RECENZE: Just Cause 4

Autor: p.a.c.o Publikováno: 12.12.2018, 12:21

Publikováno: 12.12.2018, 12:21

Sociální sítě

O autorovi

p.a.c.o

p.a.c.o

Je autorem 1663 článků

U hraní se dá krásně relaxovat, což se snažím aplikovat nejen na sebe, ale i své okolí...

Otevřené světy nabízejí nespočet možností, jak nám přinést různorodá dobrodružství a nejspíš i proto jsou v dnešní době tak populární. I já se do těchto světů rád vydávám, ale je tu jeden z nich, který se svou nekonečnou akcí tak trochu vymyká všem ostatním. Série Just Cause na to jde cestou výbuchů, bláznivostí a světem, v němž se můžeme vydat, kam nás jenom napadne a vyzkoušet, co všechno v něm je možné, byť je to sebebláznivější.

Nebudu si lhát do kapsy a hned v úvodu zmíním předešlý díl, který se úplně nepovedl. Nicméně i tak jsem mu v recenzi nakonec dal docela vysoké hodnocení vzhledem ke stavu, v němž se hra nacházela. Při zpětném pohledu bych hodnocení ponížil, ale nic to nemění na faktu, že i tak jsem ve hře strávil stovku hodin a neuvěřitelně jsem si jí užil a bavil se. Pokračování tak u mě bylo očekávanou poslední třešničkou na letošním herním dortu.

Zakousl jsem se do ní s chutí a vervou stejnou, jako Rico startuje své nové dobrodružství na ostrově Solís. Zločinecká organizace Black Hand zde vládne pevnou rukou a utlačuje místní obyvatele. Do celého příběhu proniká také Ricův otec, takže tentokrát to není jenom o záchraně nebohých obyvatel, ale na vyřešení celé záležitosti máte osobní zájem. Příběh nebyl nikdy tím hlavním, co nás táhlo v Just Cause dále, a ani čtvrté pokračování na tom není jinak. Otázkou je, zda tvůrci vůbec mají nějaké větší ambice, ale spíš bych řekl, že jim céčkový příběh a vyprávění stačí a nám nakonec také.

Hlavní předností série Just Cause je otevřený svět, který vybízí k prozkoumávání, plnění úkolů a tropení vylomenin. Třetí díl byl svou úkolovou náplní hodně strohý a vlastně stačilo osvobozovat města, čímž jste odemkli daný region a následně tak odemknuli celou část. Pokračování také staví na osvobozování jednotlivých částí, i když jinou cestou. Je potřeba narušit nějakou hlavní část dané oblasti, jako třeba vězení, továrnu nebo vojenskou stanici. Navíc však posouváme bojovou linii, kdy jednotky získáváme pácháním chaosu ve hře. Můžeme si tak sami určit, kam se celé osvobozování má posunout, takže vše je v našich rukou.

Příjemným detailem je fakt, že na hranici bojových linií opravdu potkáte spousty vojáků, kteří se vůbec nešetří. V několika případech se dá do akce v rámci vedlejší mise také pustit a svou troškou do mlýna napáchat chaos a tím opět posunout válečnou vřavu. Náplň jednotlivých misí je oproti předchůdci rozmanitější, celá řada z nich je pak doplněna i o ne úplně složitou logickou hádanku. Musím uznat, že lehký stereotyp je i zde trochu cítit, ale celá situace je podstatně lepší, jak posledně. Navíc nás z něho mohou vytrhnout všudy přítomné výzvy, jejichž obtížnost místy není vůbec snadná, nebo hledání relikvií. Po celém světě jsou rozesety prastaré chrámy, a právě v nich se nachází nápověda k odhalení historie a třeba ještě něčeho většího.

Když jsem zmínil herní svět ostrova Solís, pojďme se na něj podívat. Zdál se mi o něco rozsáhlejší než posledně, i když možná je to tím, že se nejedná o více roztahaných ostrovů, ale všechno je hezky pohromadě. Ekosystém je rozdělen do čtyř částí, kdy každá z nich jinak vypadá (nečekaně), ale také se adekvátně k ní mění extrémní počasí, jež je jednou z největších novinek celé hry. Někde narazíte na tornádo, jinde na písečnou či sněhovou bouři a také kolem vás mohou lítat blesky, ničící, co jim jenom přijde do cesty. Samozřejmě v celé své kráse se počasí ukáže na předem připravených místech v průběhu misí, ale není problém cokoli z něj zažít jenom pouhým pohybem po světě a vyzkoušet, co doopravdy dokáže. Rozhodně potěší, že člověk o tornádo nebo bouři nezakopne na každém kroku. S počasím jdou ruku v ruce i dvě speciální zbraně. První je něco jako maxi fukar, který dokáže odfouknout nepřítele, vrtulník nebo co si jenom zamanete. Druhá zbraň pak šlehá blesky a v sekundárním módu dokáže bouři přivolat. Ostatně všechny zbraně nově přinášejí dva střelecké módy pro naše potěšení.

Od bouře se přesuneme k nejožehavějšímu tématu, kterým technická stránka bezesporu je. Dobrou zprávou je, že propady FPS jsou oproti předchůdci minulostí a všechno i v průběhu těch největších bláznivostí plných výbuchů jede krásně plynule. Daní za to je nepatrně horší grafika, než byla u předchůdce, i když cutscény se mi hodně líbili, zejména tedy animace postav. Při pohybu po světě, obzvláště při přeletech, si všimnete dalšího nešvaru, kterým je doskakování a dočítání objektů v zorném poli. I tak je pohled do dálky velice impozantní, protože vidět je opravdu hodně daleko.

Jenom škoda, že doskakování textur mi občas pokazilo výborný herní dojem, kdy se například těsně přede mnou objevilo auto, do něhož jsem následně naboural, nebo se věci potřebné k plnění mise objevily na nečekaných místech. Pár těchto chyb se objevilo, ale rozhodně nejde říct, že by to byly věci na denním pořádku. Když si pak člověk vezme, co všechno Just Cause 4 dokáže po stránce fyziky, není se ani čemu divit, že občas něco kiksne.

Fyzika totiž dělá z herního světa to pravé pískoviště, které hned tak jinde nenajdete, a právě zde se ukrývá pravý potenciál celé hry. Kreativita hráčů hraje prim při všech situacích, s nimiž se budeme muset vypořádat a každý k jejich řešení může přistoupit jinak. Hra nám dává nástroje, ale jejich využití nechává v průběhu cesty od startu do cíle na nás. Notně vylepšeným prvkem je multifunkční lano, jež velice dobře známe z předchozího dílu.

V pokračování ho najdeme ve třech variantách, které se ještě dají dále konfigurovat. Lano tak věci nejen přitahuje ve třech stupních síly, ale můžeme na něj přidělat balon nebo výbušnou trysku. Díky třem různým rozvržením se dají možnosti kombinovat nebo vylepšovat, takže možností, je opravdu hodně a záleží jenom na tom, co chcete zrovna nepřátelům nebo překážkám provádět. S povděkem kvituji také úpravu systému získávání rebelské podpory. Ta je nově k dispozici formou pilotů, kterých můžeme mít až sedm a díky tomu získávat věci nebo vybavení v rychlejším sledu. Velice dobře udělaný je systém shozu jednotlivých věcí, protože místo hození granátu a modlení se, aby daná věc dopadla nějak rozumně, můžeme nyní jasně vybrat nejen místo, kam dopadne, ale také orientaci. Nic však není zadarmo, takže pro získávání nových věcí do shozu bude třeba plnit výzvy.

Kdo si tak úplně nezvykl na řízení nebude to mít ani v pokračování jinak. Jízdní model je hodně svérázný, což je docela mírné označení. Je potřeba si na něj zvykat a nedá se říct, že by byl nějak extra přátelský. Platí to hlavně pro rychlá vozidla, která díky lehce přitažené fyzice reagují občas komicky, ale to je prostě Just Cause. Naštěstí tanky moc rychle nejezdí a letadla, helikoptéry nebo plejáda lodí se dá ovládat s přehledem. Vozový park se notně rozšířil ve všech směrech, a to jak na zemi, tak i ve vzduchu a zejména na vodě. Bohužel multiplayer se ani tentokrát nekoná, takže blázniviny si budeme muset vychutnávat a páchat sami.

Závěrem bych ještě zmínil systém střelby, kdy konečně můžeme lépe mířit díky přiblížení, i když přes mířidla se na hru nepodíváme. Při prvním kontaktu s nepřáteli se všimnete změny i u nich. Ne, že by najednou začali nějak geniálně spolupracovat nebo využívat kryty, na které se ve hře ostatně vůbec nehraje a ani nikdy nehrálo. Jejich počty jsou poměrně veliké a jejich muška se razantně vylepšila. Díky tomu nám dokáží opravdu zatopit a místy jsem nevěděl, kam se vrtnout dřív, abych přežil, a přitom ještě dokázal plnit zadaný úkol, takže o výzvy je při tuhých soubojích vystaráno.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Just Cause 4 je přesně to pokračování, které opravuje chyby předchozího dílu a snaží se v rámci možností přinést do svého světa i nějakou tu novinku. Sice díky tomu lehce utrpělo na kráse grafické vzezření, ale za plynulou hratelnost plnou výbuchů, přestřelek a honiček to určitě stálo. Milovníci série se zde určitě najdou a ani ostatní příznivci akce a nejrůznějších možností, jak se vyblbnout také koupí chybu neudělají. Prostě skvělá akční jízda.
19. 03. 2019 • CryLineT2

Recenze: One Piece: World Seeker

Piráti nemusí mít vždy odstrašující jména a vzhled zanedbaného uživatele sociálních služeb. Jsou kultury, kde pohled na korzára připomíná návrat do dětství. Cestu zpět do let, kdy jsme s chlapci ze sousedství blbnuli v polích rostlého obilí. Na hlavě slaměný klobouk, v koutku stéblo a na sobě otrhané oblečení s krátkým střihem. To je vizuální vizitka kapitána Luffyho, hrdého vůdce Slamáků a hlavního hrdiny mangy One Piece.

»
16. 03. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: LEGO Movie 2 Videogame

Skládání kostiček je nejen velice uklidňující, ale také zábavný způsob, jak v sobě probudit tvořivého ducha. Stavět můžeme buď podle nějakého plánku, nebo ještě lépe, podle vlastní chuti a představivosti. Kreativní jedinci si navíc v dnešní době mohou vybrat, zda se chtějí „zapotit“ při fyzickém skládání kostiček, nebo všechny své vize a fantazie otisknout do virtuálního světa. Fyzické stavění dokáže velice dobře zprostředkovat legendární stavebnice LEGO, jež má přesah i do virtuálního...

»
09. 03. 2019 • chaosteorycz8

Recenze: Devil May Cry 5

Není úplně jasné, jak se tyto dvě osobnosti potkaly. Natož, co je spojilo do jedné dějové linie, ve které jsou démoni lovným artiklem, lidé obyčejnými návnadami a svět obrovskou oborou. Možná si za to Alighieri může sám, neměl se ve své Komedii tak bratříčkovat s peklem. A ještě do toho tahat ženskou, co by buzolu světem zatracenců. A pátý římský císař? Ten by si ubytování ve vroucím kotli zasloužil krutostí, před...

»
05. 03. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: DiRT Rally 2.0

Automobilismus je nedílnou součástí naší společnosti a spousta lidí si bez auta nedokáže svůj život ani představit. Je přitom jedno, jestli je to strejda s baretem ve Fábii, nebo týpek za volantem silného BMW. Potkat některého z nich na silnici je denní výzvou a zkouškou našich nervů. Na jednoho se nadává, druhého by člověk vyzval k závodu nebo opuštění volantu. Ať máte na silnici výbušnější povahu nebo řídíte v klidu, jedno je jisté....

»
02. 03. 2019 • lindros88cze4

RECENZE: Trials Rising

Série Trials, kterou lze kvalifikovat jako fyzikální plošinovku s motorkami, se po pětileté pauze vrací, aby nám naservírovala další návykovou jízdu, ale i frustrující zážitky, na které jste už asi zvyklí. Ačkoliv je Trials Rising již šestou hrou této značky, je nejspíše i tou nejvhodnější pro nováčky, o čemž si ale ještě napíšeme.

»
27. 02. 2019 • p.a.c.o0

RECENZE: Degrees of Separation

Není snad většího protikladu, než tepla a zimy. Sluníčko, příjemné počasí, sezení na zahrádce. Všechny tyhle aktivity si umíme dost dobře představit a spousta z nás se na ně těší. I zima má rozhodně něco do sebe. Nemyslím teď plískanice, hnusný šedý sníh ve městě a teploty kolem nuly. V té správné zimě je všude krásná sněhová pokrývka, teploty pod nulou, ale sluníčko mají společné, byť je pravda, že v zimním období si...

»
22. 02. 2019 • p.a.c.o1

RECENZE: Yonder: The Cloud Catcher Chronicles

Herní svět to nemá snadné a stále o své místo na slunci musí bojovat. Jde hlavně o morální dilemata jako nahota či násilí, s nimiž už se filmový a hudební průmysl vypořádal, ale u her tomu tak prozatím není. I po těch letech je nám pořád předhazováno, že hry jsou násilné, sexistické a kdo víc co ještě a že z hráčů vyrůstají agresivní asociální jedinci, což samozřejmě není pravda. Většina hráčů v mainstreamu...

»
17. 02. 2019 • lindros88cze0

RECENZE: Jump Force

Je tady další bojovka, která vytváří směs postav z různých světů anime. Tentokrát se jedná o týmovku Jump Force, které určitě ani zdaleka nebude posledním z tohoto žánru, ale přeci by byla škoda jej minout. Od ostatních her svého typu se odlišuje především svým vizuálním stylem, kdy se snaží anime postavy zpodobnit realističtěji, což může působit trochu směšně, ale ve výsledku dokáže zaujmout, i když určitě ne každého.

»