Recenze: The Station

Autor: chaosteorycz Publikováno: 22.2.2018, 7:04

Publikováno: 22.2.2018, 7:04

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1850 článků

Zdánlivě opuštěná vesmírná stanice a ústřední postava coby pojítko mezi tím, co se událo, a co se teprve stane. U bláznivého Isaaca, kde jsem jen tohle předtím viděl? A už vím, asi ve dvaceti předešlých zpracováních. A přece se chci opět nechat tahat po temných chodbách za doprovodu blikajícího osvětlení. Doslova dychtím po informacích ukrytých v emailové komunikaci, odložených poznámkách a zanechaných vzkazech. Stresové situace a problémy volající po rukách zkušeného vesmírného cestovatele vítám s otevřenou náručí a zároveň ukazuji prostředníček strachu, sevřenému hrdlu a zrychlenému tepu. A nejsem sám.

S tím, jak se možnosti lidstva přesouvají z pláten kin a knihoven do skutečného života, je sci-fi tematika stále aktuálnější. Přesvědčují nás o tom nejenom filmaři, ale také tvůrci her, kteří nemají problém vybrat skromným obnos na komorní žánrovku, přesně jako v případě The Station. V přepočtu necelých čtvrt milionu kachen stačilo na to, aby se zrodila korporace Axiom, vesmírná stanice Espial a příběh o potvrzení mimozemské existence. Tak zatímco Elon přemýšlí, zda se jeho kabriolet bude marťanům líbit, trojčlenná posádka se vydává na misi za poznáním neznámého.

Proč tak štíhlá? Inu, v alternativní budoucnosti se neplýtvá lidskými zdroji a návštěvníci z kosmu by se mohli početné delegace zaleknout a začít žhavit pulzní děla. Fakt je ale ten, že důvodem jsou špatné mezinárodní vztahy a tahanice o to, jak naložit se skutečností, že vesmír nepatří druhu vyvinutému z opic. Možná si okamžitě vzpomenete na Druhou vesmírnou odyseu, kde byl konflikt mezi mocnostmi velmi důležitou kulisou příběhu a stála na něm závěrečná pointa. Tady tomu tak není, protože jde čistě o záminku, proč poslat do kosmu malou partu lidí, která se i přes tuto výhodu dostane do potíží. Jednoho dne s nimi Země ztrácí spojení a nikdo netuší, zda si posádka vzala neplacené volno nebo se oddává požitkářství ve stavu beztíže. Přeci jen, žena a dva muži mohou dělat různé věci. Na scénu tedy přichází ústřední postava, jež má úkol prošetřit celou událost.

Ve chvíli, kdy kosmonaut projde přetlakovou komorou a stane uprostřed společenské místnosti, může děj začít ubíhat kamkoli. Očekávat lze další variaci na Dead Space nebo nízkorozpočtový Prey, ale během několika minut se ukáže, že zbraním tu není přáno. Jako vyšetřoval a prodloužená ruka Axiomu máte jen střízlivý úsudek a zdravé končetiny, což nutné neznamená, že za rohem nemůže čekat obdoba Vetřelce, případně zhmotněná mimozemská hmota jako v nedávném filmu Život. Ačkoli stanice pokouší spoje konstruktérů a palubní počítač neví, kterou chybu ohlašovat dřív, „zlo“ je utajeno do posledního okamžiku. Po celou hru se sází na příběh, řešení problémů a decentní atmosféru v temných interiérech.

Nejde o survival, tudíž o život se bát netřeba. Hororové prvky sice zastoupeny jsou, ale musíte být odkojeni na pohádkách z mechu a kapradí, aby se vám alespoň zapotily ruce. Koncept tedy stojí na postupném objevování zlomků informací spojených s výzkumem a osudy jednotlivých členů uvítacího výboru. V perspektivě samotných explorativních mechanik udělali autoři maximum. Informace se tradičně vyskytují v hlasových záznamech, odložených poznámkách či v interní komunikaci posádky. Velice pěkné jsou osobní statistiky osob a podobně jako v Somě je možné místy najít i důležité dialogy nebo legendy ke klíčovým momentům. Když přihlédnu i ke zpracování uživatelského prostředí lodního systému, je objevování velmi příjemné a nenásilné. Škoda, že to samé neplatí o příběhu.

Zase budu za upindaného rýpala, který v daném žánru hledá nějakou hloubku, přestože jde v jádru o béčko. Problém je, že i na tyto poměry je The Station jen pouhým derivátem stokrát čteného a viděného. Vztahy mezi postavami, události nevyhnutelné zkázy, ba dokonce i objevování členů posádky, kterým si Ridley Scott vodil diváky už před čtyřmi desítkami roků, jsou výsledkem naprosté ztráty originality. Jestli po dvaceti minutách neodhadnete zbytek příběhu, tak je vám deset let. Nebo možná osmdesát a už jste toho víc zapomněli, než kdy věděli. K dobru si hra připisuje, že i přes omšelou zápletku, nestačí ani chvilku nudit. Důvodem však není atmosféra, ale žalostně krátká herní doba. Mezi prvním spuštěním a závěrečnými titulky stačily hodinky uběhnout jen 100 minut. To je i při cenovce 299 Kč opravdu málo a těžko v tom hledat ospravedlnění.

Nemohu přitom říct, že bych pospíchal. U většiny hádanek jsem měl naopak pocit, že se až příliš flákám, což platilo zejména při dobíjení palivových článků, kde mi utíkala pointa „programování“. Řešení překážek je dokonce to nejlepší, co si z celé hry odnáším. Hledání součástek ve skladu je stejně sympatické, jako bloumání po knihovně a hledání správné kombinace ke dveřím. Věru, rébusů není mnoho, ale dokáží dobře využít jak situaci, tak prostředí. Že k tomu nepoužívají zrovna originální metody, to není v tomto případě důležité, protože i tak vyčnívají nad formou. Autoři možná považují vizuální zpracování za originální, já ho ale hodnotím jako průměrné, až mdlé. Využití enginu Unity není na škodu, ale už na něm běžely čarokrásnější tituly.

Stanice je sama o sobě dost jednotvárná a mimo laboratoří a kajut posádky téměř bez nápadu. Pokud to byl úmyslný kontrast, což si nemyslím, pak budiž, neboť pokoje jsou v rámci možností tvůrců malým designovým cvičením. Zbytek je sterilita, která, když už nemá chuť klamat tělem, nedokáže využít ve svůj prospěch ani nasvícení. Celá řada efektů (výbojky, narušené elektrické vedení, pára) pak nemá ve hře ani zdroj. Přijdete například k blikajícímu světlu na zemi a zjistíte, že tam krom poklopu není ani ťuk. Hře se nevyhnuly ani četné problémy se zvukem, kdy upuštěný předmět nevydá po dopadu absolutně žádný zvuk.

A tím jsem vlastně u konce. Na poli dvou pater, dvou hlavních chodeb a několika místností není už nic, co by stálo za zmínku. Komentovat technický stav se mi ani nechce, protože ani v něm nejsou vývojáři důslední. Plynulý chod kazí propady snímků, viditelné zatuhnutí obrazu při vstupu do místnosti a trhavá kamera, je-li v obraze větší zdroj světla.

5
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Říká se, že z čehosi smradlavého bič neupleteš a v tomto případě platí, že z pobíhání po prázdných kulisách atmosférické sci-fi nevznikne. Než se studio dalo dohromady, jeho členové pracovali na AAA hrách, ale moc si toho z nich neodnesli. The Station působí jako větší demo, na jehož základě by mohl vzniknout plnohodnotný titul. Rychle odvypráví dobře známý příběh, předčí ho pěkně navrženými hádanky, a nakonec vás vyplivne do prostoru, kde vám jako vzpomínka nezůstane téměř nic.
14. 12. 2018 • lindros88cze0

RECENZE: The Council

Od doby, kdy studio Telltale Games přišlo s vydáním příběhových her po epizodách, jsme se dočkali mnoho her, které se této konkrétní receptury držely. Nicméně jak už dnes víme, je třeba určitá opatrnost a zbytečně to s projekty nepřehánět, abyste neskončily právě jako pionýři z Telltale, ačkoliv tam za to mohlo neschopné vedení. Každopádně dnes se podíváme na zoubek mysteriózní epizodické adventuře The Council, která se konečně dočkala závěrečné epizody a my si...

»
12. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Just Cause 4

Otevřené světy nabízejí nespočet možností, jak nám přinést různorodá dobrodružství a nejspíš i proto jsou v dnešní době tak populární. I já se do těchto světů rád vydávám, ale je tu jeden z nich, který se svou nekonečnou akcí tak trochu vymyká všem ostatním. Série Just Cause na to jde cestou výbuchů, bláznivostí a světem, v němž se můžeme vydat, kam nás jenom napadne a vyzkoušet, co všechno v něm je možné, byť je...

»
08. 12. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: Jagged Alliance: Rage!

Vytahovat na světlo staré značky je stejně moderní, jako nosit brýle a kšandy po dědovi a hrát si na hipstera. Dle hesla: „Když to nejde zremasterovat, udělej další díl“, dostáváme opětovně série, jejichž existence byla už dávno součástí minulosti. A zcela právem, protože v posledních podobách dokázaly sami sebe dostat do slepé uličky.

»
04. 12. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: RIDE 3

Vývojáři z italského studia Milestone mají mezi hráči již nějaké to jméno, protože stojí za celou řadou známých značek. Jejich kvalita je sice velice rozporuplná, ale když řeknu, že se jedná o lehce nadprůměrné tituly, nejspíš to přesně vystihne jejich status. Ne každé studio je schopné chrlit hry stejným tempem, jako to dělají právě Milestone a ještě u nich zajistit nějakou kvalitu. Vždyť jenom letos jsme od nich již dostali tři...

»
30. 11. 2018 • p.a.c.o3

RECENZE: Battlefield V

První a druhá světová válka jsou oblíbená témata pro herní zpracování, na která se dá pohlížet z několika úhlů. Nejpočetnější zpracování mají na svědomí střílečky, kam se tyto ozbrojené konflikty našich dějin hodí asi nejvíce. Jeden čas byla děsně „cool“, až hráči začali být přejedeni touto tématikou a vývojáři naštěstí posunuli válku do moderní doby. Já sám si nejsem jist, zda jsem již zapomněl na všechny druhoválečné hry, abych byl nadšený...

»
29. 11. 2018 • chaosteorycz4

Recenze: Darksiders III

Je jedno, jak moc se snažíte změnit osud. Pokud se tak má stát, stane se. Bláboly kartářky uzené v mlžném oparu levného kuřiva neberte na lehkou váhu, protože něco málo na nich bude. Nevěříte? Co Sarah Connorová a oddalování soudného dne? Nebo Glum, jehož osud byl navěky spojen s prstenem? A co nastolení rovnováhy na bojišti, kterému andělé a démoni říkají Země? Téma jak vystřižené pro Roberta Langdona nebo Constantina, mají v tomto...

»
26. 11. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Achtung! Cthulhu Tactics

Kdykoliv se Němci zapletou s okultismem, smrdí to sírou nebo pořádně nevrlými démony. Že byl Hitler přinejmenším fascinován magií a vším, co by mohlo z onoho či jiného světa pomoci jeho armádě k vyhraní války, je známým faktem. Však spousta her, filmů a komiksů s tímto motivem pracuje. Jenže co kdyby Lovecraft nebyl jen skvělý fantasta, ale také spisovatel popisující skutečný kult a reálná monstra? Pak by válečné fronty možná páchly rybinou.

»
25. 11. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Storm Boy

Silné příběhy nejsou doménou jenom knih či filmů, ale stále více se o ně pokoušejí, a dost často i úspěšně, herní vývojáři. Výsledky se různí stejně, jako herní žánry, protože by se dalo říct, že silný příběh jde naroubovat téměř na jakýkoli žánr. Můžeme střílet emzáky a přitom prožívat drama, užívat si malebného světa, který sužují vážné problémy nebo se prohánět po polích a vytvářet si příběhy vlastní.

»