn

Pokračování zaběhnutých sérií to zejména v poslední době nemají vůbec snadné. Zde se totiž, mimo jiné, projevují sympatie či antipatie k jednotlivým značkám nebo vývojářským domům, a to radikálněji než kdy dříve. Onou otázkou a problémem je, jak moc danou hru inovovat, aby si ještě zachovala svou identitu, ale zároveň mohla hráči nabídnout něco nového. Série Asssassin’s Creed je dobrým příkladem toho, jak to může dopadnout a pomalu se toto ožehavé...

»
13. 02. 2019 • chaosteorycz15

Recenze: Metro Exodus

Rusko. Řekněte bez opovržení jméno východní velmoci ve špatný čas, ve špatné společnosti a máte zaděláno na pěkný problém. V lepším případě se setkáte s ostrým slovníkem. V tom horším vás čeká hloubková lustrace, kdy se kolektiv odhodlá k osobní prohlídce, hledajíc odposlechy, rudou knížku, podepsanou fotografii Vladimíra Vladimiroviče a zbytky smrtící látky. Ale proč ta hysterie? Země rozprostírající se na asijském kontinentu dala světu i dobré věci. Tak třeba architekturu, vodku, jednoduché věci...

»
12. 02. 2019 • CryLineT0

Recenze: DreamWorks Dragons Dawn of New Riders

Rodiče to nemají lehké. Při výběru vhodné hry často bývají omráčeni krásným přebalem a lehce tak přehlédnou věkové doporučení, které je alespoň drobným návodem ke správnému věku. Ukázkovým případem byla nedávná RPG Kingdom Hearts III, která by se vnutila i nemluvněti. U dračího příběhu podobný přešlap nehrozí, protože jde o přímočarou jednohubku pro malé.

»
06. 02. 2019 • CryLineT10

Recenze: Kingdom Hearts III

Odvaha, odhodlání, láska, přátelství, spravedlnost. To jsou motivy, se kterými manipuluje každé dobrodružství, každá báchorka pro děti a každý hrdinský epos. Jako malí jsme tyto vlastnosti brali za své, stejně jako postavy, jež je ztělesňovaly. Vařečky byly našimi světelnými meči, násady od košťat symbolizovaly mušketýrské kordy a poklice od zavařovacího hrnce posloužila coby štít Kapitána Amerika. Víte co? Ono ale stačí mnohem méně. Třeba obyčejný klíč.

»
05. 02. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: Genesis Alpha One

Vesmír je nekonečný a stejně tak i možnosti v něm. Kolikrát nás jeho zákonitosti až překvapí a ne jinak je tomu i v herním vesmíru. Snad poprvé se mi stalo, že hra, o kterou jsem stál, byla nakonec něco úplně jiného, než jsem původně očekával. Z počátku jsem byl trochu zklamaný, ale nakonec jsem hře přišel na chuť a byl jsem rád, že jsem se o ní zajímal.

»