Recenze: Micro Machines World Series

Autor: chaosteorycz Publikováno: 5.7.2017, 10:31

Publikováno: 5.7.2017, 10:31

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1277 článků

Codemasters mají můj respekt, protože se během třiceti let dokázali vyprofilovat jako studio, které má závodní žánr v krvi bez ohledu na skutečnost, jde-li o arkádové blbnutí nebo pocit ze skutečné jízdy. Nyní si k superlativům můžu připsat označení „mágové“, protože ani šaman, který olízal všechny žáby v amazonském pralese, by nedokázal legendární značku přetavit do jednoho obrovského neonového banneru, a to s minimálními náklady, iniciativou a studem. Chápu, že když vám do kanceláře přijde zástupce korporace, vysype z igelitky čtvrtinu sortimentu běžného amerického hračkářství a k tomu přihodí pár kilo zeleno-bílých papírků s ksichty papalášů, nebudete si hrát na Bastilu, ale znásilnit kvůli tomu kdysi populární autíčka, je až příliš.

Návrat nebo pohřeb legendy?
Micro Machines hrál v 90. letech snad každý, protože hned první díl vyšel na vše, co se tehdy nazývalo herním zařízením a kdo nikdy neproháněl lodě ve vaně, monster trucky mezi šutry nebo formule na kulečníkovém stole, má více než jen mezery v herní historii. Ještě před deseti lety pak byly angličáky jednou z nejnáročnějších arkádových her, která omšelý herní princip kompenzoval doslova brutálním obsahem se stovkami autíček a desítkami tratí. Jelikož konzole Xbox tuto sérii nikdy nepoznala, těšil jsme se jak otylý bumbrlíček před cukrárnou, až k nám dorazí kopie na recenzi, za kterou děkuji vydavatelství Playman. Ovšem už první minuty naznačily příchod mračen předznamenávajících pořádnou bouři.

Je běžné, že hry mají Day One patch, protože často je to poslední šance, jak doladit titul v případě, že za zády funí vydavatel a rákoskou nervózně klepe na rameno, ale 4,2 GB? Rázem zjišťuji, že jde o velikost celé hry a ptám se sám sebe: „Co mi to ježkovi voči poslali? Snad ne, nějakou virózu.“ Postižený paranoií, že by velký bratr odněkud z Kavkazu mohl prostřednictvím Kinectu sledovat intimní činnosti, které s hraním nesouvisí, natahuji vlněnou ponožku na senzor a otáčím ho ke zdi. Později ho pro jistotu odpojuji úplně, neboť ponožka má oka a na zdi je zrcadlo. Ani jsem nestihl pořádně zavzpomínat na skvělé doby vytáčeného spojení a Micro Machines World Series se ukázaly ve své kráse a toužily mě provést tutoriálem.

Přímá úměra do pekla
Vědom si toho, že pochopení tak náročné hry, se může rovnat biomechanice pro pokročilé neandrtálce, nabídku přijímám a na malinkém plácku se snažím chytit pachuť angličáků, kteří mě kdysi bavili více, než cokoli jiného. Pohled horní kamery je zpět, stůl složený z domácích potřeb a hraček taktéž, a tak testuji zbraně rozdělené do čtyř kategorií. První lze používat neustále, další dvě se po vyplýtvání musí chvíli nabíjet a poslední nabývá účinnosti až na základě úspěšných záškodnických akcí vůči soupeřům. Na první pohled to nevypadá zle, autíčka pochytila nějaké základy fyziky, co kus, to jiný arzenál a celé to vypadá tak roztomile naivně a bezelstně, až je mi to strašně povědomé. Snad mi první závody pomohou najít k novým Micro Machines tu správnou asociaci.

Menu je stejně bohaté jako somálská chýše a prvních několik hodin nabízí jen speciální události, rychlé závody a lokální multiplayer až pro 4 hráče. Až po dosažení 10. úrovně se otevřou hodnocené závody, což je v tuto chvíli naprosto nepodstatná informace. Mnohem důležitější je skutečnost, že hra neobsahuje režim pro jednoho hráče, natož jakoukoli kampaň. No budiž říkám si, pořád si stěžuji, jak vývojáři ignorují u obdobných arkád online, tak teď ho dostávám v maxi balení. Hned u Special Events tuto „přednost“ vývojáři využívají, jak se na multiplayer patří a staví proti sobě 12 hráčů ve dvou týmech. Arény holdují režimům typu Capture the Flag a také naprosté anarchii. Jakmile se tucet autíček sejde na několika centimetrech čtverečních, nemůže si být jista ani jeptiška, protože všichni mlátí všechny za úplné neschopnosti rozeznat červené od modrých. Jedinou možnou strategií tedy zůstává doufat, že se z toho chumlu vymotáte včas. A na správnou stranu.

Online za každou cenu
Měl jsem obavy, že většinu hraní budu čekat na ostatní hráče a k mému překvapení tomu tak nebylo. Codemasters možnou prázdnotu na serverech kompenzují boty, kteří automaticky doplní skutečné hráče po skončení odpočítávání. Na jedné straně výborný nápad, díky němuž jsou závody vždy plné, bez ohledu na prodané kopie nebo počet aktivních hráčů. Z druhého úhlu pohledu jde však o naprostou idiocii, neboť systém umělých závodníků je plně svázaný s připojením k internetu. Nebýt toho, že se mi v době recenzování za okny rozčiloval samotný Zeus, že má potřetí za sebou studenou večeři, čímž postavil moje připojení mimo provoz, žil bych v blaženém omylu fiktivní hry jednoho hráče. Bez internetu je k dispozici pouze lokální multiplayer a pakliže doma v tu chvíli nikdo není, můžete s diskem tak akorát plašit holuby.

Když se má existence vrátila z doby kamenné zpět do 21. století, vyrazil jsem vstříc rychlým závodům, kde si dle zvyklostí navolíte trať a režim. Ze všech dostupných jsem si nejvíce oblíbil klasické a eliminační závody, které se vyznačují pohyblivými linkami. Ty se posouvají na bázi pořadí, během něhož závodníci opouštějí zorné pole kamery, kdežto vítězem je ten, jehož linka první protne cíl. Totožný režim mají například i Obliteracers, ale angličákům přeci jen sluší trochu víc a mě se při něm rozbřesklo, kde už jsem tohle celé tohle divadlo viděl. V roce 2014, ještě na konzoli Xbox 360, vyšla od Codies náhrada za Micro Machines, kterou studio pojmenovalo Toybox Turbos a teď někoho velice bystrého napadlo, že na stejných základech prodá dobře známou značku, akorát s obsahem vyrabováno kiosku rychlého občerstvení.

Made by Hasbro
Nemám tušení, zda si tvůrci her začali účtovat dvojnásobnou gáži nebo jejich mínění o hráčích padlo jak trojské opevnění, ale před třemi lety Toybox Turbos dostaly do vínku 18 tratí, 35 aut a singleplayer. Oproti tomu letos je kariéra zbožným přáním, autíček je pouze 12 a počet tratí skončil na číslovce 10, a to s velice diskutabilní originalitou. Vzpomenou-li se mnou pamětníci na Micro Machines V4, kde bylo více jak 7 stovek autíček, dají mi za pravdu, že dekadence herního obsahu je smutnější než sledování Vykoupení z věznice Shawshank. Vylepšení vzhledu herního profilu nebo dodatečné laky pro autíčka, které jsou součástí beden dostávaných jako odměna, mají asi zatraktivnit jinak nudný postup hrou, nicméně já je hodnotím jako naprosto zbytečné. Naopak mě utvrzují v tom, že hře by více slušel F2P model tak, jako na smartphonech.

Hned v úvodu recenze se tak ukrývá odpověď na otázku: „Proč se Micro Machines vrátily z mobilů mezi klasické hráče?“ Stačí si přečíst popisek u hry a je okamžitě jasné, že hračkářskému gigantovi Hasbro nestačí jeho zbytečné výlety na filmová plátna, v nichž se kdysi solidní režiséři snaží z kousků plastu a papíru vytvořit koukatelného zabijáka mozkových buněk. A tak musíme být svědky agitace, že ještě existují obchody, kde se v úhledných baleních prodávají deskové hry typu Ouija, žraví hroši Hungry Hungry Hippos nebo zbraně značky Nerf. Jejich propagace je ostatně nejagresivnější, protože logo doprovází každou sebranou zbraň ve hře. Když se u jedné konzole sejdou 4 hráči a musíte neustále koukat na Nerf rozlezlý po čtvrtině obrazovky, chytá nerv vás. Mám rád, když hry využívají značky známých produktů, ale musí to být smysluplné. Tak, jak to prezentují Codemasters, respektive Just Add Water starající se o konzolové porty, ale rozhodně ne.

3
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Naprosté zklamání a pocit, jako by někdo hanebně znásilnil část mých vzpomínek. Kde jsou k sakru lodě, kde jsou modýlky aut s rozličnými vlastnostmi a kam se poděly rozmanité venkovní tratě? Jestli jsem Cars 3 nazval reklamním prostředkem, tak Micro Machines World Series jsou jedním velkým spotem firmy Hasbro, který naprosto rezignoval na původní odkaz série. Když už si mezi režimy a mizerným výběrem aut najdete kus nostalgie, která vás opravdu baví, musíte před každým závodem neustále čekat na vytvoření lobby. Výskyt botů je pak v přímém rozporu s chybějící kariérou a nutností být online, neboť ukazuje, že kdyby se chtělo, tak by to šlo. Klady nepřináší ani secondhandový vizuální koncept, který jsme už viděli před třemi léty. Dle mého názoru cílová kategorie hráčů neexistuje nebo se nenachází v našich zeměpisných šířkách, protože hra nemá absolutně nic, co byste nenašli u nezávislých titulů. A tak je hodnocení jen čistým smilováním.
  • klidas

    3? fuuuha…tak take nizke hodnotenie tu tusim este ani nebolo 🙂

  • JoohnCZ

    Velka skoda….kdyz jsem pred par mesici videl ze ma hra vyjit, tesil jsem se ze to poradne vysperkuji…..ale tohle fakt bida bidouci;-/

  • Jirka Waggon

    Tak nezbyvá než stare klasiky (a zadarmo) viz http://xboxweb.cz/retrix-emulator-pro-one/

  • Zdeněk Bulín

    I když máme doma stále Xbox 360, tak si čtu i recenze na Xbox ONE. V této recenzi jste zmínili hru Toybox Turbos, tak jsem ji zkusil a pak i koupil. No a se synem máme o zábavu postaráno 🙂

22. 02. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: The Station

Zdánlivě opuštěná vesmírná stanice a ústřední postava coby pojítko mezi tím, co se událo, a co se teprve stane. U bláznivého Isaaca, kde jsem jen tohle předtím viděl? A už vím, asi ve dvaceti předešlých zpracováních. A přece se chci opět nechat tahat po temných chodbách za doprovodu blikajícího osvětlení. Doslova dychtím po informacích ukrytých v emailové komunikaci, odložených poznámkách a zanechaných vzkazech. Stresové situace a problémy volající po rukách zkušeného...

»
19. 02. 2018 • p.a.c.o19

RECENZE: Kingdom Come: Deliverance

Česká herní scéna o sobě dává průběžně vědět celému hernímu světu a často velice úspěšně. Máme tu hry jako Factorio, Mashinky nebo Space Engineers, ukazující, že u nás dělat hry umíme a také, že máme zajímavé nápady na témata. To ostatně moc velká novinka není, protože i v minulosti byla řada her, které si dokázaly získat celosvětový respekt. Mafie se zapsala do srdcí několika generací hráčů, a i v dnešní době je...

»
18. 02. 2018 • chaosteorycz6

Recenze: Monster Energy Supercross – The Official Videogame

Itálie nám dala mnohé. Kvalitní fotbal, slunné pláže, okouzlující architekturu, diskotékovou hudbu, rychlá auta, sicilskou mafii, dobrou kuchyni a studio Milestone. Legendy z Milana, tak bych mohl autory nazvat s klidným svědomím, protože za více než 20 let vytvořili skoro padesátku her. Pamatují systém SNES stejně, jako první Xbox a jejich rukami prošli licence na podniky WRC, MotoGP, V8 Supercars nebo MXGP. Přes to všechno je Milestone synonymem průměrnosti, který sype hry...

»
05. 02. 2018 • DandyCZE2

Recenze Railway Empire

Začátky mého hraní dorazily na Xbox! Ano, strategie a budovatelské hry mě provázely od počátků mého hraní. Oblíbil jsem si všemožné tycoony, v nichž jsem stavěl, co šlo. Aktuálně hraji primárně na Xboxu a tam těchto her není opravdu moc. Najdou se zástupci globálnějších her jako třeba Tropico nebo Civilization, ale klasické vláčky? Ty rozhodně ne.

»
04. 02. 2018 • chaosteorycz18

Recenze: Monster Hunter World

V moderním světě většina civilizace neloví pro potravu, což je dobře. Jako první bych skončil s pusou od hlíny a hrstí cvrčků, místo šťavnatého kusu zadní flákoty. A to v tom lepším případě. Mimo cílených odstřelů a mysliveckých honů, se tak z lovů staly záležitosti zbohatlíků, kteří si v poklidné vzdálenosti a bezpečí odstřelují to, co momentálně touží pověsit nad krb. Co jim ale to drahé vybavení sebrat, dát jim do ruky sekeru, luk a...

»
22. 01. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: The Vanishing of Ethan Carter

Tvrdí se, že ty nejúžasnější příběhy píše sám život. Pokud to vezmu za bernou minci, pak je mladý Ethan Carter hotovou živoucí novelou na pokračování. Se svou početnou rodinou žije v malé vesničce v Red Creek Valley. Kouzlu překrásné krajiny se vyrovnají snad jen tajemství, kterých má lokalita více než matka představená za dveřmi své cely. To je také důvod, proč Ethan kontaktuje muže, jehož jméno je nevyřčeno po téměř celý čas....

»
19. 01. 2018 • kristine4chaos0

Recenze: InnerSpace

Jsou hry, hry a pak hry. Že nechápete? Nevadí, ráda vysvětlím. U valné většiny produkce jednoduše vypnete, protože hra po vás chce jen základní operace. A k těm vás ještě povodí za ručičku. Pak jsou tu hry logické, tvořené hádankami, vyžadující zapnout mozek na vyšší obrátky. Ty jsou občas spojené s až uměleckým grafickým zpracováním, čímž se volně dostávám k hrám relaxačním. Bývají budovatelské, explorativní, dávají vám větší volnost v...

»
16. 01. 2018 • p.a.c.o6

RECENZE: Flying Tigers: Shadows over China

Létání fascinuje lidi od nepaměti a do oblak by chtěla létat celá řada z nich. V dnešní době jsou letadla stejně běžnou součástí našich životů, jako dříve auto nebo koňský povoz. Bohužel virtuální piloti mají podmínky ztížené, protože na konzole her s letadlovou tématikou zrovna moc nenajdete. O to více mi udělali radost Flying Tigers: Shadows over China, kteří nám takové klasické arkádové létání nabízejí.

»