RECENZE: Wolfenstein: Youngblood

Autor: p.a.c.o Publikováno: 29.7.2019, 17:40

Publikováno: 29.7.2019, 17:40

Sociální sítě

O autorovi

p.a.c.o

p.a.c.o

Je autorem 2347 článků

U hraní se dá krásně relaxovat, což se snažím aplikovat nejen na sebe, ale i své okolí...

Vždycky jsem si myslel, že herní hrdinové mají hlavní výhodu v tom, že jsou téměř nesmrtelní (co po stránce fyzické, tak slávy) a také že se jim vyhýbá jedna zásadní lidská vlastnost a to stárnutí. Někteří hrdinové, v tomto případě dokonce hrdinka, v rámci série omládli, aby se nakonec dostali do nejlepších let. Jinde si však vývojáři usmysleli, že bude fajn, když ikonický hlavní hrdina dostane pár šedin a celkově opravdu notně zestárne.

Jelikož čtete recenzi na nejnovější hru ze série Wolfenstein, je jasné, že tím hlavním hrdinou je sám velký William J. Blazkowicz. Ten dokázal přežít nacisty napříč celým světem, zachránil nespočet životů, jeho tělo už také není úplně jeho, ale stáří si na něj nakonec došláplo, což mě osobně trochu mrzí. Ale jelikož společně se svojí manželkou Anyou čekali na konci posledního dílu přírůstek do rodiny, dává podtitulek Youngblood tušit, kdo převezme žezlo pro řešení nacistické situace. Všechno zůstává v rodině a po devatenácti letech od posledního dílu na scénu vstupují Blazkowiczovi dcery, dvojčata, Jess a Soph.

Ty žijí společně se svým tatínkem a maminkou na farmě v Mesquite, v Texasu, protože po poslední akci našeho hrdiny je Amerika konečně svobodná a dá se zde v klidu žít. Blazkowicz však není tak úplně rodinný typ, a navíc ve zbytku světa nacisté stále vládnou pevnou rukou, takže se jednoho dne prostě vytratí, aniž by dal komukoli vědět, co má v plánu. Na pomoc přijíždí ředitelka FBI, Grace Walker, již známe z předchozího dílu. Ona již dcerku Abby měla, a právě ona se s dvojčaty rozhodne Blazkowicze najít. Vodítka, která naleznou na půdě, je přivedou na stopu, jež míří do Neu-Paris….

Příběh ve Wolfensteinovi nebyl nikdy kasovním trhákem, ale na druhou stranu pěkně doplňoval intenzivní akci o poměrně vážná témata. V podání Jess a Soph se všechno mění v jízdu amerických teenergerů za nákupy, kdy místo nakupování nových hadříků zabíjíme nacisty a jsme při tom hrozně cool. Jedná se sice o jisté odlehčení celé situace, ale nemusí sedět úplně každému (jako například mě). Příběh mi přišel ještě více roztříštěný než posledně a většinou se slévá hranice mezi hlavním a vedlejším úkolem, jež dostáváme od různých postav v katakombách pod Paříží.

Youngblood se snaží starého psa naučit novým kouskům, ovšem jenom trochu. Výsledkem toho je, že se nejedná o další díl, ale spíš o nějaký předběžný nástřel a vyzkoušení mechanik pro případné další plánované pokračování. Hlavním znakem je přidání lehkých RPG prvků, kdy si holky za získané body vylepšují některou ze svých dovedností ve třech kategoriích. Body se získávají levelováním během průchodu úrovněmi a není problém si jich vydělat dostatek. Upgrade zbraní pak není v sérii novinkou, ovšem zde máme k dispozici širší možnosti, jež se kupují za herní měnu. Kdo by cítil její nedostatek, může si jí dokoupit za skutečné peníze. Z mikrotransakcí bych však nedělal žádnou tragédii, protože peněz se dá normálním hraním získat dostatek a jejich nouzi jsem vůbec nepociťoval.

Bude to tím, že jednotlivé mapy budeme procházet pořád dokola, což je asi hlavním mínusem celé hry. Než se však dostanu k věci, je třeba zmínit, že na tvorbě map se podíleli vývojáři z Arkane Studios (vývojáři série Dishonored) a právě jejich rukopis je na mapách hodně znát. Jedná se o nejotevřenější herní svět, jaký kdy hra se značkou Wolfenstein měla. Mapy jsou poměrně pěkně designované hodně členité a k cíli vždycky vede více jak jedna cesta. Často budeme chodit po jedné mapě i vícekrát, na což z předchozích dílů nejsem zvyklí a ani jsem o nic takového nestál. Jako „originální“ prvek pro přepravu, jež tvoří nahrávací obrazovky, bylo zvoleno metro.

Kdyby byl Youngblood online hrou, řekl bych, že je tady obrovský grind. Každý průchodu mapou totiž znamená kosit ty samé nepřátele na těch samých místech, což snad nemůže nikoho bavit ne? A když navíc v rámci jednoho úkolu jedete přes jednu mapu klidně i třikrát, tak je to stereotyp, za který by se ani NHL nemuselo stydět. K tomu všemu nikde nenajdete velkou mapu dané úrovně, takže při hledání úkolů člověk docela často zabloudí do oblasti, kde jsou nepřátelé mimo naše dosavadní levelové schopnosti, což velice rychle končí smrtí.

Se smrtí souvisí velice špatný systém ukládacích míst, protože to je vždycky na začátku dané úrovně, ať zemřete, kde chcete. Bohužel po smrti se nejen vrátíte na původní místo, ale ještě ke všemu s počtem munice, s jakým jste zemřeli. Díky tomu jsem se na můj vkus až moc často dostával do situace, kdy se mi nedostávalo nábojů, což je u hry typu Wolfenstein zarážející a nemilá skutečnost. A šmejdit všude po úrovních jenom proto, abychom získal nějaký kus munice navíc zase značně zpomaluje herní tempo, o které by tu mělo jít především.

Někdo by si mohl vzpomenout, že Wolfenstein se trochu snažil i o stealth přístup a ani v tomto díle tomu není nijak. Nepřátelé se dají likvidovat potichu zezadu, můžeme házet sekery, nicméně to funguje tak na první dva nepřátele, jinak Youngblood popírá všechno to, co předchůdci v pohodě zvládali. Nepřátelé vás vidí, když by neměli, a to klidně můžete být i neviditelní (nová funkce obleku), takže na nějaký stealth velmi rychle zapomenete a ke slovu opět přijde hrubá síla, která na zástupy nacistů platí nejlépe.

Nepřátelé mají nově nad sebou ukazatel zdraví a pancíře, což by nás mělo vést k nějaké taktice a střídání různých zbraní na různé nepřátele. Ve výsledku se však všechny moje přestřelky zvrhli ve snahu o střelbu do hlavy, protože když se na vás valí nepřátelé ze všech stran, na nic jiného stejně není čas. Možná ještě tak na útěk. Druhy nepřátel se od posledně vůbec nezměnili, takže při hraní člověk naráží na „staré známé“. Mě osobně pak mrzí fakt, že kapitán již není pro tichou likvidaci, jako tomu bylo dříve, kdy ho člověk chtěl zabít, aby nespustil poplach. Ten se teď spouští automaticky při jakékoli střelbě a je úplně fuk, zda se v dané oblasti kapitán nachází, či nikoli. Kdyby je ze hry odstranili, ani bych si toho nevšiml. Přitom jejich likvidace mě vždycky tolik bavila.

K likvidaci využijeme několik zbraní, kdy počet se od minula vůbec nezměnil, možná spíš došlo ještě k redukci, kdy základní nabídka čítá nějakých pět kusů. Nezměnila se ani skladba arzenálu, protože se jedná o ty samé zbraně, jaké jsme třímali v rukách posledně nebo předposledně. Je škoda, že právě této oblasti se vývojáři více nevěnovali, protože zde by se toho dalo nejvíce vymyslet i vzhledem k tomu, že nacisti mohli v budoucnu vyzkoumat prakticky cokoli. Když by si vytvořili nové zbraně, mohli by si vývojáři například pohrát s novými herními mechanikami s nimi spojenými.

Vývojáři se evidentně snažili všechno vsadit na nové úrovně a pak na kooperaci. Poprvé v dějinách série si můžeme zahrát s kamarádem nebo online s cizími lidmi. Kdo nechce hrát online, může si vybrat offline hraní, kdy roli jednoho z dvojčat převezme AI. Dá se tedy hrát i sólo, byť Al má své mouchy. Zejména trpí sebevražednými sklony, kde nemá problém se pustit mezi hromadu nepřátel a vy ji pak budete zachraňovat. Naopak moc zachraňovat neumí Al nás a dost často tak na sebe budete koukat, jak umíráte. No prostě Al má své mouchy, někdy tedy spíš masařky.

Situace se v několika ohledech změní v případě připojení dalšího hráče, tentokráte živého. V tu chvíli většina věcí v pohodě funguje, ovšem i zde se najde jedno zásadní ale. Tím je nevyrovnanost úrovní jednotlivých hráčů, s čímž hra moc pracovat neumí. Ten s nižším levelem pak nemá moc šancí si dobře zahrát, protože hra nakládá obtížnost podle toho lepšího. Doporučuji tedy hrát s někým od začátku nebo se udržovat na velice podobné úrovni. Při testování jsme měli rozdíl 3-5 levelů a na hře to bylo již opravdu znát.

Grafická stránka se naopak velice povedla, kdy si budeme vychutnávat nejrůznější scenérie. Hlavně práce s nasvícením je pěkná, tedy u venkovních prostranství. Například v kanálech by měl člověk používat baterku a pistoli, což však není moc dobrá kombinace v případě, že jinak hrajete s pistolí jenom minimálně a tím pádem ji nemáte moc vylepšenou. Stejně tak platí to o krásné grafice hlavně pro uzavřenější koridory. Hra je pěkně optimalizovaná a všechno se krásně rychle hýbe. Jenom můj Xbox One X občas funěl, jako kdybych měl zrovna koukat na fotorealistickou grafiku. Snad mu ale bylo horko jenom z počasí venku.

6
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivostMultiplayer

Verdikt

Wolfenstein: Youngblood se snažil o inovace, které však zůstali na půl cesty. Herní tempo věčně něco nabourává, příběh dvou teenagerů také není to, co bych čekal a věčně stejné průchody přes ty samé mapy jsou hřebíčkem do pomyslné rakve. Od horšího hodnocení hru zachraňuje stále skvělé střílení, hezký vizuál a fakt, že zabíjení nacistů se jen tak neomrzí.
20. 09. 2021 • SeedarCZ0

RECENZE: NBA 2K22

NBA 2K22 – král sportovních her opět na scéně. Jistě, můžete si o basketbalu myslet co chcete. Nakonec, ani já nejsem kdovíjaký fanoušek tohoto spíše amerického sportu. Nicméně, v žánru sportovních her tato série nejspíš nemá konkurenci. A to už dlouhá léta.

»
17. 09. 2021 • p.a.c.o0

RECENZE: WRC 10

Jubilea jsou fajn v tom, že se při nich většinou pořádá nějaká fajnová oslava. V herním světě se opijí tak maximálně vývojáři, ale ani hráči nestrádají. Letošní ročník rally soutěží s oficiální licencí WRC také letos slaví a to kulatým 10. dílem. Zároveň je to pro Francouze z Kylotonnu taková menší derniéra, jelikož příští ročník bude jejich poslední. Pak si značky a licenci WRC přeberou konkurenti z Codemasters.

»
16. 09. 2021 • HusekD0

RECENZE: Crown Trick

Když bychom si měli vybrat jeden z nejpopulárnějších herních žánrů u indie vývojářů, tak se ve většině určitě shodneme na žánru rogue. A není se vůbec čemu divit. Ať už se budeme bavit o jeho zakladateli Rogue z roku 1980, nebo titulech z posledních let jako je například Binding of Isaac, Dead Cells, cenami ověnčený Hades, tak všechny tyto hry mají jedno společné. Smrt v nich není něco, co vás přivede k poslední uložené...

»
15. 09. 2021 • Michael Chrobok0

RECENZE: Life is Strange True Colors

Adventurní série Life is Strange se nezapomenutelně zapsala do herní historie především svým prvním dílem, za kterým stálo francouzské studio Dontnod. Teenage drama řešící běžné starosti dospívání a zároveň nadpřirozené schopnosti u publika zkrátka zabodovalo. Navázat na tento úspěch druhým dílem se studiu příliš nepodařilo a Life is Strange 2 sbíralo rozporuplné reakce. Ani odbočka Tell Me Why se nepovedla tak dobře, jak její autoři jistě zamýšleli.

»
13. 09. 2021 • Michael Chrobok0

RECENZE: Super Animal Royale

Je to pár let, co multiplayerové řežby ovládl režim battle royale. Ten vychází se stejnojmenného japonského filmu (který není vůbec špatný) a je postaven na jednoduchém principu – skupina hráčů bojuje na ostrově do posledního muže, přičemž k vítězství jim dopomáhají nejen vlastní schopnosti, ale také všude možně poschovávané zbraně. Postupně zmenšující se herní mapa je příslibem nervydrásajících soubojů, ze kterých může vyváznout živý jen jeden.

»
03. 09. 2021 • Lukáš Urban0

Recenze: Song of Iron

„Lid přepadli, vesnici vypálili a protějšek zabili. Obraťte kroky své a pospěšte z tohoto kraje, kde smrt číhá na každém kroku.“ Podobným způsobem by ústřední postava mohla varovat každého, kdo se odváží, natáhne ruku po gamepadu a pomůže ji sjednat nápravu brutálních činů. V době, místech a legendách, kde se msta stává nejlepším přítelem, tepe další titul do severských mytologií, aby z run vykřesal dalšího hrdinu. Nebo hrdinku. To záleží, zda při...

»
01. 09. 2021 • p.a.c.o0

RECENZE: Pile Up! Box by Box

Kartonová krabice je věc, nad kterou se člověk nijak zvlášť nepozastaví. Přitom je to věc, která nám pomáhá při každodenních činnostech nebo důležitých životní událostech, jako je třeba stěhování. Mě také nikdy ani nenapadlo, že by krabice mohly prožívat nějaké zajímavé události což změnil příchod Solid Snakea. Ten se do nich začal schovávat, aby ho nepřátelé tak snadno neobjevili a možná se na světě najde spousta teroristů, kteří kolem každé...

»
31. 08. 2021 • tonyskate0

RECENZE: Rustler – středověká parodie na GTA

Kdo by si nechtěl zahrát středověkou GTA, která je navíc parodií na slavný hit umí si udělat srandu i sama ze sebe. Přesně tak se dá popsat Rustler, jenž si po předběžném přístupu našel cestu i na konzole a my se v naší recenzi podíváme, jestli je tato premisa skutečně tak dobrá, jak zní.

»