RECENZE: Just Cause 4

Autor: p.a.c.o Publikováno: 12.12.2018, 12:21

Publikováno: 12.12.2018, 12:21

Sociální sítě

O autorovi

p.a.c.o

p.a.c.o

Je autorem 1616 článků

U hraní se dá krásně relaxovat, což se snažím aplikovat nejen na sebe, ale i své okolí...

Otevřené světy nabízejí nespočet možností, jak nám přinést různorodá dobrodružství a nejspíš i proto jsou v dnešní době tak populární. I já se do těchto světů rád vydávám, ale je tu jeden z nich, který se svou nekonečnou akcí tak trochu vymyká všem ostatním. Série Just Cause na to jde cestou výbuchů, bláznivostí a světem, v němž se můžeme vydat, kam nás jenom napadne a vyzkoušet, co všechno v něm je možné, byť je to sebebláznivější.

Nebudu si lhát do kapsy a hned v úvodu zmíním předešlý díl, který se úplně nepovedl. Nicméně i tak jsem mu v recenzi nakonec dal docela vysoké hodnocení vzhledem ke stavu, v němž se hra nacházela. Při zpětném pohledu bych hodnocení ponížil, ale nic to nemění na faktu, že i tak jsem ve hře strávil stovku hodin a neuvěřitelně jsem si jí užil a bavil se. Pokračování tak u mě bylo očekávanou poslední třešničkou na letošním herním dortu.

Zakousl jsem se do ní s chutí a vervou stejnou, jako Rico startuje své nové dobrodružství na ostrově Solís. Zločinecká organizace Black Hand zde vládne pevnou rukou a utlačuje místní obyvatele. Do celého příběhu proniká také Ricův otec, takže tentokrát to není jenom o záchraně nebohých obyvatel, ale na vyřešení celé záležitosti máte osobní zájem. Příběh nebyl nikdy tím hlavním, co nás táhlo v Just Cause dále, a ani čtvrté pokračování na tom není jinak. Otázkou je, zda tvůrci vůbec mají nějaké větší ambice, ale spíš bych řekl, že jim céčkový příběh a vyprávění stačí a nám nakonec také.

Hlavní předností série Just Cause je otevřený svět, který vybízí k prozkoumávání, plnění úkolů a tropení vylomenin. Třetí díl byl svou úkolovou náplní hodně strohý a vlastně stačilo osvobozovat města, čímž jste odemkli daný region a následně tak odemknuli celou část. Pokračování také staví na osvobozování jednotlivých částí, i když jinou cestou. Je potřeba narušit nějakou hlavní část dané oblasti, jako třeba vězení, továrnu nebo vojenskou stanici. Navíc však posouváme bojovou linii, kdy jednotky získáváme pácháním chaosu ve hře. Můžeme si tak sami určit, kam se celé osvobozování má posunout, takže vše je v našich rukou.

Příjemným detailem je fakt, že na hranici bojových linií opravdu potkáte spousty vojáků, kteří se vůbec nešetří. V několika případech se dá do akce v rámci vedlejší mise také pustit a svou troškou do mlýna napáchat chaos a tím opět posunout válečnou vřavu. Náplň jednotlivých misí je oproti předchůdci rozmanitější, celá řada z nich je pak doplněna i o ne úplně složitou logickou hádanku. Musím uznat, že lehký stereotyp je i zde trochu cítit, ale celá situace je podstatně lepší, jak posledně. Navíc nás z něho mohou vytrhnout všudy přítomné výzvy, jejichž obtížnost místy není vůbec snadná, nebo hledání relikvií. Po celém světě jsou rozesety prastaré chrámy, a právě v nich se nachází nápověda k odhalení historie a třeba ještě něčeho většího.

Když jsem zmínil herní svět ostrova Solís, pojďme se na něj podívat. Zdál se mi o něco rozsáhlejší než posledně, i když možná je to tím, že se nejedná o více roztahaných ostrovů, ale všechno je hezky pohromadě. Ekosystém je rozdělen do čtyř částí, kdy každá z nich jinak vypadá (nečekaně), ale také se adekvátně k ní mění extrémní počasí, jež je jednou z největších novinek celé hry. Někde narazíte na tornádo, jinde na písečnou či sněhovou bouři a také kolem vás mohou lítat blesky, ničící, co jim jenom přijde do cesty. Samozřejmě v celé své kráse se počasí ukáže na předem připravených místech v průběhu misí, ale není problém cokoli z něj zažít jenom pouhým pohybem po světě a vyzkoušet, co doopravdy dokáže. Rozhodně potěší, že člověk o tornádo nebo bouři nezakopne na každém kroku. S počasím jdou ruku v ruce i dvě speciální zbraně. První je něco jako maxi fukar, který dokáže odfouknout nepřítele, vrtulník nebo co si jenom zamanete. Druhá zbraň pak šlehá blesky a v sekundárním módu dokáže bouři přivolat. Ostatně všechny zbraně nově přinášejí dva střelecké módy pro naše potěšení.

Od bouře se přesuneme k nejožehavějšímu tématu, kterým technická stránka bezesporu je. Dobrou zprávou je, že propady FPS jsou oproti předchůdci minulostí a všechno i v průběhu těch největších bláznivostí plných výbuchů jede krásně plynule. Daní za to je nepatrně horší grafika, než byla u předchůdce, i když cutscény se mi hodně líbili, zejména tedy animace postav. Při pohybu po světě, obzvláště při přeletech, si všimnete dalšího nešvaru, kterým je doskakování a dočítání objektů v zorném poli. I tak je pohled do dálky velice impozantní, protože vidět je opravdu hodně daleko.

Jenom škoda, že doskakování textur mi občas pokazilo výborný herní dojem, kdy se například těsně přede mnou objevilo auto, do něhož jsem následně naboural, nebo se věci potřebné k plnění mise objevily na nečekaných místech. Pár těchto chyb se objevilo, ale rozhodně nejde říct, že by to byly věci na denním pořádku. Když si pak člověk vezme, co všechno Just Cause 4 dokáže po stránce fyziky, není se ani čemu divit, že občas něco kiksne.

Fyzika totiž dělá z herního světa to pravé pískoviště, které hned tak jinde nenajdete, a právě zde se ukrývá pravý potenciál celé hry. Kreativita hráčů hraje prim při všech situacích, s nimiž se budeme muset vypořádat a každý k jejich řešení může přistoupit jinak. Hra nám dává nástroje, ale jejich využití nechává v průběhu cesty od startu do cíle na nás. Notně vylepšeným prvkem je multifunkční lano, jež velice dobře známe z předchozího dílu.

V pokračování ho najdeme ve třech variantách, které se ještě dají dále konfigurovat. Lano tak věci nejen přitahuje ve třech stupních síly, ale můžeme na něj přidělat balon nebo výbušnou trysku. Díky třem různým rozvržením se dají možnosti kombinovat nebo vylepšovat, takže možností, je opravdu hodně a záleží jenom na tom, co chcete zrovna nepřátelům nebo překážkám provádět. S povděkem kvituji také úpravu systému získávání rebelské podpory. Ta je nově k dispozici formou pilotů, kterých můžeme mít až sedm a díky tomu získávat věci nebo vybavení v rychlejším sledu. Velice dobře udělaný je systém shozu jednotlivých věcí, protože místo hození granátu a modlení se, aby daná věc dopadla nějak rozumně, můžeme nyní jasně vybrat nejen místo, kam dopadne, ale také orientaci. Nic však není zadarmo, takže pro získávání nových věcí do shozu bude třeba plnit výzvy.

Kdo si tak úplně nezvykl na řízení nebude to mít ani v pokračování jinak. Jízdní model je hodně svérázný, což je docela mírné označení. Je potřeba si na něj zvykat a nedá se říct, že by byl nějak extra přátelský. Platí to hlavně pro rychlá vozidla, která díky lehce přitažené fyzice reagují občas komicky, ale to je prostě Just Cause. Naštěstí tanky moc rychle nejezdí a letadla, helikoptéry nebo plejáda lodí se dá ovládat s přehledem. Vozový park se notně rozšířil ve všech směrech, a to jak na zemi, tak i ve vzduchu a zejména na vodě. Bohužel multiplayer se ani tentokrát nekoná, takže blázniviny si budeme muset vychutnávat a páchat sami.

Závěrem bych ještě zmínil systém střelby, kdy konečně můžeme lépe mířit díky přiblížení, i když přes mířidla se na hru nepodíváme. Při prvním kontaktu s nepřáteli se všimnete změny i u nich. Ne, že by najednou začali nějak geniálně spolupracovat nebo využívat kryty, na které se ve hře ostatně vůbec nehraje a ani nikdy nehrálo. Jejich počty jsou poměrně veliké a jejich muška se razantně vylepšila. Díky tomu nám dokáží opravdu zatopit a místy jsem nevěděl, kam se vrtnout dřív, abych přežil, a přitom ještě dokázal plnit zadaný úkol, takže o výzvy je při tuhých soubojích vystaráno.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Just Cause 4 je přesně to pokračování, které opravuje chyby předchozího dílu a snaží se v rámci možností přinést do svého světa i nějakou tu novinku. Sice díky tomu lehce utrpělo na kráse grafické vzezření, ale za plynulou hratelnost plnou výbuchů, přestřelek a honiček to určitě stálo. Milovníci série se zde určitě najdou a ani ostatní příznivci akce a nejrůznějších možností, jak se vyblbnout také koupí chybu neudělají. Prostě skvělá akční jízda.
18. 01. 2019 • p.a.c.o2

RECENZE: Ace Combat 7: Skies Unknown

Nejdříve chtěl člověk umět létat jako pták, aby se mohl vydat do oblak. Přes balóny a první letadla jsme se dostali až k dnešním moderním strojům, jejichž bojové a letové vlastnosti jsou úžasné. O to smutnější je fakt, že her s leteckou tématikou je jako šafránu. Přitom hlad po tomto žánru rozhodně je, takže každá další oznámená hra je očekávána nemalou enklávou virtuálních pilotů, kteří jenom čekají, až budou moct usednout do...

»
14. 12. 2018 • lindros88cze0

RECENZE: The Council

Od doby, kdy studio Telltale Games přišlo s vydáním příběhových her po epizodách, jsme se dočkali mnoho her, které se této konkrétní receptury držely. Nicméně jak už dnes víme, je třeba určitá opatrnost a zbytečně to s projekty nepřehánět, abyste neskončily právě jako pionýři z Telltale, ačkoliv tam za to mohlo neschopné vedení. Každopádně dnes se podíváme na zoubek mysteriózní epizodické adventuře The Council, která se konečně dočkala závěrečné epizody a my si...

»
08. 12. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Jagged Alliance: Rage!

Vytahovat na světlo staré značky je stejně moderní, jako nosit brýle a kšandy po dědovi a hrát si na hipstera. Dle hesla: „Když to nejde zremasterovat, udělej další díl“, dostáváme opětovně série, jejichž existence byla už dávno součástí minulosti. A zcela právem, protože v posledních podobách dokázaly sami sebe dostat do slepé uličky.

»
04. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: RIDE 3

Vývojáři z italského studia Milestone mají mezi hráči již nějaké to jméno, protože stojí za celou řadou známých značek. Jejich kvalita je sice velice rozporuplná, ale když řeknu, že se jedná o lehce nadprůměrné tituly, nejspíš to přesně vystihne jejich status. Ne každé studio je schopné chrlit hry stejným tempem, jako to dělají právě Milestone a ještě u nich zajistit nějakou kvalitu. Vždyť jenom letos jsme od nich již dostali tři...

»
30. 11. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Battlefield V

První a druhá světová válka jsou oblíbená témata pro herní zpracování, na která se dá pohlížet z několika úhlů. Nejpočetnější zpracování mají na svědomí střílečky, kam se tyto ozbrojené konflikty našich dějin hodí asi nejvíce. Jeden čas byla děsně „cool“, až hráči začali být přejedeni touto tématikou a vývojáři naštěstí posunuli válku do moderní doby. Já sám si nejsem jist, zda jsem již zapomněl na všechny druhoválečné hry, abych byl nadšený...

»
29. 11. 2018 • chaosteorycz4

Recenze: Darksiders III

Je jedno, jak moc se snažíte změnit osud. Pokud se tak má stát, stane se. Bláboly kartářky uzené v mlžném oparu levného kuřiva neberte na lehkou váhu, protože něco málo na nich bude. Nevěříte? Co Sarah Connorová a oddalování soudného dne? Nebo Glum, jehož osud byl navěky spojen s prstenem? A co nastolení rovnováhy na bojišti, kterému andělé a démoni říkají Země? Téma jak vystřižené pro Roberta Langdona nebo Constantina, mají v tomto...

»
26. 11. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Achtung! Cthulhu Tactics

Kdykoliv se Němci zapletou s okultismem, smrdí to sírou nebo pořádně nevrlými démony. Že byl Hitler přinejmenším fascinován magií a vším, co by mohlo z onoho či jiného světa pomoci jeho armádě k vyhraní války, je známým faktem. Však spousta her, filmů a komiksů s tímto motivem pracuje. Jenže co kdyby Lovecraft nebyl jen skvělý fantasta, ale také spisovatel popisující skutečný kult a reálná monstra? Pak by válečné fronty možná páchly rybinou.

»
25. 11. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Storm Boy

Silné příběhy nejsou doménou jenom knih či filmů, ale stále více se o ně pokoušejí, a dost často i úspěšně, herní vývojáři. Výsledky se různí stejně, jako herní žánry, protože by se dalo říct, že silný příběh jde naroubovat téměř na jakýkoli žánr. Můžeme střílet emzáky a přitom prožívat drama, užívat si malebného světa, který sužují vážné problémy nebo se prohánět po polích a vytvářet si příběhy vlastní.

»