RECENZE: Just Cause 4

Autor: p.a.c.o Publikováno: 12.12.2018, 12:21

Publikováno: 12.12.2018, 12:21

Sociální sítě

O autorovi

p.a.c.o

p.a.c.o

Je autorem 1708 článků

U hraní se dá krásně relaxovat, což se snažím aplikovat nejen na sebe, ale i své okolí...

Otevřené světy nabízejí nespočet možností, jak nám přinést různorodá dobrodružství a nejspíš i proto jsou v dnešní době tak populární. I já se do těchto světů rád vydávám, ale je tu jeden z nich, který se svou nekonečnou akcí tak trochu vymyká všem ostatním. Série Just Cause na to jde cestou výbuchů, bláznivostí a světem, v němž se můžeme vydat, kam nás jenom napadne a vyzkoušet, co všechno v něm je možné, byť je to sebebláznivější.

Nebudu si lhát do kapsy a hned v úvodu zmíním předešlý díl, který se úplně nepovedl. Nicméně i tak jsem mu v recenzi nakonec dal docela vysoké hodnocení vzhledem ke stavu, v němž se hra nacházela. Při zpětném pohledu bych hodnocení ponížil, ale nic to nemění na faktu, že i tak jsem ve hře strávil stovku hodin a neuvěřitelně jsem si jí užil a bavil se. Pokračování tak u mě bylo očekávanou poslední třešničkou na letošním herním dortu.

Zakousl jsem se do ní s chutí a vervou stejnou, jako Rico startuje své nové dobrodružství na ostrově Solís. Zločinecká organizace Black Hand zde vládne pevnou rukou a utlačuje místní obyvatele. Do celého příběhu proniká také Ricův otec, takže tentokrát to není jenom o záchraně nebohých obyvatel, ale na vyřešení celé záležitosti máte osobní zájem. Příběh nebyl nikdy tím hlavním, co nás táhlo v Just Cause dále, a ani čtvrté pokračování na tom není jinak. Otázkou je, zda tvůrci vůbec mají nějaké větší ambice, ale spíš bych řekl, že jim céčkový příběh a vyprávění stačí a nám nakonec také.

Hlavní předností série Just Cause je otevřený svět, který vybízí k prozkoumávání, plnění úkolů a tropení vylomenin. Třetí díl byl svou úkolovou náplní hodně strohý a vlastně stačilo osvobozovat města, čímž jste odemkli daný region a následně tak odemknuli celou část. Pokračování také staví na osvobozování jednotlivých částí, i když jinou cestou. Je potřeba narušit nějakou hlavní část dané oblasti, jako třeba vězení, továrnu nebo vojenskou stanici. Navíc však posouváme bojovou linii, kdy jednotky získáváme pácháním chaosu ve hře. Můžeme si tak sami určit, kam se celé osvobozování má posunout, takže vše je v našich rukou.

Příjemným detailem je fakt, že na hranici bojových linií opravdu potkáte spousty vojáků, kteří se vůbec nešetří. V několika případech se dá do akce v rámci vedlejší mise také pustit a svou troškou do mlýna napáchat chaos a tím opět posunout válečnou vřavu. Náplň jednotlivých misí je oproti předchůdci rozmanitější, celá řada z nich je pak doplněna i o ne úplně složitou logickou hádanku. Musím uznat, že lehký stereotyp je i zde trochu cítit, ale celá situace je podstatně lepší, jak posledně. Navíc nás z něho mohou vytrhnout všudy přítomné výzvy, jejichž obtížnost místy není vůbec snadná, nebo hledání relikvií. Po celém světě jsou rozesety prastaré chrámy, a právě v nich se nachází nápověda k odhalení historie a třeba ještě něčeho většího.

Když jsem zmínil herní svět ostrova Solís, pojďme se na něj podívat. Zdál se mi o něco rozsáhlejší než posledně, i když možná je to tím, že se nejedná o více roztahaných ostrovů, ale všechno je hezky pohromadě. Ekosystém je rozdělen do čtyř částí, kdy každá z nich jinak vypadá (nečekaně), ale také se adekvátně k ní mění extrémní počasí, jež je jednou z největších novinek celé hry. Někde narazíte na tornádo, jinde na písečnou či sněhovou bouři a také kolem vás mohou lítat blesky, ničící, co jim jenom přijde do cesty. Samozřejmě v celé své kráse se počasí ukáže na předem připravených místech v průběhu misí, ale není problém cokoli z něj zažít jenom pouhým pohybem po světě a vyzkoušet, co doopravdy dokáže. Rozhodně potěší, že člověk o tornádo nebo bouři nezakopne na každém kroku. S počasím jdou ruku v ruce i dvě speciální zbraně. První je něco jako maxi fukar, který dokáže odfouknout nepřítele, vrtulník nebo co si jenom zamanete. Druhá zbraň pak šlehá blesky a v sekundárním módu dokáže bouři přivolat. Ostatně všechny zbraně nově přinášejí dva střelecké módy pro naše potěšení.

Od bouře se přesuneme k nejožehavějšímu tématu, kterým technická stránka bezesporu je. Dobrou zprávou je, že propady FPS jsou oproti předchůdci minulostí a všechno i v průběhu těch největších bláznivostí plných výbuchů jede krásně plynule. Daní za to je nepatrně horší grafika, než byla u předchůdce, i když cutscény se mi hodně líbili, zejména tedy animace postav. Při pohybu po světě, obzvláště při přeletech, si všimnete dalšího nešvaru, kterým je doskakování a dočítání objektů v zorném poli. I tak je pohled do dálky velice impozantní, protože vidět je opravdu hodně daleko.

Jenom škoda, že doskakování textur mi občas pokazilo výborný herní dojem, kdy se například těsně přede mnou objevilo auto, do něhož jsem následně naboural, nebo se věci potřebné k plnění mise objevily na nečekaných místech. Pár těchto chyb se objevilo, ale rozhodně nejde říct, že by to byly věci na denním pořádku. Když si pak člověk vezme, co všechno Just Cause 4 dokáže po stránce fyziky, není se ani čemu divit, že občas něco kiksne.

Fyzika totiž dělá z herního světa to pravé pískoviště, které hned tak jinde nenajdete, a právě zde se ukrývá pravý potenciál celé hry. Kreativita hráčů hraje prim při všech situacích, s nimiž se budeme muset vypořádat a každý k jejich řešení může přistoupit jinak. Hra nám dává nástroje, ale jejich využití nechává v průběhu cesty od startu do cíle na nás. Notně vylepšeným prvkem je multifunkční lano, jež velice dobře známe z předchozího dílu.

V pokračování ho najdeme ve třech variantách, které se ještě dají dále konfigurovat. Lano tak věci nejen přitahuje ve třech stupních síly, ale můžeme na něj přidělat balon nebo výbušnou trysku. Díky třem různým rozvržením se dají možnosti kombinovat nebo vylepšovat, takže možností, je opravdu hodně a záleží jenom na tom, co chcete zrovna nepřátelům nebo překážkám provádět. S povděkem kvituji také úpravu systému získávání rebelské podpory. Ta je nově k dispozici formou pilotů, kterých můžeme mít až sedm a díky tomu získávat věci nebo vybavení v rychlejším sledu. Velice dobře udělaný je systém shozu jednotlivých věcí, protože místo hození granátu a modlení se, aby daná věc dopadla nějak rozumně, můžeme nyní jasně vybrat nejen místo, kam dopadne, ale také orientaci. Nic však není zadarmo, takže pro získávání nových věcí do shozu bude třeba plnit výzvy.

Kdo si tak úplně nezvykl na řízení nebude to mít ani v pokračování jinak. Jízdní model je hodně svérázný, což je docela mírné označení. Je potřeba si na něj zvykat a nedá se říct, že by byl nějak extra přátelský. Platí to hlavně pro rychlá vozidla, která díky lehce přitažené fyzice reagují občas komicky, ale to je prostě Just Cause. Naštěstí tanky moc rychle nejezdí a letadla, helikoptéry nebo plejáda lodí se dá ovládat s přehledem. Vozový park se notně rozšířil ve všech směrech, a to jak na zemi, tak i ve vzduchu a zejména na vodě. Bohužel multiplayer se ani tentokrát nekoná, takže blázniviny si budeme muset vychutnávat a páchat sami.

Závěrem bych ještě zmínil systém střelby, kdy konečně můžeme lépe mířit díky přiblížení, i když přes mířidla se na hru nepodíváme. Při prvním kontaktu s nepřáteli se všimnete změny i u nich. Ne, že by najednou začali nějak geniálně spolupracovat nebo využívat kryty, na které se ve hře ostatně vůbec nehraje a ani nikdy nehrálo. Jejich počty jsou poměrně veliké a jejich muška se razantně vylepšila. Díky tomu nám dokáží opravdu zatopit a místy jsem nevěděl, kam se vrtnout dřív, abych přežil, a přitom ještě dokázal plnit zadaný úkol, takže o výzvy je při tuhých soubojích vystaráno.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Just Cause 4 je přesně to pokračování, které opravuje chyby předchozího dílu a snaží se v rámci možností přinést do svého světa i nějakou tu novinku. Sice díky tomu lehce utrpělo na kráse grafické vzezření, ale za plynulou hratelnost plnou výbuchů, přestřelek a honiček to určitě stálo. Milovníci série se zde určitě najdou a ani ostatní příznivci akce a nejrůznějších možností, jak se vyblbnout také koupí chybu neudělají. Prostě skvělá akční jízda.
26. 05. 2019 • CryLineT1

Recenze: Team Sonic Racing

„Nové závody s ježíkem? Sem s nimi!“ Podobnou reakci provázelo zjištění, že král dlouhých sprintů opět usedl za volant. Přemýšleli jste vůbec nad tím, proč Sonic potřebuje auto, když by v teoretické rovině byl první po svých? Já také ne, protože jsem vděčná za další infantilní postavičky, které se v neméně infantilních autíčkách snaží získat zlatavý pohár. Zřídka kdy totiž narazíte na lepší rodinou hru, než jsou arkádové závody s dětskou grafikou a otevřenou přístupností.

»
24. 05. 2019 • chaosteorycz3

Recenze: Layers of Fear 2

Je každý umělec blázen? Je každý blázen umělec? A je snad umění forma šílenství? Před třemi léty si podobné otázky položil polský kreativní celek, načež vznikla skromná analýza pomateného, nebo neskutečně nadaného, malíře jménem Layers of Fear. Zjištění, že tahy štětce občas vede lidská tragédie, nechalo pootevřené dveře do světa, kde jedinci hodni obdivu představují oběti vlastní výjimečnosti. Hvězda stříbrného plátna míří na scénu, ale dočká se bouřlivých ovací?

»
23. 05. 2019 • lindros88cze0

RECENZE: Sniper Elite V2 Remastered

Říkáte si zase další remaster? Už tomu tak je a možná nám jen pánové ze studia Rebellion chtějí zkrátit čekání na pátý Sniper Elite. Každopádně tento měsíc už je tomu sedm let, co do obchodů dorazil Sniper Elite V2 a my se teď mrkneme na zoubek jeho remasteru pro Xbox One.

»
18. 05. 2019 • chaosteorycz1

Recenze: Rage 2

Dlouhé desítky let si autoři filmů, her a knih dávali práci, aby svět po globální katastrofě působil tak depresivně, že si z něho i fanoušek doom metalu má chuť podřezat žíly. Pak ale někdo přišel se studií, jak se asi bude chovat tlupa orangutanů ve skladu barev a laků. Samozřejmě udělá barevný nepořádek, který by šikovný hokynář prodal jako umělecké dílo nadčasového umělce. Nač ale dělat z neorganizovaného bince něco víc než...

»
15. 05. 2019 • lindros88cze6

Recenze: World of Warships: Legends (Game Preview)

Po úspěšném uvedení hry World of Tanks na konzole se Wargaming snaží přenést i svůj další titul: World of Warships (WOWs). Jak už název i obrázek napovídají, tak se budeme plavit v bojových lodích z období kolem 2. světové války. Hra vyšla na PC v roce 2015 a někteří si možná myslí, že jde o pouhý port hry. Dle WG a i mých dojmů se jedná o upravenou hru, která je ovšem...

»
14. 05. 2019 • tonyskate10

RECENZE: A Plague Tale: Innocence

Když byl v lednu 2017 oznámen nový projekt The Plague studia Asobo, který zaštítil francouzský vydavatel Focus Home, asi nikdo nečekal, že se z něj vyklube natolik slibná záležitost, jakou se A Plague Tale: Innocence nakonec stala. Hráči se těšili na poutavý příběh zasazený do zajímavého období, a když byla navíc potvrzena čeština, očekávání ještě více vzrostla. Budou však naplněna? Ačkoliv embargo na recenze padlo až s vydáním hry, což kolikrát nebývá dobré...

»
11. 05. 2019 • chaosteorycz0

Recenze: Feudal Alloy

Přemýšleli jste někdy nad tím, nad čím pak asi dumá ta němá tvář, kterou si chováte v akvárku? Myslíte, že ji zajímá nová laciná truhla umístěná v rohu? Přemýšlí snad nad tím, že opět meškáte s vyčištěním? Nebo snad s ní o velkolepém dobrodružství v alternativním středověku? Jestli nežije v hlavě pracovitého robota, nejspíš ji zajímá jen včasné krmení.

»
08. 05. 2019 • p.a.c.o1

RECENZE: Old Man’s Journey

Společně s rozmachem nezávislých herních studií nebo i samotných vývojářů, jsme se konečně dočkali toho, nač celá léta předtím spousta hráčů nadávala. Velká studia hrála na jistotu, sypala na nás jedno pokračování za druhým, a tak nějak se vytratili hry s větší uměleckou hodnotou nebo zajímavými nápady. A právě tohle je oblast, v níž se nezávislá scéna velice vyžívá a vznikají zde někdy až divné hry (tak moc umělecké, že to nikdo nechápe,...

»