Xboxweb.cz

V historii lidské společnosti se najde spousta etap, na něž není příliš hrdá a které by nejraději nenávratně utopila v zapomnění. Mezi takovými najdeme léčbu psychicky narušených jedinců z druhé poloviny minulého století, kdy stát se obyvatelem sanatoria znamenalo, že dveře, které se za vámi zavřeli, už patrně nikdy neuvidíte z druhé strany. Pacienti automaticky ztráceli svéprávnost a lékařská bezradnost končící lobotomií ničila lidské životy jak na běžícím páse. Jeden takový vytáhli z italských archivů vývojáři ze studia LKA, aby připomněli doby, které, jak doufám, v dnešním světě už nemají místo.

Renée je dospívající dívka trpící drobnou mentální poruchou, která se u ní vyskytuje od osmi let, a to jednou za čas. S přibývajícími léty se to však zhoršuje a jelikož 40. léta 20. století nemají pochopení pro tento typ „nemocí“, její matka učiní osudové rozhodnutí a nechá šestnáctiletou dceru převézt do psychiatrického ústavu Volterra. Se vzpomínkami na dětství a panenkou jménem Charlotte, se Renée stává obyvatelem sanatoria, které do dnešních léčeben má setsakramentsky daleko. Jak plynou dny, měsíce a roky, ztrácí nejen pouto se svou matkou, přáteli a okolím venku, ale také iluze, důstojnost, nevinnost, zbytky zdravého rozumu a především naději. Kdykoli si najde osobu, s níž naváže citovou vazbu, dříve či později je její pouto roztříštěno na padrť. Nebýt zásahu italské vlády na sklonku 70. let, která nechala všechny ústavy zavřít a lidem navrátila jejich práva, Renée by se na svobodu už asi nikdy nedostala.

Coby hráč se vtěluji do postavy naší vyzrálé hrdinky, která se vrací na místo, kde zažila peklo. Mezi zdmi připomínajícími bývalý ústav už jen nápisy, obrazy, trouchnivějícím vybavením a dokumentací, se chce konečně postavit minulosti. Na ní nemůže zapomenout, protože kvůli experimentálním léčebným pokusům má paměť rozházenou do shluku vzpomínek, z nichž jen těžko určuje, co je skutečnost a co jen výplody halucinací. Popravdě řečeno, před hraním jsem byl připravený na psychologickou hororovou adventuru tak, jak praví oficiální text a jak celou dobu plynulo z ukázek, nicméně dostal jsem drama, které moje emoce oloupalo jako cibuli. A stačily k tomu první vzpomínky, na něž se nečeká příliš dlouho.

Autoři, kteří v samém úvodu upozorňují, že některá fakta museli upravit, a že vyobrazené léčebné metody neodpovídají těm dnešní, totiž znepokojivý osud Renée vypráví s nebývalou syrovostí a otevřeností. Tabu není zneužívání, sexualita mezi pacientkami, extrémní metody používané pro navrácení mentálního zdraví a ani fungování Volterru, které když nazvu bordelem, tak to platí ve všech myslitelných významech. Utrpení a dehonestace, jimiž v kůži nezletilé dívky musíme projít jsou tak autenticky podány, že se vaše niterné pocity promění na boxerský zápas s těžkou vahou. Touhu pomoci bezbranné Renée z bezvýchodné situace knokautuje hněv nashromážděný z chování okolí, aby si ještě přišla přisadit bezmoc z toho, že jste pouhými pozorovateli a nemůžete nic udělat.

Za sugestivním vnímáním příběhu stojí vedle podání ještě několik faktorů. Hrdinka je „obyčejná“ dívka/žena, a tak si velmi rychle získá vaše sympatie, což se v žánru ne vždy podaří. Dále tu jsou roviny vyprávění rozvětvené do několika směrů. V současnosti Renée nachází věci vyvolávající určité vzpomínky a lékařské záznamy. Události z jejího pobytu jsou pak reflektovány jako černobílé hratelné momenty nebo kreslené cut scény. Po celém komplexu je také možné nacházet listy z jejího deníku, jenž přináší svědectví o životě před uvězněním v ústavu. Specialitou je osobní zdravotní dokumentace, při jejímž čtení Renée hovoří sama se sebou. Dialog jejího dospělého a mladistvé já je možné vézt několika rozhodnutími, majícími vliv na hodnotu získaných informací. O charakteru postavy tak víte v průběhu hry naprosto vše, což umocňuje sžití s ní.

Ačkoli je titul adventurou, nečekejte komplikované hádanky. Hratelnost je založená na prohledávání a interakci s prostředím, případně na úkolech, jenž staví spíše na vykonání určité činnosti, tedy vezmi, posuň, dones, rozbal a tak dále. Jejich náplň se neopakuje a rozvržení je rovnoměrné do celé, zhruba pětihodinové kampaně. Tvůrci vytěžili maximum nejen z příběhu, ale i prostředí. Třebaže 80 % hry trávíte v patrovém komplexu, díky pozvolnému zpřístupnění všech jeho částí a přilehlého okolí, nedochází k rychlému okoukání, ke stereotypu pak už vůbec ne. Velký kus práce odvádí design, který, jak jsem mohl posoudit, je věrnou kopií originálu, a to jak z venku, tak zevnitř. Ostatně fotky naleznete v galerii a live action trailer pod recenzí.

Unity engine zase jednou dělá medvědí službu a v rukách LKA mění rozpadající se kus lidské historie na prvotřídní vizuální zážitek. Dostatečně ostré textury, podzimně laděná paleta odstínů a citlivě dávkované světlo, dokáží atmosféru držet po celou dobu hraní, tudíž mě o to více mrzí, že adepta na plné hodnocení fackuje špatná optimalizace a zvuková nedotaženost. Plynulý chod, který by měl být základem, trpí velmi často viditelnými poklesy snímkování, bez ohledu na prostředí. Jelikož postava nemůže utíkat a při chůzi bokem ještě zpomalí, jsou tyto nedokonalosti patrné o to více. Procházky mimo uzavřený prostor naopak ruší doskakování textur, a to především v poslední třetině hry. A to konzolová verze hry vyšla až rok po premiéře na PC.

Zvukové stránce se špatný chod vyčíst nedá, spíš naopak musím pochválit dabérku Renée, která vtiskla postavě duši. Problém je opět na straně autorů, kteří jednoduše některé zvuky ignorují. Například západky, jež jsou staré jak budova sama, při manipulaci nevydávají absolutně žádný zvuk. Totéž platí o ventilech na vodních rozvodech a našlo by se toho možná ještě více. Častěji by do děje mohla promlouvat také hudba, která je tak vzácná, že se jí při nástupu spíše leknete. Kritika zdánlivě banálních aspektů je na místě, čas na víc mezi platformami totiž sloužil právě na zlepšení toho, co mělo zůstat skryto ve skříni jako onen pomyslný kostlivec. Dotažení k dokonalosti proto zůstalo na půli cesty. O poznání detailnější grafiku vyvažuje horší chod a doplněný emotivní dabing k diáři a lékařským zprávám je v kontrastu s chybějícími zvuky, na něž tvůrčí tým zapomněl.