Recenze: Yoku’s Island Express

Autor: chaosteorycz Publikováno: 29.5.2018, 12:00

Publikováno: 29.5.2018, 12:00

Sociální sítě

O autorovi

chaosteorycz

chaosteorycz

Je autorem 1648 článků

Skutečnost, že jste malí vzrůstem, by vám neměla bránit dělat velké věci. To není titulek reklamy na kramfleky, jak by se mohlo zdát, ale jakési poselství prvotiny švédského studia Villa Gorilla. Sami autoři sice o svém projektu mluví jako o návratu do dětství, kdy každé dveře představovaly dobrodružnou cestu do neznáma, ale já tu vidím určitý myšlenkový přesah. Nebo si to alespoň myslím. Na každý pád, Yoku’s Island Express je tak jednoduchý ve všech směrech, že je téměř dokonalý a zároveň kouzelně absurdní i v těch nejmenších detailech.

Už jen ta zápletka. Ústřední postavou je Yoku, malý vruboun, jehož velkým snem je být poštmistrem na odlehlém ostrově Mokumana. Písečné pláže zalité sluncem, chladné drinky v době volna a věčně veselí obyvatelé. Jeho sen však dostane drobnou překážku okamžitě po příjezdu. Ostrovní božstvo bylo napadeno zlou silou, která ho uvrhla do spánku. Jen tak totiž má zlo šanci dostat se k božskému vejci ukrytému kdesi na pevnině obklopené vodou. Je třeba co nejrychleji boha Mokuma probrat a ostrov vrátit do původních kolejí. Nikdo z obyvatel si však netroufá, a tak prázdné listy hrdinských eposů čekají na malého broučka.

Ale co poštovní zásilky? Přece se služba, kvůli které Yoku na ostrov přijel, nezastaví jen proto, že nějaký padouch touží po omeletě. Jistě, že ne. Nový šéf pošty je hmyzem na svém místě a spolu s důležitým úkolem zvládá i roznášku balíků a psaní. Aby toho neměl náhodou málo, čekají na něj patálie samotných obyvatel. Jde o dílčí úkoly, které je nutné splnit, aby se malý hrdina mohl posunout o krůček blíž cíli. Jejich náplň je jednou z velkých předností hry a dobře reflektuje zkušenosti vývojářského týmu.

Na rozdíl od velkého množství her, v Yoku’s Island Express nikdy nemáte pocit, že děláte něco zbytečně. Vše má jasný záměr a rozumné zdůvodnění. Jednotlivé questy jsou navíc nejenom obsahově pestré ale také vtipně pojaté. Skupinka obyvatel chce například do vesmíru, ale start rakety jim hatí pavouk zalezlý v motorech. O chvilku dřív potřebuje medvěd nutně zásobu uhlí, aby na vršku hor nezmrznul a o něco později hledáte špinavé chumle, které myšce utekli před koupáním. Hru si bez problémů užijí i menší hráči, protože použité dialogy jsou jednoduché a téměř všechny cíle jsou viditelně zobrazené na mapě světa.

Na počátku jsem si říkal, že se s ním autoři moc nevytáhli. Jeho postupné odkrývání předznamenávalo spíš menší prostředí, ve kterém navíc, dle pravidel žánru, procházíte totožné lokace několikrát. Jak se ale Yoku dostával dál a dál, mračna se stáhla a tropický les střídaly pláně, jeskyně, hory, laguny a biomy, které byste v reálných podmínkách vedle sebe ani nenašli. Ve výsledku je ostrov jak petriho miska, do které se vměstnala snad celá Země. A velice pěkně „namalovaná“, nutno podotknout. Stylizace se našla v ručně malované grafice s výrazným letním nádechem. To znamená pestré, teplé barvy, které v kontrastu s designem postaviček občas nápadně připomínají Raymana. A až vám do uší začnou znít karibské rytmy, budete si připadat jak na dovolené uprostřed tropického ráje.

Asi už je na čase konečně říct, co vlastně za skromný obnos čtyř set kachen dostanete za žánr. Pakliže jste ještě nekoukli na trailer, tak se připravte na tradiční 2D plošinovku, která si na pomoc vzala pinballové prvky. Jak jistě jako správní entomologové amatéři víte, vruboun je také známý jako hovnivál. Yoku naštěstí nepřilezl z JZD, takže jeho kulička září jak perla z Labuanu. I tak se jí ale drží stůj, co stůj, díky čemuž se stává jak jeho dopravním prostředkem, tak zbraní. Mechanismy, uvádějící kuličku do chodu, jsou barevně rozděleny do obou triggerů, na což si velice rychle zvyknete. Princip pinballu je zachovaný do puntíku, dostat se tak do herního tempa je otázka několika málo minut.

Myslím že každý, kdo někdy pinball alespoň zkusil, mi dá za pravdu, že je extrémně návykový a čas s ním nazouvá sprinterské tenisky. Yoku’s Island Express není výjimkou a až uvidíte závěrečné titulky, nebudete věřit, že jste na čarokrásném ostrově strávili sedm hodin. Pinballové úseky jsou pěkně navržené, mají vzestupnou obtížnost a v pozdějších částech využívají další prvky, jako například bouchací hmyz, zátarasy nebo posilovače pomáhající se sběrem ovoce. Sortiment exotického sadu je nesmírně důležitým artiklem, do něhož je soustředěno zdraví a herní měna. Za banány, ananasy nebo pomeranče kupujete vylepšení či mapy a zároveň vás dělí od pomyslného skonu. Někdy v polovině hry už máte tak naditou šrajtofli, že se o ovoce nemusíte téměř starat.

Nemyslete si ale, že Yoku jen chodí z leva doprava, aby se nechal proplesknout mezi několika pákami. Malý hrdina pozvolna objevuje historii ostrova, sbírá drobotinu připomínající semínka, využívá včelí dopravní společnost, zachraňuje tajemné skřety, prozkoumává jeskyně a hraje si na potápěče. Na jednu nezávislou hru je vedlejších a doplňkových aktivit možná až moc, řeknete si, až se budete vracet potřetí do stejné lokace, protože jste tam nechali truhlu. A možná budete mít i pravdu, ale nikdy nebudete mít pocit, že vám hra nemá co dát.

Abych byl upřímný, hra si mě získala od prvních ukázek a konečný produkt první dojem jen potvrdil. Dát tak plné hodnocení, našel bych šedesát pět důvodů, proč si ho zaslouží. Bohužel jsou tu drobnosti, které připomínají, že nikdo a nic není dokonalé. Mezi velké plusy hry se dá zařadit rychlé úvodní načítání, jež je jedinou obrazovkou s nápisem „loading“. Postupné nahrávání má ovšem i svá úskalí. Při rychlém cestování pomocí rojů je Yoku občas rychlejší než systém a dojde k drobnému zamrznutí. To samé se stane i v případě splnění úkolu, kdy obraz zhruba na dvě až tři vteřiny úplně vytuhne.

V poznámkách pak mám ještě „včelí oblek“. Jde o proprietu, kterou potřebujete pro doručení jednoho z balíků a zároveň o mou noční můru. Hra vám k jeho nalezení absolutně nepomůže, takže po mapě bloudíte jak slepý Prahou a jen odhadujete, u koho by oblek mohl být. Moc nerozumím tomu, proč zrovna tento úkol je tak komplikovaný, když všechny ostatní zobrazuje mapa nebo vykřičník. Jak plošinovky miluji, tak jsem měl chuť mrsknout gamepadem o zeď.

8
Technické zpracováníHratelnostTrvanlivost

Verdikt

Vlastně není o čem. Téměř. Tvůrci série Worms pomohli do světa sympatické hře, která splňuje všechna měřítka zábavné plošinovky. Hrdinu si oblíbíte, prostředí zamilujete a u pinballu se vyblázníte do poslední kuličky. Hře hraje do karet i zaměření na široké publikum a velice příznivá cena. Malebný výlet mezi dřímající bohy tak kazí jen drobné přeháňky, které ovšem dokáží být velice vytrvalé.
  • Martin K.

    Dnes jsem to ráno zkusil, měl jsem to předobjednáno. Nádherná oddychová hra. Dík za pěknou recenzi.

20. 08. 2018 • chaosteorycz1

Recenze: State of Mind

Žánr science fiction mám rád od doby, co jsem viděl Vesmírnou odyseu. I když jsem tenkrát absolutně nechápal, co mi chce sdělit, fascinoval mě svět, jehož součástí se nikdy nestanu. Během let pozdějších, kdy jsem knihovnu plnil Asimovem, Bradburym a Heinleinem, mě ale uchvátil jiný poutník budoucností, a to Philip K. Dick. Jeho pohledy do neznáma, v nichž se lidství stává obchodním artiklem a člověk lehce nahraditelným „komponentem“, mají dodnes mrazivou...

»
16. 08. 2018 • chaosteorycz3

Recenze: Graveyard Keeper

Díky hrám už jsem byl ledacos. Vesmírný nájezdník, závodník, mariňák, pirát, zemědělec, řidič hromadné dopravy, superhrdina, bláznivá koza a pravděpodobně dalších sto zaměstnání nebo poslání. Nikdy jsem ale nebyl hrobník, což se teď díky studiu Lazy Bear Games změnilo. A věřte nebo ne, i obyčejný muž s lopatou, oslíkem a ukecanou lebkou se může stát hrdinou.

»
14. 08. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: Overcooked 2

Já sám ve skutečnosti moc dobrý kuchař nejsem. Nějaký ten základ sice zvládnu, ale daleko raději jídlo konzumuji, než připravuji. Do role uznávaného kuchaře jsem se dostal alespoň virtuálně díky prvnímu dílu Overcooked, kde se ve zběsilé kuchyni člověk proháněl ze strany na stranu, čekal, kde ho co zase překvapí a hlavně v kooperaci to byla neskutečně strhující zábava.

»
24. 07. 2018 • chaosteorycz17

Recenze: Bud Spencer & Terence Hill – Slaps And Beans

V letech, kdy jste už příliš staří na pleny, ale ještě nemáte nárok na občanský průkaz, jsou často vašimi hrdiny postavy stříbrného plátna. Za bezstarostných let mé generace to byla zdánlivě nesourodá dvojice Italů. Ať už byl v záběru Malý unavený Joe nebo Banánový Joe, vždy bezpráví trestali Dva machři mezi nebem a peklem. Přilepen k obrazovce jsem nečekal, až padne Sudá a lichá, protože už malé dítě ví, že Kdo najde...

»
22. 07. 2018 • p.a.c.o2

RECENZE: Mothergunship

Střílení je super a člověk se u něj parádně vyřádí. Nebojte, nejsem žádný fanatik, který by běhal po městě s pistolí a střílel po všem, co se hne. Rád vezmu gamepad do ruky a vydám se sjednávat pořádek a zachraňovat lidstvo před zombií apokalypsou nebo třeba útokem nepřátel z vesmíru. Trochu mne mrzí, že stále více her tlačí na multiplayerovou pilu, kdy člověk k zážitku potřebuje hráče kolem sebe a pak je to...

»
21. 07. 2018 • p.a.c.o0

RECENZE: From The Ashes DLC – Kingdom Come

Recenze od naší čtenářky a hráčky Naifa86, děkujeme 😉 A je to tady. České studio Warhorse přichází s prvním DLC pro hru Kingdom Come: Deliverence. Protože mám tuto hru velmi ráda, na přídavné DLC From the Ashes jsem se moc těšila. Zejména proto, že není třeba mít odehranou celou či skoro celou hru, aby se člověk dostal k přídavku do hry. Ovšem alespoň část již odehrána být musí. Přesněji dobýt zpět Přibyslavice...

»
19. 07. 2018 • chaosteorycz0

Recenze: Danger Zone 2

Když v roce 2013 Electronic Arts sebrala Criterionu vývoj NFS a předala ho Ghost Games, byl to začátek konce tvůrců série Burnout. Později byly směrem k „Duchům“ přesunuty i dvě třetiny zaměstnanců a zakladatelům studia Criterion došla trpělivost. V následujícím roce Alex Ward a Fiona Sperry založili, ještě s Paulem Rossem, studio nové a oznámili, že se vrátí ke kořenům. Vznikly tak Three Fields Entertainment a „nebezpečné“ hry všeho druhu.

»
17. 07. 2018 • kristine4chaos1

Recenze: All-Star Fruit Racing

Občas se podíváte na obal hry a přesně víte, co vám může dát. Při pohledu na dnešní recenzovanou novinku správně tušíte autíčka z kategorie „kartových“ závodů. Také se nemůžete splést, pokud si je zasadíte do barevného světa, plného ovocných koktejlů a svěží atmosféry. K takovému typu her samozřejmě patří rozverná munice všeho druhu a sympatičtí závodníci na šílených strojích.

»