Recenze: Lost Ember

Autor: Lukáš Urban Publikováno: 5.12.2019, 10:23

Publikováno: 5.12.2019, 10:23

Sociální sítě

O autorovi

Lukáš Urban

Lukáš Urban

Je autorem 2555 článků

Obyčejný hráč s velkou hubou. Věrný člen redakce, jehož revír začíná a končím psaním.

Mám vlka. Což je v normálním případě práce pro příslušného lékaře. Avšak mám také kachnu, vombata, kolibříka, rybu nebo horskou kozu. To už je spíše na hospitalizaci v klecovém lůžku nebo otevření malého zoologického koutku. Pokud však zrovna nemám před sebou výpravný Lost Ember, který se rozhodl netradiční formou odvyprávět smutné lidské osudy. Nikoliv kterak si těžař uřízl nohu, když se lekl tmavé šelmy. Jde o příběh spoutaných duší, ztracených nadějí a kmene, jehož kronika se rozléhá po rozsáhlé divočině.

Někde na jejím okraji odpočívá vlk. Při prvním setkání ještě netušíte, že jde o reinkarnovanou duši člena kmene Yanrana. To prozrazuje až další ztracená entita, jejíž zář bloudí krajinou. Hrdiny tohoto příběhu nespojuje jen dávný rodokmen, ale také chybějící klíče od Města světla. Pomyslný ráj totiž zůstane uzavřen, dokud oba nenaplní poslední cestu za poznáním a odpuštěním. A jelikož vlkem jste spíše za trest, jde o cestu plnou smutku a bolesti.

Ať už věříte, že beruška na okně může být vaše babička nebo že po smrti zhasnete jak dosloužilý motor, Lost Ember je na duších, potažmo smrti, založený. Tělo je pouze schránka a důležité je to uvnitř, které po skonu stoupá vzhůru. Jen v případě, že byl člověk tak trochu hajzl, dochází k reparátu ve zvířecí podobě. Motiv příběhu není špatný. Manipuluje s oblíbenými motivy, kdy se do průšvihu dostanete kvůli špatnému postavení planety, protože se bohové otočili holou řití nebo že jste byli ve špatnou chvíli na špatném místě. Vyprávění statickými vzpomínkami je pěkné. Absence živých lidí propůjčuje dění mystiku a po boční lince připomíná, že se svět obejde i bez naší existence. Nechybí emoce a ucelenost od začátku až do konce.

Trochu mi vadí přílišné vyznění jednotlivých událostí. Možná kvůli dětem, možná pro slabší jedince, je dění na obrazovce ještě podtrhnuto komentářem průvodce. Tedy to, co se děje, ještě zopakuje bloudivé světlo. Často ovšem řečnickou otázkou směrem k vlkovi. V tu chvíli si připadáte jak pitomci, a totéž si myslíte i o tom světle. Že spolu s tělem ztratilo i rozum nebo polovinu mozku. Bylo by mnohem hezčí, kdyby vás hra nechala vstřebat příběh po svém. Trochu domýšlet, třeba i přehánět a fantazírovat. Takhle vás občas nechtěně nutí k závěrům, o nichž nejste tak úplně přesvědčeni.

Ústřední myšlenku pěkně dokresluje hratelnost. Jak už bylo řečeno, vaše druhá brada, pivní pupek a křivé hnáty jsou jen pouzdro. To samé platí pro vlka, který se může převtělit do kteréhokoliv zvířete. Herní svět není africká savana, tudíž počet tvorů kulminoval kolem tuctu. Není to moc, ale herním potřebám by stačilo i méně. Důležité je, že tento herní prvek je dotažený téměř k dokonalosti. Přenesení ducha má smysl, neboť se tak vlk může vznášet v oblacích, hrabat v norách a plavat ve vodách. Nic není překážkou, pokud je na blízku další tvor.

Samotná transformace je naprosto plynulá. Z jednoho pohybu do druhého, za doprovodu příjemné animace. Menší otevřený svět je díky tomu mnohem větší, než se zdá. Jako hraboš prozkoumáte podzemní cestičky, jako orel vysoké skály a v podobě kozy horské svahy. Volně rozházeny jsou desítky sběratelský předmětů, několik legendárních zvířat a koše hub. Zpočátku není průzkum prostředí příliš zajímavý. Může za to především pozvolné objevování dalších živočichů. Jakmile ale máte k dispozici větší počet tvorů, hranice padnou jak cudnost pouliční děvy.

Jestli vás neupoutá příběh, volné pole působnosti ano. Z každého pohybu cítíte absolutní tvůrčí nadšení. Autoři na zvířecím projevu skutečně zapracovali a přesun z jednoho místa na druhý zaslouží uznání. Jednotlivý zástupci fauny mají reálný pohyb a jemu přizpůsobené ovládání. To znamená, že například kachna může létat jen v nižších polohách, let je těžkopádný a je třeba neustále mačkat tlačítko. Oproti tomu kolibřík létá „ve skocích“, je mrštný a snáze podléhá poryvu větru. Když už jsem u něj, schválně zapněte dostupné zpomalení času a obdivujte pohyb křídly.

Pro „dobré“ hraní víc netřeba. Jenže Lost Ember chce nabídnout přidanou hodnotu. A tak mají zvířata plno zbytečností, které nevíte, na co jsou. Ale dokáží vás potěšit v dospělosti a nadchnout v dětství. Některá zvířata tak mohou požírat bobule, jiná si lehají, skáčou nebo se staví na zadní. Všechna se zvukově projevují a ta, u nichž to bylo možné, mají i mláďata. Malé kachničky jsou neskutečně roztomilé neohrabaností a vombati vás musí učarovat usměvavým kukučem. I morous jako já uznává, že takové drobnosti příjemně kontrastují s vážným příběhem a míchají atmosféru do zajímavého koktejlu.

Je zvykem, že podobné projekty s emočním přesahem sází na souhru výtvarné stránky a hudební kulisy. V případě Lost Ember pouze bojuji se zvolenou stylizací. Že mi vzhled vlka připomíná zápornou postavu z animovaného Willy Foga, je spíše k dobru. I tak to byl sympaťák. Zajímavá je taktéž modelace přešlapující mezi formelou a polygonovým stylem. Souhru mi kazí až prostředí, jehož přehršle objektů tu a tam rozbíjí vizuální celistvost. Svou hladkostí, učesaností a množstvím detailů. V žádném případě to ale není chyba. Jen upozorňuji, že snaha o pestré prostředí nemusí hned každému sednout.

U hudby předpokládám pravý opak. Soundtrack nevyužívá velkého orchestru nebo komplikovaných melodií. Vystačí si s několika nástroji a jednoduchou linkou, která se většinou táhne celou kapitolou nebo jejím větším úsekem. Hře takový doprovod sluší. I když zní delší dobu, nemáte chuť ostříhat autora do hola nebo vyrvat bedny z televize. A to ani v případě zvuků jednotlivých zvířat nebo během hororového praskání stromů před opuštěním bariér.

Ve své podstatě by byl Lost Ember v jeho malé žánrové kategorii velice zdařilou hrou, nebýt dvou věcí. První je cena, která přes všechny klady přeci jen míří trochu výš, než by měla. Oceňuji krásné zpracování, práci s pohybem a příběh, ale devět set je prostě moc. Zejména, je-li přítomný bod dva, v němž značně pokulhává bezproblémový chod. Od modelů, které se někde zaseknou, po špatné animace. Například kolem vás letí pták, ale je v pozici stoje. Dalším zádrhelem bývají indikátory interakce, které se zaseknou v prostoru nebo zobrazují jiný význam. Zřídka, ale přeci, pak dochází k propadům frekvence snímků.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

O zvířatech a lidech. Prvotina studia Mooneye má vše potřebné, aby tvůrcům otevřela dveře do vyšší ligy. Mytologický nádech s tragickou zápletkou, sympatické hrdiny a dobře zvládnuté herní prvky. Svět Lost Ember není dokonalý a jsou místa, kde se ho snaží přemoc prázdnota. Včas však přiběhne něco chlupatého, aby vás opět vtáhlo na tu správnou cestu. Hře tak škodí jen chyby, které ač nejsou fatální, dokáží nepříjemně narušit pečlivě budovanou atmosféru.
31. 03. 2020 • CryLineT0

Recenze: One Piece: Pirate Warriors 4

Hlupáček Luffy je zpět a s ním celá parta Slamáků. Pirátský svět One Piece zvedá kotvy, aby vás vzal na další dobrodružství. Tentokrát se nevydává RPG směrem, ale vrací se do přístavu, který mu sedí nejlépe. Série Pirate Warriors asi nejvěrohodněji odráží skutečnou tvář mangy. Má dostatek prostoru pro vyprávění příběhu. Zároveň nabízí bohatou herní náplň a obrovské množství známých postav. A za mě jde prozatím o nejvydařenější anime adaptaci letošního...

»
30. 03. 2020 • Lukáš Urban2

Recenze: Moons of Madness

Peter Straub, Clive Barker, Edgar Allan Poe, Ray Bradbury, Richard Matheson nebo Stephen King. Že je znáte? To vás ctí, ale vývojáře her nejspíš ne, protože oni se klaní odkazu H. P. Lovecrafta. Jako je módní mít solární panely na střeše, elektromobil v garáži a oběť plastických chirurgů v posteli, je samozřejmé adaptovat myšlenky amerického spisovatele. Že nejste první a neděláte to nejlépe, to vůbec nevadí. Hlavně že chapadla opět ožívají.

»
28. 03. 2020 • p.a.c.o3

RECENZE: TT Isle of Man – Ride on the Edge 2

Motocyklové závodění všeho druhu pomalu začíná, co do počtu a kvality titulů, velice zdatně sekundovat automobilům. To samé platí také pro herní náročnost, kdy můžeme sáhnout po arkádách či větších a menších simulátorech. Já se s oblibou za řídítky motorek vydávám na uzavřené okruhy, které jsou pro mě více akční, nabízejí oficiální licence, a hlavně jezdce šampionátu MotoGP člověk tak nějak více zná. Jízda napříč anglickou krajinou mě nijak zvlášť nezaujala...

»
20. 03. 2020 • CryLineT0

Recenze: One-Punch Man: A Hero Nobody Knows

Superhrdinové tu byli vždy. Ještě než komiksoví magnáti přinesli příběhy Batmanů, Hulků a Supermanů, objevovaly se neohrožené postavy v mytologiích, legendách a příbězích. Proč je vlastně milujeme a obdivujeme? Že jsou zdánlivě obyčejní a přesto výjimeční? Pak by se vám mohl pozdávat holohlavý Saitama a jeho svět jedné rány.

»
17. 03. 2020 • CryLineT0

Recenze: DOOM Eternal

Jaká je vaše představa o peklu? Vidíte ho jako temnou jeskyni, kde vládne pevnou rukou charizmatický Karel Heřmánek? Nebo máte pojem peklo spojený s nekonečnou hloubkou lidských duší spalovaných plamenem? No, jestli jste spíš pro pozemskou variantu, kdy si pro nás peklo přijde samo, budete se u DOOM Eternal usmívat jak dítě před hračkářstvím. Jsme totiž absolutně ztraceni.

»
10. 03. 2020 • tonyskate11

RECENZE: Ori and the Will of the Wisps

Po letech čekání nás zve akční plošinovka Ori and the Will of the Wisps na další velkolepé dobrodružství v dechberoucím světě a hráči prvního dílu už určitě mají na jazyku následující otázku… „Budou nás opět bolet prsty od zběsilého mačkání tlačítek anebo rovnou odrovnáme celý ovladač, ale přesto se budeme ke hře vracet?“ To se dozvíte v naší recenzi, v níž vám také odpovíme na důležitou otázku, a to jestli neobvyklá parta z Moon...

»
09. 03. 2020 • p.a.c.o3

RECENZE: The Division 2 – Warlords of New York

Nepřehlédnutelným znakem dnešní herní doby je dodatečný obsah. Tytam jsou doby, kdy nám vývojáři naservírovali všechno, co měli v úmyslu při vydání hry a my tak hned dostali ucelený zážitek. Internetová doba vývojářům umožnila oslovit hráče i po vydání hry, kdy nejen že přinesou další herní zážitek, ale ještě na tom něco vydělají. To si pak kupujeme všechny možné Season Passy a věříme, že s nimi už se dostaneme ke všemu, co...

»
09. 03. 2020 • MightySerjo1

RECENZE: Hunt: Showdown

Představte si rok 1895 v Americe v Louisianě, kde jako lovec odměn budete chtít získat balík peněz, jenomže má to háček. Nebudete najatý na hledání/zabíjení lidí, nýbrž na lovení monster. A to je v podstatě celý příběh hry.

»